Zájezdy

Studentský festival v Litvě 2002

13. 5. 2002 - 19. 5. 2002

Tak jsme se konečně dočkali! Vzpomínky na litevský soubor, se kterým jsme se seznámili na festivalu v Anglii, nám nedaly spát. V Tuchlovicích jsme naladili formu a hurá do země, o které nám za dlouhých zimních večerů vyprávěli...

undefined

PONDĚLÍ

Den, kdy jsme odjeli z Prahy, překročili hranice a ubytovali se v hotelu ve Varšavě.

Brzy ráno na tradičním místě, v tradiční dobu, čekala nám dobře známá Karosa s velkým nápisem OSNADO, jejíhož řidiče, pana Antonína, jsme znali z cesty do Bosny. Naložili jsme kroje, nástroje, kufry a batohy a vyrazili směrem k Polsku. Hranice jsme překročili v Náchodě okolo poledne. Plán cesty hovořil o tom, že se po třetí hodině odpoledne ubytujeme ve varšavském hotelu ANNOPOL a prohlédneme si pamětihodnosti, zvláště hrad v centru starého města. Zpočátku se do hovoru zapojila pochybnost, která poukazovala na mizerné silnice a dosti vysoký provoz na nich. Diskuzi však rázně zakončila realita, která při příjezdu k hotelu ukázala na hodiny. Malá ručička mířila na sedmičku a my jsme se museli ještě ubytovat. V hotelu nás mile přivítali a rozdělili do dvou a třílůžkových pokojů. Začalo pršet. Touha poznávat nové kraje však zvítězila nad vládou času i nečasu a skoro celý soubor hrdinně stanul na tramvajové zastávce. Co však viděl, zůstane mě skryto, neboť já se spokojeně zavrtal do peřinky a za rušivých zvuků polské televize jsem začal dohánět spánkový deficit posledního týdne.

undefinedundefined

ÚTERÝ

Den, ve kterém jsme dorazili do litevského Šiauliai. Také den první tuc-tuc-party.

Vstávali jsme brzy ráno, jako ostatně celý festivalový týden. Poté jsme přivítali Zuzku, která kvůli časovému vytížení přijela vlakem odněkud ze Slovenska. Cestování k litevské hranici bylo velmi úmorné. Dálnice nikde a silnice, u nás bych ji nazval okreskou, byla plná kamionů a náklaďáků. Ve dvě hodiny jsme přece jen dorazili k hranici. Cestou jsme se učili litevskou lidovou písničku o vlaštovce. "Vlaštovko, proč nezpíváš? Nemohu zpívat, protože mi pasáček uřízl mou větvičku." Vítek, náš překladatel do litevštiny, nás učil výslovnost a Marek noty. Dost jsme se u toho nasmáli.

undefined

Cestování po Litvě, to už bylo jiné kafe. Cesta byla rovná, široká a víceméně volná. Do Šiauliai jsme přijeli v sedm hodin. Byli jsme velmi mile překvapeni, ba přímo šokováni. Před univerzitou stáli členové našeho známého souboru s transparentem "Welcome Gaudeamus" Všichni měli v ruce kytičky a vesele nás vítali. Pak jsme se jeli ubytovat na koleje. Pokoje měly vlastní místnůstku se záchodem a umyvadlem a na chodbě byly dvě krásné sprchy. Ovšem postele, to byl šok. Uzoučké kavalce s drátěnkou, která se při ležení propadla asi o třicet centimetrů a dvoumetrovým lidem trčely nohy skrz železné šprušle daleko do prostoru. Nebylo však moc času na bližší seznámení se s romantickým ubytováním, čekala nás ještě večeře. Univerzitní minijídelnička se naším souborem zpoloviny naplnila. Dostali jsme teplé jídlo, džus a malinké žluté lístečky - žetony, za které jsme měli později na diskotéce dostat pivo. Diskotéka byla hned za rohem a pivo jsme také dostali. Mělo přes osm procent alkoholu, bylo v lahvi, sladké a teplé. Prostě GERAS ALUS. Zato na tanečním parketu dunělo ohlušující tuc-tuc-tuc-tuc s neúnavnou pravidelností. Občas byl proud elektronických zvuků přerušen tanečním vstupem, pantomimou, či soutěží (samozřejmě o piva). Ostatně v průběhu festivalu jsme se dozvěděli, že hlavním sponzorem je místní pivovar.

undefined

STŘEDA

Den, kdy jsme cestovali, kulturní památky poznávali a v moři se koupali.

