Zájezdy

Německo 2006

29. 8. 2006 - 5. 9. 2006

Letošní zahraniční zájezd s Gaudeamem pro většinu z nás nebyl vyvrcholením souborového roku, ale spíš jen takovým epilogem, dohrou za prázdninami. Po vynikajících Strakonicích (tisíce diváků, jedinečná atmosféra, koláče úžasné paní Prokopové) se nám do Německa vlastně ani nechtělo.

V úterý ráno bylo počasí prostě příšerné. Sešli jsme se na obvyklém místě za Plečnikovým kostelem a rychle naskákali do autobusu. Jako by léto skutečně skončilo odjezdem od strakonického hradu. Během chvíle začalo pršet.

Na zájezd nás letos jelo málo. Chyběli takové opory jako Pavla Králová, Kóca, Hanka, Bohouš, a především naše Věra. Tu ale v organizačních a reprezentativních povinnostech skvěle nahradila Jana Svobodová.

Naplánovaná hodinka v Drážďanech propršela, takže z města většina z nás viděla jen jednu kavárnu (a záchodky za padesát eurohalířů). Cesta nám trvala o dvě hodiny déle než jsme čekali, což ovšem nebyla vina výborného řidiče Romana, ale německých uzavírek.

undefined

Konečně jsme z nížiny dorazili do Harzu. Německé pohoří, kde o Valpuržině noci přistávají čarodějnice, je mnohem nižší než Šumava, vypadá dosti nenápadně. Krajina připomíná Tachovsko, ostatně byli jsme v té části Harzu, která ještě patřila NDR, žádné přepečlivé Bavorsko. Trabant jsme ale nezahlédli jediný.

Kemp nad vesnicí Güntersberge byl příjemný, domky jsou nově opravené, žili jsme v luxusu. I večeře formou švédských stolů byla vynikající. Čekalo nás desetiminutové přivítací vystoupení (po půlhodině proslovů na téma "světový mír" a "budoucnost našich dětí"), kde jsme si prohlédli i ostatní soubory - vynikající Rusy, Basky, Italy s harmonikou, malé Poláky a soubor z Vietnamu, jehož členky na skladbu z cédéčka vytrvale ťukaly bambusovými tyčemi zcela mimo rytmus.

Večer jsme se slezli ve společenské místnosti a zpívali, radost nám nezkazili ani naši dva osmnáctiletí (?) přidělenci, Němec Florian a Čech Martin, kteří nám přišli oznámit, že ráno vstáváme v sedm hodin a nesmíme se hnout bez své registrační kartičky.

Ráno bylo skutečně kruté a u autobusu se zjistilo, že pět z nás kartičku nemá (ten známý vtip "on jednu ztratil a druhou rozbil! " si od nás nechte někdy vyprávět), což Florian jaksi nemohl pochopit. Během dne jsme zjistili, že naopak spoustu věcí nemůžeme pochopit my - kartičku jsme nepotřebovali vůbec k ničemu, stejně tak k ničemu byl průvod městem v půl desáté ráno, který nikdo nesledoval (Strakonice!), a podivně nazvučené vystoupení. Tolik peněz musel ten festival stát, a výsledek tomu vůbec neodpovídal - nikde nebyly žádné plakáty, drahé jeviště bylo postaveno na špatném místě, na diváky nikdo nemyslel a tak jich logicky nebylo moc. Podobné to bylo celé čtyři dny.

Quedlinburg je město právem zapsané do seznamu UNESCO. Na radnici, kde jsme se převlékali, bylo napsáno, že první zmínka o městě pochází z roku 922. Náměstí i postranní uličky byly většinou hrázděné, skoro ve všech těch někdy i pět set let starých domech bydleli lidé, centrum nebylo mrtvé. Měli jsme náhle spoustu volného času, což kontrastovalo s ranním spěcháním s odjezdem, vystupovali jsme až odpoledne.

Vystoupení se nám moc nepovedlo, dovolili jsme si letos luxus odjezdu bez zkoušení, a tak nejhůř dopadly osvědčené zažité kusy. Jen rychlá reakce tanečníků zachránila Utancovaný.

Ve čtvrtek ráno se opakoval ten samý scénář, až na to, že jsme mohli na snídani až v půl osmé (Němci měli vypracovaný systém míst u stolu, to proto, aby bylo poznat, jestli po sobě své stoly utíráme hadříkem z růžového kyblíčku). Město Wernigerode bylo podobně pěkné jako Quedlinburg, tentokrát jsme ale nešli průvodem, zato hráli svatebčanům (kde se tam vzali, nevím. Hráli jsme Bul bych já to chlap a oni dvoumužnou pilou řezali kládu).

Nevím, jestli je tomu tak všude, ale v téhle části Německa žijí snad jen staří lidé. Mladí jsou možná na Západě nebo jen nechodí na folklór na náměstí, a nebo mají skutečně Němci tak málo dětí. Ocitli jsme se zkrátka ve velkém muzeu, plném perfektně opravených baráků a penzistů s důchody dvakrát většími, než naše průměrné platy, kteří bez hnutí sedí a poslouchají projevy o míru a přátelství mezi národy od našich dvou konferenciérů, baskickou nerytmickou hudbu, stejně tak jako ruské zpěváky. Při našem vystoupení jsem měl pocit, že jedna babička reaguje a kýve se do rytmu, pak jsem zjistil, že měla tik.

