Zájezdy

Itálie a Chorvatsko 1997

17.7.1997 - 28.7.1997

Den první – cestovní

Sešli jsme se v sedm hodin ráno na náměstí Jiřího z Poděbrad - klasickém místě všech odjezdů. Čekal na nás autobus s pěkným fialovým pruhem na bocích, televizí, videem, kávovarem a lednicí plnou piv. To všechno obhospodařovali dva řidiči, kteří na první dojem působili jako sympatičtí lidé s alespoň elementární dávkou inteligence. My naložili zásoby, batohy, kufry, kroje a nástroje a začalo čekání na Míru. V tuto dobu vrcholily na Moravě záplavy a Míra byl likvidátorem české pojišťovny, která ho odmítla pustit na dovolenou. Od rána proto intenzivně simuloval trombózu a až okolo půl desáté dostal neschopenku.

V deset hodin vyrážíme vstříc dobrodružstvím. Cesta trvala dvacet čtyři hodin a žádná zastávka nebyla delší než na vyčůrání. Bylo to velmi úmorné. Během cesty jsme se naučili zpívat italskou píseň Krásná je Neapol italsky. Zdislávka nám foneticky napsala text na papírky, z nichž jeden přikládám (časem). Na dobrou noc jsme si promítli film - Jára Cimrmann ležící, spící a usedli ke spánku.

Den druhý – ubytovávací

Castelforte: městečko v horách asi 15 km od moře. Historickému centru vévodí románský kostel, který je vidět z dalekého okolí plného antických památek. V kraji se pěstují citrony a broskve, které právě dozrávaly.

undefined

Dorazili jsme v 10 hodin dopoledne a byli ubytováni ve třech pokojích - třídách místní školy. V budově byla krásná tělocvična, šlapací záchody a miniaturní bojlery, věčně plné studené vody. V ostatních pokojích bydlely soubory z Ruska a Turecka. Již odpoledne jsme se sešli na dvorku se stoly a židlemi - v jídelně pod širým nebem. Při sušenkách, bagetě a kávě s mlékem jsme fandili družbě donchuána Lukáše a jedné pěkné ruské tanečnice.

O dvě hodiny později byl oběd. Při jídle nás obsluhovaly malebné mladičké Italky – tanečnice místního folklorního souboru. Jídelníček byl každý den skoro stejný: pasta (těstovinové trubičky s rajčatovou omáčkou), druhý chod kousek masa s lupenem salátu a třetí chod ovoce. Večeře byla stejná. Nepříliš časté změny nastávaly ve velikosti trubiček a salátu.

Odpoledne jsme se jeli koupat. Byly více než metrové vlny. Červený praporek, zakazující koupání, nás zadržel asi na tři minuty - pak jsme se vrhli do vln.

Při průzkumu města po večeři jsme zjistili, že se dá projít za půl hodiny skrz naskrz. Po setmění jsme na schodech před školou několik hodin sobě hráli a zpívali pro radost. Při tancích si kluci a dívky vyměnili role a byla veliká legrace.

Den třetí – dršťkovofazolový

Dopoledne jsme se jeli koupat. Moře bylo opět vynikající, jen vlny asi poloviční. Na pláži jsme se opravdu vyřádili. Já se nechal zahrabat do písku a Marek s Ondrou hloubili studni.

Na všech našich výletech nás doprovázel snědý, kudrnatý pořízek středních let (typický Ital), kterému jsme přezdívali Alberto Sordi. Byl to vedoucí italského souboru a jeden ze šéfů celého festivalu. Výborně si rozuměl s naším překladatelem Kamilem. Kamil je Lukášův bratr. Brilantně ovládá italštinu a má osobní kouzlo, kterým vbrzku získal srdce všech (nejen dívek) ve svém okolí.

undefined

Po obědě s těstovinovými trubičkami jsme zkoušeli v tělocvičně. Bylo velké vedro a během chvilky jsme se koupali ve svém vlastním potu. Statečně jsme si však osvěžili program, kterým jsme se chtěli uvést večer na prvním festivalovém vystoupení.

