Kronika

3. - 5. února 2006 - Kačerov

aneb poněkud zápecnický zápis

Vystupují:
Domácí - Marek, Eva, Martin
Přespolní - Adélka (klarinet), Ráďa 1,Helenka, Pavla, Milan (smyčce), Jana (doprovod),
Zuzka (zpěv), Hanka, Ráďa 2, Láďa, Eva j.h., Viktor (Lékař) j.h.

Jak to muzikanti zorganizovali

Zorganizovali to muzikanti. Podlehnuv nátlaku kolegů z kapely, rozeslal Marek jednoho krásného lednového dne zprávu, že kačerovská chalupa je po roční pauze znovu připravena na nápor přátel bílé stopy z Prahy a širokého okolí.

Jak jsme přijeli

Přijeli jsme pozdě. Nejen proto, že naše auto (Ráďa, Láďa, já) vyjelo z Prahy jako poslední, a to ještě bylo třeba přesvědčit Láďu, aby nevzdával boj o lyže v předprázdninově pustých pražských půjčovnách. Silnice na Hradec byla na páteční podvečer překvapivě prázdná a silnice z Rychnova byla na začátek února překvapivě zasněžená.

Opojeni radostí z toho, že jsme trefili správnou odbočku v Rychnově (což se v předchozích letech ne vždycky dařilo), jsme přehlédli odbočku na Kačerov, navíc zasypanou sněhem, a tak jsme se o půl desáté ocitli ve Zdobnici. Byli jsme tak blízko, poháněni cinkotem lahví v kufru, který nás provázel už od Prahy (cinkot, ne kufr, i když ten vlastně taky). Kačerovská chalupa byla za kopcem. Kdybychom už tehdy tušili, co na nás Marek chystá, nejspíš bychom nechali auto (nebo aspoň pár lahví) na rozcestí. Ale nevěděli jsme.

Jak bylo v chalupě

V kačerovské chalupě už bylo pěkně veselo. Budoucí lyžaři seděli za stolem, pec hřála, ve vedlejším pokoji spokojeně pochrupoval tygřík Martin a hospodyně Eva vítala příchozí (přijezší) horkou polívkou a párky. Útulno bylo i v podkrovní koupelničce, krásně vyhřáté malými elektrickými kamínky. Bohužel, v příštích dnech už páni domácí kamínka někam schovali.

Večer se nesl ve veselém až hodně veselém, duchu, který nemá smysl popisovat, protože je lepší ho zažít. Čerstvá psycholožka Helenka se poměrně nemoudře - na to, jak dlouho už nás zná - pokusila rozkrýt naši psýché pomocí prapodivného testu na odhalování masových vrahů. Záhy se ale ukázalo, že jediným přítomným masovým vrahem v souboru je právě ona. Jak bystře poznamenala budějovická Eva, v tomto případě nomen-omen (Mach = [MAsový vraCH]*). *fonetická transkripce

Jaké bylo sobotní ráno

Sobotní ráno se tvářilo docela podmračeně, ale jinak byla předpověď vcelku příznivá. Překonání legendární hřebenovky ve vánici nehrozilo, ale lehko taky nebylo.

Páni domácí od časného rána roztápěli pec a snažili se zabavit neposedného tygříka. V tom jim pomáhaly i postupně se trousivší mátohy včerejších hodovníků. Stůl byl velký, zásoby jídla snad nekonečné, a tak není divu, že se z vyhřáté kuchyně nikomu moc nechtělo. Ale volání bílé stopy je silné a překonalo i instinktivní touhu lidstva po pohodlí a bezpečí. Do čela výpravy se postavil tradičně Marek, zatímco Eva jistila výpravu ze zázemí a pečlivě naplnila všechny termosky horkým horským čajem.

Jaký byl výlet

Výlet byl pěkný. Marek naplánoval cestu s rafinovanou záludností, vlastní jen absolventům matfyzu. Na úvod jsme si pro zahřátí vystoupali hlubokým sněhem kopec nad chalupou (PROČ??? Když ho budeme zase sjíždět?). Nahoře jsme dokončili mazání lyží a narazili na slušnou stopu. Bez váhání jsme ji přejeli a zanořili se do hustého orlického lesa. Marek vybíral stezku mezi nejpěkněji zasněženými stromy, asi aby potěšil i naše estetické cítění. Všichni ťapali poslušně za ním a nadávali na špatně namazané lyže.

