Zájezdy

Folklorní festival v Sarajevu 2001

13. 7. 2001 - 21. 7. 2001

Do Bosny jsme odjížděli se smíšenými pocity. Nikdo z nás přesně nevěděl, v jakém stavu se země nachází a s jakou nás v Sarajevu přivítají. To, co jsme zažili však předčilo všechna naše očekávání a zážitky jsme si odvezli opravdu velmi intenzivní. A navíc: po dlouhé době jsme byli MY na folklorním festivalu exotickým souborem.

undefined

Den první:

Odjezd.

Jelikož jsme odjížděli na noc, byl první den velmi krátký. Za několik hodin byla půlnoc a hranice s Rakouskem.

Den druhý:

Cesta, příjezd, ubytování a krátké představení historické části Sarajeva.

Průjezd Dolním Dvořištěm byl bez problémů. Žádné ekologické aktivisty jsme neviděli, možná také proto, že byla tma. Ráno jsme se probudili již ve Slovinsku a začalo být pěkné vedro, které nás provázelo celou dobu. V Sarajevu nás očekávali okolo čtvrté hodiny odpoledne, jeli jsme tedy bez časového stresu. Bohužel ani klimatizace nezabránila horku, aby nás rafinovaně mučilo a z autobusu se pomalu stávala potní lázeň.

Celou cestu Bosnou byly vidět pozůstatky nedávné války. Rozstřílené a opuštěné domy střídaly novostavby, dokonce jsme zahlédli v poli trávou zarostlý tank. Nakonec jsme dorazili k cíli naší cesty. Místo našeho ubytování, Studentské centrum Nedžariči, stálo hned vedle centra Spojených národů. Vyfasovali jsme kolejenky, rozprchli jsme se do pokojů, ubytovali se a vyrazili na večeři. Večer nám naše hosteska nabídla krátkou prohlídku historického centra. Prošli jsme tureckou i evropskou část křížem krážem a vrátili se tramvají české výroby na koleje. Tam jsme se vyčerpaní svalili do postelí a usnuli spánkem spravedlivých upečených.

undefined

Den třetí:

Neděle - první festivalový den.
Položení věnce, přijetí u starosty, odpolední zkouška, večerní průvod a vystoupení.

Po snídani jsme se oblékli do krojů, nastoupili do autobusů a vyrazili do centra, kde jsme si poprvé otestovali naši trpělivost. Hostesky nás honily abychom byli na místě včas a nakonec jsme čekali přes půl hodiny v parku, kde si nebylo možné ani sednout. První část této dopolední parády se odehrávala na pěší zóně, kde jsme k pamětní desce obětí války za asistence několika kamer a mnoha fotoaparátů položili květiny. Pak jsme se vrátili do parku čekat, co bude dál. Dál jsme se přesunuli na radnici. Čekalo nás několik projevů organizátorů festivalu, režiséra programů, pozdrav od ministra kultury, módní přehlídka krojů a občerstvení. Všude po stěnách byly fotografie a obrázky války, bojů a zbraní, ale hlavně utrpení, které přináší.

undefined

Další program pokračoval až večer průvodem centrem města. Ještě před obědem jsme ale odjeli na velkou scénu večerního vystoupení. Potřebovali jsme si hlavně vyzkoušet ozvučení. To byl ale nepředstavitelný problém. Všechny ostatní soubory mají muziku v řadě za sebou po levé straně pódia, jen my exoti napravo v chumlu a ještě se přeskupujeme. Zvukaři se chytali za hlavy, my vysvětlovali anglicky naší hostesce požadavky, ona je tlumočila dál, byl to pěkný zmatek. Nakonec nás ubezpečili, že vše bude připravené podle našich představ. To nás pobavilo, podobné ujišťování jsme slyšeli už mockrát.