Navečer jsme nasedli do autobusu a vyrazili do asi 15 km vzdálené vesničky. Zde jsme společně s tureckým souborem prošli v průvodu historickými uličkami v centru obce. Docela jsme litovali, že si muzika nevzala do průvodu nástroje, protože ač jsme se mohli uzpívat a ukřičet, za tureckými píšťalami jsme skoro zanikli. Pak následovala večeře, na kterou asi nikdo z nás jen tak nezapomene. Od odpoledne nám Italové slibovali bohatou hostinu o třech chodech. Usazeni na návsi u plastových stolků jsme s napětím očekávali místní speciality.

První chod - těstoviny s rajčatovou omáčkou. Měli jsme je alespoň okořeněné výborným a velmi pálivým feferonovým olejem. Druhý chod - dršťky a třetí chod - fazole v oleji. Odvážlivci snědli vše a zapili ovocným vínem. Já (a nebyl jsem sám) měl stejný pocit, jako vlk z Červené karkulky, kterému myslivec zašil do břicha kamení. Pobledlí a s křečovitými úsměvy jsme začali vystoupení. Střídali jsme se s tureckým souborem. Všechny těžkosti nás však při tanci přešly, neboť publikum bylo výborné a Italové dojatí. Domů jsme přijeli kolem jedné hodiny v noci. Jen jsme se báli o Lukášovo zdraví. Zachutnalo mu místní podezřelé víno a stále upíjel z velké plastikové lahve. Když pil ještě i ráno a říkal, že je výborné, měli jsme obavu i o jeho psychický stav.

Den čtvrtý – diskotékový

Vstávat! Již od rána máme nabitý program. Ve městě jsou trhy a od deseti hodin jsme pozváni na mši. Trh byl veliký a kupodivu docela levný. Boty, oblečení, keramika, nádobí, nářadí, hračky, potraviny a ovoce se zeleninou. Ochutnali jsme všechny druhy melounů a vín a výborné broskve. Zdička nakupovala sýry u roztomilé stařenky. Do kostela jsme šli v krojích společně s ruským a tureckým souborem. Zuzka s Lukášem a Radkem se do obřadu aktivně zapojili, když přinesli panu faráři dary. Na závěr mše jsme zazpívali píseň Aby nás Pán Bůh miloval. Rusové a Turci také přispěli písničkou a venku před kostelem jsme se společně vyfotografovali.

undefined

Odpoledne jsme zkoušeli v tělocvičně a večer nás čekalo další vystoupení opět v jiném městečku. Zde se však sešlo již více souborů. Nejprve byl průvod městem. Byli jsme zařazeni mezi Kubu a Martinik. Jejich folklor je typický naprosto ohlušujícím rachotem. Několik bubeníků mlátí do různých bubnů, tyčí a bambusů. Bylo velmi náročné zaslechnout občas naši muziku a rytmicky srovnat krok či písničku.

Před představením jsme museli uklidňovat Věru, která svým temperamentem strčila do kapsy skupinu italských organizátorů festivalu. Když se už poněkolikáté dozvěděla jiné požadavky na naše vystoupení, nevydržela její holubiččí povaha tíhu odpovědnosti a vyděšení Italové odkývali naší vedoucí úplně všechno. Italská nátura je pro nás trochu zvláštní. Dalo by se říci: klídek, pohoda. Když má kupříkladu nějaká veřejná oslava začít v pět hodin odpoledne, tak se první lidé začnou scházet v půl šesté, program, který se na poslední chvíli několikrát změní, začne kolem šesti a všichni to považují za normální. To jsme tenkrát ještě nevěděli. Festivalový večer jsme měli začínat a délku našeho vstupu jsme se dozvěděli 5 minut před začátkem. Největší šok jsme však měli, když na nás při tanci začaly zběsile blikat barevné reflektory jako na diskotéce. Musím však pochválit místního zvukaře, který zachránil začátek Královen, kdy se muzika (nechtěně) rozdělila na dvě poloviny hrající každá v  jiné tónině. Zvukař zesílil ty nástroje, které ladily se zpěvem tanečnic a Lukášův mikrofon odstavil, dokud se primáš nechytil.

Ač bylo všude spousta stánků, museli jsme se rychle přesunout zpět do Castelforte, kde na nás čekalo vystoupení ještě jedno. Snědli jsme narychlo studenou pizzu a zapili limonádou a alespoň v autobuse se snažili zpříjemnit si večer zpíváním. Zanotovali jsme si dokonce koledy z našeho vánočního pásma.