Ach, to vstávání... A ta těžká snídaně. Samé uzeniny a tvarohové moučníky! Ale byli jsme plni očekávání. Čekal nás výlet k moři. Za okny se smálo sluníčko, venku však foukal studený vítr. Vrátili jsme se raději pro nějaké teplejší oblečení a dobře jsme udělali, neboť později dokonce několikrát pršelo. Prostě ideální čas ke koupání :-)

undefined

První zastávku jsme udělali v městečku Kretinga. Honosí se zámečkem knížete Tieskiewice, s překrásnou zimní zahradou. Kníže své sídlo věnoval městu, které je zrekonstruovalo a zpřístupnilo veřejnosti. V zimní zahradě, která je zároveň netradiční kavárnou, rostou stovky nejrůznějších květin a dřevin, bohužel jazyková bariéra neumožnila průvodkyni představit nám nejvzácnější floru, koneckonců, stějně bychom asi po chvíli všechno zapomněli. Druhou zastávkou byl oběd. Několik kilometrů před přímořskou Palangou stojí pivovar, který buduje ve svém okolí kulturní areál. Kolem veliké koliby jsou dětská hřiště a prolézačky, posezení a spousta dalších věcí zpříjemňujících konzumaci piva. My jsme v největším lokále dostali oběd. Pravý litevský boršč, bramborové ploštěnce (těsto bylo stejné jako naše chlupaté knedlíky) plněné mletým masem a tvarohový koláč. Syti jsme vyrazili k moři.

Palanga - dříve nejexkluzivnější letovisko SSSR, dnes největší středisko v Litvě s 18 km pláží, mnoha hotely, sanatoriem, vlastním letištěm a rezidencemi prezidenta a vlády. V muzeu jantaru se nachází 25 000 jeho ukázek, říkají mu zde zlato Baltu. V přírodním jantaru jsou pod lupou vidět drobné rostliny a živočichové (podíl rostlin je asi 0,3%, dají se vidět zejména mouchy, komáři, mravenci, pavouci, můry a motýli). Jantar je vlastně ztvrdlá pryskyřice, vznikl před 50 milióny let. V eocénu (čtvrtohory) stoupla hladina moře a při následném poklesu se jantar dostal do moře k litevskému, lotyšskému a ruskému (u Kaliningradu) pobřeží, kde jsou nejbohatší světová naleziště. Jantar měkne při teplotě 170, taví se při teplotě 300 stupňů Celsia a není rozpustný v organických rozpouštědlech. Vzácná je bílá, ale běžná je nažloutlá barva. V současnosti se těží v moři v hloubce 7-8 metrů. V dolním podlaží muzea jsou ukázky opracovaného jantaru - šperky, náramky, přívěsky, řetězy a šachovnice s figurkami.

Přístavní molo, neoficiální symbol Palangy, bylo zekonstruováno v roce 1997 a je 630m dlouhé. Po západu slunce se tu schází lidé, zapalují ohně a posedávají.