Po obědě jsme měli volno, které jsme spíše než prozkoumáváním okolí kolejí strávili posilujícím spánkem. Parta křesťanů (kterých je v souboru již nezanedbatelné množství) odjela o hodinu dříve na mši v katedrále na pěší zóně. Průvod začínal v sedm hodin kousek vedle. Hráli jsme a zpívali za přihlížení domorodců a vojáků IFOR obklopeni randálem muzik balkánských kolegů a na několika zastávkách jsme předvedli kratičké ukázky tanců. Režisér chtěl po každém souboru deset minut, které později zkrátil na pět. Věra prohlásila, že dvě až tři minuty budou akorát. Nakonec nám dal za pravdu a hlavní zastávka nebyla rozvleklá a měla spád. Došli jsme průvodem až k velkému pódiu, kde už jsme se prodírali davem čekajících diváků. V zákulisí to vypadalo jako na běžícím pásu, který navigovalo několik inspicientů. Mikrofony nakonec (po pauzičce na přestavění) byly v pořádku. Prádlo, Kalhoty, Utancovaný a písničky - patnáct minut uběhlo jako voda. Sledovali jsme pak ostatní soubory, ale zároveň se těšili na večeři, neboť bylo skoro deset hodin a naše vyhopsané žaludky zpívaly několikahlasé protestsongy.

Den čtvrtý:

Pondělí - druhý festivalový den. - napsala Pavla Čujanová
Průvod a krátké vystoupení, to samé v jiné vesnici, večerní průvod sídlištěm a vystoupení.

V pondělí jsme hned po snídani, t.j. v 9.15 vyjeli v chodských krojích na malá vystoupení. Cestou náš autobus lehce naboural. Řešilo se to delší dobu na místě - za překladatelské asistence Gábiny. My ostatní jsme přesedli do jiného busu, který byl velmi rychle k dispozici, a jeli do vsi Hrasnica, kde jsme mezitím kvůli nehodě propásli průvod a byla jen krátká animace. K dispozici jsme měli jen tři mikrofony, nicméně zvukaři byli asi kouzelníci, neboť výsledný zvuk byl prý velmi kvalitní.

Do tance se s chutí zapojila také Helenka, která nemohla hrát, protože na její housle jsem hrála já.

undefined

Následoval přesun autobusem, tentokráte již naším, na další místo - Hadžiči. Zde měl být průvod, pak to zase vypadalo, že nebude, nakonec byl a také krátké animační vystoupení. Pak jsme jeli domů, byl oběd a volné odpoledne. Hudební složka měla zkoušku, která posloužila coby koncert mnohým kolemjdoucím.

V 18.15 - odjezd na večerní program. Z autobusu jsme vystoupili na jednom z místních válkou poničených sídlišť, seřadili jsme se a začal první z netradičních průvodů: míjeli jsme střelbou "potečkované", poničené paneláky, z jejichž oken však vyhlížely usměvavé, často nadšené obličeje místních obyvatel, kteří se zájmem všechno sledovali.

Za stálého hraní a zpěvu jsme došli až ke zdejší základní škole. S Pavlou K. jsme ji okamžitě začaly prozkoumávat a zkonstatovaly jsme, že je moc pěkně zařízená. Jako šatna souboru posloužila učebna první třídy, vedle níž nás zaujalo zvláštní atrium s devíti náhrobními kameny. Osmělila jsem se a začala se ptát naší průvodkyně muslimky Enissy, co to znamená, a také na to, jak to vlastně bylo s tou zdejší válkou. Začala nám vyprávět spoustu zajímavých věcí: Tato škola byla postavena po válce, když ta původní byla zničena. Těch devět náhrobků je přípomínka devíti dětí z této školy, které byly již po válce při hře zabity minou. V průběhu války asi 50 000 lidí odešlo ze Sarajeva - před válkou žilo v Sarajevu 600 000 lidí, nyní přesný počet obyvatel není znám. Byla tu bída - potraviny na příděl, pěstování zeleniny v květináčích, město bylo ostřelováno, byl postaven tunel života (o něm bude zmínka dále), za všechno můžou Srbové... Ale ouha, náhle se v šatně objevila paní Ljuba, Češka, žijící v Bosně už třicet let a velmi ochotná věnovat se nám a udělat i prohlídku po městě. Nadšeně jsme souhlasili a domluvili jsme se s ní na příští den. Také jí jsme se začali vyptávat na válku v Bosně a hned z prvních slov jsme pochopili, že problém bosenské války je velmi složitý, na věci je třeba dívat se z různých úhlů a že za všechno rozhodně nemohou pouze Srbové.

