Rok 2005

9. ledna - O chodovarský soudek

Dovolte mi psát o rozhlasové soutěži "O chodovarský soudek", které se naše muzika zúčastnila devátého ledna, trochu osobněji. Jsem Plzeňák a soutěžit v plzeňském rozhlase s kamarády z dospělé Jiskry "v dresu" pražského souboru Gaudeamus byl pro mě opravdu silný zážitek. Už jen proto, že můj dres, tedy kroj, je smíchaný z krojoven obou souborů.

Každou druhou neděli uvádí Michaela Vondráčková, zpěvačka z Jiskry, v plzeňském rozhlase soutež, ve které dva folklórní soubory živě hrají ve velkém studiu (které známe z našeho červnového natáčení) před skoro stovkou diváků hlasujících pro kapelu, která se jim líbí víc. Další možností je hlasování po telefonu a nově i pomocí SMS a po internetu.

Domluvil jsem s Míšou, která si poslechla naše cédéčko a dokonce z něj udělala jeden z prosincových rozhlasových Špalíčků, že by Gaudeamus mohl hrát v Plzni druhou lednovou neděli. A dva týdny před souteží se dozvěděl, že s námi v rozhlase bude hrát plzeňská Jiskra. "Doufám, že si nemyslíte," říkal jsem na zkoušce Gaudeamu, "že tam jedeme vyhrát. Jiskra hraje skvěle, do muziky přišla spousta mladých muzikantů, právě natáčejí desku. Ale i kdyby tak dobří nebyli, tenhle rozhlas se dá chytit jen v západních Čechách, tady lidé telefonují a ješte se snad nestalo, aby tu proti domácí kapele vyhrál někdo z Prahy."

Marek mi přizvukoval, a dodával: "Vetšinou to vypadá tak, že domácí kapela hraje veselé písničky do tance a hosté dělají Velké umění, a pak odjedou s tím, že jim publikum neporozumělo" Oba jsme se shodli, že jedeme zahrát co nejlíp svojí muziku, upravenou trochu jinak než tradičně, jedeme ji zahrát s radostí pro desítky tisíc lidí u rozhlasu, to se neděje každý den. Výsledek ať dopadne jak chce.

Marek sestavil vynikající program začínající veselými a rychlými písničkami, kterých je v českém folklóru tak málo. Cvičili jsme Zelený jaloveček až se z nás kouřilo, pořád nám ale zněl falešně. Oprášili jsme Hodnou ženu mám, vtipnou písničku, kterou obvykle zpívá Pavel Brenner. Ten ale právě devátého ledna křtil malého Vojtíška a tak se na sólo připravoval Marek. Pozval si totiž do rozhlasu svého tchána až ze Strakonic a tešil se, jak mu to zazpívá. (To je hodná hospodyně, kdy si smyslí, tu si lehne, to vám povídám!)

V neděli odpoledne jsem prišel do rozhlasového studia na náměstí Míru v Plzni mezi více než čtyřicet krojovaných známých, bylo to úžasné! Láďa Chaloupek z Jiskry povídá vtipy zpevačkám z Gaudeamu, naše violistka se baví s plzeňským houslistou, Míra Šimandl domlouvá s Markem průběh souteže. I během zvučení a zkoušení si všichni povídali a smáli se, jenom chudák Adélka se ješte vzpamatovávala z cesty, na které potkala objížďky i policisty.

Míša Vondráčková je nemocná a tak místo ní uvádí pořad pan Kopejtko. Moc toho nenamluví. Přivítá diváky v zaplněném studiu, představí kapely a vyzve nás (tak se předtím Marek s Mírou Šimandlem domluvili) abychom se jako první představili. Šly muziky do Lazu, veselá písnička s podivným tóninovým skokem v mezihre. Dobře to Marek vybral. Nevadí, že se na začátku neozval klarinet. Nevadí ani, že Jiskra hraje svou písničku mnohem silněji, má skoro dvakrát tolik muzikantů. Vynikající pan zvukař dokázal pro rozhlas i to změnit.

Kdybychom tohle hraní brali skutečně jako soutež, bylo to vyrovnané klání. Měli jsme málo muzikantů a občas někdo vypadl, Jiskra hrála skoro bez chyby. Na druhou stranu zpěváci z Jiskry nedokázali zpívat jako dobrý sbor, Láďa Chaloupek, opora souboru, chraptěl. Naproti tomu naše zpěvačky dokázaly ve čtyřech vyvolat iluzi desetičlenného sboru, písnička Pod naší stájí byla tradičně vynikající.

Moderátor Kopejtko se na nic neptal, pořad běžel svižně. Gaudeamus představil podle našich napsaných papírů, řekl dokonce i "jako ojedinělý je hodnocen jevištní pohyb muziky". To jsme se trochu smáli, protože oproti rozpohybované Jiskře jsme vypadali hodně strnule. Jak jsem už psal v zápiscích o naší premiéře – muzika není ješte zvyklá hrát sama bez tanečníků, zdá se nám to takové holé, nemáme ješte jevištní návyky vycvičené pravidelným hraním.

Ale holé naše hraní rozhodně nebylo! Ty písničky mají takovou sílu, že jsme dokázali těmi zvláštními akordy a rytmy rozpohybovat diváky v sále i po pěti písničkách vynikajících a dvakrát tak hlasitých muzikantů z Jiskry. V rytmu Milanovy Když vojáček narukoval se s námi kývali i oni.

A my zase s nimi, pořad pomalu končil. Pan Kopejtko se skláněl k Markovi a pak vyhlásil – v sále vyhrála Jiskra 53:44, v SMS zprávách Gaudeamus 57:23 (a tady se smál, dobře vědel, že nám poslali hlasy kamarádi a tanečníci), po telefonu samozřejme Jiskra 38:11 a na internetu Gaudeamus 25:14. Zvítězili jsme o devět hlasů! Nevěřil jsem vlastním uším a byl snad i trochu rozčarovaný, přece jen jsme řekli našim tanečníkům, aby nám poslali hlasy, nebudou Jiskráci naštvaní? A na druhou stranu skvělý pocit – ve studiu jsme měli ani ne deset známých, ostatní pro nás hlasovali opravdu z radosti.

