Zájezdy

Polsko 2000

24. 8. 2000 - 3. 9. 2000

undefined

Úvod

Dříve, než se rozepíšu o jednotlivých dnech, rád bych reagoval na kritiku (nebo pochvalu, záleží na úhlu pohledu) naší taneční vedoucí Věry. "Většina tvých zápisů v kronice je hlavně o jídle. Pár řádek o vystoupení a potom jen co jsme kde měli dobrého." Takže:

Stravovali jsme se v jídelně (menze) Slezské univerzity v Sosnovci. Snídaně - oběd - večeře. O snídani mnoho nevím, neúčastnil jsem se jí ani jednou, vím však z vyprávění, že byla k dispozici černá káva, čaj a voda, různé druhy salámů, sýrů, marmelád a pečiva, což však je nejdůležitější, ani jedno ovoce. Neměl jsem tedy opravdu žádný důvod vstávat včas. Oběd byl ale již zajímavý. Pomineme-li nekonečné fronty, čekaly na nás dva druhy polévek, většinou jedna bezmasá a druhá s klobásou nebo špekem. Zvláštní byly kombinace: bílá okurková s těstovinami nebo rýží, nebo tomatová, ze které se vyklubala gulášovka. Hlavní chod byl příčinou dlouhých čekání. Kuchařky připravily bohaté kombinace, docházelo ale při nich k různým dohadům, neboť jsme většinou nevěděli, co se ukrývá pod smaženou strouhankou (ryba, mleté maso, bramborové těsto, či kuře). Hlavní přílohou ke každému jídlu byla bramborová tuhá kaše s koprem, takzvaná dusivka, která mi nepřišla špatná, slabší nátury ji však po několika dnech nemohly ani vidět. Pro hladovce bylo dispozici vždy dostatečné množství chleba. Večeře se skládala z obloženého talíře, na kterém byl kopeček salátu (rybí s bramborem, kuřecí s rýží nebo bramborový), kousek másla, tři kolečka rajčete, tři plátky okurky a tři kousky salámu nebo sýra. Do misky jsme dostali cosi jako lečo. Zde měl chleba již větší využití. Do této stálé nabídky několikrát zasáhla akce mimo kolej, kdy jsme dostali obložené chleby, sušenky s pomazánkou, sladké pečivo a bohatý výbět ovoce (k večeři!!!). Pouze jednou jsme dostali k večeři segedínský guláš - poslední večer na hradě - z polní vojenské kuchyně.

Po tomto poměrně vyčrpávajícím popisu jídel si myslím, že se k němu v dalším vyprávění nebudu muset vracet.

Kapitola první,

ve které se vydáváme na cestu a seznamujeme se s místem, kde strávíme deset dní života.

Náměstí Jiřího z Poděbrad, 14.30 hodin. Na důvěrně známém místě čeká klatovský autobus s milým panem řidičem. V blízké samoobsluze nakupujeme proviant na cestu a basy piva na národní večírek. Dnes se na nikoho dlouho nečeká, takže vyrážíme poměrně přesně. Cestu nám zpříjemňují vlk a zajíc z videa. Pouze na hranicích s Polskem si na nás celníci vymysleli, že musíme zazpívat písničku. Takže kytara, flétna a Chytil táta sojku. Sosnowiec a Katowice jsou průmyslové aglomerace, kde se jeden autobus snadno ztratí. Naštěstí nás jeden hodný pán navedl na správný směr slovy: "pojedete šlimakom do gory", tak jsme jeli.

Měli jsme strach, že přijedeme pozdě a nestihneme večeři. Pozdě jsme přijeli a večeři jsme dostali. Sice ne v jídelně, ale na chodbě před pokoji. Dostali jsme celé třetí patro. Bylo plná dvoulůžkových pokojů. Ráno jsme našli na každých dveřích cedulku se jmény nocležníků a s kratičkým komentářem: (časem).

Kapitola druhá,

ve které se provětráme ve dvou průvodech a necháme poštípat komáry v parku.

V půl osmé byla snídaně a hned po ní následovalo rychlé převléknutí do krojů a hurá do průvodu. V Chorzowu na pěší zóně se nás sešlo hned devět folklorních souborů z celého světa: Polsko, Mexiko, Irsko, Čína, Honduras, Makedonie, Peru, my a Izrael. Popošli jsme pár metrů a předvedli jsme na plácku před kostelem Měl jsem holku. Při dalším zastavení s Já ráda miluju se strhl strašný liják, takže se průvod rozprchl do nejbližších podloubí a přijely si pro nás autobusy. Stejně jsme však ještě udělali zastávku mezi činžáky, kde jsme na parkovišti zopakovali Měl jsem holku. Zde se k nám připojila Zuzka s Jirkou, kteří byli na přivítání u starosty. Trochu smutní, že místo přípitku na ně čekala káva. Další zastávkou byl oběd.