Přiblížilo se vystoupení. Zjistili jsme, že mikrofony jsou na opačné straně podia, než jsme zvyklí. Šla jsem s Věrou požádat zvukaře o jejich přemístění. Řekli nám, že to nejde. Důrazně jsme žádaly, aby to šlo. Nešlo to. Tak jsme aspoň důrazně (Věra česky, já anglicky) požádaly, aby to šlo alespoň příště (příště to zase nebylo podle našich představ, ale my už jsme si zvykli, tak to už ani nevadilo).

Před vystoupením jsem se ptala Martiny, jak začíná Mateník: "No, my s Mírou vyběhneme a já tlesknu a pak začneš hrát." Začalo vystoupení. Hrát na levé straně podia bylo velmi nezvyklé. Navíc byl problém s mikrofony. Hvízdaly, bylo to málo slyšet - Podzimek nebyl slyšet vůbec a při Honzíčkovi se snad zázrakem zpěvačky s muzikanty rytmicky nerozpadly. Následovat měl Furiant. Otočila jsem se a co nevidím: Vybíhá Míra s Martinou! Nikde nikdo další. "Zmateně" jsem chtěla začít hrát "Mateník", avšak ve zlomku vteřiny se objevily další páry, mně v dalším zlomku vteřiny došlo, že je opravdu Furiant, a ne Mateník, v dalším zlomku, jak Furiant začíná a úspěšně jsme, sice o chloupek později, ale správně, začali hrát. Krušná chvilka, zvláště pro mě. Celkově se nám prý, podle slov Věry, toto vystoupení moc vydařilo.

Pak jsme už jen sledovali zbytek programu ostatních souborů. Překvapující pro nás bylo, že diváky, kterých zde bylo spousta, odděloval od podia plot - usoudili jsme, že organizátoři asi věděli, co dělají. Po skončení jsme odjeli na ubytovnu a dlouho do noci se hrálo a zpívalo s kytarou.

Den pátý:

Úterý - třetí festivalový den.
Dopolední průvod, návštěva tunelu, večerní organizátorské šachy spojené s nočním dobrodružstvím.

Dopoledne probíhalo stejně jako obě předcházející. Po snídani jsme v krojích nastoupili do autobusů a odjeli do nedaleké vesnice, kde jsme se prošli v průvodu a před obchodem s potravinami jsme společně s ostatními soubory předvedli několik minut z našeho programu. Hostesky rozdávaly festivalové letáky a zvaly přihlížející na hlavní koncert do Sarajeva. Víska se jmenovala Vogošča. Naše hosteska Enisa nám navrhla prohlídku tunelu, který za války představoval jedno z mála spojení mezi obleželým městem a okolním světem a v současné době je zpřístupněný pro turisty jako památník. Byl sice kousek od města, ale na druhém konci. Znovu jsme projížděli místem včerejší havárie, postupně se cesta zužovala, rigólovatěla, až nakonec zcela odasfaltovatěla. Uprostřed pole nás řidiči vysadili se slovy, že neví, zda by se v cíli otočili. Došli jsme tedy pěšky. Prohlídku tunelu popsala Hanka Prokopová.

undefined

Sarajevský Tunel
(Sarajev-Ilidža, Ulica: Tunel 1)

Sarajevský folklorní festival se pomalu chýlil ke konci. Zbýval nám ještě tak den dva. V historickém centru už jsme se všichni orientovali celkem obstojně, ani patra na koleji už jsme si nepletli, nejdůležitější turistická lákadla už jsme také viděli, díky paní Ljubě i ta, která "běžní" turisté většinou bez povšimnutí přecházejí..., a tehdy nám vybyla chvilka času mezi dopoledním průvodem a obědem a Enisa nás vzala k Tunelu. Vyprávěla nám o něm před jedním večerním vystoupením, seděli jsme kolem ní ve školní třídě (obnovené školy na okrajovém sídlišti Dobrinja) jak malí prvňáčci kolem své paní učitelky.

undefinedundefined

V autobusu, který už měl během našeho sarajevského pobytu také leccos za sebou, jsme se motali mezi rozestavěnými domy na úplném konci Sarajeva, skoro u úpatí okolních hor, a čekali, co přijde. I z pohledů místních obyvatel, sedících na svých zarostlých dvorcích u džezviček s kávou, bylo znát, že do těchhle městských částí autobusy, natož turisté, a ještě k tomu v chodských krojích, moc často nejezdí.