Marek dostal tradiční otázku, jak je možné dělat folklór v Praze, proč nedělá třeba hip-hop a odpověděl vtipně a chytře. Pak byla řada na vedoucím Jiskry, aby zhodnotil soutež. A Míra Šimandl se postaral o největší smích a překvapení odpoledne, když prohlásil, že netruchlí, protože se vítězné pivo stejně nedá pít. V rádiu to znělo hrozně, jako kdyby nám to skutečně nepřál, ale to je takový tradiční souborový vtip – Jiskra vyhrála soudek před několika lety, nejspíš to pivo nevychladila, a od té doby se to traduje. Ve folklórních souborech, jako v každé fungující skupině lidí, vzniká často takový druhotný folklór vtipů, novotvarů, průpovídek a historek, tahle k nim patří.

Pak už jsme hráli vítězné písničky a protože bylo ješte dost času, byly nakonec tři. Tu poslední, naši oblíbenou Velebný pane, právě teď v Jiskře natáčejí jako sólo Helenky Metlické. Takže ji zcela bez domluvy nakonec zpívali opravdu všichni, byla to mnohem lepší společná píseň než typický Bavorov.

Teď by mohlo celé vyprávění skončit, také jsem to tak předpokládal. Utahaní a zaměstnaní hosté by odjeli domů, Jiskra pokračovala na své večerní vystoupení. Jeden soubor o druhém by si myslel své – něco o nafoukaných intelektuálských Pražácích a buranech z Plzně. Stalo se ale něco úplně jiného. Do Prahy odjelo jediné auto, všichni ostatní se sešli u čtyř sesazených stolů v hospodě. Pravda, nehráli jsme, už jsme toho měli dost, místo nás tam běžela nějaká hloupá televize. Zato jsme ale u piva a polévky důkladně probrali celou soutež a i pro muzikanty z Jiskry vypočítávali, kdo z kamarádů nám asi poslal hlasy. Vůbec nikomu to nevadilo, strávili jsme spolu hezkou hodinu a půl, měl jsem velikou radost. To není obvyklé, v jiných souborech se často objevuje nafoukané elitářství, uzavírání se do sebe. Jsem tak rád, že můžu v Plzni zpívat s Jiskrou a v Praze s Gaudeamem!

A doufám, že se ješte někdy potkáme, na festivalu nebo na společném koncertě. Oběma souborům to může zajímavě doplnit vlastní pohled na folklór. Na závěr ale ješte jedna vtipná příhoda:

O dva týdny později jsem přišel před zkouškou Gaudeamu ke Zdislávce pro basu. Celý den pršelo, bylo strašné počasí. Chystala se vzít na zkoušku dva kartony po osmi lahvích Chodovaru, piva které jsme vyhráli. Nabídl jsem se, že jeden karton vezmu a ona došla na balkón, kde se pivo chladilo. „Je to dost mokré,“ ukazovala na papírový karton promočený deštěm, "myslíš, že to ouško vydrží?" Zkusil jsem a vypadalo pevně.

Povolilo dno. A to už na chodbe činžáku, z osmi lahví nezbyla jediná. Takže jsme se Zdislávkou půl hodiny uklízeli a vytírali střepy, cítil jsem se dost trapně. A až na zkoušce, kde jsme pili ze zbylých osmi lahví, jsem pochopil – to pivo nám nebylo souzeno, vždyť se přece podle muzikantů z Jiskry nedá pít!

Nám ale moc chutnalo, škoda, že takových soutěží není víc.

(Vojta Kouba)


8. února - vystoupení pro zahraniční studenty

Tentokrát nás v zákulisí bylo více o dvě děti a hlídací babičku. Zahraničním studentům VŠE jsme předvedli Měl jsem holku, Královny, Prádlo, Já ráda miluju a Utancovaného. Tance jsme proložili písničkami a na závěr jsme jednu naučili publikum. Tedy refrén. Sice jen Duli dulidej, ale je to určitý posun dále od Dudlaj, dudlaj... Zpívali všichni - text je to také naprosto internacionální. Úplným závěrem byl tanec s publikem, zakončený dlouhou bránou. Vlastně ne. Úplným závěrem byl raut, na který jsme byli tradičně přizváni, na který se vždy moc těšíme a který byl výborný!


19. února - kolaudace

Konečně! Konečně jsme mohli završit etapu přestavby bytu naší tanečnice Evy a dát jí a jejímu muži požehnání k užívání ve zdraví. Kolaudovali jsme za vydatné pomoci rozmanitých nápojů chutných jídel. Prohlídky rezidence se konaly každou celou hodinu (v případě třech a více zájemců mimo tyto časy)a bylo se na co dívat. Manžel Martin je šikovný kutil a my ostatní kutilové jsme si odnášeli náměty prosvá vlastní hnízdečka. A protože se soubor pěkně rozrůstá, kolaudovaly s námi i čtyři děti. A bude jich za pár měsíců víc!


7. dubna - nahrávání Blech

Vedoucí jakési německé taneční skupiny z Drážďan se byli v roce 2004 podívat v Tuchlovicích a odjeli nadšeni z našich Blech. Domluvili se s Martinem Packem, že toto číslo nastudují. Choreografii je měl v dubnu 2005 jet učit sám Martin, nakonec to však musela zvládnout za dva víkendy Eva Prokopka, které jednou pomohl Míra.

Pro muziku z toho plynul úkol vyrobit nahrávku, podle které by mohli naši němečtí přátelé tancovat. Milan byl tak hodný, že sehnal zvukaře a místo, kde by se dalo nahrávat. Potom jsme horko těžko dali dohromady termín, který vyhovoval všem zúčastněným. Jediný, kdo nemohl přijít, byl Radek, ale vše se za něj naučil Vojta. Zbývalo jen sejít se a nahrát Blechy. Ale! Odpoledne mi přišla od Vojty veršovaná SMS zpráva: OČEKÁVÁM V BUDOUCNU VELKÉ VÝDAJE, OMLOUVÁM SE ZE ZKOUŠKY, NĚMCŮM VRZAJE. Prostě nahrání zazdil, myslel, že je zkouška a odjel místo ní hrát kšeft do Mariánských Lázní.