Na náměstíčku pod třemi věžemi nás čekalo jeviště, které jsme neměli možnost vyzkoušet. Vzápětí jsme zjistili, že je nakloněné šikmo doprava a dopředu, takže tanec byl opravdu zajímavý. Navíc jsme hráli a zpívali bez aparatury. Ale protože bylo už kolem půlnoci, moc lidí nás stejně nesledovalo.

Den pátý – festivalový

Ranní vstávání začínala být stále více ospalá, neboť jsme chodili spát hodně pozdě v noci. Dnešní den byl pro nás v Itálii poslední taneční. Večer nás čekal hlavní program festivalu společně se všemi soubory z různých konců světa. My, Itálie, Kuba, Rusko, Mexiko, Turecko, Španělsko, Martinik.

Zároveň ale také poslední řádění na pláži u moře. Jezdili jsme na šlapadle, zkoušeli zvedačky ve vodě a v místě, kde jsme stačili po pás, jsme si zatancovali Podzimek. Pak jsme si postavili hrad. Zpočátku ho stavěl jen Marek s Ondrou, ale jak se postupně rozrůstal, přidal se posléze celý soubor. Hrad byl obehnán vodním příkopem a na věžičkách mu vlály české vlajky. Do vodního příkopu jsme ale museli vodu nanosit v kyblíku.

Po obědě nás čekaly přípravy na večer. Zkoušky, žehlení krojů,… Připravovalo se ale i celé městečko.

Odpoledne se konaly závody oslíků. Každá čtvrť a vesnice z okolí měla svého favorita. Nejprve ulicemi prošel průvod v historických kostýmech: rytíři a krásné panny, zbrojnoši a různě ozdobení osli. Potom byl samotný závod. Všude byly ohromné davy lidí, které fandily svým favoritům. My se hned po dojetí posledního závodníka začali chystat na večer.

Po večeři jsme se převlékli do krojů a přesunuli se k místní škole, kde byl sraz všech souborů a také začátek průvodu. Na prostranství před budovou jsme se spolu fotili, muziky společně hrály a tanečníci se předváděli, zkrátka, družili jsme se a byl přitom spousta legrace. V průvodu jsme byli opět za Martinikem s bubny. Při jedné delší zastávce našeho pochodu začal exotický soubor tancovat cosi divokého a přitom zval ostatní lidi do kola. Malou Janu nám vytrhli a na chvíli nám dokonce zmizela z očí. Co v tom chumlu černochů svíjejících se extatickými pohyby zažila, odmítá povědět a dodnes jen uzarděně mlčí. Udržet krok s divošskými tanečníky dokázal jen Viktor - lékař, ovšem za vydatné pomoci moravských verbuňků a italského vína. Na závěr průvodu jsme protancovali kolem tribuny, na kterou pak z každého souboru přišla dvojice k předání upomínkových předmětů, diplomů, darů, květin…

Byli jsme v pořadí šestí, takže jsme měli možnost sledovat první čtyři soubory. Vystoupení byla pěkná. Zde trochu zneužiji svou funkci kronikáře, abych blíže popsal mexický soubor složený z veselých muzikantů, se kterými jsem si i zahrál, ale hlavně z půvabných tanečnic. Jajich krása se nedá slovy popsat, zvláště pak jedné, která byla ztělesněním všech mých romantických snů. Okolní, méně barevný svět však neúprosně běžel dál a Gaudeamus přicházel na řadu. Muzika nemohla hrát ve svém obvyklém postavení, ale v řadě za sebou na levé straně jeviště, takže na sebe vůbec neviděli. Při prvním tanci - Podzimku nám zatrnulo, když Míra, který vedl hada, vyrazil sám a druhá, Eva Růža, se pustila na opačnou stranu. Ale chytili jsme se. V Leporelech se zase při našich výkřicích ozýval pouze Markův hlas, neboť jen on měl mikrofon. Podle bouřlivého aplausu si troufám tvrdit, že se vystoupení lidem líbilo. My jsme si hluboce oddechli a šli si dát studenou pizzu s limonádou.

A zase jsme do tří hodin ráno hráli a zpívali na schodech. Někteří nešli spát vůbec. Někteří šli spát hned.