Městečko Palanga vonělo solí a rybami. Na hlavní ulici, vedoucí k moři, bylo rušno: majitelé kaváren a cukráren připravovali své podniky na sezónu. Po turistech však ani památky. Od moře foukal studený vítr a mrholilo. Naši průvodci nás zavedli do muzea jantaru. Nacházelo se v paláci uprostřed rozlehlého parku. Vstupné 5,- lit, studenti polovic. Ale bylo se na co dívat. Množství nejrůznějšího prehistorického hmyzu zataveného do pryskyřice, historické i moderní šperky a ke všemu komentáře v ruštině a angličtině. Společně s námi procházel expozici i školní výlet, takže kam oko pohlédlo, samý trpaslík. Po třičtvrtěhodinové prohlídce jsme se šli podívat na moře. Kdo se nesvlékl a nevběhl do moře hned, zmrzl na břehu a do vody nešel. Jen několik ledovými větry ošlehaných, drsných chlapů se statečně vrhlo do vln, aby se po chvíli vrátilo jako ledové mužstvo. Krátká procházka po pláži nás zavedla až ke stánku s uzenými rybami. Byly opravdu vynikající. Moc času nám nezbývalo, navíc nás v této době nesváděla žádná sezónní lákadla, vyrazili jsme tedy zpět do Šiauliai na večeři. Věra domluvila taneční sál, najedení a unavení jsme se sešli k celosouborové zkoušce. Po ní jsme šli spát. Vlastně ne, kluci šli na tuc-tuc a na pokoji na kolejích jsme si zazpívali s kytarou. Bohužel ne dlouho, přišla na nás vrátná, že budíme malé děti, tak jsme šli tedy konečně spát.

undefined

ČTVRTEK

Den, kdy jsme si prohlédli první církevní památku a také jsme poprvé na jevišti vystoupili.

Dnes jsme konečně měli vystoupit. Dříve však na nás čekalo další místo - pro někoho turistická atrakce, pro jiné však hluboce duchovní, poutní místo - Kryžiu kalnas, Vrch křížů. Sešli jsme se po snídani před kolejemi a nastoupili jsme do autobusu. Řidiči se však marně pokoušeli nastartovat. Na vině byl nekvalitní benzin, který zanesl filtr a čerpadlo. Řidiči se tedy pustili do opravy a Erika, naše hosteska sehnala TAXI dodávku. Odvezla nás všechny nadvakrát za 3 lity na osobu. Co jsme ale na místě uviděli, nám vyrazilo dech (v rámci objektivity musím napsat, že s některými neznabohy to nic neudělalo). Desetitisíce křížů a růženců, které byly na dvou malých pahorcích různě postavené, pověšené či položené...

undefined

Jedna z legend o vzniku tohoto místa hovoří o sedlákovi, kterému se rozstonala dcera. Na její nemoc nepomáhala žádná medicína, zaříkávání ani rady nejlepších místních doktorů. Jednou v noci měl sedlák vidění, ve kterém se mu zjevil Bůh a řekl mu, aby z nejlepšího stromu udělal kříž a postavil jej na kopec. Sedlák druhý den vstal, ze zdravého stromu nechal zhotovit kříž a postavil jej na určený kopec. Během několika málo dní se jeho dcera opravdu uzdravila. Zvěst se rozlétla po celém kraji a na kopci začaly přibývat kříže. Tradice stavění křížů na tento kopec (teď už vlastně na kopce dva) je podle historiků vysvětlena prozaičtěji a sahá až do roku 1236. V tomto roce byli němečtí rytíři vracející se z cesty na které rozšiřovali po Litvě křesťanství, napadeni a pobiti. Aby si pamatovali toto krveprolití, lidé tu začali na kopec stavět kříže. Kříže byly pak zvláště ve velkém přidávány vletech 1831 a 1863 (na památku lidí zabitých v protiruských povstáních) a také během příslušnosti Litvy k SSSR, kdy byly kříže vztyčovány za zabité a odsunuté na Sibiř. Za nadvlády Rusů byl tento památník srovnán buldozery, jako symbol protiruského odporu, ale les křížů zde přesto vyrostl znovu. Další kříže přibyly po získání nezávislosti v roce 1991 a roku 1993 zde přispěl křížem i papež Jan Pavel II.

