Rok 2007

Netradičně zpracovaný zápis od Hanky

A ještě jednou…

Ve westernovém prostředí restaurace U vodárny jsme se sešli na tradičním souborovém novoročním posezení. Dostavili jsme se v hojném počtu. Přišli stávající členové a to včetně nejmladší složky, dále vysloužilí i tzv.“ zombie“ členové. Z dalekého Bruselu nás navštívila Pavla Čujanová, která nám oznámila, že hodlá vstoupit do svazku manželského. Vzápětí proběhlo ještě několik oznámení a to včetně registrovaného partnerství. Zda se pojede do Portugalska nebo Turecka je stále ještě otázkou. Rýsuje se i odvážný ekvádorský předvoj. Vysloužilí i nejmladší vydrželi do pozdních večerních hodin a určitě k tomu přispělo Bohoušovo vynikající cukroví pocházející z „varnsdorfské dvacítky“.

Když se řekne soustředění, většinou si každý představí poctivě odvedenou práci – dopoledne i odpoledne plná hraní nebo tancování. Všichni víme, že ty nejsilnější zážitky na takových akcích přicházejí v pauzách na oběd, v půl druhé v noci nebo ráno v dlaních s čajem – vyprošťovákem. I takové soustředění bychom si zasloužili – po několika akcích „na dvě zkoušky“ bychom měli pocit, že děláme něco na sto procent. Ale soustředění, do kterého nás uvrtal on, bylo ještě úplně jiné.

Sešli jsme se ve Stochově (který známe z tuchlovického festivalu jako „to město tam na kopci“) a začalo divadlo. On se do nás hned pustil – samozřejmě hlavně do těch, kteří ho znali a byli ochotní s ním hrát – a několikrát zopakoval: Nic od toho víkendu nečekejte, žádné taneční kroky se nacvičovat nebudou.

A pak začaly hry jako na lipnickém táboře, psychologickém dýchánku nebo možná i dobrém „týmbildingu“ – měli jsme zkusit společně vykročit, vodit se poslepu, uvolnit se, hledat se. A kupodivu, všichni to vzali. Snad to bylo tím charismatem, které on vyzařuje, snad jsou už všichni souboráci divadelníky, kteří režiséra uznávají, snad nás postupně začaly spojovat společné zážitky. Bylo příjemné zjišťovat, že silnějším vnímáním sebe, které samozřejmě nastane, když máte zavřené oči, současně začíná člověk lépe vnímat i druhé. Že když se po pěti minutách marné snahy o zkoncentrování a ovládnutí vlastního já rozhlédnete kolem sebe, najdete kolem sebe dvacet jiných já, které se pokoušejí o to samé. Vyskočili jsme z našeho obvyklého souborového kolotoče a měli jsme z toho radost. On ještě na závěr asi hodinu a půl vykládal veselé historky, aby vysvětlil slovo, které jsme skloňovali celý víkend – autenticita. Opravdovost.

„Teď vypadáte opravdově,“ byli jsme fascinováni nadšením, kterým on úplně sršel, když už jsme deset minut zpomaleně přecházeli tělocvičnu. A on zase za chvíli skákal: „No tohle je úžasný!“, to když jsme si navzájem odpovídali „nic tam není, tam nic není.“ Šlo o naše skutečné já, výraz bez jakékoliv masky, o autenticitu.

On měl pravdu, když říkal, že vystoupení některých folklórních souborů jsou umělá. Jsou umělá právě proto, že předstírají lidovost, a v dokonale secvičeném spartakiádním provedení zabíjejí individualitu. A proto on hned na začátku, z pozice naprostého divadelníka, který folklór bere jen jako jedno z možných prostředí a kroj stoprocentně jen jako kostým, provokoval s extrémním názorem – na folklóru, tak jak ho obecně chápeme, na tom zapsaném a oprašovaném, není pro nás, městské lidi, autentického vůbec nic. Jak osvěžující proti těm, kdo se zaklínají „studánkou vody čisté,“ aniž by dokázali přesvědčivě vysvětlit proč! Samozřejmě, že ani on nezastává tak extrémní názor. Záleží na tom, jestli to, co člověk dělá, jde skutečně z něj, nebo jde jen o nacvičenou pózu. Lidová tradice je silná, protože její poselství je jednoduché a vybroušené. Jde jen o to, jak z ní čerpat.

Gaudeamus zvládá obě polohy – dokáže přesvědčivě podat klasické tance a co víc (překrásná Nitro!) s radostí si jen tak zahrát a zatancovat, stejně jako porušit „lidový“ rámec a s mrknutím na diváka začít chřestit bonbóny Tic-tac. Takové porušení „pravidel“ ale musí někdo vymyslet – úžasná Alena Skálová nebo třeba on.

