Kronika 1997

Rok 1997 začal kupodivu jako všechny ostatní. Člověk je na konci prosince celý netrpělivý a nemůže se dočkat až to přijde. Je pravda, že někdo se těší hlavně na silvestrovskou oslavu.

Půlnoc a většina z nás si dává předsevzetí. Nový rok je ještě trochu jiný, protože nás bolí hlava (i abstinenti jsou nevyspalí) a nejde se do práce. Druhého dne si nikdo už na novoroční předsevzetí ani nevzpomene a kupodivu - všechno je stále stejné. Jen jiné číslo na konci letopočtu, které si někdy na začátku března přestaneme plést. A v souboru to samozřejmě platí také. Těžko bychom rozlišili zimu roku '94 od zimy '97 a určitě to bude platit i o těch budoucích. Jara jsou plná soustředění a festivalů. Zhruba ob 14 dní a v létě o prázdninách turné, většinou do zahraničí. Člověk by řekl: nuda, stereotyp. Jenže kupodivu to není pravda.

Každé vystoupení, každý festival nebo jen společný výlet má v sobě neopakovatelné kouzlo, jakýsi náboj energie a radosti a na vše se s láskou vzpomíná. Proto ty hory v lednu jsou jiné než v loni, neboť se tam hrálo na kytaru i na housle a na těch předloni xy vyváděl, že se mi smějí ještě teď. A každý festival je jiný. A zahraniční zájezdy? To jsou vyprávění na hodiny.

A proč? Protože jsme banda kamarádů, která dělá společně to, co ji baví. A dělá to ráda.


3. - 5. ledna - hory (Rokytnice nad Jizerou)

V malebné červené chaloupce, zpola zasypané sněhem, která stojí v Rokytnici přímo u vleku, bylo, je a bude vždy hezky. Letos nám na svahu postavili sedačkovou lanovku, která však o tomto víkendu nejezdila. Dvojkotva byla zrušena a rychlovlek Montaz zkrátili asi o čtvrtinu. Ceny byly zhruba stejné, jen nějaké zvláštní tarify pro sedačku, ale ty nás nezajímaly. Na sjezdovkách byl led a občas tráva (také žádná změna). Krásně jsme si večer zahráli a zazpívali s kytarou a Jožanovými houslemi. Po půlnoci jsme pokračovali v komornějším složení na půdě asi do čtyř hodin. Ono to někdy prostě nejde přestat. Do budoucna to však prý vypadá s půjčováním chaloupky bledě, takže uvidíme za rok.


14. - 16. února - hory (Kačerov)

Markovi rodiče mají chalupu v Orlických horách. A my máme Marka. Marek má mísu, a tak jsme tam (na jeho pozvání) vyrazili za zimními sporty. Do Kačerova jezdí moderní autobusy, které mají palubní desku jako v letadle, bohužel jezdí velmi málo. Zato chaloupku má Marek moc hezkou a navíc po nedávné rekonstrukci. Shodli jsme se na tom, že by se do ní vešel soubor celý.

Sněhu bylo dost a každý se chopil svých pomůcek: sjezdaři sjezdařili v nedalekých Říčkách a Deštné, běžkaři běhali po polích a lesích kolem. Já brnkal na kytaru a Míra vzpomínal na krásné letadlo, které potkal Kunčině vsi. A ještě něco. V Kačerově mají pěkný kostelíček.


1. a 2. března - soustředění (Praha)

Příprava na vystoupení ve Frýdku-Místku, které samo bude veřejnou generálkou folklorních dnů Pražského jara. Co jsme pilovali? Leporela, Utancovaného a Čerty.


21. - 23. března - předpremiéra folklorního koncertu Pražského jara ´97 (Frýdek-Místek)

Odjezd z Prahy byl v pátek odpoledne, takže na místě jsme byli až za tmy. Ubytování nás čekalo v hotelu s nějakým hornickým názvem (ona to byla ubytovna, ale moc hezká) a hurá na mecheche. Mělo hlavičku oslavy mých narozenin a vévodila mu pěkná třílitrová láhev Fernet stocku, takže jeden pokoj praskal ve švech a ještě se v něm hrálo a zpívalo.