Druhý průvod, v Sosnowci končil také předčasně deštěm, stačili jsme ale Mirkovi vyvést taškařici. Slavil totiž narozeniny a Pavla Č. mu krásně pomalovala etiketu červeného vína NÁŠ MÍRA PERLA MORAVY. Na zbytek jsme se všichni podepsali. Jak mu ale lahev předat? Dohodli jsme se, že muzika začne hrát v průvodu při zastávce Utancovaného a místo nástupu všech kluků, necháme jít Míru samotného a dívky si ho už "podají". Držel se statečně a za odměnu dostal...

Po večeři jsme cestovali do parku v Sosnowci. Nevím již kdo nás varoval před komáry, tak jsme se namazali. V parku bylo připravené pódium, ozvučení, stoly a lavice, všechny soubory však odvedli na různá místa, ze kterých jsme (podle choreografie) přicházeli postupně s písní na rtech. Pěkný zmatek to byl. Usadili jsme se k pohoštění a sledovali produkci kolegů folkloristů. Úvod patřil Polsku, naše vystoupení bylo předposlední, před Izraelem. Většinu festivalu jsme dodržovali stejné pořadí. Večer byl moc hezký. Vůbec nás Polsko mile překvapilo svým rychlým vývojem a pokrokem. A že s dobou jdou i komáři, kteří se našim zastaralým repelentům smáli, až se za svá plná bříška popadali, jsme pocítili opravdu na vlastní kůži.

undefined

Kapitola třetí,

ve které zpíváme před divadlem a tancujeme sambu.

Snídaně byla tentokrát o hodinu později. Poté nás čekal opět autobus - odjezd na poslední průvod, tentokrát do Katowic. Na chodbě vždy visel program na celý den. A dnes jsme našli: "...odjezd do Katowic v krojích - 100% Chodsko, červené punčocháče, chodská pracovní blůza, šátek na hlavu..." Všichni jsme tedy měli na hlavách šátky. Ostatní soubory se možná trochu divili, ale kdo z nás může posoudit, zda mají například Peruánci speciální lidové kroje nebo jen přes ramena přehozený koberec s prostřiženým otvorem na hlavu. Zkrátka: klukům šátky moc slušely a Věra vesele prohlásila, že co jednou napsala, to platí. Těsně před začátkem průvodu však klukům Eva R. šátky sundala :-(

Odpoledne měli tanečníci volno, muzika zkoušela na večerní vystoupení v Katowicích. Po večeři jsme přijeli před jakousi sportovní halu, kde se prostorné schodiště proměnilo v divadelní sál. Malé jevišťátko, stoly a lavice pro diváky, stánek s pivem a klobásami. Diváci ale opravdu čekali na divadlo, my jim měli zpříjemnit hodinu před představením. Lékař měl kouzelné sólo v písničce Sedm let jsem nevidíl... , kde měl předzpívávat jednotlivé sloky. Když přišla jeho chvíle, zarytě mlčel, a tak měla snad poprvé sólo Helenka s Milanem a jejich kontry.

Večer však zdaleka nekončil. Čekal nás společenský večer. Zde bych opět ocitoval část denního programu: "Národní párty - Peru. Věra místo národní párty pere. Přineste špinavé ponožky na pokoj 306." Věra nám však nic nevyprala a šla raději s námi na párty. Všichni jsme byli moc zvědaví, neboť druhý den čekalo to samé nás. Pod menzou se nacházel studentský klub s barem a diskotékou, který nám byl plně k dispozici. Peruánská kapela nazvučila nástroje a spustila nám důvěrně známé melodie z českých pěších zón. Klub se otřásal v základech v latinskoamerických rytmech, všichni jsme zpívali La Bambu a řádili do půlnoci. Noc pokračovala diskotékou...

undefined

Kapitola čtvrtá,

ve které strávíme ekumenické dopoledne a tancujeme na zahradní slavnosti.
Obdivujeme též mladičké Izraelky na jejich, ale hlavně na naší národní párty.

Tento den byla neděle. A co je největší touhou každého správného křesťana v neděli? Mše. A díky tomu, že soubory byly prakticky ze všech koutů světa, a že i v našem souboru je více katolíků než protestantů, vlastně ateistů než křesťanů :-), mše ekumenická. V našem případě to znamenalo, že byla celebrována částečně polsky, španělsky, anglicky a hlavně latinsky. No prostě guláš. Sledovali jsme vše se zaujetím, pouze izraelský soubor se evidentně nudil. Součástí mše byla i malá vystoupení jednotlivých souborů. My jsme předvedli tanec Byl ten pán a zazpívali Aby nás Pán Bůh miloval a udělali tak milou tečku za celou bohoslužbou.