Druhý den jsme si užívali blízkost jeho nápadů, které někdy vznikaly přímo na místě. Za skvělé hudební spolupráce Zdeňka Vejvody jsme tancovali vsedě, točili se na švihadle, zapalovali oheňa víte co, nic sem psát nebudu, třeba se něco z toho skutečně objeví na jevišti. Snad jen, že nejkrásnějším hudebním zážitkem byla návštěva Číny, nejsilnějším tanečním prvkem pád do náručí a nejoblíbenější rostlinou muzikantů rebarbora. O té skočné ani slovo, nic, neřekneme, počkejte si, ono se možná něco urodí, třeba to soustředění skutečně byl jenom začátek.

Takže na závěr – samozřejmě, že nějaké podobné soustředění bychom si mohli teoreticky „udělat sami“. Jenže od někoho „zvenku“ bere člověk nové věci jaksi lehčeji – na tom je založena celá škola. A on nás ty dva dny nenechal v klidu, neúnavně do ochraptění zastával těžkou a nevděčnou roli režiséra, na kterého je upnutá veškerá pozornost a který neustále musí vědět, co a jak mají všichni ostatní dělat.

Bylo skvělé nechat se vést, když tím vedoucím byl on – režisér Martin Pacek.

Můj život byl krátký, zato plný zážitků! Která jiná šunka může říct, že procestovala půl republiky, zúčastnila se desátého ročníku Národního krojového plesu, viděla bezpočet krojovaných lidí, zhlédla, mimo jiné, profesionální zkoušku (na vystoupení mě nevzali  ) souboru Gaudeamus a ještě navíc potěšila všechny přítomné svou lahodnou chutí? Žádná! Ale pěkně popořádku…

„Kde seženeme dobrou Pražskou šunku, která by reprezentovala náš region na plese?!“ Ptala se prý Věra Fenclová všech v souboru. Přece v Bartošovicích na severní Moravě! Tam jsem se narodila a odtud mě přivezl tanečník Láďa Procházka autem až do Prahy. Tam se ze mě teprve stala pravá „Pražská“ šunka a mohlo se jet do Žďáru nad Sázavou, kde se ples konal. Osm kilo mé živé váhy i s kostí se jentaktak vešlo k Láďovi do krosny a pěkně jsem se nesla až k autobusu. Tam mě Láďa dal do zavazadlového prostoru, prevít jeden. Myslela jsem si, že se budu aspoň dívat z okénka na tu pěknou českou zem, ale naštěstí jsem měla po cestě společnost. Dobře jsem si pokecala s Masopustem, který prý šunky všeho druhu moc rád…

Ve Žďáru nad Sázavou byla od 13 hodin generální zkouška všech účinkujících. Gaudeamus zjistil, že parket pekelně klouže a bál se, aby jejich Spor Masopusta s Půstem neutrpěl na kvalitě. Režisér programu tanečníky uklidnil a zároveň zdůraznil, že mají tančit jako na show, pěkně z vesela, ne tak vážně, ples je přece jedna velká show! Počkat počkat, Masopust mi přece v autobuse říkal, že mu na plese asi půjde o život, nějaký Půst ho chce vyhodit ze sedla, a to přece není žádná show, nebo ano…?

Po zkoušce se všichni rozešli do žďárských hospůdek a restaurací na oběd a já zůstala sama v šatně. Netrvalo to ale dlouho a byli zase zpátky. Začali sebe i mě oblékat a zdobit. Položili mě na pěkný tác, nakrájeli mě na plátky a obložili krásnými kukuřičkami, ředkvičkami, salátem a papričkami. Vypadala jsem překrásně! Už jsem se nemohla dočkat večera. Ostatní sice trochu brumlali, že prý jestli bude hrát zase celý večer jen ta dechovka (na folklorním plese!), tak že teda pochybují o zdravém rozumu organizátorů, ale toho já si nevšímala.

Po uvítacím hraní muzik všech zúčastněných souborů přišlo slavnostní zahájení plesu ve 20 hodin. Dvojice z každého souboru prezentovala svůj region nejen krojem, ale i přinesenými dary. Teď přišla moje chvilka. Pavel Brenner mě i s tácem hrdě nesl a já měla krásný rozhled po celém sále. Sem tam jsem jukla na Janu Svobodovou, které to mimochodem moc slušelo v zánovním kroji a která, i když rozdávala úsměvy na všechny strany, nenápadně podpírala Pavla, nebo ten tác, na kterém jsem ležela…? Jojo deset kilo (musíme započítat ten tác a ty ozdoby) se pronese. Pak jsme začali obcházet stoly a Pavel mě nabízel přítomným hostům. Hm, hm, dobrá, dobrá, slyšela jsem pořád a měla jsem radost, že se můj život konečně naplňuje…

Pak už byl ples v plném proudu, střídaly se dechovka a muziky jednotlivých souborů, takže se prý dalo i docela dobře tančit. Někteří z Gaudeamu dávali přednost obchůzkám mezi stánky s různým folklorním zbožím, nákupu lístků do tomboly nebo popíjení u baru, větší část souboru se shlukla okolo mě v jednom z foyer. Opět ze mě kus nakrájeli a pochutnávali si společně s hosty plesu, které sem tam lákali slovy: Pojď, pojď na šunku. Zastavila se u nás i jedna roztomilá tetina z Vyškova, Marie Pachtová, bývalá učitelka Ládi z dětského souboru Klebetníček. Bylo to příjemné setkání. (viz. Vaše dopisy) A popíjelo se víno a ukusovala se šunka. Kolem desáté večer už ze mě zbyla jen kost…