Ráno jsme zjistili, že naše řidiče můžeme zapsat na seznam těch nespolupracujících. Se zpožděním jsme se tedy přesunuli do místního Lidového domu, kde jsme strávili celý den. Dopoledne byly prostorové zkoušky, odpoledne generálka v krojích a večer v podstatě také generálka, ale jako celovečerní vystoupení. Všemu mumraji velel Jan Rokyta, jehož přístup byl opravdu svérázný. A kdo vlastně účinkoval? Ostravica Frýdek-Místek, Olza Český Těšín, Valašský vojvoda Kozlovice, Karmazín Pardubice, Mladina Plzeň a my. Oč jsme byli na odpolední generálce ztahaní a vynervovaní, o to lépe se nám povedlo večerní představení. K příjemnému pobytu nám přispěla místní restaurace (v budově), která vařila opravdu excelentně.

"Ó radost má, všejediná, v celém dílu světa,
ó klenote srdce mého, růžičko rozkvetlá"

Po odchodu posledních diváků jsme upravili celý sál na taneční a řádili jsme dlouho přes půlnoc. Muzika naše a Mladiny se střídala s cimbálovkou a byl to vyrovnaný duel. Nejkrásnější zážitky jsou ty, které přijdou nečekaně a na které se tudíž nikdo netěší. Tento večer byl příjemným překvapením a všichni jsme si rádi a od srdce zahráli, zazpívali a zatancovali.


5. - 6. dubna - soustředění (Praha)

Taneční víkend před premiérou pásma Pocta Erbenovi. Cvičilo se v Praze společně s pásmem Dobré jídlo, dobré pití, základ všeho živobytí.


18. dubna - vystoupení pro zahraniční studenty (Národní dům na Vinohradech)

V předvečer velké premiéry, v pátek, se sešlo torzo tanečníků s částí muziky před jakousi restaurací v Praze 2. V jejím sále se konal kulturní večer pro asi 50 studentů z celého světa. My předváděli úryvky našich programů a potom se snažili rozproudit zábavu společnými tanci s publikem. Jídla a pití jsme dostali co hrdlo ráčilo - k večeři dokonce jakousi selskou baštu: tři druhy masa, tři druhy knedlíků a dvoubarevné zelí. (Ocenili zvláště vegetariáni a abstinenti). Byl to docela příjemný večer.


19. dubna - Pocta Erbenovi (divadlo U hasičů)

V divadle jsme byli už od rána. Nejdříve byla prostorová zkouška a nasvícení jeviště. Po obědě pak generálka v krojích a večer představení. Myslím, že se povedlo. V tomto tvrzení mě podporují výstřižky z novin a časopisu Folklor. Při závěrečné děkovačce plné pugetů nádherných květin jsme poděkovali nejen choreografce paní Skálové a režisérce Jarce Šiktancové, ale i všem, kteří se zasloužili o tento nový projekt (Jiří Fišer - hudba, Helena Pěkná - kostýmy a scéna, a další). A závěr? Kde jinde. V prvním baru u divadla muzika vybalila nástroje a vesele se pokračovalo dál.

Pocta Erbenovi

To je název poslední scénické práce souboru Gaudeamus. Podnět vzešel ze společné potřeby - naplnění souborového života na straně jedné a vyznání celoživotního studia a tvorby choreografky Aleny Skálové na straně druhé. Výsledek je excelentní. Domnívám se, že i Karel Jaromír Erben by byl nejen navýsost spokojený sekundárním tvarem svého díla, ale poctu by přijal a opětoval s patřičným akcentem vůči všem, kteří se na představení podíleli. Jeho dílo dodnes inspiruje a napájí živou vodou všude tam, kde jej jako zdroj vedou na povrch a otvírají. V tomto případě si diváci v první polovině představení osvěžili Dobré jídlo, dobré pití, které je na scéně již nějaký čas. Zdá se, že i v něm přibyla drobná rozvedení, nebo si divák všímá dalších a dalších drobných špílců, která možná napoprvé uniknou, nicméně tvoří koření tohoto skvostného, stále aktuálního pochutnání. Druhou polovinu představení tvoří zmíněná Pocta. Sled názvů jednotlivých "šotů" by čtenáři nic neřekl. Dokud neuvidí na vlastní oči, musí se spokojit s informací, že jde o typicky skálovské taneční nápady, inspirované erbenovskými texty, plnými poezie, i těmi spíše říznými, kterých je ve sbírce také víc než dost.