Nakonec všechno dobře dopadlo, sehnali jsme Petra Zelenohorského, který se Blechy na basu na místě naučil a nahrál je s námi. Milan se musel posadit do režie, aby všechno šlo rychleji, ale první housle místo něj bravurně zvládla Jarka.

Ještě týž večer jsme nahrávku se skvělým zvukařem panem Horákem sestříhali, a tak mohla Prokopka o týden později odjet do Drážďan a začít sloužit tamním tanečníkům. Co k tomu dodat? Nu, dobrá zkušenost; bude se hodit při dalším CD.

Marek


7. května - Folklorní festival Tuchlovická pouť

Letošní Tuchlovice se nesly v trochu jiném duchu, než obvykle. Náš soubor se totiž rozrůstá, ale ne tak, jak by každého hned napadlo - nemáme o hodně víc členů, ale členům se rodí děti, a to přímo překotně. Tak zatímco jedna tanečnice tancuje jen na animacích, protože babička může hlídat pouze dopoledne, druhá si balí tašku do porodnice a třetí se doma láduje okurkami se šlehačkou. To už nemluvím o té, která už má hlídání zajištěno u prarodičů. A zpěvačky? První se přijela pochlubit s kočárkem a druhá alespoň poslala fotku... A pak postavte seriózní program! No, pro jiné choreografy by to možná byl oříšek, pro naší Věru to je ale výzva, se kterou se poprala jako vždy - se ctí. Takže od rána:

Přijeli jsme z části autobusem, z části auty ve čtvrt na deset do Tuchlovic, rozložili jsme tábor ve třídě základní školy a vyrazili na animace. Svítilo sluníčko, ale foukal studený vítr. Náš taneční blok jsme zahájili písničkou Husaři, pokračovali jsme tancem Měl jsem holku a opět z vojenského soudku Když vojáček narukoval a Čtrnáct let, poté jsme oprášili Leporela, Dcerušku a Prádlo s Já ráda miluju a pustili jsme na pódium další soubor. Čekala nás prostorovka na hlavní scéně. Tady jsme si vyzkoušeli naše tři zbrusu nové tance a potvrdili jsme si, co jsme tušili - úplně jiný prostor, takže pěkná mela. Po obědě jsme se tradičně prošli po pouti a ve dvě hodiny začal hlavní program. Byli jsme na řadě až ke konci druhé poloviny, takže jsme měli dost času na přípravu jak vnější, tak vnitřní. A začalo pršet. Nejdřív jen tak nenápadně, ale potom se rozpršelo pěkně, tak pořadatelé zrušili přestávku a porota (letošní ročník byl zároveň přehlídkou Prameny) se schovala na bidýlko - ochůzek po levé straně jeviště a zkrátka viděla všechno, ze strany, tedy i to, co neměla.

Náš nový mini program (něco málo přes deset minut) začínal tancem Materník, při kterém si muzika vyhrála s aranží a Věra s kroky. Následovaly písničky Hodnou ženu mám a Žádnej neví jak je mně. Poté přišel sólový tanec, který dlouhá léta vznikal v srdci a před tímto festivalem vykrystalizoval v působivou Sousedskou, která promlouvá do duše hlavně střední generaci. Následovala Skočná a jak se na skočnou sluší, jaksepatří rychlá. Až se nám občas nohy zapletly. A aby naše vystoupení bylo dostatečně dramatické, uklouzl Ráďa při zvedačce v Mateníkách a složil se s Ivou do mikrofónů mezi truhlíky s květinami a při úvodním zpěvu ve Skočné jsme dobíhali tak, jak jsme se právě dopřevlékli. Ale diváci nám pomohli a tleskali do rytmu, což je vždycky ohromná vzpruha.

Po večeři nás čekalo hodnocení poroty, ale to už napíše (jak slíbila) Eva P., spolu s tím, jak soubor prožil večerní program a noc ve Strašecí (s koláčky ráno).


14 - 15. května - Zpěváčci 2005

Ve spolupráci se Zdeňkem Vejvodou a muzikanty z Rokycan se nám opět povedlo sestavit muziku pro doprovod finalistů z Čech na soutěži Zpěvák. Jeli jsme tentokrát ve složení Olda, Ája, Šárka a Zdeněk z Rokycan, Pavla K., Helenka, Milan, Vojta, Marek z Gaudeamu a Pavel, bývalý rokycanský klarineťák.

První den pro české děti nevyzněl příliš dobře, žádný z českých semifinalistů nedělní finále nedoplnil. O to větší radost jsme měli ze tří našich svěřenců, kteří se dostali mezi oceněné v nedělním finále. Jan Ullmann a Marek Čáp se umístili na třetím místě, a Eva Dvořáková byla vyhlášena v první desítce.

Všichni jsme se shodli, že bez ohledu na souborové termíny a akce jedeme příští rok zase!! (Tedy jestli o nás bude mít FOS zájem a jestli bude mít Zdeněk čas na psaní dalších skvělch úprav.)

Marek


3.- 5. června - Festival Pardubice - Hradec Králové

Milý Aleši Mokrene, milí pardubičáci a všichni, kdo jste podepsaní pod tímhle festivalem: Děkujeme. Ten víkend byl skvělý.

