Zájezdy

Turné Portugalsko 2007

16. - 31. července 2007

Na zájezd do Portualska budeme všichni dlouho vzpomínat. 29. Mezinárodní folklorní festival Terras da Feira - Dancas do Mundo, který proběhl od 18.-30.7. v severním Portugalsku v okolí města Porto, byl pro nás v mnohém výjimečný. Předně tak daleko jsme se souborem ještě nikdy necestovali, ujeli jsme dohromady přes 7400 kilometrů a v autobuse jsme strávili, počítám-li jen cestu tam a zpět, bezmála 100 hodin! Ještě nikdy jsme v průběhu zájezdu nemuseli zastavit přímo na magistrále, protože nám došla nafta, nikdy jsme nespali na pokoji po šestnácti, nesnědli tolik rýže nebo nekřísili svého kamaráda z bezvědomí. To vše a mnoho dalšího jsme prožili za těch úžasných 16 dnů. Ale pěkně popořádku.

16.7. pondělí
aneb kde je proboha ten autobus...?!

Sraz jsme měli na obvyklém místě, za kostelem Nejsvětějšího srdce Páně na Jiřího z Poděbrad, v 18:30. Autobus i my ostatní dorazili včas, a tak se mohlo začít s pěchováním stařičké Karosy. Nedorazila nová flétnistka Martina (zraněný kotník) a zpěvačka Gábina. Gábina ovšem ne proto, že by zaspala, nebo se zdržela v práci :-), ale bohužel měla nějaké střevní potíže. Za několik hodin jim oběma budeme paradoxně všichni vděční... Kupodivu přesně v plánovaných 19:00 jsme zamávali manželům, manželkám a partnerkám, dětem i psům a vyrazili k Rozvadovu.

V autobuse nám Jana Svobodová nejprve představila dva naše řidiče z ČSAD Benešov, Honzu a Pavla (jeden z nich už s námi byl v Irsku), a pak už jsme si živě povídali o tom, kdo jak strávil prvních 14 dnů prázdnin, co zajímavého kdo prožil, s Lůcou jsme hned napsali SMS Evě Janatce, jak se máme, kdo s kým sedí a vůbec průběžně jsme ji informovali o cestě, aby se jí nestýskalo, protože nemohla, vzhledem ke svému těhotenství, jet s námi.

Před Rozvadovem jsme zastavili na poslední benzince, abychom si nakoupili dobroty ještě za české peníze, ale hlavně, aby řidiči mohli natankovat. Po nějakých 20 minutách už jsme byli opět připraveni nastoupit a jet, ale ouha, autobus nikde. Kam to jel natankovat? Na benzinku na druhou stranu dálnice, řekl někdo. Aha, řekl jiný, proč nenatankoval tady...? Tak jsme čekali. Když už jsme čekali dobrých 45 minut, začali jsme si dělat legraci, že Honza s Pavlem už jsou kdoví kde i s kroji, nástroji a dalšími cennostmi, které jistě obratem někde prodají. Nakonec se objevili i s plnou nádrží, prý museli na Shellku. Zapamatujte si! Tuhle větu ještě několikrát uslyšíme! Kolize č.1 byla zažehnána.

17.7. úterý
aneb kolize č. 2 a 3

Po půlnoci jsme zastavili kdesi v Německu na čůrání a hygienu, na parkovišti jsme pozorovali malé myšky a sdělovali si svá očekávání o první noci v autobuse. Pak už jsme zalehli a zasedli ke spánku.

Ve 4:30 nás zastavila německá dálniční policie, nikoliv však (Simír a Gerchán) :-). Policista s policistkou za doprovodu řidičů a Milana začali zkoumat náš autobus. Chtěli vidět zavazadlový prostor, zkoumali pneumatiky a pak prohlásili, že je ten náš autobus nějak nakřivo, asi nevyvážený a že pojedeme za nimi nechat autobus převážit. Následujeme policii. Adélka vypráví o novinovém článku z minulého týdne, kdy 3 české autobusy vrátila německá policie zpět domů kvůli přetížení nebo špatnému stavu. Spekulujeme nad tím, jestli můžeme být přetíženi...ty kroje, nástroje, vody...Autobus vjel na váhu a číslice letěly nahoru, zastavily se na 15 840 kg. Uf! Nosnost našeho autobusu je 16 000 kg, takže nám do limitu scházelo 160 kilo! Ještěže nejela Gábina a Martina, díky! Jinak bychom se do Portugalska asi nepodívali. Kolize č. 2 je zažehnána a po více než hodině zdržení se jede dál.

Následují ještě 3 čůrpauzy, při kterých jsme si stále dokola vyprávěli události z uplynulé noci a nemohli uvěřit tomu, jaké štěstí jsme to vlastně měli. Samozřejmě jsme i probírali to, jak bezvadně se spí v autobuse...

undefined

Ve 14:00 jsme dorazili do francouzského města Sete, kde jsme strávili celkem 9 hodin, povinná pauza pro řidiče. Zaparkovali jsme v průmyslové zóně a začalo vybalování věcí z kufrů. Ne všichni totiž měli u sebe zcela nepostradatelný opalovací krém :-), klobouk nebo plavky. Když byli všichni sbaleni na 9 hodin pobytu v Sete, kufry byly zpět v autobuse a my se namazali faktorem, přišla kolize číslo 3. Ne velká, ale přesto neočekávaná. Řidiči prohlásili, že těch 9 hodin musejí spát v hotelu, nikoliv v autobuse, a že musejí mít účet za ubytování. Nic takového ovšem v požadavcích dopravní společnosti původně nebylo. Jana Svobodka protestovala, nicméně po chvíli se s Ivou Foukalovou vydaly zeptat do informací, kde je nějaký hotel. Naštěstí nebyl daleko, a tak když Iva ubytovala řidiče, mohla i ona vyrazit směr centrum Sete. Zlatá Iva! Kolikrát si tohle ještě řekneme? Mnohokrát... Kolize č. 3 také zažehnána.

undefinedundefined

Různě velké skupinky souboráků se courají po městě, dávají si kávičku nebo zmrzku, někteří jdou objevovat "poklad" (o tom později) a všichni vlastně hledají pláž, což se většině během odpoledne skutečně podaří. Pláž tedy nebyla nic moc, trochu špinavá stejně jako moře, ale hoši ocenili velké vlny, ve kterých se dalo pěkně skákat. Taky jsem to zkusila a párkrát málem ztratila plavky. Na pláži se všichni poctivě mažou opalovacími krémy. Výsledek: spálila se jen Verča, a to v dekoltu. "Ale já se mazala! Osmičkou..." No mamá, kdo jí tohle naučil? V Portugalsku! Osmičkou!? :-) Bohouš se svou padesátkou uspěl, dekolt ovšem také podcenil. Holt chlupy před sluncem neochrání...