Řidiči "zaparkovali" u polní cesty za letištěm (rozdíl mezi polní cestou před námi a tou asfaltovou (?), po které jsme přijeli, byl hodně malý) a my vyskákali, tlupa červených (holky) a modro-žlutých (kluci) postaviček, na tu cestu mezi políčky se zeleninou a obilím. Polední slunce jako by se snažilo propálit vysušenou kůru prašné cesty, a protože to nešlo, vzalo si na pomoc vítr, který nám vháněl prach a s ním i slzy do očí; na jednom políčku okopávala starší žena něco zeleného; František nás poučoval, jak poznat nášlapnou minu (před kterými nás paní Ljuba už několikrát varovala) a co se dá, nebo spíš nedá dělat, když už na ni šlápnete..., blížili jsme se k Tunelu.

První dům napravo od cesty, směrem k letišti, betonová kostka s balkonem a nápisem Kuča Kolarova, Tunel. Tam, kde naše vesnické vily mívají verandu, měla kuča Kolarova ("Kolarovic dům") dřevěný přístřešek s nápisem Ulaz překrytý vojenskou maskovací sítí. V neomítnutém průčelí byly ještě stopy po střelách.

Majitel domu a průvodce v jedné osobě, Edis Kolar, vyšel ven a začal s Enisou vyjednávat cenu. Místo "oficiálních" pěti marek zaplatil každý tři a kroj nekroj jsme sešli do Tunelu. Tedy spíš do sklepa. Prohlídka začínala v místnosti, která mohla být garáží, teď ale byla obložená lopatami, krumpáči, zbraněmi, uniformami, vlajkami..., na čestném místě stálo prezidentské křeslo, na stěně proti němu visely mapy.

Tunel byl vykopán ve druhém roce války, na jaře roku 1993. Spojoval centrum města s okrajovou částí Butmir (Ilidža), která byla na povrchu od města oddělena letištěm. To sice patřilo pod správu mezinárodních mírových sil, Sarajevané však na ně nesměli. V noci byly osvětlené letištní plochy snadným cílem pro obléhající ostřelovače z hor (Sarajevané nerozlišovali příliš podle národnosti, říkali jim prostě "četnici"). I tak docházelo k pokusům o nelegální přechod přes letiště (většinou neúspěšným). Tunel byl jediným řešením. Kopalo se ze dvou stran, od města a od Ilidže, bez jakékoliv kontroly z povrchu. Na tunelu pracovala převážně armáda, ale i dobrovolníci. Ptali jsme se Edise, proč zrovna jejich dům byl vybrán pro vyústění tunelu, jestli ho sami nabídli. Řekl, že prostě jednou přišla armáda s tím, že jejich dům má pro tunel nejvýhodnější polohu.

Celá chodba nebyla vyšší než 1,6 a širší než 0,8 metru, a to jen v těch prostornějších úsecích. Na podlahu byly položeny kolejnice, protože na vozíku přepravíte mnohem víc věcí: potravin, zbraní, benzinu..., později byly nataženy i kabely pro elektřinu a telefon. A samozřejmě tudy procházeli lidé, obyvatelé ze Sarajeva si chodili pro potraviny, které byly ve městě několikrát dražší, armáda přesouvala vojáky tam, kde byli zapotřebí. Velkou událostí bylo (Edis hrdě ukazoval na křeslo a na fotky), když tunelem projížděl prezident Alia Izetbegovič (Edis ho sám vezl). Tunel fungoval až do konce války (prý až 3 miliony přechodů), pak byl zavalen. Podle Edisova vyprávění to vypadalo, jako kdyby nad ním Někdo držel ochrannou ruku: do nákladních aut se zbraněmi a výbušninami u vchodu do Tunelu se ostřelovači nikdy netrefili, elektrické kabely v chodbě s prosakující spodní vodou nikoho nezranily...

Po seznámení se s historií Tunelu (a války) následovala další část prohlídky, prošli jsme zbylými přetrvavšími 20 metry štoly. Dřevěné vzpěry a trámy byly, jak nás Edis upozornil, obaleny molitanem. To aby se "cestující" zbytečně nezraňovali.