Partnerem Skálové a Erbena je tentokrát do třetice Jiří Fišer. Výtvarnice scény i kostýmů - paní Helena Pěkná - zvýraznila dívčí i ženskou krásu v kontrastu k postavám tanečníků, kterých od poslední premiéry potěšitelně přibylo a jimž na první pohled nepostřehnutelnými detaily dává tu neodolatelnou mužnost, tu grotesknost, tu zas jiný charakteristický prvek, který dotváří jejich roli. Fascinující je tvárnost a vnitřní fabulační propojení souborové osádky s autorkou choreografie, která po počátečním impulsu vedla zkoušky údajně jen příležitostně. Dotažení jednotlivých scén - jistě prospěla účast režisérky Jaroslavy Šiktancové, ale pohybová korepetice a asistence Věry Fenclové prozrazuje spřízněnou duši, rentgenový pohled na jednotlivé postavy minipříběhů v pohybové zkratce a osobitý talent budoucí souborové práce. Za obrovský úspěch souboru a vedoucích jednotlivých složek však pokládám vnitřní profilování tanečníků, které nese nejen stopy, ale celý náboj skálovského spektra nálad, citů, vztahů a vazeb. Alena vždycky dokázala ze svých svěřenců dostat výraz niterných prožitků, hlubinných dispozic člověčích impulzů a prožitků, o kterých sami nositelé netuší, že jsou jich schopni. Na nich pak choreografka rozvádí své kouzelné hry kontrastů, nadsázky, vtipu a někde i kruté satiry, stejně jako průzračnosti a škádlivost mládí nebo životem zdrsnělého životního vyzrání.

Věřím, že i nejmladší generační vrstva tanečníků je zasažena natolik, aby si odnesla do života i do další scénické tvorby zkušenost s vlastním nitrem, které může být plné nezvládnutých rozporů, stejně jako smíru, pozitivního vzruchu a humoru. K díkům za představení přidávám uznání za průvodní slovo v programovém letáku, jemuž se podařilo vyhnout otřelým frázím o buditelských zásluhách, aniž by opomnělo současný dopad erbenovského odkazu na českou kulturu.

Barbora Čumpelíková - Časopis Folklor 5/97

 


2. - 4. května - folklorní festival Tuchlovická pouť

Letos byl festival poprvé dvoudenní, ale program byl jako každý rok nabitý od rána až do noci. Již však při dopoledních animacích jsme si uvědomili, že jsme mimo Erbena a Jídla opomíjeli náš ostatní repertoár. A tak jsme po chybách všech složek souboru začínali: "Kluci, ještě jednou, Kozácká!" Ve dvě hodiny začal v přírodním kině hlavní program s názvem S písní a tancem nejen po Čechách, Moravě a Slovensku. Vystoupilo osm dospělých souborů: Čtyřlístek, my, Gruppo Zampognari z Itálie, Jarošovci, Limbora, Mateník, Olšava a Toplian ze Slovenska. Při večerním představení byla již zima, ale Minet slavil velký úspěch a v záři reflektorů je docela teplo. V deset hodin večer následovalo folklorní nokturno souborů a muzik s názvem Dostaveníčko pod lipami. Spali jsme v Novém Strašecí několik kilometrů za Tuchlovicemi, jen primáš Lukáš řádil celou noc s Jarošovci. Je to prostě multisouborista.