Hned v pátek jsme se najednou ocitli v pohádce, renesanční pardubické náměstí bylo plné lidí, muzikanti hráli na dvou pódiích i na chodníku, holky v kroji si povídaly s kluky v džínách, všechno bylo v tom teplém večeru jak má být. Jen jeviště se pod námi začalo propadat, prkna asi neunesla naše sehrané taneční kroky. O to lepší pak bylo vystoupení muziky v atriu radnice - kamenná dlažba se jen tak nepropadne. Naše vojenské písničky se prolínaly s baldriánskými, kamarádi z Jarošovců občas i zatancovali. O stěnu radnice se hudba odrážela zpátky k nám a taky nahoru k jasné obloze. Ještě jedno noční vystoupení a setkání s nervózní paní vrátnou, to aby byl dojem z festivalu úplný.

Sobota pak byla pro nás dnem Masopustu. Na ranní zkoušce v divadle v Hradci si někteří ještě podepírali víčka sirkami, odpolední vystoupení ale nebylo špatné. Venku pršelo a uvnitř se spustila Medvědovi krev z nosu zrovna když měl svádět Nevěstu. Jen škoda, že na taková představení chodí málo lidí. Masopust, výborná vystoupení Karmazínu a k tomu Jarošovské pásmo na motivy krutých a milovaných zlatokorunských písní, to uvidíte jen málokdy. Mimochodem - zlatokorunské pásmo vás rozpláče i podruhé a potřetí, jen vždycky na jiných místech.

Odpoledne přestalo pršet a my na krásném starém statku v Pileticích sledovali Žalmana & spol. na jevišti a KABÁT periferně - zatímco tady se hrálo akusticky nebo na pár mikrofonů, o kilometr dál probíhal koncert, který duněl až sem. Taky folklór, samozřejmě. Možná mnohem opravdovější než ten náš, vždyť "Kabáty" poslouchá skutečně folklornější publikum než nás. Tady ale člověk viděl, o kolik víc poloh a možností má tahle tišší muzika, kolik toho dokáže vyjádřit, kolik života v ní je. U brány statku se sešli čtyři muzikanti, dva klarinetisti, violistka a neškolený basista a začali si hrát. Scéna "U Brány" pak možná nejen pro ně byla na festivalu tou nejkrásnější.

Paní vrátná z internátu nás zahnala do postelí snad ve tři hodiny, někteří ale šli spát ještě později nebo skoro vůbec. Nedělní ráno bylo už ale slunečné, hrad v Pardubicích plný pávů a jeviště opravené. Procházeli jsme se po náměstí nebo po parku, převlékali na hradě pod kazetovým stropem a renesančními malbami, a tancovali a hráli jako o život. Pavel tedy ještě před vystoupením jako o život sháněl své krojové kalhoty, které si zapomněl včera v divadle. Cesta autobusem domů už byla tichá a ospalá, a možná o to krásnější. Jsou dny, kdy všechno vychází jak má. Kdy každý akord každé písničky zabrnká na něco uvnitř v duši a člověk je najednou díky muzice propojený s těmi kolem v příjemné písni, která ho kolébá i doma před usnutím. Jestli jsou baldriánské "Mrkvance" jako tenhle víkend nebo úplně jiná písnička, to už je vlastně jedno. Měli jsme se krásně.

Vojta

Pernštýnskou nocí žilo jako obvykle celé město

Pardubice - Úvod Mezinárodního folklorního festivalu Pardubice - Hradec Králové opět přilákal do ulic několik tisíc lidí. Tradiční tahák, který rok co rok dokáže přilákat do ulic takřka celé město, i tentokrát spolehlivě zabral. Na hlavní bod programu čtrnáctého ročníku Mezinárodního folklorního festivalu Pardubice - Hradec Králové, jenž se o uplynulém víkendu konal v obou krajských metropolích, bylo znovu zvědavo několik tisíc návštěvníků. Pernštýnská noc má totiž v sobě zvláštní kouzlo. Davy proudící historickým centrem Pardubic mohou vidět nejen špičkové folklorní soubory, které hrají, zpívají a tančí, ale také velký jarmark lidových výrobců, kde si mohou nakoupit, co se jim zlíbí - od nejrůznějších upomínkových předmětů až po batikovaná trička, perník nebo medovinu. Otevřeny jsou rovněž pardubické restaurace i obchody. Město zkrátka při Pernštýnské noci opravdu žije. A koneckonců - kdy jindy se Pardubák potká přímo na ulici s tolika známými najednou? I proto je tato akce jedinečná...

Pardubické noviny - 6.6.2005


24.- 26. června - 60. ročník MFF Strážnice

Letos se konal šedesátý ročník strážnického festivalu. Přípravou takovéhoto významného a kulatého jubilea se zabývali ti nejlepší folkloristé, choreografové a režiséři. Proto náš soubor velmi potěšilo, že si nás autorka pořadu s názvem Láska maželská aneb Na jeho hrobě poskočím sobě, Věra Fenclová, vybrala spolu s šesti dalšími soubory k ztvárnění tohoto stále aktuálního a hlubokého tématu.

Na festival jsme se dlouho připravovali a poslední víkend jsme na soustředění pilovali naše vstupy a spoje mezi čísly. Náš soubor se v této době opravdu rozrůstá o nové členy, kteří samozřejmě (jako plody "Lásky manželské") nemohli chybět:

I nastalo páteční ráno, čas odjezdu. Jeden autobus a tři auta uháněla ku Strážnici, kde se krátce po poledni všichni šťastně shledali na jevišti stadionu Zahrada, které jsme zcela využili dvanánáct následujících hodin.

Začali jsme v jednu hodinu prostorovou a zvukovou zkouškou. Nástupy, rozestupy, mikrofony, mikroporty a do toho všeho pralo sluníčko s takovou vervou, že se nám z toho všelo málem motala hlava. Postupně zkoušely další soubory, poté jsme společně pilovali přechody mezi jednotlivými čísly a závěr. Večer před setměním byla generálka, na které se jeden hostující soubor naivně snažil vystoupit s jiným číslem, než jaké měl ve scénáři. Dostal na výběr: buď bude z pořadu vyškrtnut nebo bude tancovat to, na čem se dohodl. Po večeři a po setmění byla ještě světelná zkouška a vše už bylo v naprostém pořádku. Zdálky jsme slyšeli úvodní znělku zahajovacího pořadu ze stadionu Bludník.