 Den šestý – pompejský

Dnes vyrážíme na celodenní výlet do Pompejí. Jakýsi italský mladík nám dělal navigátora. To muselo být, neboť naši řidiči dokázali zabloudit prakticky všude. Při objednávání autobusu došlo totiž k nedorozumění, které se projevilo až po odjezdu. Cestovní kancelář vzala v úvahu, že jsme neměli zvláštní požadavky: plán trasy, mapy či zkušenosti z cestování v zahraničí a dodala nám řidiče, kteří sice o existenci Itálie měli nějaké tušení, ale schopnost orientace neměli skoro žádnou. Museli jsme obdivovat, s jakou vynalézavostí dokázali například zabloudit na cestě z Castelforte k moři, dlouhou asi 15 km, kde vedli skupinu třech autobusů a křižovali skrz naskrz sídliště pobřežního městečka. Ani na cestě do Neapole řidiči nezklamali. Na odbočce do Pompejí zabočili k benzinové pumpě.

undefined

Iva nás cestou seznámila s dějinami starověkého města a my vykročili z úmorného vedra vstříc památkám. Zážitek to byl velmi silný. Město Pompeje bývalo velmi rozsáhlé a i v současné době odkrytá část se nedá celá projít za jeden den. Často nás provázel pohled na místní psy, kteří leželi ve stínu jako mrtví. Od té doby se na zkouškách říká:”jsem utahanej jak pompejskej pes”.

Při zpáteční cestě jsme se zastavili v obřím supermarketu, kde jsme si nakoupili jídlo na cestu do Říma a dále do Chorvatska, která nás čekala ráno. Ještě jsme se těšili na koupání při měsíčku - poslední rozlučku s mořem, které jsme si naplánovali po večeři. Noční výlet byl ale vážně ohrožen. Šéf festivalu měl totiž představu, že poslední den udělají soubory rozlučkový průvod městem a budou zpívat společně s místními obyvateli. Nakonec se vysvětlilo, že nás slyšel na schodech zpívat s kytarou a chtěl se o tento zážitek podělit se sousedy. Zašli jsme tedy na náměstí a v parčíku spustili hity jako: Ó Lanza bílá, Ital nezná ten zázrak a nějaké Galánečky. Bylo to docela fajn, i když příjemná nálada se nedá vykouzlit na požádání.

 Na koupání ale přece jenom došlo, a tak se okolo půl jedné v noci rozloučilo s mořem asi dvanáct naháčů.

Den sedmý – římskokatolický

Po dlouhém loučení jsme vyrazili směrem k Římu. Kolem poledne jsme se začali blížit k italské metropoli. Zjistili jsme však, že to nebude tak jednoduché. Ani jeden řidič nebyl ochoten navigovat a vyžadovali to od někoho z nás. Po dlouhé diskusi jsme nakonec, ač Castelforte leží na jihu, přijeli do Říma od severu. Vystoupili jsme ve Vatikánu a rozešli se po památkách. Sraz byl za několik hodin u Kolosea. Asi většina z nás navštívila Chrám sv. Petra. Na mne zapůsobil opravdu silným dojmem. Je totiž tak velký, že chrám sv. Víta v Praze mu dosahuje asi do třetiny. Dá se vystoupit až na vrcholek kopule, odkud je překrásný pohled na město.

undefined

Kousek od Říma jsme se najedli u benzinové pumpy a naplánovali ještě kratinkou návštěvu Florencie. Ke spaní jsme si pustili film Zítra vstanu a opařím se čajem.

Den osmý – cestovní

Je jedna hodina v noci. Autobus parkuje poblíž historického centra Florencie. Rozespalí cestující vystupují z vozu, mžourají a tápou okolo sebe. Po několikaminutovém pochodu se na Il ponte veccio – nejznámější to místní památce – zazubí do objektivu. Blik. A zase zpátky. Kolem nějakého náměstí:”Hele, tamta socha je slavná, ten…no…”, kde to vlastně stojíme, kam jdou támhleti? Přece na ně nebudeme čekat? "Dělejte, jedem!"