Odnesli mou kost do šatny, kde se začali převlékat na Spor Masopusta s Půstem. Brrr, z těch Půstů šel ale strach. „Hlavně mě tu nenechejte, chci to vidět“, křičela jsem z plných plic. Nikdo mě ale neslyšel, tak jsem tam zůstala sama. Aspoň že ke mně doléhala ta krásná hudba Jaroslava Krčka, původní nahrávka ze 70.let. Potlesk byl silný, takže se jim to asi povedlo. Přihrnuli se pak do šatny a mluvili jeden přes druhého. „Ty jo, to klouzalo, co? Ale bylo to super! Míro, Ráďo, co jste tam vy dva vyváděli, zradila vás rovnováha, co? Nepřehnali jste to u toho baru…?“ A smáli se a smáli.

To už bylo po půlnoci a začali se zase převlékat z kostýmů do krojů, protože je čekalo ještě půlhodinové hraní a tancování v dalším z foyer. I když únava už cloumala nejen mnou, ale i některými dvounohými, přesto jsme si ples užili až do konce. Do Prahy odjížděli až po třetí hodinně ranní,ale už beze mě. Já zůstala v koši v šatně. Taky mi mohli najít trochu důstojnější místo k odpočinku, ale stejně to stálo zato!

Tradiční vystoupení v tradičním Akademickém klubu VšE s již tradičním repertoárem bylo tentokrát trochu napínavé. Termín jsme se shodou okolností dozvěděli týden předem, takže hned několik tanečníků a tanečnic se omluvilo, že bohužel nemají čas. Kartami zamíchala i náročná sobota ve Žďáru nad Sázavou, po které někteří ulehli do postelí s virózou. Nakonec jsme ale pět párů plus jednu tanečnici dohromady dali. Mohlo se začít.

Program běžel vcelku bezchybně. Ovšem když přišlo na Utancovaný, zjistili jsme, že nám chybí Hanka Prokopka, která se po bleskové omluvě vytratila na záchod. Začali jsme bez ní s tím, že se připojí v průběhu tance. Chyba lávky. Nestihla to! Utancovaný ve dvou trojicích byl ale i tak pěkný, navíc bych řekla pěkně čitelný…

Na závěr nechyběl tanec s publikem a ani o občerstvení jsme nepřišli. 

Tentokrát jsme vystupovali pro zahraniční hosty z Rakouska. Z tanců jsme předvedli České tance, Královny a Prádlo. Publikum bylo velmi vstřícné a odměňovalo nás nadšeným potleskem i v průběhu tanců. Po vystoupení se nám dostalo kýženého občerstvení a stejně jako v roce 2001, kdy jsme tu vystupovali poprvé, to byly půllitry dobře vychlazeného piva.

Každá souborová sezóna by měla mít nějaké vyvrcholení. Vystoupení, při kterém budeme mít možnost ukázat všechny naše nejlepší kusy, vystoupení, na které bude každý z nás pyšný, které připravíme spolu a ze kterého se budeme spolu těšit. Neříkám, že Svatojánská v Tuchlovicích nebo předvedení Českých tanců ve Strážnici nestojí za to. Nejsou to ale příležitosti pro předvedení celého repertoáru. Takovou příležitostí je prostě jen celosouborové vystoupení v divadle.

Amatérský soubor však takových vystoupení nemůže mít hodně. A proto jsme se po divadly a představeními nabitém podzimu 2006 rozhodli na jaře 2007 trochu zvolnit. Těšili jsme se na společnou práci na novém programu Martina Packa a na zkoušky, při kterých nebudeme jen hekticky oprašovat čísla, která co nevidět budeme předvádět v divadle. A přece jsme i letos na jaře toužili po jednom velkém vystoupení, při jehož přípravě se opět umělecky stmelíme a dokážeme si, jak nás spolu baví pracovat a co všechno spolu dokážeme předvést (a v jaké kvalitě!). Proto jsme s radostí přijali pozvání mariánskolázeňského divadla, kde po našich loňských úspěších v Chebu zatoužili po tom, abychom v červnu přijeli s celovečerním představením.

Těšili jsme se. To těšení nám jako vždy znepříjemňovaly drobné problémy. Zdička se o týden spletla a na konflikt vystoupení s plánovanou cestou do zahraničí přišla měsíc předem, a tak bylo nutné sehnat rychlou náhradou Janu z Hájíčku a zorganizovat zkoušky v časech, kdy mohla a nezamkla se omylem v bytě. Adélce se bohužel spustila dlouhodobější nemoc, a tak do poslední chvíle nevěděla, zda na představení pojede a jestli ho dohraje. V pátek před vystoupením se ale nakonec zdálo být vše vyřešeno, noty pro flétnu vytištěny, a já s autem naloženým kroji, klarinetem, notami a vozembouchem ujížděl pro rodinu na Lipno, abychom pak v neděli mohli přes Strakonice přejet do Mariánských Lázní a tam se připojit k ostatním. V téže chvíli Hanka vytahovala z kopírky poslední stohy programů v češtině a němčině, přesně podle pokynů vedení divadla z předchozího pondělí.

