Zájezdy

Mezinárodní folklorní festival Etnovyr Ukrajina 2010

20.8.2010 - 25.8.2010

Byl čtvrtek 20.8.2010, sluníčko svítilo, na náměstí Jiřího z Poděbrad se začali objevovat lidé s taškami a velkými barevnými pytli přes rameno, z kterých vykukovaly barevné pentle, sukně a šněrovačky. Před druhou hodinou přijel na náměstí velký černý krásný autobus, který sliboval, že se chystá něco výjimečného. A bylo to tak! Ale od začátku...

Ve dvě hodiny jsme do autobusu naložili basu, kufry, tašky, kroje, jídlo na cestu a nějaké zásoby tekutého proviantu a mohli jsme říci Olé, jedeme! Cíl naší cesty byl Lvov na Ukrajině, kde se konal mezinárodní folklórní festival CIOF. Nesmím zapomenout na chvíle napětí, kdy jsme si před odjezdem s Mírou, Františkem a Háňou dávali v klídku kafčo a pivko, a najednou si Míra, poučuje Františka, má-li všechny součásti krojů, vzpomněl, že ten svůj nechal v práci. Míra ovšem doběhl včas a vše dobře dopadlo.

Cesta probíhala zdárně, plynule, vesele. Hned po odjezdu jsme otevřeli vínko od Zdičky a Ivy, které s námi nemohly jet. Pravidelné pauzy jsme měli na českých i polských benzínkách a vyčkávali jsme na ranní příjezd na ukrajinské hranice. K hranicím jsme přijeli v 5:30 ráno, ospalí, polámaní jsme hledali pasy a pánové řidiči s Hankou a Janou, ještě další potřebné papíry. Nicméně jsme nečekali, co nás následující čtyři hodiny potká. Přechod přes polské hranice byl poměrně klidný a rychlý. Na ukrajinských hranicích jsme teprve zjistili, co znamená honba za barevnými razítky. Nakonec jsme nasbírali červené, modré i zelené, pánové řidiči si vyzkoušeli, jak se dvakrát couvá od celníků zpět k hranici, a my ostatní se naučili vyplňovat potřebné formuláře.

Páteční ráno cestou do Lvova jsme ještě dospávali či povídali, ale nic nás už nebrzdilo a dojeli jsme kolem poledne na místo určení. Ukrajina z okna autobusu je plná koní na loukách, krav a ovcí, upravených i neupravených chaloupek, rozbitých silnic i luxusních vil. Náš autobus dojel před čtyřhvězdičkový hotel, který byl pro nás opravdu překvapením. My, zvyklí přespávat na studentských kolejích a jíst ve školních jídelnách, jsme dostali klíčky od pokojů po 2 lůžkách, se sprchou, toaletou, fénem, ledničkou, televizí... Ubytování nás překvapilo nadmíru kladně a naše nadšení se ještě umocnilo pohledem na prostřené stoly s bílými ubrusy, kde jsme měli pravidelně jíst. Tento zájezd se rázem proměnil v souborovou dovolenou na Ukrajině!

Náš první oběd se skládal z tříchodového menu. Zeleninový salát jako předkrm, boršč jako první chod a řízek se zeleninou a bramborem jako chod druhý. Opravdu jsme si pochutnali. Ti, kteří nemají rádi kopr, rychle pochopili, že zde se bez něj jídlo zkrátka nevaří, ale i tak si pochutnali.

V pátek nás čekalo ještě vybalování, odpolední spánek a schůzka vedoucích souborů. Poznali jsme vedoucí dalších souborů, naší úžasnou průvodkyni, pečovatelku a za pár dní i kamarádku Oliu a domluvili jsme se na programu dalších dní. V pátek večer nás čekal úvodní průvod městem zakončený na hlavním podiu 10 minutovým vystoupením. Kvůli malému prostoru na podiu jsme museli obsazení Utancovaného zmenšovat. Prádlo, Utancovaný a samozřejmě písničky naší muziky zaznamenaly velký potlesk. Roztomilá byla naše průvodkyně Olia, která chtěla vysvětlit, o čem tyto dva tance pojednávají, aby moderátorka mohla něco o tom, co budeme tančit, říci. S Hankou jsme měli již z Prahy popsáno ke každému tanci pár řádků, až na tyto dva. Improvizace byla rychlá. Prádlo je romantická balada o tom, jak se muž a žena setkají u praní prádla a Utancovaný pojednává o tom, jak to dopadá, když jsou na jednoho muže dvě ženy.