Večer si pak někteří dali skromnou večeři v restauraci. Nás bylo osm na dvě pizzy a jednu lahev vína. Servírka se pravda zprvu dost divila, ale pak pochopila, že vlastně ani není čemu, a začala se na nás i usmívat. Byla už tma, když jsme na náměstíčku potkali další popíjející a na půlnoc čekající souboráky. Dlouhou chvíli jsme si krátili povídáním o pokladu, neboli "keškách". Pro mě osmý div světa. Zjistla jsem, že ale nejsem sama, kdo nezná hru "geocaching". Lidé po celém světě schovávají na místech, která považují za pěkná nebo něčím zajímavá, krabičky s bločkem, kam se podepíše každý, kdo tuto krabičku v úkrytu, neboli "kešku", najde. Helenka Machová jednu takovou kešku našla u rozhledny na kopci v Sete. Jak o ní věděla? Na internetu (www.geocaching.com) si vyhledala, jestli v místech, která cestou nebo přímo v Portugalsku navštívíme, nějaké kešky jsou, a pak je pomocí GPS jednoduše našla. Pěkná zábava, nemyslíte? Prý už takhle navštívila několik zajímavých míst po Čechách a teď i v Sete.

O půlnoci jsme se sešli na parkovišti, pak se hromadně přesunuli k hotelu, kde odpočívali řidiči, a hurá do Portugalska.

18.7. středa
aneb tu Shellku nám byl čert dlužen!

Druhá noc v autobuse uběhla jako voda, v 9:30 stavíme už ve Španělsku na ranní hygienu a zároveň vylepujeme plakáty na autobus, aby všichni věděli, odkud jsme. Během relativně horkého dne děláme zastávky zhruba po 2,5 až 3 hodinách, což se řidičům zdá příliš časté, a jak se den začíná nachylovat k večeru, začínají být řidiči nervózní. Prý abychom stačili dojet na místo, v 18:30 hrozí, že za 2 hodiny musí opět zastavit na 9 hodin a když tam nebudeme, naše smůla. Jejich nervozita stoupá ale i díky tomu, že stále nemohou najít pumpu-shellku, kde by nabrali naftu. My si z toho děláme spíš legraci, nafta se dá přece nabrat kdekoliv. Smích nás ovšem brzy přejde...

undefinedundefined

Ve 20:30, na magistrále v Portu v mírném kopečku v odbočovacím pruhu, udělá autobus škub škub a zastaví se. Co se děje? Že by ona povinná pauza na 9 hodin...to snad ne...došla nafta! Kolize č. 4 se rozbíhá. Oba řidiči vyskočili jako na pérkách, neřekli ani popel a někam zmizeli. Se dvěma malými kanystříčky se vydali na nedalekou pumpu, že by konečně Shellka? Kdepak! V Portugalsko totiž už firma Shell neexistuje, to ovšem naši Pat a Mat, jak jsme řidičům od tohoto okamžiku začali familiárně říkat, nevěděli. Zkušený řidič si přece poradí v každé situaci, i bez předchozí přípravy... No nic. Mezi souboráky nastal trochu zmatek a obavy o naši bezpečnost. Auta kolem nás přece jen svištěla dost rychle a my zabírali jeden ze dvou odbočovacích pruhů. Navíc výstražný trojúhelník se Pat a Mat ani neobtěžovali vyndat! Jak se později ukázalo, nebyl ani po ruce, ale zabarikádovaný někde mezi zavazadly. Tam nám byl opravdu k užitku.

Většina z nás vystoupila z autobusu, někteří otrlí se nárazu zezadu neobávali, a zpěvačky Stáňa a Zuzka začaly 100m před autobusem ukazovat řidičům, aby zpomalili a drželi se ve vzdálenějším pruhu. Bylo to účinné, řidiči blikali a děkovali. Nebo že by se jim Stáňa se Zuzkou líbily...? :-) Naši řidiči se objevili za půl hodiny, nalili naftu do nádrže a "musíme ještě jednou, tohle nebude na nastartování stačit..." To už jsme nevěřili vlastním uším. Pak se objevila policie, z té jsme tentokrát měli radost, protože kolemjedoucí auta začala ihned zpomalovat a situace byla rázem o něco bezpečnější. Druhé výpravy za naftou se zúčastnil už jen Mat s Milanem a ještě jedním větším kanystrem a po další půlhodince autobus konečně nastartoval a sjel z magistrály na nejbližší pumpu. V žertu jsme se Pata a Mata ptali, jestli naberou jen deset nebo kolik litrů a budou Shellku i nadále hledat? Nucený úsměv na jejich tvářích nám byl odpovědí... Humorem hýřil Martin Pacek s Jarkou Šiktancovou, ještěže s námi jeli. :-) Iva mezitím volala organizátorům festivalu, v jaké jsme kaši, a jestli by pro nás nepřijeli, abychom třeba ještě nezabloudili na zbývající nedlouhé cestě. Řekli, že přijedou. Čekali jsme na ně další asi půlhodinu. Ve 22:30 jsme konečně zaparkovali před školou ve vesnici Argoncilhe. Posunuli jsme si hodinky o hodinu nazpět, protože v Portugalsku bylo teprve 21:30.

Z autobusu jsme šli rovnou do jídelny na výbornou večeři: zelná polévka, rýže s řízkem, salát s olivami a jako dezert sladký jogurt. Mňam! Pak nastalo "rozřazení" do 4 pokojů, tedy tříd s železnými postelemi. To, že nás bylo 14 ženských (později dokonce 15+1) na pokoji, jsme braly jako přednost. Méně už se radovali Pat a Mat, kteří neměli samostatnou třídu pro sebe, ale měli spát s muzikanty a Adélkou v jedné cimře. Nevydýchali to a šli spát do autobusu. Většina z nás uvítala po předlouhé a únavné cestě teplou sprchu, přičemž většinu z nás cestou do i ze sprchy překvapila relativní zima, která nás v Portugalsku přivítala. Uléháme kolem jedné v noci, otrlí ještě hrají a zpívají venku, spát šli prý kolem druhé ráno...

undefined

19.7. čtvrtek
aneb první, nepříliš vydařené vystoupení

Spali jsme do zhruba 9 - 9:30, do 10 se vydávala snídaně: výborné čerstvé houstičky, tavený sýr, marmeláda, káva, mléko, kakao. Mňam! Dopoledne jsme si před školou dali krátkou rozcvičku s Martinem, šlo to tedy dost ztuha, cestou v autobuse nám všem asi ztuhlo kdeco, a pak už jsme nacvičovali program na večerní 20minutové vystoupení. Sluníčko svítilo a ohřívalo jinak docela chladný vzduch. Zkoušíme až do oběda. Podávala se zelná polévka, vepřové na houbách + špagety, dezert: výborná čokoláda s pudinkem.