Po obědě jsme nasedli do autobusu a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Čekalo nás vystoupení ve vsi s veselým názvem - Ornontowice. Cesta byla dlouhá a dlouhá a dlouhá, neboť jsme zabloudili. Pilotky navigátorky poctivě navigovaly, bohužel ne směrem k cíli. Pomohli nám ale policisté, kteří nás původně chtěli zastavit k silniční kontrole, nakonec nám však ukázali cestu. V parku v Ornontowicích čekalo betonové pódium, stan na převlékání a přístřešek se stolem a lavicemi, kde jsme rychle zasedli k připraveným sušenkám a kávě. Pěkně jsme se rozeseděli a začali se trousit na toalety. Diváci se ale také posilňovali pivem a klobásami. Za celou dobu našeho pobytu v Polsku jsem si uvědomil, že Poláci se velmi rádi setkávají kdekoliv a kdykoliv a je přitom veselo. A samozřejmě nechybí stánek s pivem (nejčastěji Tyskie) a stánek s buřty. Tancovali jsme asi třičtvrtě hodiny, jak nejlépe jsme na betonu dovedli. Jarka nás nesepsula, což vdycky potěší a jeli jsme zpátky. Nezabloudili jsme.

Dnešní národní párty byly dvě: izraelská a naše. Izraelský soubor nás učil své tance a ukázal nám i krátké videoukázky ze svého rodného města Haify. Děvčata odložila kroje a oblékla se do kratičkých uzoučkých triček a vypadala velmi sexy. Pouze znuděné výrazy a rovnátka nedložila. Nadšeně jsme řádili a tancovali, v duchu jsme se ale připravovali na naší exhibici. Však ji také Věra pečlivě přivpravovala celé odpoledne a všichni jsme čekali, oblečení do krojů. Konečně nadešel ten dlouho odkládaný (izraelci ne a ne skončit) okamžik. Eva R. se ujala mikrofonu a využila své bohaté zkušenosti z ročního pobytu v Americe a ze svých novinářských a moderátorských zaměstnání. Musím jí složit hlubokou poklonu, neboť dokázala rozjet opravdovou show. Vysloužila si ale veselou přezdívku: "One and two and turn, turn, turn, turn". Hezké jméno, že? Učila celý klub tancovat polku. Byli jsme docela překvapeni, všem se to moc líbilo. Následovala soutěž v pití piva na ex. Měli jsme s sebou dvě basy piv (Gambrinus). Načepovali jsme osm kelímků, pro každý soubor jeden. V páru chlapec-dívka dal chlapec ruce za záda a dívka mu dávala pít. Kdo první postavil prázdný kelímek na zem, vyhrál. Eva odstartovala a vyhrála Čína. Výtěz dostal pivo. Při opakování zase vyhrála Čína. Na závěr tancoval celý klub Doudlebskou polku. A zábava samozřejmě pokračovala...

Kapitola pátá,

ve které navštívíme město Krakow a shlédneme první část porotou hodnocených vystoupení.

undefinedundefined

Je pondělí a my máme celý den jen pro sebe. Přesněji: čeká nás výlet do Krakowa - města polských králů. Cesta trvala skoro dvě hodiny, a tak aby mohla být prohlídka města co nejdelší, vstávali jsme ráno už ve čtvrt na osm! Cestu jsme si prostříleli filmem Limonádový Joe.

Krakow je krásné historické město plné katedrál, kostelů a univerzit. Společně jsme došli do centra na hrad Wawel, kde jsme si dali rozchod do třičtvrtě na pět. Je sice hezké chodit po památkách a hradech, ale když je pondělí... Z asi šesti možných prohlídek byly přístupné dvě: věž s ohromným zvonem Zikmundem a krypta s polskými králi a generáli. Zcela zvlášť pak bylo možné navštívit dračí sluj Vše samozžejmě za patřičný obnos. Kdysi v dávné historii město sužoval drak. V současnosti je drak asi dost výnosná turistická atrakce, neboť jeho sošky a obrázky jsou všude ke koupi. Každý jsme se tedy rozprchli do různých koutů města, kde jsme se navzájem potkávali :-) Na zpáteční cestě jsme míchali Huhu koktejl v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Nejeli jsme však na večeři, ale rovnou na koncert.

Před obřím supermarketem vyrostlo na parkovišti mezi vozíky pódium, jaké bývá vidět občas na Staroměstském, či Václavském náměstí. Opodál stály nezbytné stánky s pivem. V sedm hodin večer začínal I. REVIEW CONCERT. Dnes ještě bez nás. Čína, Izrael, Irsko, Peru. Mezi diváky chodily tanečnice polského souboru s hlasovacími krabicemi pro diváckou soutěž. Bylo ale těžké rozhodnout se pro jeden soubor, takže jsme hlasovali (alespoň já) pro všechny. Tento koncert pečlivě sledovala porota, která sice nevyhlašovala pořadí souborů, ale rozdávala cenné rady.