17. května - Večer s lidovou písni��kou 2 (Foerstrova síň)

Muzika Vycpálkovců vyzývá na souboj muziku Gaudeamu. Průběh je vyrovnaný, oba soupeři sází na své největší pecky a bomby. Duel vrcholí, obě kapely vítězí a vrhají se společně na publikum, které nadšeně zpívá s nimi. A za rok odveta...


31. května - vesnická pouť (Zadní Třebaň)

Už vloni si nás místní obyvatelé všimli při našem soustředění, a tak nás požádali, zda bychom nevystoupili na pouti. Z Prahy do Zatní Třebaně není daleko, takže jsme cestovali vlakem. Zatancovali jsme a zazpívali mezi stánky na návsi. Bylo to docela fajn.


1. června - Pražské jaro '97

Po všech velikých přípravách, soustředěních, generálkách a prodloužených zvláštních zkouškách jsme se konečně dočkali. V devět hodin ráno jsme se sešli na Valdštejnském náměstí a - nikde nikdo. Všichni počítali se zpožděním, a tak jsme dostali šatnu až kolem desáté hodiny. Přímo nad jevištěm. Zahrada i ta nepatrná část paláce, kterou jsme si měli možnost prohlédnout (šatna a záchody) byly moc pěkné. Venku se promenádovali pávi a my zkoušeli poslední generálku. g-97-jaro.jpg (26275 bytes)Spíše nástupy a odchody, než tance. Celým programem provázel Luboš Tokoš a svým zlatem v hrdle se zatřpytila Jarmila Šuláková. Večer se kvapem blížil a diváků přišlo požehnaně. Asi i proto, že program byl zařazen do velkého exkluzivního průvodce Pražským jarem '97, kde měl každý soubor odstavec o sobě a o repertoáru česky i anglicky.

A je to tady: na začátku programu Utancovaný, potom dlouho, dlouho nic, ke konci Čertovská suita a na závěr společné zpívání písně Ó, radost má. Povedlo se, nepovedlo? Potlesk byl veliký a divákům se prý vše moc líbilo. Takže za rok?


19. června - divadlo Solidarita

Dobré jídlo, dobré pití, základ všeho živobytí v jakémsi odpoledním programu divadla, kde dokonce Lukáš o hodinu později předváděl svůj sólový zpěv. Část souboru se po konci přesunula do tělocvičny-zkušebny, neboť celosouborová zkouška odpadla.


24. června - vystoupení na VŠE

Od tří do pěti hodin jsme měli několik vstupů s tanci a písněmi ve foyeru nové budovy VŠE. Konal se zde jakýsi kongres. Občas se některý z účastníků zastavil a podíval. Pro nás byla milá volná konzumace piva na baru v místním občerstvení.


3. července - vystoupení v baru Rohlík (Kavčí hory)

V pět hodin se sešlo torzo souboru, které však, za několik písní a tanců v pár vstupech, bylo odměněno bohatým výběrem jídla a pití neomezeného množství. Konala se zde oslava pětiletého trvání televizní společnosti TTV. Její režisér, Tomáš Bílý, je nadšený fanda a příznivec našeho souboru a on i jeho spolupracovníci byli námi velice nadšeni.


11. - 13. července - soustředění (Praha)

V pátek večer, v sobotu a v neděli dopoledne jsme nacvičovali tance a taneční pásma na festivaly v Itálii a Chorvatsku.


17. - 28. července - Itálie - Chorvatsko

Celý článek


1. srpna - party Panasonic (Golf klub)

Byli jsme přizváni na večírek bohatých jako jedni z bavičů. Společnost Panasonic si pronajala komplex Golf klubu na Smíchově, nás, mažoretky a jakousi swingovou kapelu. I nějaké promítání bylo. Naše úkoly byly dva: vítání hostů u brány chlebem, solí a tancem a desetiminutové vystoupení na umělém trávníku s jamkami a stromem uprostřed. Odměnou (kromě peněz) byla možnost likvidovat stoly jídla a bar společně s hosty.