Ve 14:00 odjíždíme na náš první výlet, rovnou k moři. Do blízkého městečka Espinho [Špiňo] nejeli pouze Věra, Jarka, Míra, "malá" Lucka a Iva, kteří nacvičovali slavnostní zahájení festivalu na večer spolu s ostatními zástupci souborů. K pláži nás doprovodil náš portugalský průvodce Piedro, sympaťák. Měl trochu obavu, jestli najdeme cestu zpět k autobusu, ale zbytečně, jsme přece vysokoškolský soubor. Na písečné pláži bylo docela dost lidí, v moři podstatně méně. Voda byla totiž studená, Piedro tvrdil, že má 17 stupňů. Teplejší jsme od Atlantiku ale ani moc neočekávali. Přesto jsme tam párkrát vběhli, kluci postavili krásný hrad z písku a pak ho museli bránit vlastním tělem před dotěrnými vlnami. Cestou k autobusu jsme se stavili ještě v kavárně a ochutnali několik ze zdejších zákusků. Portugalsko je prý sladkostmi pověstné, což se tedy potvrdilo.

undefined

V 18:30 už večeříme opět ve škole: hrachová polévka, rýže s mrkví a hráškem, kuře, nektarinka. Dietní a dobré. Po večeři je volno až do 21:00, kdy oblečeni v chodsku odjíždíme do městečka Santa Maria da Feira na 1.vystoupení. Jsme plni očekávání. Celá show začíná ve 22:00 úvodním "tancem" alias procházkou po jevišti s vlajkami zúčastněných zemí. Na 29. Mezinárodní folklorní festival Terras da Feira - Dancas do Mundo přijelo celkem 6 zahraničních souborů: Ukrajinci, Makedonci, my, Rumuni, Němci a Italové. Brazilci bohužel nedorazili. První večer zahajuje domácí soubor, následuje Ukrajina, Makedonci, my a Rumuni. Sledujeme jejich vystoupení nabaleni do mikin a bund, nic ohromujícího se ale na jevišti neděje. Estrádní vystoupení Ukrajinců a Makedonců komentuje Martin výkřiky do tleskajícího davu: "Příšerný, příšerný..."

Konečně, ve 23:30, jdeme na to. I když jsme se snažili rozhýbat, naše ztuhlost z autobusu, zima a pravděpodobně i únava udělala své. V Mateníkách se nepovedly zvedačky, Míra se zřejmě snažil až moc zahřát nějakým tím mokem, takže v Prádle s ním Lůca dost bojovala, zkrátka nebyli jsme z výkonu nadšeni. V autobuse při cestě zpět udělala rozpačitá a trochu i naštvaná Věra krátký rozbor, z něhož závěr byl. Budete se pořádně rozhýbávat a budete se také převlékat. A tak se i stalo.

V 1 ráno jsme dorazili ke škole, sprcha a spát. Dlouho jsme ale nespali...

20.7. pátek
aneb kde je proboha ta sanitka!

Už ve 4 hodiny ráno se začíná odvíjet pro mnohé z nás nejnepříjemnější zážitek v životě. Adélka s Radkem se jdou ve 4 ráno projít, Adélka nemůže vyčerpáním usnout. Někdy kolem 5 se vracejí na pokoj a po chvíli je všechny vzbudí zvláštní zvuky, které vydával Marek. Mysleli, že chrápe, ale dostal se kvůli hypoglykémii do bezvědomí a velmi zvláštně a hrozivě chroptěl. Ihned probudili náš pokoj. Začíná sled mnoha úkonů, které všechny měly vést k záchraně Marka. Bohužel ale jen glukóza píchnutá do žíly byla schopna ho probrat, tu jsme ovšem neměli. Voláme 112, celkem asi 3x. Poprvé se těžko dorozumíváme s Portugalcem na druhém konci drátu anglicky, podruhé už je to lepší, potřetí, pro jistotu a protože stále nikdo nepřijíždí, už volá Portugalec probuzený Janou Fenclovou velmi rázným pokynem a rozsvícením v jejich pokoji. Mezitím pícháme Markovi Glucagon, snažíme se mu sypat cukr pod jazyk, cola už je v tomto stavu k ničemu. Konečně, po zhruba půl hodině!, přijíždí sanitka. Ovšem bez zdravotníka! Mysleli jsme, že nás šálí zrak. Kde je doktor? Jak to, že tu nemáte téměř žádné zdravotnické vybavení...?! Jak nám bylo vysvětleno, jednalo se o jakousi dobrovolnou službu, která snad odveze člověka, když nemůže chodit nebo se mu udělá mdlo, ale zasáhnout v ohrožení života zřejmě schopna není. Byli jsme ujištěni, že doktor je na cestě. Dorazil po dalších zhruba 10-15 minutách. Díky Bohu!

Situace se rázem zklidnila. Doktor se nás plynulou angličtinou a velmi klidným hlasem zeptal, jaký inzulin Marek bere. Ukázali jsme mu ho. Pak se s Markem zavřel v sanitce a řekl, že všechno bude v pořádku. Jak nám se ulevilo... To se ani slovy popsat nedá... Po chvilce doktor vychází ze sanitky a říká, že Marek už je při vědomí a že pojede ještě pro jistotu do nemocnice, i když to vlastně ani není tak nutné. "A vy s námi nepojedete?"" ptám se doktora, do kterého jsme se snad všechny holky zamilovaly. Pochopte, pohledný, na Portugalce vysoký, anglicky mluvící a zachránil nám Marka! Kdo by se nezamiloval...

Do nemocnice jedu společně s Markem a s Piedrem. Zapíšou si Markovy iniciály, změří mu znovu hladinu cukru, která už je stabilizovaná, a čekej na dalšího doktora. My s Piedrem jsme vykázáni do čekárny. Více než hodinu si povídáme. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, třeba že Piedro chodí s naší druhou průvodkyní Káťou, že studuje na leteckého inženýra nebo že hraje na housle. Domluvili jsme se, že nám na ty housle musí někdy zahrát.

V 8:20 konečně přichází Marek, prý se ho ujala lékařka Kubánka, popovídali si, opět změřili cukr a to bylo vše. Ani jíst mu nedali... Přijeli pro nás Piedrovi přátelé autem a v 9:15 jsme konečně zpět ve škole. Marek se jde nasnídat, já nejdříve ocenila horkou sprchu a pak teprve čerstvé houstičky se sýrem, marmeládou a kakaem, posléze alespoň na pár minut teplo své postele, stejně jako Marek.

V 10:30 už nás ovšem čekala zkouška, na které se muzika naučila Markovy party, aby vystoupení nestálo jen na něm. Ukázalo se, že jsou všichni skvělí a mohou Marka, pokud by se rozhodl dnes nevystupovat, zastoupit. Zkoušíme téměř až do oběda (zelná polévka, tuňák s vejcem a bramborem, žlutý meloun) a po obědě konečně trochu odpočíváme.

Odpoledne odjely soubory do knihovny v Santa Maria da Feira na setkání se starostou a ředitelem festivalu. Zazpívaly písničky, Radek půjčil basu Rumunům, aby také mohli zahrát, a na večeři se zase všichni vrátili. Marek, já, Adélka, Věra a Jarka jsme zůstali doma a čerpali sílu na večerní dvě vystoupení. Odjíždělo se cca ve 21:00 do Esparga. Tentokrát jsme si s sebou už brali více krojů, ale ani tentokrát se nám vystoupení nepovedla tak, jak bychom si představovali. V Espargu jsem se já a Bohouš poroučeli k zemi při Skočné, alias Šokné, jak komolili Portugalci název tance. Druhé vystoupení v Arrifaně bylo zase poznamenáno šikmou plochou jeviště, takže tanečníci byli pořád jen v jedné polovině jeviště. Muzika si stěžovala na špatné ozvučení, zvukaři ostatně byli slabinou celého festivalu. Jen výjimečně jsme mohli považovat nazvučení jednotlivých nástrojů za uspokojivé. Diváci ale přesto reagovali pěkně a my spontánně na konci vystoupení zařadili tanec s publikem, který se tedy velmi ujal. Marek se nakonec rozhodl hrát s námi a byl pod drobnohledem nás všech. Musel čelit neustálým otázkám typu: už jsi jedl, měřil ses, jsi v pořádku? Snášel to trpělivě se slovy: To jsem si teda zavařil...