Další stopa nás dovedla do Luisina údolí, k úpatí výstupu na hřeben. Cesta byla úzká, místy stromová, lyže nezul jenom horský vůdce, který si tak vysloužil paprikový salám a uznání skupiny. Znovu jsme obuli krátce před vrcholem (Velká Deštná, 1115 m n.m.) a skuteční vytrvalci si cestu k chatě horské služby zpestřili zajížďkou k vrcholovému rozcestí a rozhledně, která ten zamlžený a větrný den slibovala opravdu nezapomenutelná panoramata.

Jak bylo v chatě a po ní

V chatě bylo teplo a navíc možnost posilnit se horkou polívkou, čajem, vínem a studeným pivem. Horský vůdce Marek sliboval už jen závěrečný krátký úsek po hřebeni a dlouhý sjezd do Zdobnice, plus úplně malý kopeček ze Zdobnice do Kačerova.

Hřebenový úsek byl vážně pěkný. Na dvouproudé "dálnici" se motaly mraky dalších lyžařů, vítr foukal o sto šest, do očí padal sníh a po posezení v chatě mrzly všechny prsty. Když stopa konečně zajela do chráněnějšího lesa, zase začal sjezd. Ti, kteří si nestěžovali na namazání při předchozích výstupech, teď brzdili ty, kterým to do kopce (a tedy i z kopce) podkluzovalo, a ve snaze uhnout se rychlejším kolegům ze stopy padali podél cesty a podráželi ostatním nohy pozdě odklizenými hůlkami. Váleli jsme se ve sněhu jako hrušky, a to zdaleka ne naposled.

Poslední kilometry sjezdu nás po posypané asfaltce dovedly ke zdobnickému rozcestí. Tam na nás mohlo čekat auto, nebo aspoň pár posilňujících lahví, kdybychom byli v pátek večer věděli, co jsme zjistili až v sobotu odpoledne. Rozcestník ukazoval do Kačerova nemilosrdných 3,5 km. Od teplé pece nás dělil asi 1 km stoupání hlubokým lesním sněhem mezi stromy a spadanými stromy, pak další úsek stopou a nakonec sjezd ráno tak pracně vystoupaného kopce. Zuzka neprozřetelně zula lyže, načež se po kolena zabořila do sněhu a propletených větví a dál stoupala po čtyřech. Marek byl v tu chvíli mrtvý muž.

Závěrečný sjezd k chalupě se stal přehlídkou stylů brzdění pádem.

Jak nás přivítala chalupa

V pomalu houstnoucím zimním podvečerním šeru nás přivítala vyhřátá chalupa s rozpálenou pecí a hospodyně Eva s hrncem těstovin. O sedmé hodině všichni ztichli a spolu s tygříkem napjatě sledovali večerníčkové medvědy, načež šly děti spát a dospělí se začali věnovat obvyklé horské zábavě pro dospělé - hrám. Velký stůl obsadila progresivní skupina s nejnovější variantou mafie "bang" (vystříleli se asi během půl hodiny) a tradicionalisté zaujali místo u pece s kvartety. Zatímco u pece se vystřídali spisovatelé, houby, dopravní prostředky i dopravní značky, u stolu bang nahradilo putování po antických ostrovech. A Helenka opět skórovala, když zapomněla vysvětlit dvě důležitá pravidla.

No a pak se šlo zase - tradičně - na kutě.

Kdo nás budil v neděli ráno

V neděli ráno nás budil Martin a sluníčko. Chystal se krásný mrazivý den, nebe bez mráčku, prostě ještě jeden krátký výlet na lyžích jsme si nemohli odpustit. A Marek opět nezklamal. Zařadil pomalu již oblíbené stoupání úzkou lesní stezkou a odvážně přidal i překonání potoka a metrových závějí u silnice. Nejvyšší body za technickou náročnost i provedení nových prvků získal lékař, jehož variace motivu "mrtvý brouk" při vstávání za potokem nebude ještě dlouho překonána. Při návratu jsme se sice minuli s Evou, která se nám vydala naproti, ale nakonec jsme se zase všichni sešli u pece.

Hanka Prokopová