Rok 2009

Jako obvykle jsme se sešli v restauraci U vodárny. Vyprávěly se zážitky z Vánoc, ukazovaly dárky a u toho se trochu pojídalo popíjelo.

Píše se…

Jako každý semestr, tak i tento jsme uvítali zahraniční studenty VšE naším vystoupením. Většina z nich nás nadšeně sledovala. Prádlo jako obvykle pobavilo. Závěrečný tanec s publikem vyvolal radost i zděšení z něčeho neznámého. Po vystoupení nechybělo ani občerstvení.

Na premiéru pořadu Cestou krajinou jsem se těšila tak, že se mi o ní i zdálo! A to jsem přitom nevystupovala! Považte, jak muselo být těm, kteří ještě 14 dnů před premiérou nevěděli, jak bude Cesta končit, neuměli ještě všechny Packovy taneční ztřeštěnosti a místy měli i paměťové výpadky u kroků nebo not, které už nahozeny byly. Zkrátka Martin Pacek se nezapřel a i na generálce prý měnil drobnosti. To už ale známe a víme, že nakonec vždy všechno dobře dopadne. Byla jsem tedy plna očekávání.

První půlka představení byla složena z už tradičních čísel. Pobavil mě i návrat našich zombies na jeviště. 🙂 Pavel si vyloženě užil Sousedskou, ale i chlapy chtivé masa, stejně tak Viki. Líbily se mi písničky, sentimentální nálada mě ovládla. Co ovšem následovalo v druhé půlce večera, mi vyrazilo dech.

Na zkouškách, na které jsem se byla několikrát podívat, jsem viděla vždy jen malé úseky a vlastně jsem nevěděla, o čem Cesta krajinou je. Ani teď neumím říct, o čem je, ale já v ní viděla celý život. Narození, objevování světa, lásky, hádky, usmíření, odpuštění, smrt. Byla jsem po celých 45 minut zcela vtažena do děje a sledovala profesionální muzikanty, tanečníky a zpěvačky. Tempo, provedení, zápal všech mě naprosto dostaly. Všichni byly skvělí, ale na některých jsem mohla oči nechat. Z Martina byl najednou chlap a ne to mládě ze zkoušek, Terka konečně dostala do tance prožitek se vším všudy, Janatce to v kostýmu ohromně slušelo a Iva s Jirkou byli prostě kouzelní.

Tleskala jsem, až mě svrběly dlaně, a slibovala si, že, až se vrátím do souboru, musím se to taky naučit…

Loni se pry nase ucast na rektorském dni s vyukou tancu libila, a tak jsme i letos meli prichystano neco podobneho. Kdyz jsme ale pred ctvrtou odpoledne dorazili do telocvicny VSE, nebyla tam ani noha. Mezi nami, kdo se o rektorskem dni zdrzuje ve skole, kdyz muze byt venku nebo v kine nebo proste travit cas po svem…? Cili nase ocekavani se naplnila.

Presto jsme si alespon pro radost a pana fotografa ze Studentskeho listu trochu zahrali a zatancovali. Tradicne nase drobotina – Martinek a Misa – se dostatecne vydovadeli a vecer pak dobre usnuli, stejne jako my. 🙂

I letos jsme se zúčastnili Tuchlovické pouti. Před hospodou jsme předvedli menší čísla. Mnoho lidí sem nechodí. Dalo by se říct, že je více účinkujících než diváků.  Odpoledne v amfiteátru jsme předvedli kousek z našeho nového pořadu Martina Packa Cestou krajinou.

Ve večerní části jsme vystupovali se Slezským souborem Heleny Salichové.Ohlas publika byl skvělý. Následovalo večerní muzicírování. Přespali jsme v nedalekém Strašecí, odkud jsme se ráno vydali do Chebu.

Na pozvání Zdenka Bartoše jsme připravili pořad pro odpolední představení. V první půli jsme předvedli stará čísla proložená písničkami. Ve druhé půli jsme předvedli celý pořad Martina Packa Cestou krajinou. Nebylo to jednoduché, ale diváci nás odměnili potleskem.