Vrátili jsme se kolem 1 hodiny v noci a šli rovnou do postýlek.

21.7. sobota
aneb Porto poprvé

undefinedundefined

Ach ta rána... těžce se opouštělo teplo postele, ale na první návštěvu Porta jsme se už těšili. Pozitivní zprávy od Jarky s Pácou, kteří si už Porto stihli letmo prohlédnout, nás navnadily. Nejdříve jsme se jen krátce zastavili na vyhlídce a pohled na řeku Douro se všemi těmi krásnými, někdy i dvoupatrovými, mosty byl prostě úchvatný. Skupinové foto nesmí chybět a jede se k centru. Z mostu jsme zahlédli bleší trhy a ty se pak staly cílem některých z nás, kupovat se tam ovšem nedalo nic, byla to opravdu blešárna. Ke koloritu města ale patřila se vším všudy. U autobusového nádraží jsme se rozešli na zhruba 2,5 hodiny. Všichni jsme vyrazili koupit pohledy, my s Janou a Lůcou jsme vykoupily jednu trafiku, protože jsme měly za úkol sehnat pohledy pro všechny současné a některé bývalé souboráky, kteří s námi na zájezd nejeli. Pak jsme se vydaly hledat nějakou kavárnu, jiní se šli podívat k řece, svezli se lanovkou, snad všichni si dali kafíčko a užili si pěkné sluneční dopoledne.

Po obědě (zelná polévka, nějaké maso a rýže) odpočíváme, píšeme pohledy a jednotlivci dopilovávají tance. Zdeněk mě také tahá ven, ať si zkusíme tu skočnou, která se nám ještě ani jednou nepovedla úplně bez chyby. Já, starý pardál, budu na zájezdu trénovat skočnou, no čeho jsem se to dočkala! Věra se mi směje a škodolibě říká: "No když jsi ji chtěla tancovat, tak se snaž..." Radostnou událostí pro náš dívčí čtrnáctilůžák bylo přijetí Adélky a Radka do naší skromné jizby. Patnáct bab a Radek k tomu, no dovedete si představit ty noci...? :-) Kluci se přesunuli k ostatním pánům, takže jich pak bylo na pokoji devět. Řidiči rázem získali vlastní pokoj a jejich nálada se podstatně zvedla.

Odpoledne odjíždíme v civilu do malinké vesničky Olival, kde kromě nás není snad vůbec nikdo. Jeden "obětní" pár, Helenka a Tibor, si jdou hodinku postát ke starostovi a celou dobu poslouchají nějaké portugalské přátelské povídání. Ostatní se poflakují, obdivují typické portugalské domy s kachlíkovou výzdobou, hledají kavárnu, kterou nakonec najdou, jiní si krátí dlouhou chvíli skládáním svatební písničky pro Kócu na melodie z Formanské. Kolem sedmé večer nás převážejí o kus dál do další pidi vesnice, kde je pro nás připravena opravdu skvostná večeře, spíš hostina. Tak se před tím vystoupením pěkně nafutrujeme. Po zelné polévce jsme vtipkovali o tom, že asi jinou neumějí, ale stoly plné dobrot slibovaly i jiné chutě. Následovaly výtečné brambory s (pravděpodobně) jehněčím masem, zeleninové talíře, ovoce melouny všech barev, pomeranče, víno, olivy, sladkosti všeho druhu, jakési ananasové želé, k pití víno, limonáda, voda. Pochutnali jsme si. S naprosto plnými žaludky jsme se v těsném autobuse převlékli do "průvodu".

Ten jsme si tedy užili! Průvod tvořily jednotlivé soubory, které vždy těm ostatním vytvářely špalír a tak to šlo jako perpetum mobile pořád dokola. Místních tam také pár bylo, ale spíš vyděšene koukali z oken a divili se, jací blázni to tu pochodují. Ono také vidět naše splašené "hnojaře" v akci byla zábava k popukání. Jarka se mohla smíchy počůrat. Průvodem jsme došli ke kulturnímu domu, kde mělo být vystoupení. A tam jsme zjistili, proč nikdo nebyl v ulicích, všichni totiž už byli v kulturáku a čekali na nás.

Přišli jsme třetí na řadu, i když jsme po páteční události s Markem vznesli na pořadatele prosbu, jestli bychom nemohli na vystoupeních být vždy první či druzí, abychom se domů nedostávali tak pozdě. Do konce festivalu se nám to podařilo ovšem pouze jednou. Na jeviště jdeme ve 22:30, přičemž před tím zažehná Marek malou hypoglykémii colou a druhou večeří. Bedlivé oko Milana, Adélky a Věry zafungovalo.

Vystoupení bylo opět velmi špatně nazvučeno, dost to vazbilo, ale jinak se diváci dobře bavili při koních, blechách i klasičtějších tancích. Z jeviště sprintujeme ihned do autobusu a přejíždíme do Silvalde, kde nás na venkovním jevišti přímo před krásným kostelem čeká další vystoupení. Diváci zahřívající se alkoholem byli ve výborném rozmaru, takže už při prvním tanci, Královničkách, jásali a tleskali jako o život. Při blechách už se váleli smíchy a při Šokné aplaudovali. Konečně vystoupení jak má být!

Na dobrou noc nám ještě Martin řekne krátkou pohádku o dvou od Kolína a jde se na kutě. Do prde.. teda do postelí se dostáváme opět až hluboko po půlnoci, kolem 2 ráno.

22.7. neděle
aneb ti Češi se snad úplně zbláznili...

V 9 ráno neochotně vstáváme, polámaní a bolaví z předchozího dne. Tradiční snídaně nás trochu posilní a hurá na zkoušku s Pácou. Jak viděl ty koně a blechy po delší době, usoudil, že se s tím musí něco udělat. Nejdříve nás ovšem notně pokáral za pozdní příchod (5 minut). Pak se ale dobře bavíme u Martinových n ápadů a gagů, zkoušíme do 12:30. Po také už tradičním obědě (zelnomrkvovobramborová polévka, maso, rýže) odpočíváme a už v 15:30 odjíždíme v krojích do malé vesnice Guisande. Tentokrát se do kroje převlékla i Adélka, která se už cítila lépe.

undefinedundefined

Před kostelem v Guisande bylo náměstíčko, na jehož konci stál jakýsi altánek, ve kterém probíhala produkce souborů. Náměstí bylo prázdné, jen zvukař se svým stolkem se tam krčil, a daleko od altánu seděli lidé, kteří jen stěží dohlédli na to, co se v něm děje. Věra, Jarka a Páca nevěřili svým očím, a tak po krátké poradě rozhodli, že my do altánku ani nepáchneme a budeme tancovat a hrát přímo před lidmi na dlažbě, pěkně blízko nich. Pořadatelé na ně sice koukali jako na blázny, ale brzy pochopili, oč nám šlo. Lidé se semkli kolem nás do kruhu, zmlkli, aby dobře slyšeli (neměli jsme žádné mikrofony, ty zůstaly v altánku), a teprve teď si začali připadat jako na představení, úplně vtaženi do děje na jevišti. Bavili se, smáli se a aplaudovali. Jarka s Pácou si sedli přímo před nás a komentovali naše výkony pěkně nahlas, pokřikovali na nás a povzbuzovali zároveň. Mě teda úplně odbourali v blechách, kdy se oba řehtali na plnou pusu a já to prostě nevydržela, takže jsem se začala řehtat taky. Po vystoupení prodala Janina 10 CD, řidiči zjihli a nešetřili chválou.