Po úvodním vystoupení jsme šli ještě tančit do přilehlé hospůdky, kde byl velmi malý parket, a my měli diváky této restaurace spíše bavit tancem a zpěvem. Z počátku jsme vůbec netušili, jak báječné bude zdejší obecenstvo. Přes špatné nazvučení, prašné jeviště, jsme se setkali s báječným ohlasem, který nás vyprovokoval k vražedné skočné, neboť bylo jasné, že se na tak malé jevište se skočnou prostě nemůžeme vejít. Ale chuť k tanci byla větší. Při skočné jsme si šlapali po nohou, neviděli jsme přes reflektory, kde jeviště končí, ale přesto jsme tančili s velkou chutí. Vybavuje se mi scéna, kdy jsem Martinu praštila loktem do hlavy, ale Láďa jí pevně chytil a pravil: "Drž se, tančíme dál!".

Kolem desáté hodiny byla pro nás přichystaná večeře v nedaleké restauraci. Zdejší domečky jsou velmi úzké, mají většinou jen tři okna na šířku, ale o to více mají pater. Než jsme došli k našim stolům, které byly prostřeny až v nejvyšších patrech, vyšlapali jsme po malém dřevěném točitém schodišti asi 5 pater. Bylo to malebné prostředí. K večeři jsme měli opět boršč, maso, zeleninu a citronádu.

První den na Ukrajině byl vyčerpávající a plný dojmů, zalehli jsme do krásných hotelových postelí poměrně brzy a spali a spali a spali...

V sobotu jsme zašli na hotelovou snídani. Kafíčko, makovky, obložený talíř, pirohy, voda, to vše byl začátek příjemného, poměrně volného dne. Po snídani měli naši kluci tanečníci první nácvik místního tance Arkan, který se měl tančit na závěr festivalu. Aby nezmeškali začátek nácviku, museli kluci jet do centra autobusem. My ostatní jsme se vypravili do centra místní tramvají. Jízdenku za 1 hřivnu nám prodala paní řidička a mohli jsme jet. Největším zážitkem bylo štípání lístků, které bylo jak z minulého století. Pravá děrovačka, která lístek pomačkala a udělala v něm pár otvorů. Z tramvaje měl asi největší radost Marek, který by jízdu tramvají mohl popsat určitě daleko podrobněji než já. :-)

S tanečnicemi jsme se rozkoukávaly po městě, obchůdkách a pak jsme vyzvedly kluky na náměstí a vydali jsme se společně na zbytky místního zámku a výhled nad město. Sluníčko nám svítilo, Olia nám vyprávěla, co věděla, a my byli za chvilku na vršku. Zde proběhlo velké dámské focení, které se určitě objeví v nějakém časopisu pod názvem „Krásné Češky na dovolené..." Já jsem se cestou dolů z vyhlídky nechala od pouličního malíře zpodobnit do portrétu a karikatury. Ačkoliv ani jeden výtvor nebyl úplně já, malování pobavilo široké okolí, a já po chvilce začala litovat, že jsem se do toho vrhla, neboť dav přihlížejících souboráků začal po chvilce komentovat každý malířův tah, no a to byly perly. :-)

Na oběd jsme zašli do místní opery, která stojí na velkém náměstí ve Lvově. Prostory to byly opět krásné a my se mohli porozhlédnout po místě, kde jsme měli na večer mít opět vystoupení pro kolemjdoucí publikum. Po obědě jsme zajeli na hotel dát si chvilku pauzu, a jak to na dovolené bývá, také trochu relaxovat a mít nožky nahoře. Večerní představení jsme zvládli pouze v chodském kroji, protože jsme nejprve ani nevěděli, co budeme tančit, zkrátka jsme se domluvili, že budeme improvizovat dle situace, která nastane. Ještě před naším vystoupením se Hanka, Terka a Láďa vrhli na vaření českých bramboráků pro hosty festivalu. Myslím, že české bramboráky to zrovna nebyly, neb zdejší kuchař-vegetarián nechtěl sahat na vajíčka, tak je tam ani nedal, a brambory nebyly nastrouhané, ale rozdrcené na kaši... Ale nakonec bramboráky chutnaly nám i hostům, a to bylo hlavní.

Před operou nám pořadatelé připravili mikrofony a od osmi hodin jsme začali hrát a tančit. Muzika hrála, my v párech improvizovaně tančili a během chvilky se kolem nás seskupil dav diváků a opět z nich bylo cítit, jak moc je folklor baví a jak se na nás rádi dívají. Nakonec jsme předvedli snad všechny tance, které jsme měli nacvičené: Královničky, Skočnou, Měl jsem holku, Prádlo, Hulána, Sousedskou, tančili jsme s publikem v párech, s publikem v hadech, zkrátka jsme tančili a zpívali pro radost. Moc nás toto představení bavilo a snad nemluvím jen za tanečníky.