A tu náhle Pic kozu do vazu! Telefon z Mariánských Lázní, že prodali jen 7 lístků a představení se ruší. Všechna příprava, zkoušení, těšení se na ono „spolu na jevišti“ je v tahu. Takže obvolat všechny, zrušit objednaný autobus, zahodit vytištěné programy, zatlačit slzu, a snažit se udělat si hezkou, i když najednou nějak prázdnou neděli. Jo, chápeme to. Ale zamrzí to, to zase chápejte vy z divadla. A ještě víc zamrzí, když se pak v Mariánských Lázních objeví nápis „představení zrušeno pro nemoc“. Vždyť ta Adélka se nakonec rozhodla, že pojede!

Někdy v roce 2007 pan Vlastimil Fabišik usoudil, že mu neuděláme ostudu, a vybral si nás spolu s Rusavou z Bystřice pod Hostýnem, úsměvem z Horní Břízy, šafránem z Jablonce nad Nisou a Bajdyšem z Třebíče do pořadu Z našich Pramenů, který měl ve Strážnici reprezentovat FOS. A tak nám nezbylo než pořádně natrénovat Formanskou baladu, Mateníky, Skočnou, Svědivý mateník i Utancovaného, abychom pana režiséra nezklamali (taky se nám to hodilo do Portugalska, ale to si přečtěte o kousek dál). Takže jsme v červnu po zklamání ze zrušených Mariánek trénovali a těšili se na cimbál, víno, pálenku, a hraní do rána, jak je ve Strážnici zvykem.

Odjezd jsme naplánovali na pátek 17.00, abychom dojeli tak akorát k zahájení festivalu a případně stihli ještě nějaké to muzicírování. Leč osud tomu chtěl jinak. V pět jsem dojela na Opatov, kde už čekala Věra a odkud nás ve čtvrt měl vyzvednout autobus se zbytkem souboru. Za pět minut nedorazil autobus, ale SMS, že „…v autobusu je voda, prijede novy autobus a vyjedeme asi v sest!“ Tuž jsme počkali na zbytek skupiny „Jižní Město“, řekli si, že nemá smysl čekat hodinu na přeplněném Opatově a že bude lepší dojet na Jiřák za zbytkem. Byli jsme na Jiřáku okolo šesté, nový autobus ještě ne. A tak jsme čekali, a jedli večeři, a čekali, a pili medovinu…, až nový autobus přijel a konečně jsme asi v sedm hodin mohli vyjet. No dobře, aspoň jsme se vyhnuli zácpám na dálnici.

Zahájení jsme nestihli, a to ani přesto, že do Strážnice v osm dorazila průtrž mračen, takže se celý večerní program odkládal o dvě hodiny. To všechno nám pověděla Květa, která na nás čekala na místě a mokla už od čtvrtečního večera, a nebýt jí, bůh ví, kde a jak bychom trávili noc z pátka na sobotu. Takhle, díky Květě, jsme nocovali jako ostatní účastníci festivalu na internátu v Bzenci. Tedy snažili jsme se nocovat, v čemž nám zarputile překážela mládež z dalších soborů, vracející se z festivalu ve velice tvořivé náladě.

V sobotu ráno jsme naložili všechny rekvizity do autobusu, nebo jsme si aspoň mysleli, že všechny, a vyjeli jsme do víru festivalu. Kemp, kde jsme měli snídat, jsme sice ne úplně trefili, ale nakonec jsme cestu k němu našli a spolu s tanečníky a muzikanty z ostatních souborů se s chutí zakousli do pravého festivalového párku. V osm hodin měla na stadionu Zámek začít zkouška na odpolední program. Čtyři hodiny, do pravého poledne, se zkoušely spoje, konference, tance, v přestávkách jsme odbíhali ke stánkům u stadionu na pivo, kafe, panáky – pánové prodavači už byli po pátečním večeru docela unavení, takže prodávali velké panáky za cenu malých – a patchworkové taštičky. Do toho svítilo slunce, po páteční průtrži skoro ani památky. Pan režisér Fabišik pojal program jako jarmark, na který se scházejí kupující – soubory – z různých koutů Čech a Moravy, a v přestávkách mezi tanci se procházejí a prohlížejí si zboží na stáncích. Jen tanečníci Gaudeamu zase o přestávkách obíhali stadion a bleskově převlíkali kostýmy, aby stihli být včas na místě na další tanec.

Když pan režisér Fabišik zkoušku ukončil, vydali jsme se na oběd. Bohužel jsme s sebou zapomněli vzít někoho, kdo věděl, kde že ten oběd vlastně máme. Prošli jsme celým festivalovým areálem, zašli trochu hlouběji do města, ale nakonec jsme jídelnu Good Food našli v areálu bývalého podniku šohaj.