V 19:00 jsme už byli zpět ve škole a šli na večeři. Co bylo? Jistěže zelná polévka, rýže s hráškem a mrkví a hovězí. Ve 20:45 už zase odjíždíme na další vystoupení. Cestou začíná pršet a když dojedeme do Escapaes, leje už jako z konve. Deset minut čekáme, jestli se jako počasí neudobří, a pak otáčíme a jedeme zpět. Hurááá! Jeden z mála volných večerů před námi. Hned jsme toho využili a po druhé večeři, která se už stala samozřejmostí (housky se sýrem nebo salámem a jogurtové mléko), jsme se sešli na pokoji u zpěvaček a začali hrát a zpívat. Venku před školou se opět dost hlučně bavili Němci, takže ještě po 2. ráno, kdy už i naši otrlí šli spát, bylo slyšet hlasitou hudbu, řev a práskání dveřmi.

23.7. pondělí
aneb první nácvik "final dance"

Dopoledne bylo ve znamení nácviku závěrečného tance festivalu. Choreografem tance měl být Martin Pacek. Jak se k tomu dostal? Jednoduše. První den při schůzce vedoucích souborů s ředitelem festivalu vznesl ředitel otázku, který soubor či choreograf by se ujal nácviku závěrečného tance. Jarka s Věrou na sebe jukly a hned povídají: "My máme skvělého choreografa, ujmeme se toho." Martin nic netušil, ale přiděleného úkolu se zhostil jako vždy skvěle. Do svého realizačního týmu si zvolil 4 tanečníky: Terku s Bohoušem a Evičku s Láďou, Zdeňka Bartoše a mě si vzal k ruce hlavně kvůli dorozumívání v angličtině. V 10:00 jsme byli připraveni před školou. Ostatní soubory nikde. Trvalo zhruba 10 minut, než se objevili první tanečníci, Martin začal být nervózní, pozdní příchody prostě nesnáší, a začal říkat, že to zruší a vybodne se na to. Nakonec, se zhruba dvacetiminutovým zpožděním, začínáme s nácvikem. Zdeněk se ujímá techniky a pouští muziku, kterou si Martin vybral z několika nabízených skladeb. Já Martinovi překládám a vysvětluji tanečníkům, co a jak. Když jsme se dostali k jednoduchému, i když rychlému, běh běh poskok, pánové z ostatních souborů dost nestíhají a pochopí, že s Martinem budou muset zabrat. Martin zkrátka postavil choreografii v pravém slova smyslu a ne jen nějaké procházení se s vlajkou. Všichni jsou ale jeho stylem práce nadšeni a troufám si říct, že se nácviky finále staly příjemným, i když náročným, zpestřením festivalu. První den se podařilo nahodit větší část choreografie.

Následovala výuka latinskoamerických tanců, které jsou v Portugalsku velmi populární. Půvabná učitelka z nás na dvoře před školou dostala maximum a všichni se dobře bavili.

undefinedundefined

Po obědě jsme odjeli do nám už známého Espinha, kde celý den probíhaly trhy. Vrhli jsme se mezi stánky a s nadšením začali nakupovat. Oblečení, cetky, ovoce a zeleninu, prostě vše možné. Napřklad Pavla Králová si koupila top na Adélčinu svatbu. Ještě to bude chtít sukni... My ženské jsme na trzích vydržely dost dlouho, kluci se po chvíli vydali k moři nebo do kaváren na pivko. Na večeři jsme se vrátili do školy, kolem deváté večer pak nasedli do autobusu a asi hodinu jeli do města Lousada.

undefined

Přivítalo nás město plné světelné výzdoby, ani Staromák nebývá na Vánoce takhle vyzdoben. Kvůli nám ale tu parádu nedělali, prý tu brzy budou oslavy nějakého místního světce. Prostorné pódium stálo na náměstí s malými stánky s nejrůznějším zbožím. Na jevišti už tančili Němci. Viděli jsme je vystupovat poprvé a museli jsme uznat, že technicky na tom byli dost dobře, nicméně estrádnost jednotlivých čísel zkrátka nebyla zcela podle našeho gusta. Pravdou ale zůstává, že při nácviku závěrečného tance byli hned po našich :-) nejšikovnější.

Naše 45minutové vystoupení dopadlo dobře, i když diváků po půlnoci bohužel rychle ubývalo, bylo totiž dost chladno. Zpět jsme přijeli kolem půl druhé.

24.7. úterý
aneb jediný volný den bez vystoupení

V deset ráno odjíždějí všichni, kromě mě a Adélky, do 150km vzdálené Coimbry. Jak vypadala cesta a pobyt v Coimbře, nemůžu zcela pochopitelně vědět, ale Marek s Hankou mi to popsali asi takto. "Prohlédli jsme si proslulou univerzitu, novou a starou katedrálu, posluchárnu právnické fakulty, anarchistickou čtvrť, obrázky na stěnách, knihovnu, univerzitní vězení, lanový most. Bylo to moc pěkné." Zpěvačky si zase pochvalovaly dobrý oběd, rybu s vínem, za pouhých 6 euro a i ostatní byli z Coimbry nadšeni. Cestou zpět zajeli ještě k moři, kde strávili jen asi 45 minut, byly prý obrovské vlny a někteří i přes červený praporek znamenající zákaz koupání do nich hupsli. Na ně pak hupsnul okamžitě plavčík, který je vyhnal ven. Ve 20:10 přijeli zpět do školy, kde už se po nás nervózní Piedro sháněl kvůli slavnostní večeři, která měla následovat.

undefinedundefined

undefined

My s Adélkou jsme se přes den snažily odpočívat. Dopoledne jsme vypraly nějaké prádlo, při tom obdivovaly svalnatá těla Němců a ukazovaly ta svoje (v plavkách samozřejmě :-) ). Po obědě jsme zašly pro známky a na hřbitov si prohlédnout neuvěřitelně krásné kytky na všech hrobech, pak si četly a taky trochu spaly. Jéé to byla krása. Už od dvou odpoledne jsme sledovaly, jak se na dvoře pečou dvě velká prasata na večer...