Večeři jsme měli opět v restauraci opery. Překvapením pro nás bylo, že nedorazil Míra s Radkem, kteří se vydali k autobusu s basou a netušili, kde večeříme. Tak nevečeřeli, asi jim stačila ta slivovice, kterou je odpoledne napájel jeden z krajanů... Po příjezdu na hotel se někteří vydali do postelí, někteří měli ještě chuť hrát a zpívat. Neboť v hotelu jsme dle místních zaměstnanců byli moc hluční, byli jsme nuceni najít si nějaké jiné místo. V tu chvíli naši úžasní řidiči navrhli uspořádat party v autobuse. Myslím, že autobusová pařba v nás zůstane ještě dlouho zakořeněna. Vtěsnali jsme se do sedaček, pustili ventilace a světla, odněkud se vyvalil meloun, samozřejmě jsme měli i co pít, střešní okno jsme otevřeli dokořán a mohli jsme se kochat noční oblohou. Radek vtěsnal basu na sedačky a hrál v neuvěřitelných polohách a i ostatní muzikanti nám krásně vyhrávali a my zpívali a na malém prostoru v uličce dokonce i tančili. Večer to byl dlouhý a krásný. Zpěv přilákal i polský soubor, a tak nás nakonec v autobuse bylo dvakrát tolik. Večer se proměnil v brzké ráno a nezapomenutelná party se blížila ke konci.

Neděle začínala opět snídaní v hotelu, po které jsme se vypravili tentokrát všichni tanečníci na nácvik společného tance Arkan. Tanec to nebyl náročný, a tak jsme byli za chvilku hotovi. Muzikanti, zpěvačky, Svobodka a Hanka s Oliou šli mezitím do místní české Besedy na setkání s krajany. Prý to bylo velmi příjemné setkání, při kterém si společně zazpívali a popovídali. My jsme ještě stihli chvilku nakupovat a okukovat zdejší obchůdky a po volnějším dopoledni jsme vyrazili na oběd do nedaleké hospůdky, která opět dýchala zvláštní atmosférou. Spousty dřevěných schůdků, samá zákoutí s malebnými doplňky, střecha s vyhlídkou z komína a trabantem, záchod, na kterém viselo jako dekorace prádlo... Byly to prostory opravdu fascinující. K jídlu jsme měli boršč, jak jinak :-), maso s vajíčkem, zeleninu a opékané brambory, mňam.

Odpoledne jsme jeli do nedalekého skanzenu. Byly tam slavnosti chleba, spousta lidí a horko. Nicméně pěkné domečky a kostely jako z pohádky.

Večer nás čekalo nejdelší představení. Před ním jsme měli opět ještě chvilku pauzičku na hotelu, abychom si mohli dát zase nožky nahoru, dobalit kroje, učesat se a připravit poslední drobnosti. Na programu jsme měli Utancovaného, Hulána, Sedum let jsem nevidíl, Prádlo, Vojáčka, Pittrova kolečka, Varvařov, Blechy, Sedlák seká v lese, Sousedkou a Skočnou. Převlékali jsme se jako o život, tančili také tak. Česká menšina žijící ve Lvově, se kterou jsme se už seznámili, nás požádala, zda-li by si při představení nemohli zazpívat s námi. Nebyli jsme vůbec proti, a tak zazpívali čtyřhlasně svou Ach synku, synku. Vystoupení bylo povedené, divákům se líbilo a my byli rádi, že jsme naše největší představení ve Lvově měli zdárně za sebou. Nedělní zbytek večera jsme kromě večeře a cesty zpět na hotel strávili někteří hraním a tancem v malém zákoutí hotelu. Nejvíce si zatančila naše průvodkyně Olia s Mikulášem, která protančila opravdu všechny písničky. My znaveni dnešním dnem jsme se kolem jedné vypravili do hajan.