Po obědě nás čekal průvod městem a hned po něm náš, tedy FOSový pořad. To znamenalo dávat pozor, aby všichni průvod zvládli a byli i po něm vystoupeníschopní. Ve Strážnici je to dost problém. Sama trasa průvodu patří mezi festivaly k jedněm z nejdelších, když se k tomu přidá červnové slunce, třešně, co rostou podél silnice, a moravská pohostinnost, stává se z festivalového průvodu cosi jako závod Iron Man. Náš tým ztratil tento rok jednoho muže, tedy ženu, Janu Fenclovou, která se zřejmě fyzicky vyčerpala při focení fotopříběhu před průvodem. Na první problém bylo zaděláno, další nastal, když si Láďa vzpomněl, že boty na blechy nechal ráno na internátu, a poslední do třetice přidala Iva Krištoufková, která si v posledním seskosku Skočné podvrkla kotník. Nad zámeckým areálem se opět schylovalo k pořádnému dešti. Diváků byla sice asi jen půlka hlediště (pořad FOSu se časově překrýval s pořadem Miloše Vršeckého Zazpívejme sobě a pospolu…), zato ale byli výborně naladění, takže se nám vystupovalo docela dobře. A když v úvodních taktech posledního tance programu – Utancovaného – začalo pršet, roztáhli všichni z našeho doprovodného týmu, Jirka Svoboda, Jirka Kocourek a pan řidič, nad muzikou deštníky, a těch pár kapek, co nakonec spadlo, bylo vlastně vítaným zchlazením.

Tím naše „povinná“ část Strážnice skončila, a zůstala už jen ta „vinná“, která spočívala v korzování parkem, potkávání se s kamarády, které potkáte jenom ve Strážnici (s bývalým kolegou bohemistou jsem se tradičně pohádala o autentičnosti našich krojů), popíjení vína, medoviny a jiných zahřívadel, a sledování se zatajeným dechem muzikantů a tanečníků z Chodska, kteří ani přes „spartakiádnost“ amfiteátru Bludník neztratili nic ze své přirozenosti (tak měkkou sousedskou asi dlouho neuvidím!). Z reprízy pořadu zahraničních souborů Z krajin za obzorem jsme odešli dřív, protože jsme prostě nerozuměli, co nám chtějí tanečníci říct (což je samozřejmě naše smůla, a snad trochu autorů pořadu, ale jistě ne zahraničních tanečníků). Okolo půlnoci se pak skoro celý soubor sešel na skvělých ondrášovských Čertovinkách a opět jsme tleskali jako o život, protože bylo čemu (a taky protože byla zima).

Jak jinak zavzpomínat na vystoupení organizované VšE než říci, co bylo dobrého k snědku.  Vzhledem k tomu, že se akce konala v překrásném sále Žofína, organizátoři se vytáhli a připravili každému souborákovi čerstvou plněnou bagetu a nápoje. Na prázdný žaludek si tedy nikdo stěžovat nemohl. Při čekání na vystoupení ve stísněném prostoru točitého schodiště, kudy vyfintění kuchaři nosili dobroty, jako svíčkovou atd., jsme se ovšem přesvědčili, že publikum bude obdařeno mnohem lákavějšími pokrmy. No nevadí, nás přece kromě večeřě čeká ještě finanční odměna do souborové kasy.

Dobrá, dobrá, řeknu vám, že se i tancovalo, a to mateníky, utancovaný, sousedská, královny, prádlo a já ráda. To vše proloženo písničkami a uvedeno rozvernou stála basa… Je nutno také poznamenat, že ačkoliv jsme byli několikrát ujištěni o odstranění piana z jeviště, museli jsme se nakonec, i přes mohutné Věřino rozčilování, na jeviště vejít s ním.

Přesto si organizátoři naše vystoupení moc pochvalovali a my si alespoň procvičili některá čísla na zájezd do Portugalska.

Celý článek

Tentokrát jsme nemuseli na vystoupení daleko, což bylo po předalekém Portugalsku příjemné. I 4. ročník MFF Pražský jarmark se tradičně konal na Ovocném trhu. Netradiční by se mohlo zdát umístění našeho souboru v programu ? před námi soubor z Číny a po nás z Ekvádoru. Není se ale čemu divit, vždyť na festivalu vystoupilo 15 souborů z Čech, Moravy a Slezska a neuvěřitelných 13 souborů ze zahraničí.

Vystoupili jsme s jedním z bloků, s kterým jsme se představovali i v Portugalsku (Podzimek, Královny, Prádlo, Blechy, Sousedská a Skočná), na konci nechybělo ani učení písničky Dudlaj, dudlaj. Zvyklí (nebo spíš zvyklé, protože pánů se to moc netýká) jsme i na to, že řada diváků raději než jeviště sleduje „zajevištní“ převlékání. To jsou prostě dneska lidi…!  Někdo pak využil lístku na večeři od pořadatelů a šel konzumovat, někdo raději frčel rovnou domů a někdo byl tak okouzlen folklórními zážitky, že si dokonce zapomněl svůj hudební nástroj v restauraci. Vše ale dobře dopadlo, nástroj byl nalezen a zachráněn a my se těšíme, že někdy třeba opět vystoupíme na festivalu v centru Prahy.