Dál prohlídka pokračovala v domě, v "obývacím pokoji", spíš vojenské expozice. Usadili jsme se podél stěn vytapetovaných fotkami z Tunelu a válečného Sarajeva, abychom zhlédli krátký film o válce a historii Tunelu. Edis si nás takhle vyfotil, protože takový zájezd hned tak provázet nebude. Možná se staneme součástí expozice budoucího muzea, o které majitelé domku Kolárových usilují, stejně jako o obnovení tunelu v celé jeho původní délce 800 m.

Na naši poslední otázku, jestli se někdy někdo z nepřátel pokusil proniknout do Tunelu a odpálit nálož přímo v podzemí , Edis odpověděl: "Ne, nikdy. Žádný Srb není sebevrah. Kdyby někdo chtěl vyhodit tunel do vzduchu, umřel by tam taky. To Srbové nedělají. To dělají Palestinci."

Pak jsme se vrátili na polní cestu za sarajevským letištěm plnou letního slunce. Když jsme vyjížděli z Ilidže, přeletěl přímo nad námi velký vojenský letoun. Právě přistával.

Pozn.: Říká se, že obyvatelé Sarajeva jsou pyšní, že se jako obyvatelé jediného kosmopolitního města vyvyšují nad ostatní. Nezáleží, jestli jste muslim, křesťan, Srb nebo Chorvat, černý nebo bílý, jako Sarajevan jste vždycky "něco víc". Asi je na tom něco pravdy, ale podle toho, co jsme viděli, mají Sarajevané důvod, být na sebe hrdí.

Měli jsme domluvenou schůzku s paní Ljubou na druhou hodinu. Bohužel jsme přijeli velmi pozdě a vyhladovělí. S hodinovým zpožděním jsme se začali dozvídat jak to všechno bylo, ale z pohledu druhé strany. Jelikož paní Ljuba začátek války prožila v Sarajevu a odletěla teprve letadlem vyslaným prazidentem Havlem, vyprávěla otřesné věci, při kterých nám běhal mráz po zádech. Pokusím se je časem zprostředkovat na zvláštní stránce. Mezitím jsme navštívili kopce nad Sarajevem, ze kterých byl úchvatný pohled na město. Projížděli jsme kolem památníků, hřbitovů a navštívili jsme dokonce i mešitu.

undefined

Večer si na nás organizátoři vymysleli opravdu zajímavé strategie. Vystoupení budou probíhat na dvou místech současně a soubory, které dotancují se okamžitě přesunou na místo druhé. Na závěr se všichni přesunou na místo třetí, kde odpolední parády vyvrcholí. Vyjádřili jsme sice určité pochybnosti o úspěchu celé akce, nicméně jsme se odevzdaně svěřili do rukou organizátorů. Na prvních dvou místech, V Brece a Koševském Brdu proběhlo vše takřka bez problémů, jen na nás museli poněkud delší dobu čekat. Diváci byli nadšení, jásali a vesele tleskali. Potíže nastaly při přesunu na třetí místo - Soukbunar. Byli jsme docela překvapení, když náš autobus míjel vyhlídky nad městem, které jsme navštívili před několika hodinami. Cestou jsme se několikrát na dlouhou dobu zastavili, takže vrcholu hory jsme dosáhli až za tmy. Tam jsme opět zastavili a čekali. Protože nám každý den připomínali abychom nechodili mimo cesty na trávníky a podobné plochy, které by mohli být zaminované, neodvažovali jsme se z autobusu ani vystrčit nos. Najednou však přijeli jiné autobusy, o několik metrů kratší a naše hostesky nám sdělili, že si do nich máme přesednout. Vysvětlovali nám, že další část cesty je tak krkolomná, že by ji naše autobusy nezvládly. Přestoupili jsme a opravdu. Po několika metrech se předek autobusu propadl strmou cestou dolů vstříc serpentinám. Řidič, pravý bosenský drsňák, jel jako o život. Po obou stranách jsme míjeli bílé kůly muslimských hrobů a v duchu rekapitulovali dosavadní život. Postupně jsme se přiblížili k prvním stavením a pokračovali po vrstevnici až jsme dojeli ke škole. Vyskákali jsme z busu a přeběhli na hřiště. Diváci, kteří čekali již několik hodin byli překvapivě dobře naladěni a krátili si čas diskotékou. Rychle jsme se dohodli na repertoáru, pořadatelka nás uvedla a začali jsme tvořit hodnoty. Dotancovali jsme, zpocení a udýchaní, jenže to nebyl konec. Francouzký soubor odmítl přesednout do jiného autobusu a nechat se ohrozit na životech, a tak nás pořadatelé požádali, zda bychom nemohli v tancování pokračovat. Přidali jsme dva tance a dvě písničky, ale v tomto dusném podnebí již nebylo možné dále předstírat svěžest. Zase jsme čekali. Čekání jsme si zkracovali v tělocvičně spolu s Česnohorci. Hráli jsme na rybáře a rybky. Přijeli krátké autabusy a svezli nás poměrně jednoduchou cestou dolů do města. Proč jsme stejným způsobem nemohli také přijet a navíc našimi autobusy zůstává stále nezodpovězenou otázkou.