Ráno jsme se probudili v Bibione. Cestou na pláž nám Velká Jana vyprávěla, jak řidičům podrobně vysvětlila, kde a na jaké ceduli odbočí k moři. Pokývali, přejeli. Druhý řidič prý ještě říkal: "Tady jsi měl odbočit, he!" Po padesáti kilometrech se Jana probudila a vrátili jsme se. Koupání a slunění jsme praktikovali do jedné hodiny a pak hurá do Chorvatska!!! Za hranicemi jsme začali hrát a zpívat a vydrželo nám to až do Daruvaru. Když jsme cestovali z Prahy do Itálie, přijeli jsme o mnoho hodin dříve. Řidiči se proto rozhodli, že svou chybu napraví, a tak jsme do cíle dorazili o mnoho hodin později.

V Daruvaru již všichni spali, ale jakmile se doslechli, že přijíždíme, uvítali nás a připravili večeři. Typický český guláš a pivo. Blížila se půlnoc a tak tak jsme únavou mžourali. S radostí jsme vyměnili sedačky autobusu za pořádné postele.

Den devátý – družební

Program našich dní v Chorvatsku byl pestrý. První den, po vydatné snídani, jsme byli pozváni do bazénu s teplou vodou z místních léčivých pramenů v hotelu Termál. Rozdíl mezi mořskou a sladkou vodou jsme (kromě chuti) poznali při prvních tempech. Chladnější venkovní bazén jsme okupovali až do oběda. Po něm a dvouhodinovém odpočinku jsme začali v Českém národním domě zkoušet na večerní představení. Po koupeli v léčivých pramenech by měl člověk dlouho odpočívat. My poskakovali na zkoušce několik hodin a já byl jak v posledním tažení. Naštěstí jsem po dlouhé sprše večer trochu pookřál.

Představení začalo v osm hodin večer. Na malinkém jevišťátku jsme ve skoro dvou hodinách předvedli ukázky z tvorby Lenky Homolové, která také spolupracuje právě s folklorním souborem české menšiny v Daruvaru, dále ukázky z pásma Pocta Erbenovi a na závěr Čertovskou suitu. Čertovské kroje jsme sice neměli, ale publikum si moc přálo Čerty vidět. Tancovali jsme tedy alespoň v černých tričkách a v naruby obrácených vestách. Celé představení máme natočené na videokazetě.

Po závěrečné děkovačce jsme dostali od dojatých krajanů diplom a čekalo nás královské občerstvení. Několik stolů plných dožínkových dobrot a lahodných nápojů. Vegetarián s abstinentem by asi trpěli hladem a žízní, ale naštěstí bylo k dispozici i několik minerálek, takže jsem moc netrpěl. Ve velkém sále zatím místní soubor sklidil z jeviště i hlediště vše, co by mohlo bránit pořádné tancovačce a zábava mohla začít. Zpočátku - na tance Lenky Homolové, které umí i krajané – jsme si vyměnili tanečníky a tanečnice a byla to veliká legrace. Řádilo se ještě dlouho po půlnoci a na naší ubytovně se šlo spát až k ránu.

Den desátý – dostihový

Dnes budeme vystupovat dvakrát: dopoledne na dostizích a večer v kulturním domě v Končenicích nedaleko Daruvaru.

Hipodrom Daruvar hostil závody klusáků. Náš soubor jako kulturní vložka byl na pořadu těsně před zahájením a mezi prvním a druhým dostihem. Muzika hrála na mikrofony, které nás přes ampliony roznášely po celém závodišti. Slyšeli jsme se tedy s ozvěnou. Tancování bylo ale také zajímavé, neboť improvizovaným jevištěm byla závodní dráha – tedy štěrk. Při druhém vstupu nastala zajímavá situace. Lukáš si zašel do stánku na druhém konci závodiště, aby ochutnal místní pivo, když vtom uslyšel z amplionu písničku, ve které hraje sólo. Škoda, že se v tu chvíli nezávodilo. Nebyl by bez medaile.