Večeře to byla skvělá. Pro změnu maso, tentokrát ale s chlebem a ne s rýží a navíc podávané venku na dvoře a ne v jídelně jako obvykle. K tomu jsme popíjeli víno a večer se pomalinku rozjížděl do příjemné zábavy. Diskotéka a samozřejmě i trocha toho alkoholu nás nenechala vlažnými a na hity z filmu Hříšný tanec jsme to pořádně rozjeli. Ještěže nás nemohly vidět naše v Praze opuštěné protějšky. :-) Travesti show v podání Italů a rockenroll v podání Němců jen dokreslovaly příjemnou zábavu. Mimochodem Pat a Mat se bavili také skvěle, počáteční nevrlost už byla tatam. Do postelí jsme šli kolem 2/3 ráno, někteří i později, jako obvykle.

undefined

25.7. středa
aneb zabijte zvukaře!

V deset dopoledne odjíždíme do městečka Guimaraes, které leží hodinku cesty od školy. Prohlídli jsme si starobylý hrad, prošli se v malebných uličkách starého města, dali si kafe na náměstí a posléze i oběd s pomalou a zmatenou obsluhou. Uzavřeli jsme to velkou porcí zmrzliny a ve 14:30 hurá zpět ke škole.

undefined

Odpoledne nás čekal už druhý nácvik závěrečného tance. Martin byl zvědavý, kdo přijde pozdě tentokrát. Byli to Makedonci, kterým trvalo plných 20 minut, než dorazili. Martin zuřil a při jejich příchodu s kamenným výrazem ve tváři řekl: "Řekni jim, že u nás za tohle střílíme." "To nemůžu," já na to. "Dělej, přelož to!" Tak jsem to přeložila. Tvářili se chvíli zmateně a pak pochopili, že si Martin dělá srandu, i když tak úplně jistí si tím nebyli. Portugalci dodali opět jiného tanečníka, který tedy Martinův běh běh poskok těžce nezvládal. Naštěstí brzy pochopil a odstoupil s tím, že dodají mladší krev. Martin jen nevěřícně krčil rameny. Po hodině a půl jsme dotáhli choreografii do konce a všichni byli nadšeni, i když bylo jasné, že práce bude ještě dost. Po skončení nácviku si někteří zkoušeli svá "národní" sóla a poslouchali muziku, aby se v ní lépe orientovali. Makedonci se přišli Martinovi omluvit za pozdní příchod. Vyslechl je opět s kamenným výrazem ve tváři a pak si ukázal na tvář a řekl: "Kiss" Makedonky se na sebe podívaly a pak poslušně políbily Martina každá na jednu tvář. "Od chlapů nic nechci," otočil se Martin zády a odešel.

V 18:30 jdeme na večeři: nedovařená (fúj) rýže s hráškem a kuře, meloun, pomeranč. Vtipkujeme, že jsme jeli do Portugalska jíst jen rýži a maso. V osm večer odjíždíme do Aveira, kde nejdříve čekáme na malém náměstí, než začne průvod. Dlouhou chvíli jsme si krátili společným hraním a zpíváním s Italy. Ital nezná ten zázrak měl celkem úspěch, "wéwéwé" z Caggiana bohužel neznali. Pak už jsme se vydali na kratičký průvod k pódiu. Na řadu jsme přišli jako druzí, po Makedoncích. Velké jeviště bylo opět velmi špatně nazvučeno, takže zpěvačky nebyly téměř vůbec slyšet a Věra neuvěřitelně zuřila. Šla si i stěžovat, Portugalci ale jen krčili rameny. Zvučit jednotlivé nástroje a zpěvačky k tomu, to bylo prostě nad jejich síly. Premiéru tu mělo Bohoušovo a Janino Prádlo, stejně tak malá Lucka si tu poprvé trsla prostěradlo. Prý se strašně klepala, ale zvládla to dobře. Na tohle jsou ty zahraniční zájezdy dobré.

Po pohádce o dvou od Kolína a obvyklých houskách jdeme sklesle do postelí.

26.7. čtvrtek
aneb hurá na ochutnávku portského!

undefinedundefined

V deset ráno odjíždíme v dobré náladě do Porta do vinotéky madam de Ferreira. Ujímá se nás opět půvabná Portugalka (chlapi tady tak pěkní nejsou, tedy kromě toho doktora :-) ), jejíž výklad v angličtině překládá Zdeněk Bartoš s pomocí nás všech. Dobře se při tom bavíme. Detaily se mi už vykouřily z hlavy, ale základní druhy portského rudy, tawny a white mi tam zůstaly. Velké sklepy s uskladněným vínem v různě velkých sudech na různě dlouhou dobu pro nás každopádně byly příjemným zpestřením zájezdu, o následné ochutnávce bílého i červeného portského ani nemluvě. Bylo výtečné, a proto si po jeho vypití téměř každý koupil ne jednu, ale hned několik lahví. Samozřejmě cena byla o něco vyšší než v normálním obchodě, ale vem to čert. Snad nás na cestě zpět nezastaví německá policie...

Po prohlídce vinotéky se přesouváme ke stadionu, kterému místní přezdívají pomeranč, kde máme mít odpolední vystoupení. Věřin požadavek na zvukovou zkoušku se nepodařilo zrealizovat, takže po zmatečném vniknutí do stadionu a čekání na onu zkoušku se po asi půl hodině opět vracíme ven do parku, kde si na trávě uděláme piknik. Koušeme suché housky s hovězím, chuť si spravíme na šťavnatých nektarinkách a jablkách. Válíme se v parku hned u stadionu, odkud je krásný výhled na řeku Douro, mládí se opaluje, jiní jdou na procházku nebo na kafíčko či zmrzlinu.

Po třetí odpoledne máme sraz u stadionu a na řadu přicházíme v 16:30. Pódium je uprostřed obrovského stadionu plného nadšených seniorů, pro které je tento program připraven. Jsou nadšeni, tleskají, mávají a nám se hraje, tančí a zpívá bezvadně. Dokonce i zvuk se tentokrát vyvedl.

undefined

Večeříme už zpátky ve škole (směs rýže s rybou) a ve 21:30 odjíždíme v krojích na další vystoupení do městečka Sonto. Malá Lucka tančí tentokrát i Utancovaný a Prádlo opět Jana s Bohoušem, trému pomalu odhazují a jejich výkon je o třídu lepší než při premiéře. Domů se vracíme kolem půlnoci, někteří jdou hned do postelí, jiní ještě chvilku hrají venku.

27.7. pátek
aneb sbohem Porto!

undefinedundefined

V 9:30 odjíždíme naposledy do malebného Porta, abychom si ho jednak ještě jednou prohlédli, ale hlavně abychom nakoupili dárky pro své blízké. My s Janou, Lůcou, Terkou a dašími máme za úkol koupit dárek i naší skvělé organizátorce a průvodkyni Ivě a Janě Svobodce. Nakonec jsme koupily oběma šátky a portské, jak jinak. :-) Naše skupinka nakonec skončila u řeky Douro, daly jsme si na závěr kafíčko a užívaly si konečně toho pravého teplíčka a sluníčka, které bylo dosud vzácné. Od řeky jsme vyjely lanovkou k parkovišti, kde čekal autobus s ostatními. Naposledy jsme z mostu zamávali malebnému městu a jeli na oběd (polévka, kotleta s rýží a hráškem, banán, jablko.)