Odpoledne jsme se sešli v nám už známém prostředí Akademického klubu VšE. Novinkou bylo, že díky bohaté účasti zahraničních studentů, kterých semestr od semestru stále přibývá, jsme orientovali „jeviště“ směrem k oknům. Pěkně nám při tom svítilo sluníčko do očí, takže jsme místy nic neviděli, to se ale vůbec nepodepsalo na úrovni vystoupení. Naopak. Povzbuzovalo nás mládí v „hledišti“ a vyhlídka dobrého občerstvení. 

Do programu jsme kromě už tradičních vypalovaček – Prádla, Skočné a Já ráda – zařadili i Svědivý mateník alias Blechy. Diváci sice nemohli příliš chápat, o čem tanec je, ale bavili se dobře. Po vystoupení za námi přišli z ekonomky, že se jim to moc líbilo, že mohli zase vidět, po delší době, něco nového. Počkejte! Věra už pro vás chystá Spor, to teprve budete koukat…

Převlékli jsme se do civilu a vyrazili na lov chlebíčků. šunkové, sýrové, krabí a s bramborovým salátem mizely rychle před našima očima… Dovolte drobnou poznámku. Kdeže časy úKDŽ jsou! To bývaly dobroty! Ale hlavně že přibývá studentů, to je podstatnější, než si našťouchnout břich.

Malé PS k Official Welcome pro zahraniční studenty VšE:

Když jsem při odchodu z VšE míjela skupinku zahraničních studentek, zaslechla jsem, jak si s nevěřícným smíchem pobrukují „dudlaj dudlaj dudlaj…“

Ve společenském životě souboru jsou vystoupení velká, která se odehrávají ve slavnostní atmosféře divadel a festivalů a na která se připravujeme měsíce dopředu, a pak jsou vystoupení menší, která se odehrávají někde poblíž, nejčastěji v sobotu odpoledne, na která nechodí stovky diváků, ale třeba jen desítky, ale která si zas můžeme opravdu užít bez stresu, že něco nevyjde. Takovým klidným a pohodovým, i když trochu zmrzlým, bylo letošní Svatohavelské posvícení ve skanzenu v Kouřimi.

Po příjezdu jsme byli organizátory natěsnáni i s dětskými tanečníky z Vrbiny do šaten místního fotbalového klubu, kde začalo zahřívání (budiž sláva prozřetelným, kteří přijeli s termoskami teplého čaje). Převlečeni v krojích, s nástroji, svetry a bundami jsme se postupně přesunuli skanzenu. Obhlédli jsme jeviště, které se od r. 2005 nezměnilo, snad jen prkna byla trochu zprohybanější od dešťů a slunce, tradiční dechovku před hospodou a další atrakce, které organizátoři na posvícení přichystali (třeba divadelní představení pohádky o zlé černé ruce nebo čerstvé posvícenské koláčky, které pekli v peci v roubené rychtě z Podkrkonoší z konce 17. století). A samozřejmě jsme nezapomněli na soutěž, která že medovina je nejlepší, Elisa?, Dolská?, Královská?, hořká?, mandlová?, skořicová?, zkrátka bylo z čeho vybírat.

Když dechovka před roubeným statkem z oblasti povodí Berounky ze 17. století, který ve skanzenu slouží za hospodu, dohrála, nastoupila na jeviště Vrbina za doprovodu malé české muziky Gaudeamu … a po ní Gaudeamus. Dalo trochu práci přinutit zmrzlé nohy spolupracovat, ale lidový tanec umí divy.

Před druhým blokem vystoupení nám organizátoři dopřáli asi devadesátiminutovou pauzu, kterou ale téměř celou vyplnilo čekání v přeplněné hospodě na cokoliv k obědu (od párku v rohlíku přes naložený hermelín až po guláš s osmi). Pak jsme i s Vrbinou celý program zopakovali ještě jednou, tentokrát i s podporou sluníčka, které se konečně ukázalo, a popoháněni mistrem bičů, který předváděl své umění po nás a neustále se ptal, kdy už budeme končit.

Již tradičně se v KD Vltavská uskutečnilo setkání pražských lidových muzik, jehož se účastnila i naše muzika a zpěvačky. „O zahrádce a květinách“, takové bylo téma tohoto ročníku a Marek už předem avizoval, že si připravili žhavé novinky, takže tanečníci, kteří si našli čas a přišli, se už těšili a s napětím očekávali, jaké pěkné písničky zazní.

Odpolední pořad zahájila pořádající Kytice. Pěkné číslo zpestřil i taneček dětí. Následoval Žandár se svými písněmi ze Slovácka, poté vystoupila Malá česká muzika Jiřího Pospíšila, ve které účinkuje i náš Vojta, a zahrála a zazpívala písně z jižních Čech. U souboru Dolina jsme se přesvědčili, že ve foklóru se věku meze nekladou. Zahráli a zazpívali nám několik písniček z Valašska.