Ve 23:00 zazněla strážnická znělka u nás, poté tajemný hlas: Trávo, trávo zelená, po paměti pletená, pověz ty mě pouhou pravdu, za koho se vdávat budu! Náš pořad právě začal... Dívky o svatojánské noci čarují a snaží se dozvědět, jaký bude jejich milý. Námluvy, velké zamilování, svatba, radosti a starosti prvního porodu postupem času vystřídají pijatyky s kamarády v hospodě, hádky a hudrování, mezi kterými občas problesknou vzpomínky na onu čistou radost při prvních setkáních. Ale životní realita je neúprosná. Na jeho hrobě poskočím sobě zpívají na závěr sestry Žabkovy. A jak budou vypadat ty naše současné lásky??!

Po poslední znělce a posledních ovacích unešených diváků (ti, kteří nezvládli přijmout žánrovou pestrost odešli již v průběhu pořadu) jsme začali balit. Odnesli jsme si věci do autobusu a ještě jsme se, alespoň na chvilku, rozprchli do mumraje zpěvu, tance, vína, ale i klobás a langošů, neboť jsme nejedli pěkně dlouho. Před druhou hodinou večerní jsme nasedli do autobusu, který nás odvezl do deset kilometrů vzdáleného Bzence přenocovat. Valná část souboru strávila zbytek noci spánkem, ale zdravé jádro ještě potěšilo své dušičky kouzelnými českými lidovými melodiemi. Když se rozednilo, přišla paní vrátná s prosbičkou, zda by bylo možné trochu, ale opravdu jen trošku zmírnit na naléhavosti, i rozešli jsme se pomalounku do svých postelí.

Druhý den, v sobotu, nás čekal ve tři hodiny průvod, jinak užívání si festivalu na 100%. Po skupinkách jsme se rozprchli po různých programech, stáncích, sklípcích a na místní (velmi pěkné) koupaliště. Po obědě v kempu zajel autobus do Bzence pro kroje a ve tři hodiny huráááá - v krojích a bez klobouků poskakovat, tančit a zpívat v přímém a bezohledném slunečním žáru. Průvod vedl jako vždy celou hlavní strážnickou třídou, tedy byl dlouhý, ale nadšených lidí kolem, kteří nám mávali, smáli se, dávali nám napít vína, ale hlavně vody, bylo také spousta. Průvod vrcholil na náměstí, kde se na pódiu každý soubor představil kratičkou ukázkou. My jsme předvedli finále ze Skočné a pak jsme padli za vlast, ne - za folklor. Ne, šli jsme na koupaliště! Večer jsme si před lijákem užili hlavní pořad na Bludníku a pak, jak jinak :-)

V neděli jsme po skončení dopoledního programu vyrazili ku Praze.

Závěry jednání hodnotící komise, udělení cen na MFF Strážnice 2005

Cena festivalu byla udělena:
- Autorům slavnostního pořadu k 60. výročí MFF ve Strážnici s názvem "Kytice Strážnici" PhDr. Karlu Pavlištíkovi, CSc. a Mgr. Janu Blahůškovi za promyšlený výběr materiálu a interpretů.
- Autorkám pořadu "Láska manželská" Mgr. Věře Fenclové a MgA Jaroslavě Šiktancové za nápadité ztvárnění tématu.

Laureáti festivalu:
-Radana Pavlasová a Martin Maceček
za vynikající interpretaci párového tance "Starodávný" v pořadu Láska manželská
-Mgr. Jana Poláškov
za odbornou přípravu krojovaného průvodu v pořadu Kytice ze Slovácka
-Občanské sdružení Rovina, předseda Ing. Zbyněk Žůrek
za pečlivou přípravu a příkladnou prezentaci "Hanácké svatby"
-Prof. PhDr. Dušan Holý, DrSc.
za mimořádně citlivou interpretaci písní z Horňácka
-Vladek Zogata
za vynikající interpretaci písní svého regionu.


23. srpna - 4. září - Turné Irsko 2005

Celý článek


13. září - Vystoupení pro zahraniční studenty VŠE

Letos proběhlo tradiční vystoupení v netradičním prostředí. Ve třetím patře menzy VŠE je čerstvě otevřený studentský klub s terasou a výhledem na Prahu. Zatancovali jsme Měl jsem holku, Prádlo a malou Skočnou s písničkami, Marek popřál anglicky pěkný večer a pak jsme si počkali na pozvání k hodovnímu stolu. Jan jednu zvláštnost mělo toto vystoupení: všichni kluci měli bílé košile, jen ten nejvyšší červenou! Ale slušelo mu to, ne? :-)


15. září - vystoupení pro sympozium lékařů

Mezi zahraničními lékaři, kteří navštěvují nemocnici na Karlově náměstí, jsme asi již dost známí, protože toto vystoupení bylo již třetí v pořadí a navíc v sále restaurace na Novotného lávce. Odrazy večerních světel z hladiny Vltavy na nás probleskovaly ze tří stran a my jsme zpívali a tancovali: Měl jsem holku, Prádlo, Sousedskou a malou Skočnou. Na závěr, když se Marek anglicky loučil s publikem, ozvalo se od prvního stolu: "A co dudlaj, dudlaj?" Tak jsme si i zatancovali s diváky. Prostě - jsme asi již dost známí!


17. září - vystoupení s Vrbinou

Píše se...


29. září - vystoupení v Bříství

Na vystoupení do Bříství nás pozvali bývalí členové našeho souboru manželé Slukovi, kteří jsou vedoucí folklorního souboru Dykyta z Přerova nad Labem.

Kája Sluková nám napsala:

"Vystoupení v Bříství bude od 17.00 hodin. Počítejte, že na tanec je málo místa, ale zato je pěkná atmosféra. Po vystoupení dostanete večeři a počítáme s vaší aktivní účastí na zábavě. Těšíme se na vás."