Po krátkém odpočinku jdeme na nácvik finále. Tentokrát jsme se sešli v tělocvičně, venku bylo totiž dost horko. Martin vtipkuje, kdože to dnes přijde pozdě. Nemýlil se, opravdu chybí Italové, odjeli k moři a ještě se nevrátili. Začínáme tedy bez nich a opakujeme celý tanec tentokrát i s vlajkonoši. A to by nebyli Portugalci, aby něčím nepřekvapili, vlajkonoše dělali malí kluci. Prý to nakonec bude dělat asi někdo jiný... Martin už to ani nekomentuje. Italové dorazili po půl hodině a moc se omlouvali.

Odpoledne jsme se stihli ještě trochu opalovat na dvoře, číst a odpočívat. V pět hodin bylo setkání všech souborů s předáváním dárků a kontaktů. Do večeře jsme se opět věnovali každý svým záležitostem.

Po skvělé večeři (těstoviny! s masem, klobásou a mrkví, konečně něco jiného než rýže a maso) odjíždíme ve 20:45 na vystoupení do městečka Valongo. Pódium bylo ozdobeno grafiti, to nám ovšem nijak nepřekáželo, a po Ukrajincích jsme vystřihli vystoupení, jak má být. Ukrajinci dokonce zůstali na čumendu a nejeli domů. Do školy jsme se vrátili někdy po půlnoci. Když jsme ulehali, Italové odstartovali velmi hlučnou diskotéku, aparaturu nalepenou přímo na dveřích, před kterými byl náš pokoj. Vydržela jsem asi hodinu a pak už ne. Vyšla jsem ven a jemně je upozornila na to, že někteří chtějí spát a vtipem dodala, že ten, kdo má energie nazbyt, si se mnou může zopakovat nácvik finále. Protáhli obličeje, já poděkovala a odešla do postele. Po chvíli skutečně přesunuli aparaturu za roh a my konečně mohli spát, i když hudba byla samozřejmě slyšet i tak. Na druhou stranu, ať se ti mladí baví! :-)

28.7. sobota
aneb kolize řešíme s přehledem...

Dopoledne byl ve znamení nákupu zásob na zpáteční cestu, v blízkém supermarketu jsme se vybavili houskami, sýry, ovocem, zeleninou a dalšími dobrotami, abychom si zpříjemnili tu dlouhou cestu domů. Realizační tým finále ovšem nejel nakupovat, ale šel trénovat závěrečný tanec přímo na jeviště na náměstíčku v Arconchille. Bylo pořádné horko, slunce pražilo, tak jsme se namazali faktorem a jde se na to. Sjeli jsme to asi 5x a výsledek byl uspokojující. Po hodině a půl jsme ovšem už měli dost a šlo se na oběd (brambory, tuňák s vejcem, ovoce).

undefinedundefined

Ve 13:00 odjíždíme do vzdáleného Abiturreira, čeká nás asi 5 hodin v autobuse. No co, alespoň se potrénujeme na zpáteční cestu. :-) Po cestě jsme se zastavili ve Fátimě a prohlédli si známé poutní místo, kde se 13.5. 1917 poprvé zjevila Panna Maria třem dětem. Zjevila se pak ještě několikrát, vždy 13. den v měsíci a dětem předala tři proroctví, která se skutečně naplnila. Toto místo zázraků navštěvují každý rok tisíce lidí, ve výroční dny zjevení bývá náměstí před kostelem úplně plné a po chodníku bolesti, utrpení a víry se po kolenou plazí stovky lidí a prosí Pannu Marii o zázrak.

Prohlédli jsme si toto unikátní místo a pokračovali dál v cestě. Po šesté večer jsme dorazili do Abiturreira. Byla to pidi vesnička, prostě úplná díra ve vnitrozemí Portugalska, kde probíhal malý folklorní festival, jehož jsme my a Ukrajinci byli hosté. Bylo zvláštní cestovat takovou dálku pro 20 minut tance, zpěvu a hraní, ale pochopili jsme, že pro místní je to obrovská událost. Jaké pohoštění připravili! Takovou hostinu jsme nezažili za celou dobu pobytu. Ty dobroty navíc vařili a pekli právě jen a jen místní. Vrhli jsme se na to přímo po hlavě... Po téměř dvou hodinách čekání a lelkování u místní malé občerstvovny jsme už byli pořádně hladoví. Švédské stoly nebraly konce a i místní se dosyta najedli a ještě zbylo!

undefined

Kolem desáté večer začínal program, velmi nás zaujal portugalský soubor, daleko lepší, svižnější a nápaditější než ten náš v Arconchille. Páca se nechal inspirovat a ještě teď s námi zkouší jedno zajímavé kolo, které tam předváděli... Naše vystoupení bylo myslím dobré, slyšet jsme byli, takže ok. Jen jsme zjistili, že Marek si zapomněl klarinet doma, takže mu ho půjčila Adélka, která nehrála, a já jsem zapomněla paruku na blechy, takže jsme improvizovaně vyrobili novou z bílé igelitové tašky. Tyto drobné kolize nás už nemohly vyvést z míry. Odjížděli jsme ve 23:15 zpocení jako koně a v Milanově a snad i Svobodky hlavě se zrodil skvělý nápad - v noci zajedeme k moři a vykoupeme se! Únava ovšem potlačila všechny zvířecí pudy, a tak když jsme asi v půl druhé ráno hlasovali o tomto návrhu, 22 rozespalých rukou se zvedlo proti. Jelo se do postýlek, kde jsme zakotvili po třetí ráno. Dobrou noc.

29.7. neděle
aneb ředitel festivalu je k...t

Už v devět ráno jsme nuceni vstát a dát si obvyklou snídani. Od půl jedenácté totiž začíná mše v místním kostele, které se v krojích účastní všechny soubory. Vzhledem k teplému počasí vyhrává chodsko bez punčoch a jde se. Páterovi sice nerozumíme ani slovo, nicméně jeho projev působí přesvědčivě a mile. V průběhu mše zazpívají a zahrají všechny soubory, my tradičně Aby nás Pán Bůh miloval a Z archy vypuštěný holoubku. Znělo to myslím pěkně.

V jednu nás čeká oběd (žlutá-hrachová polévka, kuře, rýže, brambor, salát, meloun) a po obědě pozvání na portské na náš dvůr. Našim průvodcům Kátě a Piedrovi jsme dali tričko Gaudeamus a na Piedrovi jsme si vyžádali splnění slibu. Vzpomínáte? V nemocnici mi slíbil, že někdy zahraje na housle. Chopil se jich s trochu třesoucíma se rukama, ale zahrál naprosto jistě. Vychutnáváme portské, teplé počasí a trochu volna, které máme.

undefined

V 16:15 nasedáme do výhně autobusu v krojích a jedeme do blízkého Labao, kde nás čeká vystoupení. Klimatizace jede naplno, ale stejně je dost horko. Teplotní facku jsme ovšem dostali při výstupu z autobusu, takové vedro jsme tu ještě nezažili. Je snad 40 stupňů ve stínu. Na krytém pódiu jsme jako ve skleníku a ani vyřazení punčoch z účasti na vystoupení nám příliš nepomohlo. Smršť v podobě Podzimek, Královničky, Prádlo, Skočná nám dala pěkně zabrat. Legrační byl nástup na Prádlo, po delší době dělaly prostěradla vysoké tanečnice, ale jaksi jsme zapomněly, že Jana tančí sólo, takže chvíli trvalo, než nám došlo, kdože to vlastně vzadu chybí. Vběhla jsem tam na poslední chvíli. Jana tančila všechny tance a při Skočné už bylo vidět, že bez následků se to neobejde. Ale vzdorovala pěkně dlouho, po celou dobu festivalu se jí kupodivu nic nestalo, tak si to vybrala až na konci. :-) Dostala úžeh nebo úpal nebo co. Zkrátka bylo jí zle a trvalo to vlastně až do návratu domů. Chuděrka...