…píše se…

Po dvou letech jsme opět vystoupili na festivalu Pražský jarmark. Tentokrát ale jako první soubor na zahajovacím večeru, který se tak jako celý festival konal tradičně na Ovocném trhu v Praze. Početnému publiku, složenému z českých i velkého množství zahraničních diváků (turistů), jsme se předvedli s Utancovaným, Hulánem, Blechami, Sousedskou a na závěr se Sporem Masopusta s Postem. Muzika pak šla hrát na zahajovací festivalový raut a my ostatní šli hladoví domů, protože večeři jsme nestihli.

K tradičním zářijovým vystoupením patří vystoupení pro zahraniční studenty na VšE. Publikum nás odměňovalo nadšeným potleskem i v průběhu tanců, tak to je radost vystupovat. A k tradici také neodmyslitelně patří, že se v šatně schází velké množství souborových dětí, které je potřeba v průběhu programu zabavit. Věra se toho ujala velmi svědomitě. Je vidět, že je ze školy vytrénovaná a že ji nemůže nic zaskočit. Zvládla jak kojence, tak dítka školou povinná najednou.

V září jsme zavítali do Ostravy na místní festival Třebovický koláč, který je stejně jako ta sladká dobrota bohatý a nabízí divákům pestrý program skládající se z folkloru, folku, country i bluegrass.

Pro nás byl zajímavý i díky způsobu dopravy na místo a v místě. Organizátoři festivalu nás totiž požádali, jestli bychom nemohli do Ostravy přijet vlakem. Byla to výzva! Takovým dopravním prostředkem celý soubor pohromadě ještě necestoval. Jenže bylo tu i pár úskalí. Pozdní příchod nebyl možný, vlak na žádné opozdilce nečeká… A pak taky úložné prostory – vzhledem k tomu, že jsme na festivale měli mít asi hodinové vystoupení, brali jsme si s sebou dohromady asi sedm krojů (/kostýmů), takže jsem vypadali, že jedeme spíš na týden než jen na dva dny. A kupé praskala ve švech, teda aspoň to naše (jak jinak, když cestujete v kupé s Masopustem, Prasetem, Sovou, Kozou a Pustem… ). Ale během cesty bylo veselo a u nás v kupé jsme se pořádně nasmály. V Pardubicích nás na nástupišti čekal bývalý tanečník Láďa, aby si s Bohoušem předal kostým, který měl ještě u sebe. Skoro celý soubor vykoukl z okýnek a každý chtěl Láďovi něco říct, ten, chudák, nestíhal a nevěděl, komu odpovídat dřív. Ale rádi jsem ho viděli. Cesta tam docela utekla, na nádraží v Ostravě nás čekal autobus, který odvezl soubor do Třebovického parku, kde se konal festival. V sobotu náš čekalo již zmiňované hodinové vystoupení až večer. Po příjezdu jsme si na něj udělali zkoušku a jeli se ubytovat na koleje (tentokrát tramvají). Odpolední program jsem tedy mohli sledovat v civilu jako diváci a taky jsme si několikrát obešli tamní stánky se vším možným a občerstvovali se v nejbližších restauracích.

V osm hodin večer začalo naše vystoupení s názvem „Pocta Erbenovi, Packoviny, Spor Masopusta s Půstem“. Název byl výstižný, myslím, že v programu bylo skoro všechno, co umíme. Diváků bylo požehnaně a vypadali i celkem spokojeně a pobaveně. Jen nevím, z jaké části za to mohl náš soubor a z jaké alkohol, který tam tekl proudem . Po vystoupení si každý člen souboru šel po svém. Někdo zůstal a ještě hrál nebo zpíval, někdo šel spát a někteří vyrazili vyzkoušet místní kluby ve vyhlášené Ostrovní ulici.

V neděli odpoledne nás čekalo ještě jedno krátké vystoupení na rozloučenou a pak šup šup rychle na vlak, aby nám neujel. Zpáteční vlak už neměl kupé, takže jsme cestovali v jednom nacpaném vagónu společně s dalšími lidmi. A nejsem si jistá, že z nás byli nadšení. Hlavně ten kluk s notebookem, přes kterého jsme si chodili brát kousky třebovického koláče, který jsme dostali, musel v duchu pěkně nadávat na padající drobečky. Snad to jeho počítač přežil .