My jsme se také těšili. Přivítaly nás mísy plné výborných koláčků, které jsme okamžitě spořádali. Převlékli jsme se do krojů a předvedli jsme 2 vstupy střídavě se souborem Dykyta. Velký úspěch měly Čertovské babky a to i přes to, že si jedna babka doma zapomněla šátek a tak musela kolíbat čerta s hlavou ovinutou Milanovou košilí. (Kdopak by si všim).

Po vystoupení jsme dostali výbornou večeři a muzikanti se pustili do hraní. Byl to velmi příjemný večer plný muziky, tancování, dobrého jídla, pití a povídání. Ani se nám nechtělo domů. Ale museli jsme stihnout poslední metro.

EvaCim


6. října - vítání a vystoupení v hotelu Pallas

V centru Prahy, v Jindřišské ulici, v noblesním hotelu, s exkluzivním občerstvením - kdo by odolal? Nejdříve jsme hráli blízko schodiště přicházejícím účastníkům a dvě dívky nabízely chléb se solí. Poté nás čekaly dva různé čtvrthodinové bloky tanců a písní. Pódiíčko mělo, díky tomu, že bylo v rohu galerie, dvě hlediště. Například na závěr Utancovaného se jedna trojice uklonila napravo a druhá nalevo. Kupodivu diváci docela se zájmem sledovali naše počínání a tleskali. Na závěr nelze nezmínit ohromnou ovocnou mísu, která na nás čekala spolu se sendviči, kávou, čajem a džusy v šatně.


7. října - muzicírování v Domaslavi

Domaslavský kostelíčku, ty jsi nám byl souzený...

Tak takhle zní refrén jedné Vojtovy písničky. Pozval nás, abychom zahráli na akci "Literární Domaslav", na kterou Vojta jezdí pravidelně s lidmi, kteří jsou podobně praštění, pardon, spříznění.

V pátek 7.10.2005 jsme vyjeli z Prahy na západ, směrem na Konstantinovy Lázně. Přijeli jsme do vesničky Domaslav za tmy, všude bylo neskutečné ticho a na obloze svítil turecký srpeček měsíce a hvězdy jaké v Praze neuvidíte. Vojta nám ukázal kostel, potmě jsme došátrali až na kůr, kde byly kupodivu funkční varhany.

Když dorazili i poutníci od posledního vlaku z Kokašic, rozestavěli jsme svíčky v kostele a "výchovný" koncert začal. Přišla se podívat i místní nevychovaná kočička (skákala po lavicích). Zahájili jsme písničkou Měl jsem holku a Kolečkovými písněmi a pokračovali v sedláckém duchu. Marek nás představil a hraní prokládal úvahami na téma, proč vlastně hrajeme "folklór", proč nás to baví a jaký to má smysl, když halekačky přes dálniční okruh dnes asi nikdo nezpívá. A Vojta dodal, že nám je v téhle formě a hranicích (které ovšem často a rádi překračujeme) dobře, i když možná někomu připadáme jako Indiáni, kteří hudlají u metra na playback. Od sedláckých písniček jsme se dostali přes Ze země jsem na zem přišel až ke Svatojánským. Marek s Vojtou si vystřihli Vysvítilo slunce jasné. Marek pak načal věčné téma: vojna. A tak se rozpovídal, že mi málem nedošlo, že mám zpívat Matičku. V té tmě a zimě jsem ani nestihla mít trému. Hrálo a zpívalo se nám dobře, svíčky i prostředí kostela udělaly svoje. Tma a chybějící program byly testem naší inteligence a sehranosti. Posluchači se zachumlali do bund a spacáků a byli pozorní, vnímaví a vstřícně naladění. Stáňa s Milanem si zazpívali Husárka. Další přednáška se týkala vlivu počítačových her na folkloristy a pak už byl závěr, můj oblíbený klezmer ze zpěvníku Já písnička 3, tedy Když vojáček narukoval. Vojta mi však připravil horkou chvilku, protože mi jen tak mimochodem ve čtvrtek předzpíval místní písničku "Sulislavský kostelíčku" s tím, že ji budu v pátek zpívat na závěr koncertu. Takže místo školení se ve mzdových tarifech jsem se v pátek ráno učila text a večer byla hozena do vody. Snad jsem se neutopila. Na úplný závěr jsme si společně zazpívali: Aby nás Pánbůh miloval.

Očekávali jsme ještě večer bujaré hraní, ale chyběly kytary (Pavle!). Chvíli jsme zpívali s houslemi a bubnem na půdě fary, ale někteří museli zalehnout na palandy, aby vstali v půl šesté a odjeli na ranní spoj do Prahy a pak do práce za pacienty. Já jsem toho taky moc nenaspala, ráno jsem z postele vyběhla na pole, prozkoumala jsem polorozpadlé chlévy a co jsem neobjevila! Ostružiny! Jako v Irsku!

Sobotní program pokračoval čtením oblíbených knížek na poli u fary. Milan odjel na výlet za léčivými prameny, většina muzikantů se vydala domů a já se Stáňou a Vojtou jsme se vydali na pěší výlet ke zřícenině hradu Krasíkova. Hrad před lety vyhořel poté co neopatrná kuchařka smažila koblihy na přepáleném tuku a neuhlídala je.

Na krásné vyhlídce u hradu jsme od Stáni dostali po kaštanu pro energii duchovní a pak kaštany ledové pro energii fyzickou. Na dokumentační fotce to ovšem vypadá jako: Oblíbená babička vypráví veselé příhody oblíbenému vnukovi.

Cestou zpět nás málem převálcovalo stádo krav, které se splašilo a jejich pasák za nimi letěl a řval jak šílený. Čapku s bambulí nahoře neměl, zato zelenou kombinézu s velikým nápisem STROM na zádech. Jestli se jmenoval Martin jsme nezjistili.

Odpoledne se většina lidí věnovala letošnímu tématu: Vítězslav Nezval, což znamenalo, že jsme byli rozděleni do 4 skupin a dostali jsme scénář Manon Lescaut k nastudování. V podvečer ještě proběhl koncert americké folkové skupiny. Zpívající křesťané – to vystihuje jejich repertoár. Zpěvačka byla výborná.