Po večeři, jak se již stalo tradicí, nás ještě čekala národní párty - tentokrát Mexická. Květa dostala pozvání pro celý soubor. Ne však do klubu, ale do jídelny. Zde byly již připraveny dlouhé stoly pro jednotlivé státy a taneční parket. A něco se kutilo v kuchyni! Celý mexický soubor byl jeden velký převlek. Během představení jich vždy vystřídali alespoň sedm a i tento večírek nebyl výjimkou. Člověk by si myslel, že když mexičani dělají párty, tak se jen převlékají. Navíc jsme byli ohromeni úvodem. Tanečníci přišli pochodovým krokem se státní vlajkou a hlásili se jako při nástupu. Pak zazpívali hymnu (nevím, jestli státní nebo nějakou speciální večírkovou), společně se pomodlili a chtěli začít tancovat. Bohužel jim vypověděla službu technika, tak se dlouho čekalo. Večírek byl pojatý jako taneční představení. Byli jsme však utahaní a trousili se do svých komnat. Ti, co vydrželi do konce, byli odměněni, kromě spousty převleků, specialitami mexické kuchyně. Jsou to prý jídla velice pálivá, takže prý plakali dojetím...

undefined

Kapitola šestá,

ve které zkoušíme a pilujeme, abychom ohromili porotu na večerním představení.
Večer vystupujeme a ohromujeme porotu.

Dnešní den byl celý ve znamení večerního vystoupení. Po snídani, v půl deváté, jsme se sesedli kolem Věry, Jarky, Květy a Marka a začala strategická porada. Do třiceti minut vystoupení jsme vybrali Čerty (bez Kol), Prádlo, Leporela, Byl ten pán a Kolečka. Mezi tanci byly písničky a to tak šikovně, aby jsme se postupně mohli převléknout z Čertů do ostatních krojů. Jednotlivé spoje a speciální děkovačku jsme si zkoušeli v jídelně celé dopoledne. Po obědě byl odjezd na prostorovou zkoušku na jevišti u supermarketu. Měli jsme na ní pouze půl hodiny. Zvučili jsme tedy ostošest. Zato do vystoupení v osm hodin bylo mnoho času. Vyrazili jsme tedy na nákupy.

Hodinu před naším vstupem jsme se sešli ve stanu-šatně vedle pódia. Nenápadně jsme si vázali rohy a malovali červená kolečka na tváře, aby jsme diváky nepřipravili o překvapení. Na jevišti řádila Makedonie, po ní Honduras a...!

Čerti se povedli. Při Čertovských babičkách se náš převlékací stan otřásal jak při zemětřesení. Prádlo proběhlo bez problémů a diváci vesele tleskali na známém místě. Pak přišla Leporela a Mirkova exhibice. Míra, tancující prádlo i Leporela, měl na převléknutí jen několik sekund a nestihl si zavázat hasičskou pláštěnku u krku. Po několika krocích mu začala sjíždět. V tanci ale nemohl nahmatat stužky, tak si ji pouze popotáhl. Když cítil, že mu opět sjíždí, chytil ji za kapuci a odhodil stranou. Pláštěnka opsala oblouk a přistála na Adélce, tak šikovně, že jí byl vidět pouze koneček klarinetu. Všudypřítomný rytíř Marek ale Adélku rychle osvobodil a pláštěnka opět plachtila vzduchem. A protože přitom všem musel Marek hrát, neměl čas hod nasměrovat a následovalo poslední mezipřistání na Pavle K.. Zbytek vystoupení již proběhl bez dalších improvizací. Byli jsme velmi zvědaví, co tedy na to všechno porota řekne, ale protože jsme znali, jak na nás poroty vždy pohlíželi (obvzlášť ta v Anglii), neslibovali jsme zi nic pěkného.

Závěr večera patřil Mexiku a jeho převlékacím exhibicím. Noc však byla ještě velmi, velmi mladá a nás čekala v klubu národní párty Hondurasu. Španělské kytary, latinskoamerické rytmy, divoké tance, svůdně tanečnice, Tyskie, ... Ke konci večírku si nás naše vedení svolalo na ubytovnu a seznámilo nás s verdiktem poroty: toto má kouzelně sepsané Jarka, takže příště!

undefined

Kapitola sedmá,

ve které má muzika svůj velký den a my ostatní volno.

Po snídani odjela muzika se zpěvačkami na zkoušku večerního hudebního koncertu do zahrady nám z neděle známého chrámu. A co my ostatní? Vyrazili jsme do skanzenu. Proč zrovna tam a ne někam jinam mělo dva důvody: za prvé jako nadšení folkloristé nemůžeme vynechat jedinou příležitost k poznávání lidové kultury, zvlášť v zemi folklorem nám tak blízké, a za druhé ve středu bylo vstupné zadarmo. Mělo to však svou vadu na kráse, hodně domečků bylo z tohoto důvodu zamčených. Po hlavní cestě se proháněl dobový kočár s turisty a navíc, protože bylo 30. srpna - konec prázdnin, pořádali skauti pro děti rozloučení s prázdninami. V centrální části skanzenu bylo krásné zastřešené jeviště, kde by se nám určitě krásně vystupovalo.