Po přestávce přišla na řadu naše muzika. úvodní pasáž ze Svatojánské pro nás překvapením nebyla, zato vzpomínka na velkého Járu Cimrmana a jeho akustické konstanty nám vzala dech. Pro ty, co nevědí, co je akustická konstanta, doplňme, že jde o dokonalý rým. Toho se nedá dosáhnout jinak, než na konci každého verše opakovat stejně znějící, velice zpěvnou skupinu slabik, která ovšem nedává v daném jazyce významový smysl. Marek vyhrabal, kdoví, z jakého zpěvníku, písničku Vímť já zahrádku, kde je rekordní osmitaktová akustická konstanta: „nušu já, klínka já, klín a klín nabrzín, nabrzána mistr jána kuta zuta zín“. Jak dlouho byste se ji učili vy? 

Hostem letošního setkání muzik byla Dětská cimbálová muzika Kornička ze Slovenska, která s sebou přivezla slovenské písně a vzbudila u publika skvělý ohlas. Vycpálkovci předvedli svůj vstup „Kůň z vycpálkovské zahrady“ a Cimbálová muzika Jiřího Janouška nás zahřála cikánskými rytmy. Na závěr si společně zazpívali všichni účinkující i publikum. Odpoledne to bylo velmi příjemné a díky zodpovědnosti jednotlivých muzik, které se držely tématu, jsme si připadali jako na rozkvetlé louce, i když venku málem mrzlo a pršelo.

Po představení následovala večeře pro účinkující před večerní kasací zábavou. Jako známá souborová „socka“ jsem se také dostal k lístku na večeři, takže mohu říct, že řízek s bramborovým salátem byl vynikající a myslím, že touto volbou pořadatelé rozhodně nic nepokazili.

K večerní zábavě hrály účinkující muziky. Většinou se muziky různě promíchávaly a nebylo možné určit, která vlastně hraje. Nám tanečníkům to samozřejmě nevadilo, hlavně že bylo na co tancovat. Parket byl po celou dobu plný. Zábava skončila krátce před půlnocí, kdy velká část lidí vyrazila na poslední metro. Už teď se těšíme na další ročník.

V sobotu dopoledne jsme se sešli v nové budově u schodiště, abychom si vyzkoušeli program na večerní vystoupení pro bývalé studenty VšE. Někteří z nás vypadali dost nepoužitelně. A taky aby ne, koho napadlo vstávat v sobotu ráno tak brzy! Zkouška probíhala jako obvykle, jen nám to na krásné lesklé dlažbě klouzalo jako na ledě. Ještěžě jsme na večer zařídili baletizol… Kolem nás už pobíhala místní obsluha a připravovala občerstvení na odpoledne. Po zkoušce jsme se rozešli po svých, většinou na oběd. Větší část souboru zajela k Ráďovi Mičákovi na návštěvu, posilnit se na večer. Vzali s sebou i nového přítele Verči, Honzu, který tedy dokonale zapadl do kolektivu, a večer už se objímal, nikoliv s Verčou, ale s Láďou… Objímali se tedy i jiní…

Setkání absolventů začalo ve 14 hodin, oficiální program pak v 15 hodin. Otevíral ho pěvecký sbor při VšE. Následoval slavnostní proslov a přednášky, které si z oboru připravily jednotlivé fakulty. Po večerním rautu přišlo na řadu divadelní představení ochotnického spolku při VšE a my. Našemu vystoupení předcházelo bleskové natažení baletizolu, který jsme po skončení tance museli zase rychle sbalit. Vystoupili jsme s obvyklými kusy, jako je Prádlo, Utancovaný nebo Skočná. Na závěr jsme uvedli Spor Masopusta s Půstem. Po nás přišel na řadu bavič a imitátor Vladimír Hron, který svou výřečností a hudebními ukázkami z 80.let dokázal zapojit i publikum.

My jsme se během toho vydali na raut. Jídla (masíčka, šunčičky, sýrů, chlebíčků, masových rolád…) a různých sladkých zákusků bylo spousta. Myslím, že si všichni přišli na své. 

Na závěr už jen malá statistika. Absolventů VšE se nakonec sešlo asi 500 a nejstarší z nich prý absolvoval v roce 1959. Nevím, kolik sponzorů se o nás od té doby zajímá, ale vystoupení se prý líbilo a i Věra byla spokojená. Na závěr programu se s námi rozloučil prezident Klaus v podání imitátora Vladimíra Hrona a při odchodu dostávaly dámy růžičku a pánové marcipán.

12. prosince jsme měli už tradiční vystoupení pro bývalé zaměstnance VŠE, které bývá vždy příjemné díky vděčnému publiku a řízku s bramborovým salátem na závěr. Tentokrát jsme nezvolili vánoční program, ale tradiční repertoár. Prádlo, Skočná, Měl jsem holku a podobné, vše v komorním obsazení kvůli kluzkému a také malému prostoru. Premiéru si tu odbyla naše nová tanečnice „Hanačka“. Trému mít ovšem ani nemusela, protože veškerá pozornost diváků byla upřena nikoliv na nás, jak tančíme, hrajeme a zpíváme, ale na naše tři ratolesti. Pěkně v řadě vedle sebe seděli malý Janata, Živňák a kamarád Klimeš a byl na ně vskutku radostný pohled. Představení sledovali pozorně, tleskali a v závěru i oni sami sklidili zasloužený potlesk publika. „Vy jste byli úžasní, hoši, celou dobu vás pozorujeme a skvěle se bavíme,“ řekla jim jedna babička po skončení „našeho“ vystoupení. Pak se snažte dělat umění…

Převlékli jsme se a s chutí se pustili do řízku s bramborovým salátem, který byl jako vždy výtečný. Tak zase za rok na viděnou, děti tentokrát asi necháme doma. 