Pak pokračoval věčer na faře divadelním představením. Dostala jsem roli svůdníka Duvala. Ha, ha…. Milan nehrál, ale jeho sako sehrálo důležitou roli. Vojta coby Desgrieux sehrál studii inspirovanou svatým Jiřím a oživlým betlémem. Pak tam také byla okouzlující Manon v mužském podání (hlavně ta ňadra dmoucí!) a na závěr hlavní postavy jako maňásci z pruhovaných prstíčkových podkolenek. Docela jsme se pobavili. No a pak se hrálo a zpívalo do posledních sil (kytaristé s kytarami dorazili!).

Bylo tam krásné babí léto, všechno zářilo, klid a pohoda a jak už vám Vojta napsal, příští rok se možná sejdem v Holostřevech.

Omlouvám se, ale neumím být stručná.

S nostalgií v srdci zapsala

Zuzana S.


15. října - Havelské posvícení v Kouřimi

V Kouřimi mají krásný skanzen a v něm se letos konal další ročník havelského posvícení. Celý skanzen ožil stánky s lidovými předměty - dřevěné nádobí, voskové svíčky, perníky, koláče, medovina - bylo prostě na co koukat, co kupovat a ochutnávat. To vše by ale k dokonalosti nestačilo, kdyby chyběla pořádná muzika. A byly hned dvě. Střídaly se v těsné blízkosti hospody - dechovka, složená z dvou trubek, tuby a syntezátoru, která hrála pěkně od podlahy a naše muzika, která hrála nám i Vrbině. Čekaly nás tři společné půlhodinové bloky: Nejdříve Vrbina (Přišel podzim, Plzeňská polka, Bábo, bábo, sv. Anno, O sv. Anně žitečka se nažne, Kadlec), pak my (Skočná, Mateníky, Sousedská, Utancovaný), potom zase Vrbina (Káči, Husárek, Ouvej, pojď domů, Trnaveček) a na závěr opět my (Měl jsem holku, Prádlo, Já ráda miluju). Divákům jsme se moc líbili, dokonce jsme zaznamenali jednu zcela konkrétní pochvalu. Dvě dívky si mezi sebou povídaly: "Voni moc hezky tancujou. Vedle mě seděla nějaká pani z moravy a řikala, že maj moc hezkou choreografii a vůbec to neprzněj, i když jsou z Prahy!"


21. října - sedmý ročník Lukášfestu

Píše se...


22. října - kolaudace ve Všeradicích

Na sobotu jsme po nekonečně dlouhé době konečně uspořádali u nás, tedy u Brennerů, kolaudaci, ale aby zážitky byly o to intenzivnější, spojili jsme ji s brigádou. Dopoledne se tedy řezalo, štípalo a skládalo dříví na zimu, odpoledne jsme se občerstvovali, představili jsme rezidenci i s přilehlým parkem a okolím (převážná část prohlídky byla virtuální) a večer jsme rozdělali ohníček, ochutnávali různé klobásy a pálenky... někdy to zopakujeme, ne?


4. listopadu - posezení s Holubičkou

Lenka Homolová slaví osmdesátiny! A protože jí máme moc rádi, řekli jsme si, že jí uspořádáme oslavu ve velkém stylu: večer plný jejích choreografií v Divadle U Hasičů. Spolupráce Lenky Homolové se souborem Holubička české menšiny v Daruvaru je všeobecně známá, nelze se tedy divit, že představení bude mít internacionální účast. V pátek, v předvečer představení, jsme tedy spojili příjemné s užitečným a v sále Toulcova dvora proběhla oslava plná tanců a zpívání, gratulací, jídla a seznamování se. Každý z našeho souboru přinesl trocho dobrot až z toho byla docela slušná rautová tabule. K pití bylo místní pivo. Bohouš upekl pro Lenku překrásný dort, který jí za náš soubor sám předal. Po přípitku sektem gratulace nabraly konce. Potom se chopily nástrojů zručné ruce muzikantů. Naše muzika se střídala s chorvatskou a občas jsme si i společně zazpívali. Naučili jsme se chorvatské tance v hadech (které od doby našeho zájezdu do Anglie nesmírně milujeme) a Bohouš si vystřihl sólo s Lenkou. Před jedenáctou hodinou se Holubička rozloučila a odjela se ubytovat. My jsme uklidili sál a do půlnoci zpívali s kytarou.


5. listopadu - večer k narozeninám Lenky Homolové

Sobotní odpoledne a večer patřily Divadlu U Hasičů. Zkoušelo se od jedné hodiny po poledni: Jarošáček z Mělníka, Holubička z Daruvaru, Vrbina a my. Zvládli jsme to akorát i s nácvikem společného závěru. V 19 hodin se v sále setmělo... Zde prosím o příspěvek toho, kdo byl v hledišti. Na závěr jsme zazpívali společně písničku, Bohouš špalírem daruvarských ogarů přivedl oslavenkyni na jeviště a začaly gratulace. Lenka nám všem popřála hodně síly do další práce, která má v tomto světě smysl a ukazuje mladým lidem ty správné hodnoty. Publikum potleskem gratulovalo s námi. Po představení jsme si ještě chvilku poseděli v divadelním klubu s bývalými souboráky, co jim děti rostou a rostou...