Po obědě asi ve tři hodiny opět odjeli večerní účinkující a před námi ostatními se rozprostřelo volné odpoledne. Někdo šel na procházku, někdo do nedalekého bazénu a někdo třeba dospával probdělé noci. Když jsme se probudili, byla večeře a po ní nás odvezli do Katowic.

Jeli jsme v autobuse čínského souboru a učili jsme se navzájem jak se řekne "ahoj" a podobně. Všemu samozřejmě velela Eva Růža, nenahraditelný článek naší mezinárodní souborové komunikace. Největší legrace byla, když jsme začali společně zpívat polsky Zaszumiały Istebniańskie Beskidy a jedna (moc hezká a roztomilá) číňanka si vše foneticky zapisovala - čínsky, tedy oním rozsypaným čajem po papíře.

Zahrada - spíše malý park s jezírkem - byla prošpikovaná kabely zvukotechniky a osvětlení. Posedali jsme si na orosené lavičky a čekali až se úplně setmí. To, co následovalo, naprosto předčilo naše očekávání. Muzikanti či zpěváci se zjevovali v různých částech zahrady - v korunách stromů, v loďce na jezírku, na balkoně mezi sloupy chrámu, na skalce za námi, na malém jevišťátku, zkrátka všude. Marek nám potom vyprávěl, jak vše probíhalo v zákulisí. Zatímco jedna muzika hrála v kuželu světla, následující se skrčená ve tmě přesouvala na své místo. Všechno zajišťovali navigátoři celí oblečení do černých kombinéz, aby nebyli vidět. Nejefektnější bylo modře osvětlené jezírko, přes které převážel čínský zpěvák dívku z Makedonie zpívaje milostnou píseň. My jsme předvedli Mateník, zpěvačky se Zdislávkou Záblatský louky a muzika zahrála a zazpívala dvě písničky o sedlácích.

Tento den jsme byli ušetřeni národní párty, takže jsme mohli jít relativně brzo spát a těšit se na příští - Hondurasu a Číny.

undefined

Kapitola osmá,

ve které dva páry zkouší a zkouší a ostatní jim drží palce.
Vystupujeme též na schodech před kostelem.

Máme-li jednou možnost jít brzo spát, musíme ráno brzo vstávat! Takže v půl osmé z pelíšků, snídaně a po deváté hodině odjezd do divadla v Chorzowu na zkušku. Hlavní protagonisté - Mirek s Evou C. a Radek s Evou R. - byli vybráni jako ti nejlepší pro reprezentaci celého souboru. O co vlastně šlo? Na závěr pátečního závěrečného koncertu připravil režisér zajímavý světový folklorní mix. Dva páry z každého souboru naučí ostatní jednoduchý tanec ze své země, který pak všichni předvedou divákům. Minuta, dvě. Zkoušelo se to do dvou hodin odpoledne, přičemž my ostatní, kteří jsme museli být k dispozici, jsme se nesmírně bavili. Nakonec jsme se roztrousili po divadle a následně i po městě. On oběd byl totiž až v půl třetí.

Odpoledne, nebo spíše večer, nás čekalo vystoupení společně s Izraelem a Makedonií v Katowicích před jakýmsi kostelem. Něco málo přes půl hodiny. Míra nám připravil překvapení, když v tanci Dědci a báby místo obvyklého podupání a poplácání zatancoval část tance Makedonie, kterou se naučil dopoledne, i s makedonským výkřikem a poklekem nakonec. Nejdřív jsme nechápavě koukali proč tak divně poskakuje a když jsme to pochopili, šli jsme všichni do kolen. Diváci jako obvykle nic nepoznali. Mne však při Husárkovi polévalo horko, protože jsem vůbec neslyšel odposlechy a měl jsem pocit, že zpívám o dobu posunutý, tedy úplně mimo. Po krátké snaze se vyrovnat s muzikou jsem se raději odmlčel. Bohužel při druhé sloce se vše opakovalo. Diváci jako obvykle nic nepoznali.

Dnešní country party začal Honduras. Kytary a bubny v rytmu samby, La Bamba po několikáté, řádili jsme jako splašení a dostali jsme ochutnat honduraskou no, snad paštiku. Následovala party Číny, kterou šikmoocí funkcionáři strašně dlouho připravovali. Hrála nám pak jejich kapela, bylo to docela pěkné. Bubeník zřejmě nidy neviděl elektronické bubny, které zůstaly na pódiu po Hondurasu, tak do nich bušil jako o život. Pak začala nějaká hra, ale protože už toho bylo za celý den dost, šel jsem spát. A kdo by chtěl vědět co to bylo za hru, ať se zeptá někoho, kdo tam zůstal...

undefined

Kapitola devátá,

ve které vrcholí festival závěrečným koncertem a my vrcholíme na velkém bále.

