Zájezdy

Turecko 2008

24.8.2008 - 1.9.2008

24.8.

Na začátku je nutno říct, že se jednalo historicky o první souborový zájezd, na kterém jsme vzdálenost mezi rodnou zemí a cílovým místem překonali letecky.

Tato „novinka“ stála Ivču Foukalovou spoustu času a úsilí při vyjednávání a zjišťování informací s organizátory festivalu, ale hlavně s leteckou společností (velká poklona Ivče).

Vše bylo jako vždy perfektně zjištěno a domluveno a soubor se sešel v 11:45 na terminálu 1. Kroje tentokrát necestovaly na ramínkách v ochranném obalu, ale hezky složené v kufru s ostatními věcmi. Hudební nástroje si muzikanti směli vzít s sebou do kabiny. Jen basa se asi musela divit, protože ji zavřeli do obrovské „rakve“(vypůjčené z filharmonie) a letěla někde v zavazadlovém prostoru.

Když jsme všichni předložili pasy, dostali palubní lístky a zamávali svým kufrům, odebral se soubor do další haly a hurá na nákupy do Duty free shopů. My, co se bojíme létat, jsme si na kuráž koupili Becherovku a po vpuštění do našeho gatu ji společně s ostatními celou vypili. Díky, pane Bechere, aspoň na chvíli nás ten strach opustil. :-) Při čekání na otevření vstupu do letadla nás potěšil pohled na zrovna přiletivší olympijskou vítězku Špotákovou. A ukázala dokonce i svoje zlato! Vpuštěni do letadla jsme usedli a letělo se… Někteří se báli, někomu to bylo jedno a někdo se z letu přímo těšil. Kdosi vyprávěl, jak jednou letěl v bouřce a Láďa pak s hrůzou v očích prohlásil: "Tak děcka, jestli vletíme do bouřky, já vystupuju." Opustit letadlo nakonec nemusel a let jsme zvládli i my ostatní. Možná k tomu přispěl i dobrý oběd, který se podával (chicken or pasta?).

undefinedundefined

Na letišti v Istanbulu na nás čekala dvojice našich průvodců Metena a Kaan dokonce i s kyticí, také dva malé autobusy, do nichž narvat basu v rakvi byl skoro nadlidský úkon.

Přejeli jsme z evropské části města do té asijské, kde jsme měli ubytování a konal se zde festival. Společně s ostatními soubory jsme bydleli ve studentských kolejích běžného ošuntělého vzezření. Jen s tureckými záchody jsme se nesmířil ani po týdnu. Po první večeři jsme se sešli před jídelnou a hráli až do půlnoci, po které měl být klid. Ale jak jsme zjistili po prvním večeru, nikdo ho tu stejně moc nedodržoval. A další večery už ani my ne.

25.8.

 První den nás organizátoři vyvezli na nejvyšší kopec s krásným výhledem. Uspokojili jsme nejenom svoje oči a foťáky, ale pak i chuťové buňky. Začali jsme totiž ochutnávat místní dobroty jako čerstvě natočené lízátko, preclíky, kukuřici, palačinky,…

Odpoledne jsme se společně s dalšími soubory (ze Španělska, Makedonie, Řecka, Bulharska a Dagestánu) shromáždili před místní radnicí, kde se mělo odehrát krátké vystoupení každého souboru. Zrovna to naše ale bylo zrušeno kvůli modlitbě. Odtud se vydal průvod městem. Na dalším zastavení, kde se slavnostně odhalovala socha jakéhosi anděla, měla být další krátká vystoupení, ale ani tentokrát na nás nedošlo. Že by na nás organizátoři zapomněli? Kdo ví?! Průvod končil u velkého jeviště u moře. Tam jsme konečně vystoupili. Celý program byl poměrně dlouhý a byla to taková show – vystoupení souborů byla prokládána „vtipnými“ scénkami, spousta světel, hlasité ozvučení,…A na bezpečnost dohlížela snad celá garda policistů.

undefinedundefined

Večer jsme se nacpali do jednoho pokoje a bylo veselo – slavily se totiž narozeniny Míry.

26.8.

Následující den jsme navštívili hned tři pěkná místa asijské části Istanbulu. Prvním byl sultánův palác ve stylu tureckého baroka. Měli jsme zařízenou i prohlídku s průvodkyní a stálo to opravdu za to: krásné, zdobené místnosti s honosným nábytkem, a dokonce s lustry vyrobenými v Čechách. Jenom to zběsilé tempo průvodkyně, díky kterému jsme palác prolítli za chvilku, nám trochu zkazilo celkový dojem. Dál nás autobus odvezl pod kopec, na kterém byla opět pěkná vyhlídka a také příjemná kavárna. Jeden mladý číšník omylem polil Bohouše nějakým nápojem, a tak jsme každý dostali jako pozornost podniku turecký čaj. Takové nehody se někdy hodí. :-) Posledním zastavením našeho výletu byl palác tentokrát ve stylu secesním a uvnitř upravený na restauraci. Tím skončilo naše úterní oficiální výletování.

undefinedundefined

Navečer jsme jeli na vystoupení. Po asi 30 minutovém čekání nám ale organizátoři sdělili, že vystoupení se ruší. Nechápali jsme proč. Pak se nám pravý důvod donesl: V této části města prý bydlí problematická rodina, která ten den pohřbila syna, a organizátoři se báli, aby kvůli vystoupení nedělala rodina problémy. Fantazie začala pracovat a při představě, jaké problémy by truchlící rodina mohla udělat, jsme rychle naskákali zpět do autobusů. Jenže ouha! Jeden autobus sice odjel, druhý ale pro změnu čekal a nikdo nevěděl, co se bude dít. Vše se nakonec zase změnilo. První autobus se vrátil a vystoupení se konalo. Na cestě zpět do ubytovny nám přišla radostná zpráva: do souboru přibylo další mimi – Emička Roubíčková. To se muselo oslavit! A tak večer, když nám konečně vrátili pasy, které si organizátoři po příjezdu vypůjčili, jsme vyrazili svobodně do města. Zastupující houslista Olda tam ulovil báječný dort, který posloužil hned ke dvěma účelům – na oslavu Emy a jako Oldovo zápisné do souboru (Flaška už asi vyšla z módy. To teda nováčkům nezávidím… :-).

undefined

27.8.

