Kronika

3. - 5. února 2006 - Kačerov

Místo konání: Kačerov
Termín: 3.2. - 5.2.2006
Účastníci lyžařského zájezdu: Marek, Eva a Martin J., Pavla K., Helča M., Adélka a Radek, Zuzana S., Eva a Hanka P., Láďa se svou lodí, Radek, Milan a Jana + lékař výpravy Viktor Š.

Marek rozeslal v lednu pozvánku - jede se na chalupu do Orlických hor! Vzhledem k tomu, že jsem výlety do Kačerova brala vždy spíš jako akci muziky a taky proto, že jsem strašně dlouho nestála na lyžích, nevěnovala jsem pozvánce pozornost. Pak se mi to rozleželo v hlavě a rozhodla jsem se, že pojedu. V pátek odpoledne jsme se nalodili u Helči na Žižkově. Na auto jsme naložili asi desatery lyže (Markovy, Milanovy atd.) a vyrazili na severovýchod. Cesta byla suchá, místa mokrá, sníh se objevil u Rychnova nad Kněžnou. Tam jsme se trochu zamotali, ale nakonec jsme po stoupajících serpentinách dorazili do Kačerova. Ti kdo přijeli před námi pilně kutali ve sněhové hradbě a vytvářeli parkovací místa. Janatovic roubenka byla vytopená a čekala na nás večeře. Po nás dorazila delegace z Budějic a Lysolají. Milan s Markem způsobili menší lavinu při hledání zásob dřeva pod sněhovými nánosy.

Martínek se převlékl za tygříka a šel spát. Spal jak když ho do vody hodí, ovšem ve chvíli kdy jsme šli spát my ho to přešlo a ozýval se coby tygřík. Milan ho v tu chvíli neměl rád!

V sobotu jsme v klidu posnídali a Marek připravil plán výpravy. Prý malý okruh i pro sváteční běžkaře. Milan vytáhl historické SKIVO, jehož čas měl přijít. Nazuli jsme běžky a vyrazili do kopce. Láďa měl na běžkách premieru. Cesta vzhůru kopcem za chalupou byla zrádná. Sníh se bořil, podkluzovalo to, brzy jsem nabyla dojmu, že asi umřu a dál nedojdu. Po nějaké době jsme narazili na stopu, takže se dalo chvílemi běžet. Milanovy vosky přišly vhod, přemazávali jsme. Chvílemi jsme bloudili lesem (Marek tedy tvrdil, že ví kam jdeme) a tam mne to začalo bavit. Dalo se totiž pěkně sklouznout. Bohužel se zkazilo počasí a obloha se zatáhla. Pak jsme stoupali cestou přes popadané stromy, bylo lepší vzít lyže do rukou, než zápolit na ledu. Snažila jsem se jít vepředu, abych nezaostala za mládeží a oni na mne pak nemuseli čekat.

V místech kde byl hluboký sníh se Milan a Marek sřídali ve vedení. Dlouhé stoupání jsme zvládli a pod námi byla "pokořená hora" Velká Deštná 1 115 m. Horu ani rozhlednu jsem ale neviděla. Bylo zataženo, začalo sněžit a pěkně to fučelo. Zasedli jsme v občerstvovně ke studené polévce v plastovén kelímku. Hlavně, že jsme doplnili tekutiny a soli. Všichni jsme byli promáčení potem popř. ze sněžení. Posilněni sušenkami a čajem s rumem (Milanovi téměř vytekla termoska) vyrazili jsme dál.Ouha! Nastal nejhorší úsek. Místo, abychom si užili sjezdu z Deštné, začali jsme arkticky promrzat. Helča si musela vzít moje teplé ponožky přes rukavice a mne zas zachránily Adélčiny náhradní rukavice. Měla jsem pocit, že mi prsty odpadnou, nemohla jsem je rozhýbat ani zahřát. Musela jsem sjíždět s rukama v kapsách a zoufale jsem zkoušela se rozpohybovat. Po chvíli naštěstí přišla rovina a mírné stoupání, bylo nutné se více odrážet, a tak jsem se konečně rozehřála. Počasí se trochu zlepšilo a cesta vedla krásnou stopou po rovině a to mne začalo bavit. Vykřesala jsem zbytky sil a užívala si jízdy. Pak nastaly úseky z kopce a to jsem dokonce trhla Milana. Jupí! Bylo to úžasné. Jenže konec našeho okružního výletu skrýval zradu. Výstup prudkým lesem po modré značce. Spadl mi hřebínek. Stromečkem se stoupat nedalo, natož bokem. Ze zoufalství jsem sundala lyže a po kolena jsem zapadala do sněhu. Radost z běžkování) byla ta tam, proklínala jsem Marka a chvílemi se plazila jako Meresjev. Jenže! Nahoře se objevila krásná louka, mírně skloněná a po té jsme sjeli až k chalupě. Tam mne čekal můj první pád. Ale to už mi nevadilo. Milan zlomyslně číhal za stromečkem s foťákem na ty, kdo sjezd k chalupě nezvládli. Přežili jsme všichni, I Láďa i Helča, které lyže děsně podkluzovaly.

Večer jsme se ládovali dobrotami. Část kolektivu po sobě střílela při Bang!(u), pak hráli hru Odysseus, kterou nikdo nechápal atd. Helča nám dávala hádanky, ze kterých vyplynulo, že má myšlení masového vraha. Rozvinula se debata, kdo že s ní bude spát na pokoji. Naše malá skupinka vyzkoušela všechna kvarteta , která se v chalupě našla.

Večer jsem pak vyšla s Markem a Evou na romantickou mini vycházku ke kostelu - s odpadky. Hvězdy zářily jak to v Praze není možné a sníh se třpytil přímo kouzelně.

Druhý den to vypadalo na lepší počasí, Marek plánoval pěší vycházku, ale my nadšenci jsme schválili opět lyže. Začátek byl slibný - okolo pohádkových chaloupek posledního stálého obyvatele Kačerova. Ale pak… Zase jeden výstup jako den předtím po modré. Tady se aspoň dalo jít bokem. Vystoupali jsme k louce a kostelu. Pak následovala zábavná vložka - překračování potoka. Já jsem měla strach, ale zvládla jsem to. Zato Eva Prokopka bojovala o život. Hůlka jí projela až na dno a my jsme jí radili a ona hrdě bojovala. Pak následovala komická etuda lékaře, který v pokleku žádal Evu o ruku a pak se svíjel v roztodivných polohách, ze kterých nemohl vstát. V našem smíchu zcela zanikla Evina odpověď a zůstala utajena. Nedělní den byl krásný a slunečný. Na Orlických horách mne potěšilo, že jsme skoro nikoho nepotkávali a když už jsme někoho potkali, tak jsme se hezky pozdravili.

Po návratu do chaloupky jsme pojedli, popili, uklidili a pak už nás čekala cesta do Prahy.

Marek nám dělal vzorného horského vůdce, ale velký dík patří Evě, která udržovala oheň, uspávala Martínka, vařila a neustále nosila dříví a kýble s vodou a vůbec nikoho nehonila, aby jí pomáhal. Já bych na jejím místě už byla pěkně udřená. Dalším přínosem bylo, že se Martínek naučil říkat "autobus".

Ke klidnému víkendu přispělo i to, že v Kačerově není signál pro mobily, takže nikoho nerušily nechtěné telefonáty.

Jestli mne Marku a Evo ještě někdy vezmete s sebou, ráda se do Kačerova vrátím. Stála jsem na běžkách asi po 100 letech a stálo to za to!

S radostí zapsala Zuzka Svobodová