Po obědě jsme nacvičovali na večer. V Končenicích v českém kulturním domě byl Dožínkový večer. Hostil nejen nás, ale i Ústřední hudbu Armády České republiky a soubor Holubička, se kterým jsme se skamarádili minulý večer. Předvedli jsme asi třičtvrtěhodinový program. Na jevišti jako symbol dožínek všude ležely kupky slámy a obilí. Deset minut před závěrem našeho bloku na nás začali nepříjemně útočit vojáci (jejich kapelník), že přetahujeme a oni nestihnou bůhvícosi. Ale narazili na Věru ostřílenou od Italů, která je usměrnila do patřičných kolejí. Večeře byla opět bombastická. Klobásy s křenem a výborné rolády s mákem, čokoládou, ořechy, marmeládou a dalšími dobrotami. Pozorní hostitelé vždy neúnavně dolévali prázdná štamprlata. V jednu hodinu jsme odjížděli na ubytovnu, ale spát jsme šli až za svítání a to jen na několik desítek minut…

Den jedenáctý – dožínkový

…protože od devíti hodin začínal v Končenicích dožínkový průvod. Po krutém vstávání a oblékání do krojů jsme přijeli na okraj městečka. Na silnici vedle nás stálo více než dvacet folklorních souborů v českých i moravských krojích od nejmladších až po dospělé. Naše skupina popadala do příkopu a na trávník u cesty jak zralé hrušky a okamžitě usnula. Po čase se průvod zformoval a městem procházelo třicet bledých mátoh. Lidé okolo byli fantastičtí. Mávali, smáli se a zdravili nás. Kolem projížděly alegorické vozy a vše končilo na návsi před tribunou. Všude bylo spousta stánků plných zboží připomínající vietnamská tržiště.

undefined

Hlavní program začínal po obědě na hřišti za kulturním domem. Na blízké louce stály vojenské stany s dlouhými stoly a pojízdnou kuchyní připravenou k nasycení hladových účinkujících. My jsme se po guláši přesunuli ke hřišti, kde jsme opět popadali pod stromy a pokračovali ve spánku. Asi ve čtyři hodiny jsme přišli na řadu. Královny a Utancovaný. Mně, jako tanečníkovi připadalo vše bez problémů, muzika však měla problémy s ozvučením. Diváci ale nic nepoznali a to je vždy nejdůležitější. V sále kulturního domu jsme se dozvěděli, že oběd, svačina i večeře byly a jsou přichystány zde. Usedli jsme tedy a hodovali. Domácí ptactvo pečené, houskové knedlíky kulaté, saláty zelné, záviny a pití, co hrdlo ráčilo.

Navečer jsme se odjeli sbalit do Daruvaru na ubytovnu. Rozloučili jsme se s personálem a vyfasovali balíčky na cestu a hurá zpátky na hostinu. Zábava byla sice v plném proudu, ale nás čekala dlouhá cesta domů. Okolo půlnoci jsme se tedy rozloučili se všemi hostiteli a známými, vyměnili si adresy, popadli výslužku (buchty) a nasedli do autobusu.

Píseň vegana odmítajícího jíst cokoli sladkého a z bílé mouky
(Melodie kradená - Hop trop)

Bylo jich víc, já jedl snad už sedmou
ty buchty byly prostě lepší, než se zdá
tahleta dobrota je za rok jenom jednou
a každá buchta, jak by říkala: jsem tvá

Byly v nich rozinky, čokoláda, máček
ořechy, marmeláda, svatojánský chléb
odnesl jsem si jich s sebou celý sáček
a všechny jsem je cestou v autobuse sněd!

Den dvanáctý – návratový

Čekaly nás čtyři státní hranice: slovinská, maďarská, rakouská a česká. Cesta nebyla tak dlouhá, ale tyto časté zastávky nedovolily na delší dobu usnout. Navíc jsme na obou maďarských hranicích čekali asi hodinu. Vzali jsme s sebou jednoho Chorvata a vztahy mezi Maďarskem a Chorvatskem nebyly v tu dobu nejlepší. Celníci si nás podezřívavě prohlíželi, zkoumali pasy, ale nakonec nás pustili dál.

Do Prahy jsme dorazili až odpoledne – rozlámaní, unavení, ale plni krásných zážitků a vzpomínek. (Ivě se návrat prodloužil asi o dvě hodiny, protože našla auto sice na svém místě, ale s rozbitým sklem a botičkou od policie, aby ho nikdo neukradl.)

Je však konec července – tedy prázdniny v plném proudu!!!

(jezek)

Velmi děkuji Pavle Čujanové za přepsání celého textu z fyzické kroniky