Rok 2010
Novoroční posezení v restauraci U vodárny
V lednu jsme se sešli opět v restauraci U vodárny. Jako obvykle jsme probrali, kdo co objevil pod stromečkem, jak kdo strávil dovolenou a i na nové drby se dostalo. Lůca nám oznámila, že pod stromečkem našla prstýnek a bude se v červnu vdávat, Jana Fenclovka odešla z domova, tedy přestěhovala se ke svému příteli a Milan S Kájou vypadali, jako že už brzy založí rodinu…Tak se rozplývali nad našimi ratolestmi tančícími na koncertu Kytice. 
(„Když chceš, aby se něco rozneslo v souboru, řekni to Růže“, pronesla Věra…)
Zkrátka dobře jsme se pobavili, pojedli i popili, i když obsluha byla jako už tradičně trochu pomalejší. V půl jedenácté jsme to zabalili a šli do postýlek.
Vystoupení pro zahraniční studenty VŠE
„Snad bychom mohli zápis z těchto akcí vždy jen zkopírovat, je to pokaždé stejné…“, navrhoval někdo, s kým se dělíme o zápisy do kroniky. Něco na tom je, ale na druhou stranu drobné odlišnosti se vždy najdou a byla by škoda je nezapsat. Prostředí Akademického klubu se nemění, stejně jako chlebíčky po skončení naší produkce. I když letos by možná někdo polemizoval nad tím, jestli pod šunkou na šunkovém chlebíčku má být bramborový salát nebo jen máslo.
Sešli jsme se v 17h, začít měli v 18h, ale nakonec jsme začínali až někdy po půl 7. Tradiční pecky jako Já ráda miluju, Prádlo nebo Blechy nemohly chybět. V premiéře s námi tančila i Anička, zvládla to bezvadně, jen nevím, jestli takové mládí vůbec může nosit flašku za 1. vystoupení, jak bývalo zvykem. Asi přesedláme na čokoládu… Iva Krištoufková zase tančila Skočnou tak s vervou, že si při tom roztrhla spodničku, nebo že by to z ní strhával Míra…? No a já zase zapomněla, že v Blechách netančím sebe, ale Janu, čili jsem šla na druhou stranu, s malou Luckou jsme to ale profesionálně zakamuflovaly. Tanec s publikem byl jako vždy vtipný, pak jsme se pustili do chlebíčků a s několika zbylými členy si příjemně popovídali o nešvarech dnešní studentské mládeže, ovšem nikoliv té zahraniční.
12. Národní krojový ples FOS
Dvanáctý Národní krojový ples proběhl v Praze v rozsáhlých prostorách TOP HOTELU Praha. A my jsme tam samozřejmě nemohli chybět. Tanečníci se sešli brzy odpoledne na zvukové zkoušce Sporu Masopusta s Postem. Zvukaře musela Věra nahánět na obědě, a tak se naše zkouška mírně protáhla. Muzikanti v tu dobu reprezentovali soubor na oficiálním přijetí zahraničních hostů v sídle pražského primátora na Mariánském náměstí. Trochu vzruchu do jinak velmi formálního setkání vnesl moderátor Petr Jančařík, který nechal účastníky zatančit, k hrůze místního ceremoniáře, na historicky velmi cenném koberci.
Samotný ples probíhal velmi příjemně. Mnozí členové souboru si s sebou přivedli své drahé polovičky a mohli si tak zatančit v jednotlivých sálech i za doprovodu Bandu Felixe Slováčka.
Ples byl plodný i z jiného hlediska. Věře se tam podařilo zajistit chlapecké žně. 🙂 Už to vypadalo na krach taneční složky, ale Věra se nikdy nevzdává…
Koncert muziky v Atriu
Brzké jaro je čas, kdy se folkloristi probouzejí ze zimního spánku a začínají se připravovat na obvyklou letní honičku, (která v případě Gaudeamu začíná festivalem v Tuchlovicích). Brzké jaro je čas, kdy je možné nacvičit nové písničky a uspořádat velký koncert muziky. Muzika se rozhodla, že si na své jarní koncerty bude zvát své hudební kamarády, mladé muziky, které často berou Gaudeamus jako svůj vzor. Pro koncert, který nesl jméno „Kudy láska chodí“, to platilo dvojnásob.