22. - 24. srpna - sjížděli jsme řeku

"...jestliže se obrýlený vodák, chráněný BBS, přiblíží ke dnu, může si být jist, že jeho brýle zůstanou plavat na hladině."

V těchto dnech se pár nadšenců z našeho souboru vydalo zkrotit vodní živel. Sešli jsme se ve Vyšším Brodě a odtud jsme vypluli na vypůjčených lodích až do Českého Krumlova. Slušivé oranžové a červené záchranné vesty nemusely zachraňovat nikoho před utopením, ale posloužily k ochraně těla před nepříznivým počasím.

Protože si Míra Popelík nenechal patentovat svůj vynález "brýlový bezpečnostní systém" (BBS), dovoluji si popsat základní technické parametry. BBS se skládá z provázku, jehož jeden konec je přivázán k pacičce brýlí a druhý konec k bójce - lahvi od Dobré vody. (cim)


5. - 7. září - festival Karlovy Vary

Náměstí Jiřího z Poděbrad, 17.00 hod. Přijíždí autobus HOGO FOGO TOUR. Je super. A řidič také.

Kolem osmé hodiny jsme zaparkovali u Thermalu. Do deseti vystupoval v malém sále Ondráš. Potom jsme se jeli ubytovat do jakési hudební školy. V jednom sále v přízemí spali na podlaze kluci a v druhém, v podkroví, děvčata. Milá paní, která nás měla na starost nám odemkla skříně s hudebními nástroji: kytary všech možných druhů a velikostí, xylofony, cinkáta, chrastítka, rachtadla a mraky plyšových oblud. Po první půlhodině naprosto ohlušujícího rachotu, kdy každý bezhlavě třískal do všeho, co bylo po ruce, začaly se ozývat melodie z Markova klarinetu, doprovázené Davidovou basou a kapelou na bicí. Muzikanti hráli jako o život a tanečníci se svíjeli v tranzu. Vše utichlo až kolem druhé hodiny po půlnoci a vstávání v půl osmé bylo opravdu časné.

Snídaně byla v jiné škole. Kuchařkám jsme na přivítanou zazpívali a hned po jídle byl odjezd na první vystoupení v Grandhotelu PUPP. Pršelo. V hotelu a před ním probíhala prodejní výstava karlovarského porcelánu. Muzika hrála pod stříškou a na závěr našeho vstupu jsme začvachtali mezi loužemi Kozáckou a Podzimek. Na oběd autobus odvážel třicet folkloristů a asi sto hrníčků.

Odpoledne byl půlhodinový blok ve Vřídelní kolonádě. Ještě před začátkem jsme viděli svatbu v kostele před kolonádou. Nevěsta měla krásné šaty s dlouhou vlečkou a hudební doprovod gaudeamu. Vystoupení se povedlo. Dostali jsme od nadšeného publika 50,-DM a 200,-Kč. Příště by nebylo od věci obejít diváky s kloboukem...Taneční dopoledne - 20 minut na Mlýnské kolonádě.

A zase žádné volno - přesun na zkoušku do Thermalu. Pak dvě hodiny na převlečení a - přesun na generálku do Thermalu, kde v osm hodin večer začínal galaprogram.

Jak je dobrým zvykem, následovalo po programu společné posezení (spíše pozpívání a potancování). Naše muzika to společně s Vycpálkovci rozparádila, ale pak až do půl jedné hrál Ondráš. Odjezd byl v jednu hodinu. Na ubytovně jsme se pomalu ukládali ke spánku, ale mě to nedalo. Vytáhl jsem kytaru a hrálo se a zpívalo do čtyř hodin. Nakonec byly kytary čtyři a i housličky a chrastítka.

Vstávání v osm hodin bylo opravdu krušné. Taneční dopoledne - 20 minut na Mlýnské kolonádě. Na zpáteční cestě jsme zahráli a popřáli oslavenkyni Janě Fenclové - naší budoucí tanečnici - ke krásnému kulatému výročí. Mezi obědem a posledním vystoupením v Poštovním dvoře jsme měli konečně hodinu a půl rozchod. Dokupovali jsme poslední hrníčky a oplatky, či vyrazili na vyhlídky nad městem.