Ve Wernigerode je hlavní centrum harzkých úzkokolejných železniček a také pěkný hrad na kopci, kam jsme se vydali, ačkoliv nás Florian Martinovými ústy varoval, že to je moc daleko a nestihneme sraz. Počasí se začínalo trochu zlepšovat, a v kroji bylo snesitelně. Markův klarinet si ovšem dělal stejně co chtěl.

Při večerním hraní jsme dokázali znovu vymyslet písničky, které "ještě nebyly", a překonat i špatnou akustiku naší společenské místnosti. S Milanem jsme pak ještě dokázali vrzat se sympatickými Italy do tří do rána.

Nejhorší den nás teprve čekal. Ráno nás opět naložili a někam odvlekli, tentokrát to bylo město Halberstadt, na to už jsme si zvykli. Odehráli jsme výborný "výchovný koncert" ve škole, tanec, který používá Martina Krajská na české děti, zabral i v Německu. Jenže pak se zase spěchalo a čekalo a čekalo a spěchalo (opět jeden zbytečný průvod), pan řidič mezitím řešil klesající hladinu pivních plechovek v chladničce.

Z plastiky vedle radnice jsme zjistili, že bylo město bylo na konci války skoro celé rozbombardováno, zůstaly jen dvě věže kostela. Až na komunistické paneláky se s tím architekti vypořádali skvěle, našli jsme spoustu zajímavých moderních staveb nebo přestaveb - do tisíciletého rajského dvora vedly dveře na fotobuňku a vůbec to nevadilo.

Tradiční průvod nás čekal až teď, už jsme vůbec nedbali na stylovou čistotu a hráli Beskyde, beskyde a Vojáci dou, a znovu si to užili. Po dlouhých dohadech, (organizátorům se nepodařilo sehnat večeři večeře a my se nedali), jsme si dali už druhé dnešní těstoviny a připravovali se na večerní vystoupení. Byli jsme sice unavení, ale překonávali jsme se. Ostatně bylo tu dost lidí, pódium bylo dobře nazvučené, a tak se nám vystupovalo nakonec docela dobře. Škoda, že organizátoři, kteří zjistili, že večer má skluz, ukončili naše vystoupení, aniž by nás předem upozornili.

Utahaní jsme dorazili do kempu a těšili se na odpočinkový den, kdy se dopoledne skutečně nic organizovaného nedělalo. Několik nadšenců se ovšem vydalo do lesa, odkud si přinesli kilogramy hřibů, a tak se naše společenská místnost změnila v sušírnu.

Odpoledne jsme se vydali obhlédnout turistické atrakce téhle části Harzu. Kolem bobové dráhy jsme totiž jezdili každý den a dokázali si ji tedy na Floriánovi vyprosit. Byla vynikající : "Brzdí jenom srabi!"

O kus dál, na ostrém zlomu, kde pohoří Harz padá do roviny táhnoucí se od města Thale dále, bylo už v předminulém století postaveno přírodní divadlo, které jsme si ale nemohli prohlédnout zblízka, protože se v něm zrovna hrála opera Der Zarewitsch. Tak jsme aspoň okoukli neuvěřitelně ošklivé sochy čertů a čertic (nebo co to bylo), a také vyhlídku na Thale. "Vypadá to jako Tomašovský výhľad ve Slovenském ráji," řekl Ráďa a měl pravdu, až na to, že tady nad údolím pořád pendlovala lanovka. Příjemné místo. Nebo to bylo lidmi?

Večer jsme seděli v houbovém doupěti, když se pod okny ozvala harmonika. Italové vyprovokovali spontánní půlnoční tancovačku, která vcelku úspěšně pokračovala další dvě hodiny, nemusím snad ani připomínat, že tanec Martiny Krajské sklidil ohlas i mezi dospělými.

Další den, v neděli, jsme měli poznat město Thale, na které jsme se v sobotu koukali z výšky, pěkně odspodu. Začali jsme nepříliš dobře - v místním hotelu, kde jsme museli v jakési ohrádce hrát a tancovat pro celkem asi šest hostů. Ke cti souboru je nutné říct, že jsme podali i na tak absurdním místě výkon, za který bychom jinde sklidili potlesk.

Odpolední vystoupení (o průvodu snad ani nemusím mluvit) se odehrávalo v příjemném parku plném lákadel (koláče za euro / kus) a kupodivu i lidí. Fascinující bylo počasí - asi dvě hodiny mžilo a přitom svítilo sluníčko. Nejspíš hory, ze kterých jsme se včera dívali na město, dokázali rozkrájet oblačnost na malé kapičky.

Možná, že náš strach z deště, který jsme tlumočili organizátorům, zapříčinil to, že jsme byli na jeviště ohlášeni jako první, aniž bychom to čekali. Byli jsme tak zaskočení, že už jsme se ani nehádali se zvukařem, který nás odbyl jediným mikrofonem. Takže naše vystoupení na "galaprogramu" skutečně nebylo z nejlepších.

Poslední večer jsme si ale nenechali zkazit, a příjemně si užívali muziky i lidí kolem. Dostali jsme od organizátorů tašku plnou voňavek, takže se naše společenská místnost stala místem pro skutečné čichové labužníky.

Poslední den zájezdu přijelo do našeho kempu několik desítek dětí. Vyškolení specialisté z Magdeburgu jim připravili zajímavý program, kterého jsme se zúčastnili i my. Ze stánků a stanovišť zmizelo několik desítek balónků. Odpoledne jsme dětem zahráli a už během koncertu (a vypouštění dalších desítek balónků) jsme naložili autobus a vyrazili domů, to abychom stihli poslední metro.

A představte si, někteří z nás ani při odjezdu neměli kartičku.

(Vojta Kouba)