Asi 20minutové vystoupení pro obchodní partnery kladenské POLDI Hütte v krásných prostorách Villy Richter u Starých zámeckých schodů.

Muzice tentokrát šéfoval Milan, chyběl buben na Hulána a kabát na Sousedskou. Převlékali jsme se ve stanu na balkoně nad Chotkovou ulicí a při přebězích na „jeviště“ jsme občas zmokli. Diváci mluvili hlavně německy, moc se na nás nedívali a občas nestačili zachytávat skleničky a talíře, které jsme jim sukněmi „smetaly“ při Utancovaném se stolů (stály moc blízko). Po vystoupení jsme i my byli přizváni k opulentnímu gurmánskému zážitku, završenému čokoládovou fontánkou a mojitem z čerstvé máty.

Po tři roky se obešla soutěž Zpěváček bez muzikantů z Gaudeamu. Po finále v roce 2006, kde naši muzikanti doplňovali Českou muziku vedenou Zdeňkem Vejvodou a složenou z rokycanských a pražských muzikantů, rozhodlo vedení FOS, že doprovod se od příštího roku zprofesionalizuje.

V dalších ročnících se soutěžící ve finále mohli spolehnout na profesionály z BROLNu s primášem Františkem Černým a také na zkušené muzikanty z Lidové muziky z Třemošné, kterou vedou Borek Bárta a Zdeněk Vejvoda. Tyto kapely měly společně s orchestrem lidových nástrojů souboru Ondráš na starosti také podzimní galakoncerty vítězů soutěže na pražském Žofíně.

V roce 2009 došlo k průšvihu. Vinou hádky Borka Bárty s předsedou FOS panem Pšenicou odřekla Lidová muzika z Třemošné účast na finále ve Velkých Losinách necelé tři týdny před jeho konáním. V časovém presu se již nepodařilo sehnat kvalitní český doprovod, a tak české děti dostala na starost chudák cimbálová muzika Harafica z Uherského Hradiště, kterou Zdeněk Vejvoda na místě učil, jak se hraje mateník a jak správně kontrovat v české polce.

Na podzimní galakoncert vítězů doporučil Zdeněk Vejvoda pro doprovod českých dětí naši muziku. Těšili jsme se, i proto, že stříbrným zpěváčkem byla Alžběta Hofmanová z Pardubic, které jsem pro finále vytvořil hudební úpravu já (Kvíčaličku, ponechali jsme si ji v repertoáru – u nás ji zpívá Dáša). A zároveň jsme se trochu báli – na jednom pódiu s BROLNem, Ondrášem, panem Svěceným, a v hledišti jeden významný funkcionář, státník, asistent poslance, apod. vedle druhého.

A obstáli jsme. Kromě dobrovodu Alžběty Hofmanové z Pardubic, Jakuba Ošmery z Domažlic a Zuzky Roudnické z Poříčan jsme ještě s našimi zpěvačkami vystřihli kolečkové písně a mateník s furiantem o sedlácích. Zdeněk Vejvoda říkal, že DVD z koncertu prý shlédl i předseda poroty Zpěváčků pan Jan Rokyta, a Gaudeamus chválil.

…píše se…

Ano, je to tak přátelé, Mikulášovice letos skutečně opět proběhly. Co byste čekali po čtyřech letech vztahu? Vášeň a rozechvění? Asi těžko. Ale nuda a stereotyp to ještě taky úplně není. A kdo by si to myslel, dobře mu tak, ať si jede běžkovat na hory, kde není sníh (nechte si vyprávět od Buňatových).

Po čtyřech letech vztahu se ještě může nečekaně objevit příjemné překvapení. Třeba jako když jsme nedaleko „našeho“ domečku objevili ledovou klouzačku vytvořenou a láskyplně opečovávanou jedním místním nadšeným tatínkem. Na ní si ve spolupráci s igelitovými pytli a v různých polohách dost užily nejen děti, ale doslova celé rodiny a jiná nenáhodná uskupení. Dokonce i osoby za jiných okolností velmi vážné a důstojné (jako třeba já) se nechaly strhnout a na chvilku se dokázaly proměnit v lachtaní samici (že to ale dalo práce) s mládětem na zádech.