Ve středu jsme měli na programu výlet lodí. Před naloděním se soubory měly sejít se starostou města, který ale nakonec nepřišel. Aspoň „slušivé“ kšiltovky s logem festivalu k tomu setkání určené nám zůstaly. Před cestou i během ní se hrálo a zpívalo. U nás na kytaru, jiný soubor třískal do bubnů a partička fotbalistů dělala hluk čím se dalo. Cesta lodí byla poměrně dlouhá, ale aspoň jsme viděli Istanbul z jiné perspektivy. Večerní vystoupení bylo zrušeno, a tak jsme se bez doprovodu našich průvodců vydali neorganizovaně do města. Čímž jsme jim ale přidělali pár vrásek, protože se o nás báli. Chudáčci, a to netušili, co je s námi ještě čeká. :-)

undefined

28.8.

Další den se konal výlet do evropské části Istanbulu, kde jsme navštívili snad největší turistické zajímavosti tohoto místa – Modrou mešitu a mešitu Hagija Sofia. Těžko říct, která z nich je hezčí, ale turistů bylo v obou požehnaně. Stejné to bylo i ve Velkém bazaru. Tam jsme se ale nechali strhnout nákupní horečkou a skoro každý smlouval co se dalo a nakupoval (hlavně šátky). Někteří, které nezaujalo nakupování, si aspoň v prostorách bazaru zahráli na schovku a honěnou. To tu istanbulští obchodníci asi ještě neviděli…Po návratu na ubytovnu jsme se rychle převlékli a spěchali na vystoupení. Na místě vystoupení jsme čekali místo nahlášených 20 minut dvě hodiny a pak nám chtěli vystoupení opět zrušit. Jarka s Ivčou se za nás ale pustily do malé pře, a tak se vystoupení nakonec konalo ve zkrácené verzi.

undefinedundefined

undefined

29.8.

V pátek jsme neměli úplně jasný program. Někteří průvodci totiž nebyli spokojení s organizací festivalu, tak si šli stěžovat, no a někteří se už nevrátili. :-) Večerní vystoupení bylo zrušeno, a tak jsme vyrazili do evropské částí Istanbulu, kde si každý udělal svůj program. Hodně lidí šlo do zajímavé Cisterny. Při srazu u autobusu jsme se ale dozvěděli další změnu – vystoupení bude. A tak jsme večer vystupovali na hlavním pódiu s programem Podzimek, Utancovaný, Hulán, Sousedská, Skočná.

undefinedundefined

30.8.

I tento den jsme vyrazili na výlet do evropské části Istanbulu, tentokrát trajektem. Každý si tam zase udělal program podle svých představ. Já viděla obrovský palác sultánů Top kapi a nelitovala jsem vysokého vstupného, stálo to za to. Zástupci souborů byli odpoledne přijati u místostarosty a pak už nás čekalo poslední vystoupení, sice na betonovém hřišti, ale poprvé se všemi soubory.

31.8.

Přes odpor organizátorů jsme si udělali poslední den výlet k moři na koupání. A to byl teda zážitek! Moře bylo rozbouřené a foukal silný vítr, takže nám organizátoři festivalu během cesty volali, ať do vody nechodíme, že je to nebezpečně. Ale my neposlechli a vzali útokem první pláž, kterou jsme potkali. Překvapení byli všichni – my i Turkové na pláži. My z toho, že v moři byl vymezen bójkami poměrně malý úsek na koupání a nervózní turečtí plavčíci chodili po pláži jak lvi v kleci a pořád na nás něco křičeli do megafonů; a Turci zase z toho, že do moře vběhlo několik mladých holek v bikinách. Na to tady prostě nejsou zvyklí. Přesto všechno to bylo fajn, my se dobře vycachtali a vrátili na ubytovnu, kde už jsme byli poslední, zabalili a rozloučili se s našimi průvodci.

1.9.

Zbývalo už jen odjet na letiště a pak letadlem do Prahy. Ale ono to nebylo tak jednoduché! Jako poslední jsme opouštěli ubytovnu, kde už nebyli ani průvodci a organizátoři. To se ukázalo jako problém, když pro nás přijeli dva minibusy, s řidiči mluvícími jen a jen turecky, a při cpaní basy dovnitř se jednomu autobusu rozbilo okénko. A řidič s takovým autobusem jet nechtěl. Po dlouhém domlouvání rukama nohama a dlouhém čekání pro nás přijel náhradní autobus. Měli jsme docela velké zpoždění a hodně nás ještě zdržely vydatné istanbulské zácpy na silnicích, ale odbavení jsme naštěstí stihli. Naše letadlo bylo asi určené pro přepravu celebrit, protože kromě nás s ním cestoval i Milan Baroš. :-)

undefinedundefined

A v Praze se už jen rozloučit a ahoj ve čtvrtek…

Terka