Budíček, snídaně a odjezd na zkoušku do divadla v Chorzowu. Tentokrát jsme zkoušeli všichni, hlavně nástup čertů. I když mělo divadlo docela dobrou akustiku, všechna čísla byla s mikrofony. U ostatních souborů to bylo jedno, mikrofony potřebovala pouze muzika, která stála u kraje jeviště. Nikdo ale nečekal, že by muzika tancovala. Řešení se však vždycky najde. První housle, kontry a basa dostaly mikrofon s vysílačkou a Mirek ho měl dokonce přilepený až u pusy. To aby bylo dobře slyšet, kam že to šel a kde se cestou stavil. V poledne jsme odjeli na oběd a rychle zase zpátky s kroji. Po odpolední zkoušce a malé pauze jsme se už začali připravovat na koncert.

Z představení, kterým vlastně celý festival vrcholil, nemáme vůbec nic. Byl vyhlášen přísný zákaz chodit do hlediště. Dále jsme museli být v šatnách jako myšky, tak jak by to asi mělo být při každém vystoupení. Věra tradičně šílela. Postupně jsme předvedli zkrácenou verzi Čertovské suity a Prádlo. Poslední náš tanec byl skoro před koncem - společným tancem všech souborů a hned následovala poslední píseň, zpívaná všemi účinkujícími: Zaszumiały Istebniańskie Beskidy. Byla trochu improvizovaná: píseň začínal hrát čínský flétnista, který si vždy s sebou nosil bedničku plnou flétniček. Každá píšťalka byla trochu jiná a jinak laděná. Mirek zahlédl, jak těsně před začátkem své předehry se zoufalým výrazem ve tváři přehrabuje svou krabici a pak odevzdaně bere jednu (jakoby namátkou vybranou) a začíná hrát. Bylo to hodně vysoko. Pak už následoval potlesk, který neměl konce. Rozdávaly se ceny, děkovalo se sponzorům a organizátorům, diváci stáli, my slzeli. Odváželi jsme si pohár a pět cen.

Vyvrcholení večera však mělo teprve přijít. V menze na kolejích nás čekaly stoly plné jídla, v rohu stánek s pivem, taneční parket a hudba. Polský soubor, oblečený do bohatých bohatýrských krojů, nás obsluhoval u stolů a všude panovala sváteční nálada. Na úvod večera zahrála muzika, složená z pěti harmonik, v jakýchsi hasičských krojích a dále postupně muziky souborů. Marek se ujal noty záhy, snad aby to měl brzy za sebou a mohl si také zatancovat. Tak jsme řádili dlouho do noci.

undefined

Kapitola desátá,

takzvaná hradní, dále pak televizní či ohňostrojová.

Mezinárodní folklorní studentský festival skončil včera večer, ne však náš taneční program. Ještě nás, tedy všechny soubory, čekalo rozloučení se s létem - Big open air concert na hradě Ogrodzienec s polskou televizí.

Dopolední program byl docela příjemný: budíček, snídaně a odjezd na oběd do Katowic (s kroji). Po obědě jsme se rozjeli k hradu. Po asi hodině cesty nás vyložili ve vsi v podhradí, naložili kroje do speciální dodávky a my vyrazili vzhůru cestou lemovanou stánky a pivem Tyskie. Cestou nás vítalo monumentální průčelí hradu Ogrodzience, stojícího na pískovcové skále. Pořadatelé nám postavili vojenské stany, které vypadaly jako tunely, ale byly moc sympatické. Na rozlehlém ne snad ani nádvoří, jako spíše užším podhradí stálo veliké zastřešené pódium, našlapané technikou, pohyblivá rampa s kamerou, která jako žirafa natahovala krk do jeviště, aby lépe viděla a zvukařský stánek, který svou velikostí připomínal další menší jeviště. Postupně jsme si odbývali prostorové a akustické zkoušky. Měli jsme strach, aby zvukaři zvládli ozvučit muziku a aby včas zapnuli přední mikrofony, které používáme jen chvilku, ale uklidnilo nás, že jsou to profesionálové z televize, tak se nemůže nic pokazit. Čekaly nás dva vstupy po dvaceti minutách. Záblatský louky, Prádlo a část Erbena a jako druhý blok Čertovská suita. A protože probíhaly ještě prostorové zkoušky ostatních soborů a náš vstup byl asi až sedmý, rozprchli jsme se po hradě. Zapomněl jsem říci, že to byla zřícenina, ale zachovalá. Mohli jsme prošmejdit úplně všechno i na věž se dalo podívat. Všude hlídkovali pořadatelé ve žlutých větrovkách, na každém třetím kroku člověk zakopl o stánek s pivem (Tyskie) a párky.