Taxík nás odvezl na pěší zónu, kde jsme měli dost času na prohlídku centra Šiauliai a ve dvě hodiny jsme se sešli na obědě. Celé odpoledne už bylo divadelně-taneční. Autobus, již opravený, nás odvezl i s kroji do divadla na prostorovou zkoušku. Museli jsme hlavně otestovat ozvučení a světla. Stejně, než jsme začali být alespoň trochu spokojení, čas pro náš soubor vypršel (i s mírným nastavováním). V šatně jsme měli už sotva hodinu na převlečení a začínalo představení. Náš půlhodinový vstup byl první po přestávce a tvořily jej ukázky z Čertů a Erbena s písničkami. Za šálami jsme se bleskově převlékali a pod nohy se nám pletli tanečníci ostatních souborů. My jsme se zase pletli pod nohy následujícímu souboru z Lotyšska, který zpracoval lidovou svatbu, ovšem způsobem naprosto úchvatným. Reprodukovaná hudba brala za srdce a byl to snad první případ, kdy mi nevadilo tacování bez živé muziky (ostatně, jak říká Martin Pacek, s CD nejsou žádné problémy, má vždycky čas, náladu a jen tak se neunaví :-). Tanečníci tancovali půl hodiny v plném nasazení s perfektním výrazem a my se trochu chytali za nos. Bouřlivý potlesk na závěr byl opravdu zasloužený. Hned jsme se skontaktovali s vedoucím a doufejme, že v příštích letech uvidíme tento program nebo jiný na nějakém festivalu blíž Praze.

Po večeři nás čekala další tradiční discotéka, tentokrát ale zajímavější o výuku tanců jednotlivých souborů. Nakonec to dopadlo tak, že litevský soubor hrál asi čtvrt hodiny (i když některé tance byly velmi zajímavé) a naše muzika tedy také zahrála chvilku, během které jsme předvedli Čertovskou a Doudlebskou polku a kolečka. Tuc-tuc pak pokračovalo dlouho přes půlnoc.

undefined

PÁTEK

Den, kdy jsme poutní místo navštívili a školákům k ukončení školního roku zatancovali.

Dnes jsme spojili poznávací výlet s vystoupením. Asi 60 kilometrů od Šiauliai směrem ke středu Litvy leží městečko Tytuvenai a nedaleko od něj mariánské poutní místo Šiluva. V sedmnnáctém století se nad velkým kamenem na louce zjevila pastýřům Panna Maria. Postupně nad kamenem vyrostla kaplička, pak větší kaplička a v současnosti se nad ním tyčí kaple velikosti kostela. Na stěnách jsou fresky s celou historií, uprostřed vysoká socha Panenky Marie s anděly, vedle které je vidět onen slavný kámen. Kousek odtud stojí kostel, právě v něm probíhala mše, ve kterém nám celou historii převyprávěl pan farář, úžasný, milý starý pán. Kamil prostě neodolal. Když jsme odjížděli vstříc vystoupení v Tytuvenai dostali jsme na cestu požehnání.

undefinedundefined

Vystoupení se konalo v rámci oslav k ukončení školního roku na nádvoří místní základní školy, tedy pro trpaslíky. Počasí se nemohlo rozhodnou, zda bude plakat nebo se smát, tak jsme zkoumali i mokré varianty. Naštěstí jsme nemuseli malé jevišťátko bez jakéhokoliv zázemí použít, neboť sice foukal vítr, ale svítilo sluníčko. Převlékli jsme se v jazykové učebně a s očekáváním, zda se dětem budeme líbit, či nás roznesou na kopýtkách, jsme vyšli na nádvoří. Muzika se zpěvačkami se rozlila okolo tří mikrofonů, ve kterých díky větru pěkně hučelo, a začalo měl jsem holku. Kupodivu jsme se docela líbili, děti tleskaly a my na mírně šikmém hrubém asfaltu tancovali ostošest. Kvůli větru jsme vynechali jednu písničku a zkrátili tak vystoupení asi na dvacet minut. Poté jsme se šli naobědvat do školní jídelny. Dostali jsme studený boršč a chlupaté knedlíky, plněné mletým masem, zvané zeppeliny. Opět tradiční litevské jídlo. Po obědě nás vzal na prohlídku města sám pan starosta. A jako obvykle, šli jsme do kostela, ovšem velmi pěkného. Bývalý klášter, uprostřed kterého stojí kopie vatikánské kaple, na niž jsou místní obyvatelé náležitě hrdí. Kostel jsme prošli křížem krážem, dokonce do cel mnichů jsme se zašli podívat. Na závěr jsme se v sakristii pozdravili s farářem a dostali jsme pár obrázků. Mnoho času nezbývalo, vypustili jsme tedy návštěvu krásných jezer uprostřed panenské přírody, rozloučili se se starostou a vyrazili na základnu. Čekal nás koncert v divadle. Bohužel právě ten nás trochu zklamal. Čekali jsme vystoupení amerického sboru, ten však zpíval jindy. Tento koncert byla jakási přehlídka universitních aktivit. Slyšeli jsme podivný hybrid relaxační hudby se symfonickým tělískem, poněkud rozjeté zpívající studentky s vysmátým profesorem, ale úchvatný big band, který posluchače pěkně rozparádil. Večeře byla tentokrát po koncertě, tedy po desáté hodině a po ní tuc-tuc, někteří jsme si raději zahráli a zazpívali, poněkud komorněji, na pokoji.