Po čtyřech letech vztahu ale taky naopak může být náhlé vybočení ze zajetých zvyklostí najednou vnímáno jako nemilé. Jako třeba když jsme podcenili vývojový skok ve schopnostech našich dětí a na Tanečnici se vydrápali v rekordním čase, předběhli tak nájezdné hordy germánských kmenů a byli pak nuceni si v restauraci objednat řízek, namísto toho, abychom si vestoje snědli namazané chleby, na které jsme se celou cestu těšili, jak jsme byli zvyklí z předchozích let. Situaci naštěstí zachránila Helenka a její GPS, které pomohly dětem nedaleko rozhledny odhalit ukrytou kešku (zapomeňte na oříšky, podrobnosti viz geocaching.cz, nebo se zeptejte Helenky, bude moc ráda), kam nějaký dobroděj (asi se opět zeptejte Helenky) schoval namísto obvyklé drobnůstky plno čokoládových bonbónů.

Po čtyřech letech vztahu je nejvyšší čas přizvat k hrátkám nové účastníky. A tak si s sebou Popelíkojc kluci přivezli maminku Lucku a stará mikulášovická harcovnice Věruška maminku Vilmu, tatínka Tomáše i sestřičku Majdu. Lucka se velmi obětavě starala o zábavu pro děti, Vilma tvrdě pracovala na tom, aby se naše žvýkací svaly ani na chvíli nezastavily, a Tomášovi se dokonce podařilo na jeden večer proměnit penzion na indickou restauraci (což ne všichni úplně ocenili).

Po čtyřech letech vztahu je prima přesunout své aktivity na neotřelá místa. A tak se ti nejodvážnější z nás, kalamita nekalamita, vydali do nedalekého Německa (na přesný název místa se sice můžete zeptat Helenky, ale možná, že Marek si to bude pamatovat líp, neb to byl jeho nápad) na vláčky. V rozporu s informacemi na internetu měli zavřeno a navíc byla ukrutná zima, takže jsme nakonec byli docela rádi, že můžeme sedět v teple auta a hrát zábavné společenské hry typu „Záchod (a všechny ostatní možné i nemožné věci) letí do koše“. Po pravdě řečeno si to užívali hlavně Lízinka s Martínkem a Verunkou, my dospělí jsme se více či méně úspěšně snažili z toho nezešílet. Ovšem daleko nejzábavnější byl nástup do auta kufrem přes opěradla sedaček, k němuž jsme s Helenkou byly donuceny dispozicemi Markova auta. Již po druhé v krátkém čase jsem si tak připadala jako lachtan, tentokrát uvízlý na mělčině.

Po čtyřech letech vztahu je již možné obejít se bez nástroje. Je to sice nezvyk a muzikantovo srdce velí tu otřískanou, sto let nepoužívanou kytaru z půdy alespoň naladit, ale poté, co se zjistí, že na ní nikdo stejně neumí/není ochoten zahrát, je nutno se s tím smířit. A vůbec to neznamená, že se pak jen chlastá a drbe. Ještě se hrají stolní hry. A vyprávějí se historky, o kterých máme podezření, že jsme si je navzájem vyprávěli už loni (a předloni), jenže jsme to mezitím zapomněli.

Po čtyřech letech vztahu se může stát cokoli. Někomu je na zvracení (u dětí to ale prý byla jen viróza a ani u Helenky v tom nesehrál alkohol pražádnou roli), někdo hledá výmluvy pro to být spolu co nejméně (ta s náledím, kterou vymysleli Živní, aby s námi nemuseli trávit silvestrovský večer, byla dost chabá), někdo uvažuje o rozvodu a jiný se naopak těší, co krásného nového mu do vztahu nový rok přinese. Tož uvidíme, v jakém počtu, složení a zda se vůbec napřesrok v Mikulášovicích sejdeme. A pokud ano, pak bude potřeba vymyslet něco opravdu originálního, protože (považte!) bude to již po páté.