Rozloučení s festivalem v Poštovním dvoře zpočátku vypadalo, že bude jen pro pár diváků, ale časem se sešlo docela slušné publikum. O půl čtvrté jsme vyrazili nazpátek do Prahy.

A festival, i když utancovaný a nedospalý, byl moc fajn.


8. září - vystoupení pro zahraniční studenty (Národní dům na Vinohradech)

Rodí se nám nová tradice. Čas od času si studenti z VŠE pozvou své kolegy z celého světa a kromě konzultací připraví i posezení s občerstvením. Kdo jiný by měl být kulturní vložkou, než náš soubor. Asi dvacet minut: dva tance a tři písničky - jedna společná s publikem. Příšerně to klouzalo.


6. listopadu - repríza pořadu Pocta Erbenovi

Celý den proběhl stejně jako na jaře při premiéře. Prostorová zkouška, příprava jeviště a večerní vystoupení. Měli jsme velký strach (hlavně Věra), že přijde málo diváků, ale nakonec divadlo praskalo ve švech. Všechna nervozita ze zkoušky byla večer tatam.

Občerstvení po představení bylo v baru přímo v divadle, muzika nám však už nezahrála.


7. listopadu - hotel Ambassador

V reprezentačním sále hotelu Ambassador se konalo slavnostní předávání cen za nejlepší potravinářský výrobek roku. Mezi jednotlivými duchaplnými projevy nás počastoval svými moudry i ministr zemědělství Josef Lux. První místo vyhrála rajčatová šťáva. Do toho všeho jsme hráli, zpívali a tancovali. Naším hlavním úkolem bylo zapojit hosty do zábavy. Vybízeli jsme je k tanci a brali do hadů. Mezy jednotlivými tanečními vstupy jsme ochutnávali občerstvení horních deseti tisíc.

V písničce "V Netolickým oudolí roste mnoho stromoví" se Marek zapomněl a zpíval: "rodilo tam potěšení". Na co při tom myslel nevím. Vítek s Lukášem na něj vytřeštili oči a my jsme se smáli celý večer.


9. listopadu - Stavovské divadlo

Koncert k 30. výročí založení souboru Chorea Bohemica

Mezi dopolední zkouškou na náměstí J. z Lobkovic a zkouškou v divadle si jistí členové souboru došli na oběd a vzhledem k pomalé obsluze téměř způsobili infarkt Věře pozdním příchodem.

Po zkouškách všech souborů muzika nacvičila s ostatními muzikami závěr (Až budou lovit...), což bylo velice úmorné a pak následovala generálka. Naši Čerti byli na generálce mírně zkráceni o nepodstatná místa: Když jsem šel do nebe... ...dobrý, stačí, ještě děkovačku, ták - úklona a pryč.

Čerti byli zařazeni v druhé polovině programu, hned po přestávce a slovech: "...J. Talíř, ministr kultury." Bylo komické pozorovat Míru, jak se soustředí, aby nepropásl svůj nástup. Vystoupení bylo dost náročné, protože komunikace s diváctvem (prý kvůli nedostatečnému osvětlení) vázla. Pan režisér Bárta přirovnal účinkující k rybičkám v akváriu a diváky k nestranným pozorovatelům, které nenapadlo, že by se mohli do děje v akváriu zapojit.

Po našem vstupu značná část souboru odešla domů. Zpěvačky a muzikanti trpěli v přetopené a vydýchané šatně až do konce koncertu a z posledních sil si zazpívali své dva verše při společném závěru.

Ostatní účinkující: Vycpálkovci, Rokytka a Sluníčko z Rokycan, rodina Fišerova (s bezvadným Kubou), taneční skupina Bufo, Malá muzika J. Pospíšila a zbytky Chorey Bohemici. (jan)

(Představení bylo profesionálně natočeno na videokazetu, která je doplněna vyčerpávajícími titulky a originálními ukázkami z archivu České televize.)