Večeřeli jsme ten den v půl jedné v noci. Řidiči dokonce o něco později, protože na nás trpělivě čekali v horách a nikdo jim neřekl, že už jsme doma.

Den šestý:

Středa - čtvrtý festivalový den.
Prohlídka města, slavnostní oběd nad městem, závěrečný koncert a rozlučková party.

Tento den jsme měli skoro celý den volno. Dopoledne jsme, za vyčerpávajícího výkladu paní Ljuby, strávili prohlídkou centra města. Již cestou autobusem nám popisovala každou jen trochu zajímavější budovu, a protože jich je v Sarajevu hodně, otáčeli jsme hlavami jako na tenisovém zápase. V turecké části centra jsme navštívili nádvoří muslimské mešity, o kousek dále židovskou synagogu a pravoslavný kostel. Cestou jsme samozřejmě prošli kolem katolické katedrály. Na harmonické soužití těchto různých kultur byli a jsou prý Sarajevané velmi hrdí. Neodpustili jsme si procházku okolo slavného mostu, přes který přejížděl ještě slavnější Ferdinand d'Este. Paní Ljuba nám vyprávěla zaručeně pravou historii atentátu, tu, o které se v učebnicích nedočteme a vlastně ani v Sarajevu už nedozvíme, protože toto jsou srbské dějiny.

V půl dvanácté jsme nastoupili do autobusů a odjeli do zahradní restaurace na slavnostní oběd. Restaurace se nacházela v kopci nad městem a byl z ní překrásný výhled na historickou část Sarajeva. Byli jsme uctěni několika skvělými chody s velkým výběrem nápojů. Nejzajímavější byl zákusek: piškotový oválek nacucaný cukrovým nálevem, mňam. Mňam!

Odpoledne nás paní Ljuba vzala za město k prameni řeky Bosny. Voda vyvěrala mohutným proudem z podzemí, byla ledová a moc dobrá. Půl hodinky jsme se procházeli okolním parkem. Zde jsem se setkal s krutou místní realitou. Za krásně upravenými trávníky a cestičkami začínal svah, úpatí hory. A před ním nápis velikosti bilboardu - pozor miny. Vyčůral jsem se raději před cedulí.