V Atriu na Žižkově se sešli muzikanti z Gaudeamu a z Lidové muziky z Chrástu, která často funguje jako „Gaudeamus B“, v tématech písní, v úpravách i v celkovém názoru na věc. Program byl složený z písniček o lásce ve všech jejích podobách. Chrástečtí jsou mladší a aktivnější, Gaudeamus je samozřejmě technicky preciznější, celkový dojem koncertu byl prostě skvělý. Doufejme, že se za rok v brzkém jaru zase sejdeme.
Rektorský den na VŠE
Už potřetí jsme na rektorském dni zajistili taneční dílnu pro studenty VšE. Letos byla účast studentek hojná, protože jsme holky odchytili hned po hodině aerobicu, bohužel žádný chlap mezi nimi nebyl. 
Věra jako vždy skvěle vedla výuku, měla vše vzorně připravené. Marek a Martina po chvíli odešli, protože žádný muzikant chtivý lidových písniček se neobjevil, a my tanečníci jsme po hodině polek a sousedských předvedli i něco málo z našeho repertoáru – Karneval. Studentkám se ukázka moc líbila a byly myslím i trochu překvapené, co že to v tom souboru tančíme. Uvidíme, jestli se nějaká přijde podívat i na zkoušku…
Oslavy výročí osvobození v Praze
Po dlouhé době jsme měli příležitost zatančit před pražským publikem. Byli jsme pozváni MČ Prahy 6, abychom vystoupili na akci „Oslavy 65. výročí osvobození Československa!“ Akce se konala před Divadlem S+H v Dejvicích.
I když se zdálo, že bude v den našeho vystoupení pršet, počasí se umoudřilo a my měli pro tancování krásné podmínky. šatny byly sice ve stanech, ale prostoru tam měl každý dostatek, včetně velkého věšáku a nemalého zrcadla. Pořad nabral půl hodiny před naším začátkem skluz asi 15min, nejspíš proto, že organizátoři opomenuli zahrnout do časových propozic přípravy jeviště každého účastníka. Takže asi 3 vystupující před námi už místo 5 písniček mohli zazpívat jen 3. My jsme naštěstí na takovou možnost vždy připraveni, takže nám změna našeho programu 5min před začátkem nedělá žádný problém.
Jeviště bylo členěno na tři části. Zadní kabelovou, ta představovala asi polovinu celého prostoru, část, kde stála naše muzika, a pak malé vyvýšené jeviště. Při nástupu na jednotlivé tance jsme museli přeskakovat položené kabely a chytře nastražené mikrofony, ani to nám ale nedokázalo zabránit ve včasném nástupu na jednotlivá čísla. Tance, ač některé obsazení bylo premiérové, dopadly velmi dobře a setkaly se s nemalým ohlasem u diváků. To, co nás během představení zaskočilo, byla velká obrazovka, která divákům odkryla tajemství tance „Po prádle“, díky všudypřítomným kamerám.
Posledním tancem byly „Blechy“. A tak se stalo jako již po několikáté, že předčasným vstupem moderátorů na jeviště se basista Ráďa svého sólového zakončení celého tance nedočkal. Ale i přes takový konec se naše představení divákům určitě líbilo.
Tuchlovice 2010
Několik poprvé nám přinesl letošnífestival v Tuchlovicích. Poprvé jsme vystupovali v neděli, poprvé s choreografií Jiřího Pittera a poprvé za 17 let jsme neobědvali v naší milé školní jídelně vepřo knedlo zelo s kokoskou, ale dole na náměstí v sále hospody nepříliš vydařenou sekanou s otřesnými bramborami.Jinak to ale byly Tuchlovice, jak mají být.
Dopoledne jsme absolvovali tradiční krátké vystoupení na náměstí, kterému přihlíželo kromě našich souborových dětí i několik dospělých diváků, pak jsme měli chvíli čas na obhlídku pouti a stánků se vším možným a pak už následovala zkouška v letním amfiteátru. Čekala nás premiéra koleček od Jirky Pittera s muzikou Marka a názvem Má panenko rozmilá. Nacvičovali jsme poctivě několik měsíců, přesto mírné nervozitě se asi nevyhnul žádný z nás. Jirka byl naštěstí klidný, takže zkouška proběhla dobře.Ještě aby to odpoledne proběhlo v klidu…
Oběd stál za starou bačkoru, jednohlasně jsme odsouhlasili, že příště prostě jedeme v sobotu a obědváme ve škole, Svobodka jen krčila rameny, že to prý nezáleží na ní. A to je ředitelkou Folklorní unie! Chuť jsme si spravili na pouti různými pamlsky. Honza si například koupil lízátko – dudlíka, netušil, že si možná zadělal na pěknou přezdívku. (Zvlášť když si ho asi o týden později na Středočeských májích koupil znovu…) Holky si zase spravovaly chuť u prodejce pěkných skleněných cetek. Kdybychom bývali nesnědli utopence už ráno a dopoledne (anarchie!), mohli jsme si spravit chuť i jimi.