V šest večer jsme už byli zpátky a řidiči teď měli povinnou devítihodinovou pauzu před odjezdem domů. Dali jsme si sprchu a začali balit kufry. V sedm byla večeře, na rozloučenou jsme dostali maso na česneku, rýži s hráškem a mrkví, ovoce. Prostě těch rybích specialit jsme se nedočkali... :-) Po večeři ještě balíme, odpočíváme, někteří spí. Janu bolí hlava jako střep a není jí dobře, takže zkoušíme, kdo za ní půjde koně a blechy. Tyto dva tance si totiž výslovně přál ředitel festivalu. Věra zůstala s Janou ve škole a nešla s námi na závěrečné vystoupení.

V devět večer odcházíme dolů na náměstí v Arconchille. Projde malý průvod a šup na jeviště. Snad poprvé jdeme na řadu první. Koně, Sousedská, Prádlo běží jako na drátkách, když v tom se za jevištěm objeví rozčílený ředitel festivalu a že musíme končit, že máme program příliš dlouhý. Zdá se nám to podivné, vždyť chtěli 20 minut a jsme teprve za polovinou, tak váháme. Ředitel ale poskakuje jako čertík, Káťa překládá, že prý vypne zvuk, když neskončíme. Co jsme měli dělat? Zezadu dáváme muzice znamení, že musí skončit. Chudáčkové, nechápavě na nás koukají a bez poklony, velmi rozpačitě odcházejí z jeviště. Teď začínám zuřit já. Jednak mě rozčílil ten k...t ředitel a jednak jsem se naštvala sama na sebe, že jsem se na něj nevykašlala a neposlala ho někam. Věra by to možná na našem místě udělala... Páca s Jarkou v hledišti také nechápali, o co jde, když pochopili, řekli řediteli své a pak už mu jen stáli za zády a ukazovali si na hodinky, když některý ze souborů začal přetahovat. Stejný osud jako nás potkal i Rumuny, ti už na to ale byli přpraveni, takže se alespoň všichni poklonili a diváci nepoznali, že skončili dříve než měli. Zkrátka ředitel festivalu to promazal, závěrečné vystoupení a tohle.

Naštvaně jsme někteří odešli do školy se převléct, tam jsme vše vyprávěli Věře, která řekla, že jí to ani nepřekvapuje, a uklidnila nás, že by také poslechla příkaz ředitele. Vrátili jsme se zpět na náměstí, dali si zmrzlinu a sledovali končící program. Závěrečný tanec, který nás všechny stál tolik úsilí, jsme si přece nemohli nechat ujít. Musím říct, že final dance mi opět trochu zvedl náladu, povedlo se to, byl to úspěch! Páca je fakt machr na choreografie! Když na závěr tanečníci zvedali ruce k obloze, začal ohňostroj, takže načasování se nakonec povedlo a všichni měli radost. Na jevišti vypukla euforie, všichni se začali objímat, Němec, Rumun nebo Čech. Kdyby nebylo ředitele festivalu, bylo by to krásné zakončení festivalu... Jo a prý se ředitel festivalu pak Pácovi s Jarkou omlouval a chtěl se objímat také...

Euforie a dobrá nálada panovala pak i na dvoře školy, kde se slavilo a pařilo. Pořadatelé připravili obrovský dort se všemi vlajkami zúčastněných států a šampaňské. Trochu mlsáme, tancujeme a pijeme. Bavíme se až do samého odjezdu. Ve 2:50 začínáme nosit věci do autobusu, ve 3:30 se loučíme s Piedrem, Káťou, dáváme jim drobné dárky, děkujeme a hurá domů!

undefined

30.7. pondělí
aneb spíme, jak se dá...

V 8 hodin poprvé stavíme, dáváme si snídani a zase usínáme. V poledne je další zastávka, tentokrát musejí být zastávky velmi krátké, ne jako když jsme jeli sem, aby řidiči byli spokojeni a my abychom dorazili včas domů a nemuseli někde cestou stát na povinnou 9h pauzu. :-) Některé zastávky jsou ovšem přesto neplánované, Janě F. je stále zle, někdy i zvrací, chuděrka.

Cestou předáme Ivě Foukalové a Svobodce dárečky, které jsme koupili v Portu. Mají holky radost a my taky, že se o nás skvěle staraly, překládaly, vymýšlely výlety, komunikovaly s Matem a Patem, což nebylo vždy jednoduché, a vůbec zajišťovaly celou organizaci zájezdu. Děkujeme. Následují děkovné projevy našich externistů, Jarky a Martina, Věry a vůbec všech, kdo chtějí něco říct. Času máme dost...

Ve 21:30 jsme dorazili do hotelu F1 někde ve Francii, kde máme přespat ve vodorovné poloze. Někteří si dají sprchu, pozor na červená a zelená světýlka, a vyrážíme do nedalekého McDonalds. Hranolky po 14 dnech rýže chutnají skvěle... Janě se trochu ulevilo, tak si dala taky, a na to zmrzlinu. To neměla dělat, holčička. :-) Druhý den je jí zase zle...

Před půlnocí uleháme do postýlek, ale nějak se nám nedaří usnout, asi už jsme si na ten autobus zvykli nebo co. Až kolem druhé ráno hotel utichá.

31.7. úterý
aneb kdy už tam budeme...

V 6:30 vstáváme, někteří si dali i dobrou snídani v hotelu a v 7 hodin vyrážíme opět na cestu. Většina po snídani opět usíná.

Následuje už ani nevím kolik zastávek na čůrání, prohlížíme si fotky na foťácích, vzpomínáme, Helenka mi prozradí, že našla celkem 3 kešky, v Sete, Coimbře a v Portu u stadionu. Všichni jsme zkrátka bohatší o spoustu zážitků, ale už se všichni těšíme domů. Na Jiřího z Poděbrad jsme dorazili tuším po druhé hodině ranní. Sbohem Portugalsko, sbohem Pate a Mate, sbohem cestování autobusem, alespoň na nějakou dobu...

Růža                 

P.S.: Jana Svobodka řešila ještě měsíc po návratu cenu s dopravcem. Řediteli popsala všechny peripetie s autobusem i řidiči, vzpomeňte nafta, výheň v zadní části autobusu, Janiny zničená líčidla a další, a dokázala uhádat velmi dobrou cenu. Ještěže ji máme! Ale příště na festival letíme!