Rychle domů, večer bude vystoupení, vyvrcholení festivalu. Ještě dojít vyfotit se před trosky informačního centra, zbavit se houfu malých ušmudlaných, ale neodbytných cikáňat a můžeme se začít oblékat do krojů. Opět nás čekal průvod městem. Tentokrát sídlištěm poměrně blízko centra. Pěšky jsme došli až k pódiu. Každý vyfasoval vychlazenou colu a společně jsme čekali na začátek v nedalekém klubu. Konečně na nás přišla řada. Už jsme ani neprotestovali proti rozestavení mikrofonů, ale vše se povedlo hlavně díky Věře, která stála u zvukaře a s vehemencí sobě vlastní mu vysvětlovala, který mikrofon zesílit, aby bylo všechno slyšet. Postupně vystoupily všechny soubory a mohli jsme odjet na večeři na kolej. To, co jsme ale spatřili v jídelně, nám vyrazilo dech. Rautové stoly, které se prohýbaly pod horami různých mas, zeleninových salátů, mořských potvor a sladkostí. Večeře byla vystrojena opravdu velkoryse. Začali jsme hodovat. Když jsme zahnali největší hlad a začali ochutnávat specialitky, ujal se slova ředitel festivalu a za asistence kamery, která si nás ostatně prohlížela celý festival, nám poděkoval za účast a řekl toho vlastně hodně, jenže anglicky. Potom každý soubor dostal upomínkové předměty: tamburínku, vlaječky, knihu o Sarajevu, panenky, album fotografií z festivalu a spoustu dalších věcí. Prohlíželi jsme si suvenýry, dojídali chuťovky, já ztopil ananas (který jsme později rozkrájeli do bowle) a Francouzi začali hrát ke zpěvu a tanci. Kuchařky nás ale dlouho nenechaly tancovat v jídelně a nekompromisně nás vyhodily na chodbu. Naše muzika si došla pro nástroje a začala hrát v přízemí před vrátnicí. Paní Ljuba nám dříve vyprávěla, že zaslechla nějaký rozhovor, ve kterém si dva Sarajevané povídali, jací jsme kultivovaní, že večer nepaříme a chodíme brzo spát. Tak jsme všem ukázali, zač je toho loket! Vrátnice se otřásala v základech. Po hodině a půl jsme byli vyhraní, vyzpívaní a vytancovaní spolu s fascinovaným publikem. Šli jsme pomalu spát. Jen Turci dělali virvál až do rána.

undefined

Den sedmý:

Cestování směr moře, prohlídka Mostaru, hledání kempu, koupání v moři.

Po snídani jsme se sbalili a naložili do autobusu. Rozloučili jsme se s hosteskou Enisou a věnovali jsme jí na rozloučenou karton gambrinusů. Tedy hurá na jih k moři. Byli jsme vybaveni informacemi od paní Ljuby, čím vším se máme cestou kochat a opravdu, krajina byla úchvatná. Cestou jsme se zastavili v Mostaru. Za parného poledne jsme si udělali krátkou procházku po turistickém centru, které bylo plné stánků s haraburdím. Docela dost suvenýrů bylo identických se sortimentem obchůdků na Pražském Hradě a v Karlově ulici. Všude ovšem byly vidět následky války. Překrásný historický most v centru města byl zbořený a místo něj stála vedle dřevěná lávka.

A hurá na jih k moři. Konečně jsme uviděli vytouženou modrou pláň. Napojili jsme se na silnici, která lemovala pobřeží a vyhlíželi kemp. Po několika kilometrech nás pozdravila cedule: Vítejte na Makarské riviéře. Párkrát jsme zastavili v naději, že se doptáme na přespání a nakonec jsme objevili kemp, kde nás nechali přes noc okolo autobusu za deset marek na osobu. Naskákali jsme do vody a užívali příjemnějších chvil folklorních festivalů. Páni řidiči vytáhli rum, já ananas a s lahví červeného a kousky dalšího ovoce jsme vyrobili bowli. Pomalu se začalo stmívat, proč si tedy neudělat romantický večer s kytarou na pláži, za šumění vln, při loku vína...

Den osmý:

Opékání se na slunci, návrat.

V autokempu DOLE, v jižní části Makarské riviéry, jsme se celý den koupali v křišťálově čistém moři. Na oblázkové pláži jsme se opékali na slunci a chodili si oddechnout do stínů mediteranských stromů. Zjistili jsme, že ceny v obchodech, stáncích a restauracích jsou dvakrát až třikrát větší, než v Bosně. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme se začali pomalu sbírat k odjezdu. Otupení žhavým sluncem jsme se motali jeden přes druhého. Směrem ku Praze jsme vyrazili okolo osmé hodiny večer. Večerní červánky se leskly na hladině zeleného moře. Kochali jsme se překrásnou krajinou a když se opravdu setmělo, uvelebili jsme se k vyčerpávající a vysilující noci v autobuse na sklopených sedačkách.

undefined

Den devátý:

Příjezd do Prahy.

Ráno jsme se probudili v Rakousku u benzínové pumpy. Foukal ledový vítr, zima nám zalézala do morku kostí, a tak jsme zastávku neprotahovali. Další byla již v Čechách, kousek za hranicemi, takže do Prahy jsme dojeli chvíli po poledni.

A jaké zůstaly vzpomínky Sarajevanům?

undefined

undefined