Odpolední program jsme sledovali se zaujetím, střídání dětských a dospělých souborů bylo oživením. Konference mi naopak připadala dlouhá, vydala by na samostatné scénky, které navíc zaváněly spíše sebeprezentací konferenciérů a nikoliv jednotlivých souborů. Konečně jsme přišli na řadu.Mezi 16 tanečníky bylo hned několik nováčků, a tak jsem byla zvědavá, jak si poradí s trémou. Nástup osmi chlapů na úvodní mužský tanec byl famózní, tolik tanečníků jsme v souboru snad ještě neměli. S napětím jsem sledovala mlaďochy. Chybu ovšem neudělali ani oni, ani obživlá zombie a ani znovu objevený muž zákona, byl to Míra, zkušený matador. Najednou vypadl z choreografie, zůstal stát a začal se smát. Ne aby profesionálně kamufloval, jak to Míra obvykle dokáže, ale zcela neprofesionálně se řehtal. Po chvíli se naštěstí chytil a pokračoval už bez větších karambolů. Holkám to děsně slušelo v nových širokých pásech v odstínech fialové a všichni společně vytvořili kolečkový rej plný elánu. Dýchla na mě příjemná vzpomínka na Alenku Skálovou, k jejímuž odkazu se Jirka Pitter svými kolečky hrdě hlásí. Diváci tleskali a my už začali rozebírat Mírovu uměleckou vložku.
Ve školní třídě jsme se už jen převlékli, nasedli do autobusu a jeli zpět do Prahy. Poprvé jsme nezůstávali do večera, poprvé nebylo už žádné noční nokturno a poprvé nikdo v Tuchlovicích nepřespával. Jo a poprvé s námi Věra nejela autobusem zpět.
Finále soutěže Zpěváček 2010 ve Velkých Losinách
…aneb návrat na místo činu, tentokrát s většími pravomocemi, ale i s mnohem větší zodpovědností.
Na finále soutěže Zpěváček byli muzikanti Gaudeamu naposledy v roce 2006, tentokrát ještě jako součást České muziky vedené Zdeňkem Vejvodou. Ten byl v té době také autorem většiny hudebních úprav pro finalisty, a já si říkal: jak to stíhá? Kde bere tolik nápadů? A času?
V letech 2007-2008 doprovázeli finalisty muzikanti z BROLNu a z Lidové muziky z Třemošné. Zdeněk se v těch letech dělil o úpravy s Borkem Bártou a pokaždé mi říkal, že už to asi dělá naposled, protože mu to časové vypětí za to nestojí. I v roce 2009 byla Lidová muzika z Třemošné předběžně objednaná, ale FOS opomněl domluvit si s ní finanční podmínky. Tahanice o finance vyvrcholily tři týdny před finále, kdy šéf třemošenských Borek Bárta oznámil předsedovi FOS Pšenicovi, že Lidová muzika z Třemošné doprovod finalistů nezajistí. Podařilo se narychlo zajistit náhradní řešení – muzikanty z cimbálové muziky Harafica. Zdeněk Vejvoda v posledním týdnu narychlo (i s mojí drobnou pomocí) zpracoval hudební úpravy a pak se už jen snažil na místě naučit chudáky náhradní moraváky správně hrát české doprovody. Po tomto nešťastném ročníku řekl Zdeněk, že už si skutečně potřebuje od organizace finále odpočinout.
Protože v tu dobu Zdeněk spolupracoval s Gaudeamem na Packově Cestě krajinou, navrhl nám, že bychom mohli po třemošenských doprovod českých finalistů převzít. A tak si muzika Gaudeamu na podzim 2009 mojí rukou plácla s předsedou FOS Pšenicou a slíbila zajištění doprovodu pro finále soutěže v roce 2010.
Čekala nás příprava a nácvik 22 hudebních úprav, komunikace s organizátory regionálních soutěží i s rodiči zpěváčků, dohody o tom, která část naší muziky bude mít na nácvik úprav i na třídenní maraton čas, nadávání těm, co zapomněli na klíčové zkoušky, organizace zkoušek nových, shánění nedostižného pana Pšenici i překvapení v podobě regionu Haná, který jsme také měli na starosti, ale který omylem vypadl z podkladu, kterým jsme se po celou dobu přípravy řídili.