undefined

SOBOTA

Den mnohého loučení a odjezdu do Kaunasu na poslední vystoupení.

Ráno po snídani nastalo veliké balení a ještě větší loučení. Vyměnili jsme si poslední adresy, trička a suvenýry, zacvakaly fotoaparáty, Jana pronesla projev hodný folklorní funkcionářky :-), nastoupili jsme do autobusu a rozjeli jsme se do Kaunasu na závěrečné vystoupení. Na této poslední cestě po Litvě nás ještě doprovázel a navigoval pár ze Saule a na místě se k nám ještě přidal tanečník souboru Nemunas z Kaunaské univerzity. V její jídelně jsme také dostali oběd, dokonce i večeři, na žádné dlouhé prohlídky ale nebyl čas. Ve tři hodiny jsme už měli být na jevišti. Rychle jsme se převlékli do krojů a autobus nás odvezl na místo. V centru Kaunasu je pěkně opravená zřícenina hradu a tento den tu probíhala veliká sláva. Na obřím mobilním jevišti, které známe z našich vystoupení na Staroměstském náměstí, se střídaly různé folklorní soubory a národnostní menšiny. Všude okolo stála spousta stánků se suvenýry a občerstvením. Samozřejmě jsme začínali asi o půl hodiny později, ale to se u takovýchto akcí dá předpokládat. Jak jsme na jevišti vypadali, byli-li jsme slyšet a zda jsme se divákům líbili, musí napsat Věra nebo Zdislávka, které nás sledovaly z hlediště. Po našem vstupu jsme se nerozhlíželi ani napravo ani nalevo a rychle jsme se autobusem přesunuli do posluchárny na univerzitě, kde jsme se převlékali. Čím rychleji, tím jsme měli více času na prohlídku města. Byla to nakonec celá hodina! Prošli jsme si alespoň pěší zónu, někdo běžel zpátky k hradu ke stánkům. V šest hodin jsme se navečeřeli, rozloučili jsme se s průvodci a naložili jsme se do autobusu. Pár kilometrů nás ještě doprovázel místní tanečník, který byl úžasně ukecaný, mluvil směsí angličtiny, němčiny a ruštiny, hrozně nám děkoval a zval nás na další návštěvy a festivaly. Nakonec i on se s námi rozloučil, protože prý musí se svým souborem oslavovat a my opustili Kaunas a po nějakém čase i Litvu. Na dobrou noc jsme si ještě pustili Stvoření světa. Eva Růža se už filmu nemohla dočkat a volala na Milana, který kazetu předával řidičům a naposledy se rozhlížel po Litvě: "Milane, nekochej se a zařizuj stvoření!" A pak se v autobuse zhaslo...

undefinedundefined

undefined

NEDĚLE

Den, veskrze cestovní.

Cestu přes Polsko jsme celou prospali, ráno jsme překročili hranice v Českém Těšíně a krátce po obědě jsme byli v Praze. Zpáteční cesta tedy trvala mnohem méně času a mohli jsme tedy během nedělního odpoledne dovstřebat zážitky celého týdne a připravit se v klidu do rachotu pondělního shonu.