10. listopadu - vystoupení na mezinárodní konferenci PIM 2005

Byli jsme požádáni o krátké, asi dvacetiminutové vystoupení pro konferenci konající se na půdě naší mateřské VŠE. Takovéto pozvání se nedá odmítnout. Zapůjčili jsme si baletizol, abychom nemuseli klouzat po krásných, ale k tanci naprosto nevhodných dlaždicích. V Aule končila výuka v 16 hodin a za necelou hodinu jsme ji měli již pod kontrolou my. Do 18 jsme stihli prostorovou a zvukovou zkoušku, nainstalovali (za odborného dohledu uklízečky) umělé květiny a šli jsme se o patro výš, do předsálí, převlékat. Účastníci kongresu zaplnili hlediště tak z jedné třetiny. Představili jsme tento program: Mateníky, Až ještě jedenkrát, Zelený jaloveček, Královničky, Prádlo, Kolovrat + zasouvák, Buchty, Husaři, Sousedská, Skočná. Atmosféra byla komorní, oficiální, nicméně na závěr se ozval krátký potlesk. Zdislávka, která má z konferencí bohaté zkušenosti i jako účastník nám řekla, že atmosféra byla úžasná, tak jsme nakonec měli z vystoupení radost. Do šatny nám přinesli i občerstvení - asi dvacet řízečků ne větších než dětská dlaň a kdo se loudal s převlékáním, na toho se nedostalo. A pak ještě ten baletizol uklidit a vrátit...


12. listopadu - setkání pražských lidových muzik

Dvaadvacátý ročník Setkání pražských lidových muzik proběhl opět v KD Vltavská a my se na něj moc těšili. Připravili jsme program písniček o lásce a vojně a v něm mnoho překvapení: pseudochodskou Až ještě jedenkrát, kam si Vojta vymyslel doprovod na valchu, Stříbrný měsíček, který nově nastudovala Pavla K. na housle, čtyřminutového Skřivánka a Zelený jaloveček s novou dívčí slokou. Navíc jsme ostatním muzikám představili i naše nov�� šikovné muzikantky: houslistku Lenku a violistku Martinu, které se tento program naučily za necelý měsíc zkoušek.

O den dříve navíc proběhlo první Setkání dětských lidových muzik, a tak jsme se navíc mohli pochlubit i tím, že náš Vojta na těchto dvou akcích účinkoval v rekordním počtu čtyř muzik: v pátek byl basistou Hájíčku, vedoucím a houslistou dětské Lidové muziky v Chrástu, v sobotu hrál na basu i s Malou Českou muzikou a u nás zpíval a obsluhoval bicí.br> Koncertem však Setkání muzik nekončí. Tradičně po něm následuje lidová zábava, kde letos bohužel "česky" hrála pouze Kytice a po ní naše muzika, ke které se postupně připojilo plno přátel. Než tedy ovládli taneční parket Moraváci, zahráli jsme si s obrovskou chutí s členy PrDuSu, s přítomnými členkami Hájíčku a s dalšími nejmenovanými příchozími a byli jsme rádi, že tolik lidí má chuť zatancovat si v Praze i s českou muzikou.

Marek


19. listopadu - koncert v Karlíku

V Karlíku, v rezidenci Jany S. jsme se sešli ve tři hodiny. Učinkující (muzika a zpěvačky) šli do pracovny zkoušet a diváci (tanečníci) v kuchyni připravovali večerní bohaté občerstvení. Zhruba po hodině jsme se všichni účinkující převlékli do krojů začali jsme se přesouvat do kostelíčka. Karlický kostel je malinký, ale překrásně malovaný. Akustika byla výborná, zima veliká. Pan farář nás uvedl do sakristie, ale stále byl ještě napjaý co budeme hrát, poskytl nám tento "koncertní sál" na základě domluvy s Janou, aniž by o Gaudeamu cokoliv věděl.

V pět hodin začal koncert. Po úvodní písni si Marek vzal slovo a poutavě provázel celým koncertem. Ti, co poslouchali ušima slyšeli, jak často opakuje, že jsme byli v Irsku ve výborné formě a že jsme se reprezentece České republiky zhostili ke spokojenosti všech zúčastněných. Ovšem ti, co poslouchali srdcem, vycítili vděčné poděkování nad tím, že jsme dostali důvěru od Katky k pozvání a že jsme si užili jedny z nejkrásnějších prázdnin. On celý tento koncert byl uspořádán na počest našich hostitelů a organizátorů turné po Irsku - Katky a Kamila Šromových. Kostelík byl plný (dvě řady po šesti lavicích není problém zaplnit :-) Přišlo dokonce i pár místních usedlíků. Hráli jsme asi 40 minut a byli jsme odměněni potleskem, který si vyžádal písničku o Markově dědečkovi. Farář byl spokojený.

Následovala oslava u Svobodů. Hráli jsme lidově i folkově, baštili a pili, obdivovali jsme se Jirkovým kutilským vychytávkám a bylo nám dobře.

Z dopisu Katky Šromové:

...konecne se dostavam k tomu, abych tobe i celemu souboru podekovala za krasny koncert a jeste lepsi vecirek, ktery jste pro nas pripravili. Moc se nam to obema libilo a moc nas to potesilo...

...Markovi to moc hezky povidalo, muzika to i bez Milana zvladla, myslim, ze spokojeni byli i ostatni navstevnici. Nasi kamaradi, ktere jsme s sebou privedli, byli take velmi poteseni a rikali, ze by se radi prisli podivat i na dalsi vase vystoupeni.


5. prosince - vítání a vystoupení v Michnově paláci

V těchto dnech probíhalo v Praze lékařské sympozium. Pořadatelé nás oslovili, zda bychom zajistili večerní kulturní program. Zajímavé prostředí Michnova paláce, lékaři z celého světa, vybrané lahůdky a k tomu všemu jídlu a pití hudba. Nejdříve jsme hráli v šatně ke svlékání kabátů, potom k jídlu, pak dokonce i tři tance a na závěr k posledním zákuskům zas jen muzika. Byli jsme vděční za každého diváka, který projevil zájem, ale nakonec to nebylo tak zlé, dokonce si s námi i pár hostů zazpívalo.


13. prosince - vystoupení pro důchodce

Sešli jsme se k tradičnímu krátkému vystoupení v menze VŠE, která je teď krásně zrekonstruovaná. V šatně parkovalo pět kočárků, prostě - krásně se rozrůstáme. V krátkém vstupu jsme předvedli: Šly muziky do Lazu, Měl jsem holku, Čertovskou polku, Já ráda miluju, písničky a na závěr jsme si společně s diváky zazpívali koledy. A úplně na závěr ten řízek!