A bylo pondělí, náš poslední den ve Lvově před odjezdem. Na programu jsme měli společný nácvik tance Arkan, volný čas na nakupování, prohlídku města a kafíčko. Arkan jsme nacvičili dostatečně, ačkoliv jsme si nebyli jistí, kolikrát se vlastně který krok dělá, neboť i pak choreograf dělal pokaždé něco jiného. Nicméně nácvik proběhl a my si řekli, že večer to nějak dopadne. Pak nás čekala prohlídka města s paní Ljubou, která uměla neuvěřitelně dobře česky, i když z české menšiny nebyla. Česky se naučila ještě za komunismu, když prováděla české turisty po Lvově. Ukázala nám zajímavé renesanční domy, starobylou lékárnu, arménskou část města, operu a trochu si postěžovala na poměry v ochraně památek. Centrum Lvova je totiž zapsáno na seznamu UNESCO, opravy domů tomu ale mnohdy neodpovídají. S holkama jsme ještě stačily něco utratit v obchodech a pak se šlo na oběd do „petrolejové restaurace", kde už jsme byli první večer. Po obědě jsme zajeli na hotel převléknout se a opět trochu odpočinout. Čekal nás závěrečný průvod a poslední vystoupení. Olia nás ovšem ještě před průvodem pozvala na vynikající kávu. Průvod měl stejnou trasu jako ten první, ale přišlo nám, že kolem stálo ještě více lidí než poprvé. Tentokrát jsme v průvodu ani netančili, neboť nás organizátoři nabádali k svižnějšímu tempu, abychom stihli včas představení. Na ulicích se kvůli nám zastavovaly auta, tramvaje a opět se na nás dívali lidé se zájmem, s úsměvem, mávali a tleskali. Zkrátka ve Lvově panuje opravdu příjemná atmosféra. Náš vstup měl být až asi hodinu a půl po ukončení průvodu, a tak jsme stihli ještě dobré kafíčko, čokoládu nebo mojito v kavárně kousek od náměstí, kde jsme byli už s Oliou. Při závěrečném představení jsme Lvovským zatančili Měl jsem holku, Sousedkou a Skočnou a muzika přidala písničku Račice. Vstup měl opět úspěch, Jana po Sousedké dostala dokonce přímo na jevišti kytici růží. Na závěr jsme se s publikem rozloučili písničkou Dudlaj, dudlaj, která sklidila bouřlivé ovace. Slyšet plné náměstí diváků zpívat spolu s námi byl i pro nás opravdový zážitek. Celý festival vyvrcholil společným tancem Arkan.

Na pozdní večer a noc pro nás pořadatelé připravili disko party. Ta se konala nedaleko centra. Autobusem jsme dojeli na místo, kde byly připravené stoly jídla a pití. Poměrem 1:1 zde byl džus a vodka, dále jsme dostali boršč v kelímku, pirohy a bramboráčky. Najedli jsme se dosyta. Nicméně sedíce v mýtských krojích a dívajíce se na parket, kde blikala červená a zelená světla a opravdu se hrála pravá duc duc muzika, jsme si říkali, zdali to vůbec bude party pro nás. O chvilku později se ale parket zaplnil krojovanými hosty a ti, kdo chtěli, se opravdu vyřádili. Zapojili se i Poláci a další krojované soubory a v nečekané atmosféře disco party jsme v národních krojích roztančili parket. Každý soubor se na chvilku ujal mikrofonu a vyučoval nějaký svůj tanec či taneční hru. My zatančili Doudlebskou a za chvilku na to, kolem jedné hodiny v noci, jsme se vydali směrem k našemu hotelu. Na hotelu šel někdo spát, někdo zpívat, někdo si povídat. My na pokoji měly dámskou jízdu, povídaly jsme si, smály se a příjemně se ukolébaly ke spánku.

Úterní ráno bylo ve znamení balení, předávání pokojů, nakládání autobusu a posledního rozloučení. S Oliou se nám loučilo těžko, neb nám přirostla k srdci a opravdu dobře jsme si s ní rozuměli. Na rozloučenou jsme jí zazpívali národní ukrajinskou písničku, kterou nás naučila, a se slzami v očích jsme si řekli poslední "ahoj" a vyrazili jsme směr Praha.

Zpáteční cesta nám utíkala plynule ve znamení spánku, zpěvu, filmů, povídání, spánku, zpěvu, filmů a povídání... Úsměv na tváři nám nevzalo ani píchnuté kolo, které Karel a Karel asi hodinu vyměňovali. Jsou to kluci šikovní! Ve středu v půl sedmé ráno jsme dorazili na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Na letošní zájezd budeme určitě vzpomínat ještě dlouho! Musela to být zvláštní konstelace hvězd, že se sešlo tolik dobrých věcí najednou. Výborní a nezapomenutelní řidiči Karel a Karel, usměvavá a milá průvodkyně Olia, úžasné publikum, luxusní ubytování a strava, super počasí, dostatek volného času a zároveň dostatek příjemného vystupování... Zkrátka Ukrajina byla úžasná!!!

Janička