Začali jsme se pomalu převlékat do krojů. Červené košile, punčochy, kolečka, rohy a rachtadla. Rozcvičovali jsme se za jevištěm. Míra vyrazil do nebe a já s Ráďou jsme se rozhodli vylézt na Čertovskou polku po lešení pod plachtou. Sesmekla se mi noha a jentaktak jsem se udržel ne jevišti, přičemž jsem si rozmačkal v ruce rachtadlo, Tic Tac. V tanci jsem pak při rachtání rozhazoval bílé oválky na všechny strany a děsil se, abych nedopadl jako Jánošík na hrachu.

Pak přišla na řadu show Izraelců, my se však ještě nemohli začít převlékat do civilu, neboť nás odvedli na stráň naproti jevišti a rozdali louče. Na znamení nám je zapálili a my, planoucí mládí celého světa, začali sestupovat k jevišti za zvuku znělky studentského festivalu. U stanů jsme je strčili do kýblů s vodou. Mezi našimi dvěma vstupy byl čas asi hodina a půl. I přišla polská televize natočit rozhovor pro jakousi Talk show pro mladé. Po ubezpečení od ostatních tanečníků a Marka, že se nás nebude nikdo na nic ptát, jsem se spolu s Janou F., Stáňou a Gábinou hrdě postavil před kameru jako křoví Markovi, kterého jako budou zpovídat. Reportérka nám oznámila, že se každého z nás na něco polsky zeptá a my budeme česky odpovídat, přece si rozumíme. Proč tancuju ve folklorním souboru a co se mi na tom nejvíce líbí. No. Stupidnější otázku bych už položit nedokázal. Mohu snad do televize říct, že jsme skvělá parta, která dokáže pařit do rána a neopít se a že na festivalech řádíme a tancujem jako o život, že na zkouškách za deset minut obejmu v rámci tréninku všechny tanečnice a že jsou i takové choreografie, kde se toho dá stihnout i víc? Nemohu. Tak jsem tam něco blekotal, opravdu už nevím co. Naštěstí se kvapem blížil náš taneční vstup a Marek interview rázně ukončil.

Muzika měla velké problémy se zvukem, hlavně klarinety. Největší průšvih ale tradičně přišel v Leporelech, kdy diváky častujeme veselými veršíky o Káče, práci a jsoucnu. Než profesionálové z polské televize zjistili, že mají zapnout mikrofony, byl už povídání skoro konec. Celou dobu nám žirafa nakukovala do jeviště a my měli pocit, že nám vidí až do žaludku. Také jsme už byli pěkně vyhladovělí. Čekala na nás však večeře v polní vojenské kuchyni. Stála hned vedle stánku Tyskie. Vedení našeho souboru bylo pozváno do hradu na papalášpárty s organizátory, sponzory, režiséry a porotou. Porota, která už jen slavila pouze dvakrát přerušila hody: na náš první a druhý vstup. My ostatní se rozptýlili po hradě a za zvuků kapel, které vzdáleně připomínali Českomoravskou hudební společnost, asi tak jako Trabant připomíná automobil, jsme čekali na půlnoční ohňostroj. Většina poláků ale nikdy ČMHS neslyšela, tak nadšeně aplaudovali a kapely přetáhly asi o půl hodiny. Byla už docela zima a foukal studený vítr. Z celého souboru nás zůstalo na hradě asi jen sedm statečných a ostatní, bačkory jedny rozměklý, čekali v autobusu na odjezd. Ohňostroj byl naprosto úchvatný. Stáli jsme přímo uprostřed a měli pocit, že na nás obloha padá.

A pak jsme jeli domů na koleje.

Kapitola jedenáctá,

která je už je trochu unavená a cestovní.

Poslední den v Polsku. Dopoledne jsme balili a uklízeli až do čtvrt na dvě, kdy byl odjezd do Katowic na oběd. Večer měl být sice ještě polský večírek, ale ač byl festival krásný, byli jsme už pěkně dobití a unavení s jedinou touhou - být co nejrychleji doma. Před odjezdem do Katowic jsme se tedy rozloučili s menzou, kolejemi a ostatními soubory, hlavně s izraelským, se kterým jsme si nakonec padli do noty. Povyměňovali jsme si adresy, propagační letáčky a suvenýry.

Po obědě nás ještě čekalo opravdu poslední vystoupení. Každému souboru přiřadili organizátoři jednoho sponzora, pro kterého vystoupí v jeho působišti. Opravdu nevím, kde to přesně bylo, ale ani to není tak důležité. Tancovali jsme na náměstí na dlažbě a převlékali jsme se v obrazové galerii.

Lidi se začali scházet, nepršelo, nic nás tedy od produkce neuchránilo. Muzika stála za námi na malém pódiu s mikrofony. V leporelech nám tedy dělala živý playback a my jsme měli co dělat, abychom dotancovali, když se z reprobeden ozvalo: "Když já su pryč, tak nésu doma, ..."

Pak jsme se ještě rozloučili s našimi hosteskami, Kseniou a Basiou a vyrazili ku Praze.