25. listopadu - "Život devadesát" (divadlo Akcent)

Děs a bída, utrpení. Zázemí divadla Alcent je úzká chodba a schodiště. Tam jsme se mačkali spolu s nervózními padesátiletými modelkami, které si myslely, že jim patří celé divadlo. To bylo naše vystoupení pro "Život devadesát". Zatancovali jsme Čertovskou svitu, občerstvili se lahví červeného a běželi si do první hospody spravit náladu.


27. listopadu - muzikanti pro Litevce

Toto vystoupení bylo bez tanečníků. V Londýnské ulici v adventistickém kostele, který zvenku vypadá jako obyčejný dům, byla jakási delegace z Litvy a těšila se na kulturní program. V něm pak vystupoval pěvecký sbor, jakýsi hráč na klasickou kytaru a mnozí jiní. Všehochuť. Naše část trvala asi dvacet minut.

Učitelky, houslistky Pavly odcházely na ples pedagogické fakulty do Národnáho domu na Vinohradech a lákaly také ostatní. Přemluvit se nechali Lukáš s Vítkem, ale protože neměli obleky, šli v krojích. Do sálu se dostali bez problémů a po celý večer se nikdo nad jejich zvláštním oblečením nepozastavil. (Aneb jak na ples zadarmo)


10. prosince - vánoční vystoupení pro VŠE (menza VŠE)

Tradiční každoroční vystoupení v menze VŠE pro důchodce - její bývalé zaměstnance. Hopsa pacholátka, Den přeslavný, Abeceda, Tři králové a na závěr koledy, při kterých zpíval celý sál. Na úplný závěr večeře. Za rok nashledanou.


14. prosince - vánoční vystoupení (Zadní Třebaň)

Po vlastní ose, převážně vlakem, jsme dorazili do Zadní Třebaně na vánoční vystoupení. Gaudeamus vánočně a Čerti bylo součástí programu pro místní obyvatele, který v tento čas již asi několik desítek let probíhá v neměnné podobě. Při převlékání v zákulisí jsme se dozvěděli jak obec vzkvétá, jak pokračuje dostavba trafostanice a velice nás to zajímalo. Asi jako všechny v sále. Spolu s námi vystoupil dětský foklorní soubor Klíček se speciálním vánočním programem. Diváci ze zdvořilosti zatleskali a hurá domů.


Silvestr '97

A je tu opět konec dalšího roku. Letos se nám podařilo strávit Silvestra a dalších pár dní souborově. Náš přítel Ríša (tedy přítel Jany Poplšteinové) přesvědčil svého tatínka, aby nám půjčil svůj domek ve vesnici Osek nedaleko Milevska. Na to, jak byl malý, se nás sešlo poměrně dost. Sousedi byli zřejmě dost překvapeni, když okukovali malý dvorek s mnoha automobily.

Silvestrovský večírek se vydařil. Hrálo se, zpívalo, pilo a jedlo. Největší úspěch měly domácí škvarky od paní sousedky. Po půlnoci zábavu zpestřil pořad v televizi, kde účinkoval Lukáš - první housle naší muziky. Velice dobře jsme se pobavili. Poté jsme se ještě vydali na popůlnoční procházku po okolí, byla zima, ale bohužel bez sněhu.

Každý další den někdo odjížděl a ti, kdo zůstali se věnovali výletům do okolí. Janě Fenclové se zřejmě zdálo počasí vhodné na koupání, tak to zkusila při přecházení potoka (poměrně daleko od našeho domku) a zjistila, že voda skutečně není teplá a že v mokrých botech se v zimě moc dobře nechodí. Každý z nás jí půjčil něco suchého na sebe, a tak byla trošku postrojená, nepostrojená.

Někteří zůstali až do neděle a zjistili, že zbylo značné množství jídla, tak se snažili toho sníst co nejvíce. Musím přiznat, že mně samotné připadalo, že jsme ten den nic jiného nedělali, než pořád jedli a jedli. (iva)