Stejně jako loni i letos se někteří z nás vydali strávit přelom roku do Českosaského švýcarska. Stejně jako loni se pobyt nesl převážně v duchu rodinném, některé slabší povahy po loňských zkušenostech (nejen) proto nepřijely, naopak jiné, nic zlého netušící duše, se k nám přidaly. I když do poslední chvíle nebylo jisté, zda díky chorobám, nepříznivým rodinným okolnostem a jiným nešvarům letošní expedice vůbec proběhne, nakonec se nás na silvestrovský večer sešlo úctyhodných 16, a to ve složení 3 otcové (z nichž dva dočasně single), 2 matky (z nichž jedna méně dočasně single), 4 děti batolecího až předškolního věku, 2 zamilované páry, 2 mladí krásní perspektivní mužové a pes.

Samotný Silvestr byl však až třešničkou na dortu několikadenního pobytu, v jehož průběhu jsme zažili mnoho zábavy a dobrodružství, užili jsme si zimních radovánek na sněhu i pod peřinou (ne všichni jsme, bohužel, stihli všechno), zkoukli všechny večerníčky (navlas stejné jako loni, jen Markova herecká etuda letos bohužel chyběla), řádně prověřili Míšovy nové koleje od Ježíška i s Pendolinem, vypili menší než velké množství alkoholu (to když všechny děti konečně usnuly)a živě pak diskutovali o závažných otázkách lidské existence (např. je ten nový typ tramvaje skutečně tak nemožný a proč?).

Chybět nesměl ani dnes již tradiční výstup na Tanečnici, který někteří sportovci tělem i duší zvládli velmi rychle, my ostatní, sportovci spíše duší (a navíc s tělíčky o něco těžšími než šromovic Baruška na zádech), o něco pomaleji, nicméně též úspěšně. Na rozhlednu jsme se vyškrábali všichni po svých, v místní restauraci plné německy hovořících turistů jsme si (rovněž tradičně) rozbalili doma připravené svačiny a termosky, pak se skutáleli zpátky domů a večer byli tak vyřízení, že děti méně zodpovědných rodičů večeřely cukroví. Lépe řečeno jedno dítě jedné méně zodpovědné matky, protože ostatní rodiče, zvláště pak dočasně single otcové, byli ve své dokonale zvládnuté péči o potomky téměř nesnesitelní.

Oslavy konce roku se rozjížděly poněkud ztuha. Výrazným pozitivem bylo kulinářské veledílo nebobující části expedice ve formě skutečně sváteční tabule plné chlebíčků, jednohubek a jiných pochutin, lahodících oku i chuťovým pohárkům. Se zábavou to vypadalo bledě, v deset hodin si většina přála mít to za sebou a jít spát. Nakonec ale zvítězilo kouzlo okamžiku – půlnoc jsme oslavili v bujarém veselí, zopakovali loňský fenomenální úspěch české hymny produkované na mrazivém vzduchu včetně rozhodujícího úderu činelů-pokliček a pak si konečně pořádně (tomuto slovu rozuměj, jak chceš) zahráli a zazpívali.

Na Nový rok se tvrdé jádro naší expedice cestou domů zastavilo v proslulé restauraci U zlatého buřtu, kde si Martínek s Lízinkou dali napůl rajskou, čímž po společném bobování, lyžování a sprchování definitivně propojili své osudy.

Závěrečná bilance:

Počet dětí spadlých ze schodů: 0

Počet dětí přejetých vlakem: 0 (v jednom případě jen zázrakem)

Počet zranění vůbec: 0 (jednou někdo hledal náplast, to ale považujme za nevýznamnou statistickou odchylku)

Počet příjemně překvapených majitelů penzionu: 1 (paní Hejhalová byla unešená, jak krásně jsme po sobě uklidili celý dům)

Počet zničených částí domu: 0 (rozsednuté záchodové prkénko rovněž považujme za nevýznamnou statistickou odchylku)

Počet nepojízdných aut: 0

Celková spokojenost: 99,9% (vždycky se najdou nějací rejpalové)

účastnící zájezdu:

Marek a Martínek, Mirek a Lukášek, Ivona a Líza, Katka, Kamil, Baruška a pes, Martina a Aleš, Milan a Karolína, Jirka a Bohouš.

Externí supervizi laskavě, leč důsledně zajišťovali Eva, Martin, Míša a další potomek Živných, v té době zcela inkognito, a to v nejvlastnějším slova smyslu.