Dostali jsme mnoho ocenění.

Gaudeamus igitur…

V roce 1985 jsem byl jmenován členem Mezinárodní umělecké rady pro Mezinárodní studentský folklorní festival, který pod záštitou CIOFF a za patronace Souboru Slezské univerzity Katovice pravidelně probíhá na přelomu srpna a září v Sosnovci, Katovicích a v dalších přilehlých městech této největší polské průmyslové aglomerace. Téměř po dvě desetiletí se tento festival konal vždy v lichých letopočtech, od roku 1998 se však stal každoroční záležitostí celého Katovického vojvodství. Je to festival mimořádný svým rozsahem 10 dní! Všechny akce jsou pojímány velkoryse, organizace je dokonalá, každý jeho účastník přesně ví, co má dělat, kdy a kde má být, a přesto má dosti času i pro sebe a své zájmy. Prostě je to festival “wspanialy“. A tak i já vždy koncem srpna povinně a rád pospíchám do polského Sosnovce.

Skutečně rád, poněvadž se tam po téměř dva týdny setkávám a spolupracuji s celou řadou svých přátel z odborných kruhů (choreografů, etnografů, folkloristů–muzikologů, pedagogů, hudebníků) i významnými osobnostmi s jinými profesemi. A rád také proto, že na tomto festivalu je vždy co vidět, poznávat a obdivovat: jednou přijedou Argentinci a Egypťané, jindy Eskymáci a Mexičané, tu zase Číňané nebo obyvatelé tichomořských ostrovů, o souborech z celé Evropy ani nemluvě – ze Středomoří, od Atlantiku, z Turecka, Kavkazu, Ukrajiny, Balkánu a odkud ještě… Ti všichni přijíždějí a ve vzácné shodě a plni radosti prezentují zde svoje krojové bohatství, svůj hudební a taneční folklor v tradičních formách i stylizovaně.

Festival – to je řada mnoha koncertů, dva či tři jsou přehlídkové, pravidelně se koná i koncert hudební s prezentací zejména tradičních hudebních nástrojů a způsobů zpěvu charakteristických pro tu kterou lidovou kulturu. Umělecká rada je všechny pečlivě navštěvuje a sleduje jeden každý výkon, aby nakonec mohla udělit ocenění: někomu za nápaditou choreografii, jinému za oduševnělý taneční či pěvecký projev, jednomu souboru za technicky dokonalé a přitom stylově čisté provedení taneční kreace, dalšímu za nádhernou stylizaci tradičního lidového umění, muzikantovi za strhující hru na pro nás neobvyklý hudební nástroj… Ne tedy první, druhá, třetí cena – nejde tu přece o soutěž, ale o konfrontaci lidových kultur z celého světa! A umělecká rada prostě jen oceňuje, co z uměleckých projevů a které výkony kolektivní i jednotlivců ji nejvíce očarovaly.

Letos v době od 25. srpna do 3. září si získávalo přízeň publika v Katovickém vojvodství sedm zahraničních souborů: z Peru, Hondurasu, Mexika, Izraele, severní Číny, Moldávie, Makedonie a z České republiky (polský soubor chyběl). Peruánci a Mexičané mj. předvedli působivé rekonstrukce indiánských obřadů a tanců, Makedonci uchvacovali dokonale technicky i výrazově propracovanými (rytmicky velmi složitými) tanci chorovými se starobylými nápěvy, Moldavané svým temperamentem, čínští Mongolové vnesli do programů okouzlující kolorit svého tradičního zpěvu a hudby, Honduras zase upoutával spontánností latinsko-amerických tanců. Všichni byli dobří, výborní! A mezi nimi Gaudeamus z Prahy. V té obrovské konkurenci nejen, že se ctí obstál – ale přezářil všechny jako hvězda první velikosti. Do debaty umělecké rady o jeho programu jsem ze slušnosti nevstupoval, ale dovedete si představit, jakou jsem měl vnitřní radost. Byl jsem pověřen předáváním individuálních ocenění na slavnostním závěrečném představení – tomu souboru jedno, onomu dvě, tři, ale pro Gaudeamus ocenění za skvěle stylizované choreografie, za neobyčejně působivou dramaturgii celého pořadu, za taneční a zpěvní projev dvojice „čertovských babic“, za niterný projev „starého tanečního páru“, za herecky zpěvní a muzikantsky dokonalý a obdivuhodný výkon celé souborové muziky, no prostě za všechno, za co by se uznání vůbec dalo dát….

Takže teď i já ještě dodatečně – když jsem tak nemohl učinit v Sosnovci – připojuji svůj mezinárodně umělecky radní hlas a souboru Gaudeamus uděluji uznání za jeho skvělou uměleckou reprezentaci. A už se těším na příští Mezinárodní studentský folklorní festival v Sosnovci…

Jaromír Dadák - Časopis Folklor