Nakonec jsme ale před odjezdem na finále měli všechny úpravy napsané i nacvičené, víkend rezervovaný a dopravu domluvenou – a já už si jen říkal, že dá-li Pánbůh, snad nebudeme vedle BROLNu znít zas tak hrozně.
A dopadlo to skvěle. Rodiče i organizátoři po loňském průšvihu brali cokoli lepšího. Gaudeamus byl chválen ze všech stran. Předseda poroty pan Jan Rokyta řekl Zaplaťpánbůh za Gaudeamus a dodal pár praktických rad do příštích let. V sobotu večer jsme si skvěle zahráli a zazpívali v hospodě společně se soutěžícími, jejich rodiči, s porotci, i s členy BROLNu (čtyři esdurovky, ve kterých mi druhý klarinet hrál božský Brolňák, jsou pro mne k nezapomenutí). I finance se podařilo na místě dořešit ke vší spokojenosti.
A já osobně mám radost z toho, že všichni zúčastnění muzikanti nakonec řekli, že to byla dobrá akce, a že by příště jeli znovu. A Milan v euforii z povedeného prvního soutěžního bloku dodal, že je rád, že je v kapele se mnou. Hurá!
A tak jsme si v Gaudeamu dokázali, že při troše snahy a soustředění dokážeme slušně odvést práci profíků muzikantů z plzeňských divadel, a umíme jí opepřit trochou přívětivého vztahu ke zpěváčkům i jejich rodičům. A že to množství úprav dáme v triu Janata-Kouba-Buňata taky dohromady, když nám ve „svých“ regionech pomohou machři Vejvoda, Kuneš, Dostálová a Krasnický.
Finále soutěže Zpěváček 2010 ve Velkých Losinách za Gaudeamus absolvovali smyčcaři Milan, Pavla, Helenka, Martina a Vojta, klarinetisti Aleš a Marek, dudák Tibor, a taky zpěvačky Ivona s Dášou, které nám jely pomoct s krátkými hudebně-pěveckými vstupy na začátku soutěžních bloků.
Staročeské máje, Lety a Všeradice
Na pozvání Pavla a Marušky Brennerových, kteří se po přestěhování do Všeradic stali jejich váženými obyvateli, jsme jeli do malebných vesniček pod Brdy na místní festival Staročeské máje. Co bychom pro naše bývalé členy, v případě Pavla znovuobživlé členy, neudělali? V autobuse s námi cestovaly i děti z Vrbiny, a tak se Eva J., která zajišťovala dopravu, bála, abychom se všichni vešli. Vešli jsme se dobře, bývali bychom mohli vzít i toho pohledného tatínka s kšiltovkou, ale ten s námi asi jet nechtěl…
Dopoledne jsme dorazili do Let, kde jsme se v místní trochu stísněné lidové knihovně převlékli do krojů, a vyrazili postávat na seřadiště průvodu. Bylo krásné počasí, konečně po deštivém květnu, tak jsme si to sluníčko užívali. Průvod byl kraťoučký, byla to spíš taková parodie na průvod, ale místním to tak zřejmě vyhovovalo. Po průvodu jsme měli spoustu času na oběd, guláš s chlebem nebo klobása s chlebem a pivo nebo limo, a také na prohlídku stánků. Program jsme sledovali spíše jen mimochodem. Měli jsme přijít na řadu zhruba ve 3 hodiny. Program měl ale skluz, navíc profesionální Greenhornimuseli být v určitou hodinu zpět v Praze, a tak pořadatelé navrhli, že budou hrát před námi a že bychom tedy přišli na řadu později. To bychom už ale nestihli vystoupení ve Všeradicích. Čili nakonec se Jana a Marek s pořadateli dohodli, že vystupovat nebudeme. Celé odpoledne čekání tak bylo tak trochu marné. Ještěže děti z Vrbiny už měly své vystoupení za sebou, je by zrušení vystoupení mrzelo asi daleko více než nás. A ještěže s námi nejela Věra… 
Co s načatým odpolednem, když večer je ještě daleko? S holkama jsme šly na zmrzlinu a kafe k hřišti do takového kiosku. Lidi tam sledovali zápas našich hochů se švédy v hokeji, a tak jsme i my slyšely, že naši v samostatných nájezdech švédy porazili a dostali se tak do finále. (Nakonec vyhráli s Rusákama a stali se mistry světa!) Někteří z Gaudeamu poslouchali rádio v knihovně.
Po páté jsme odjížděli do Všeradic. Je to kousek, ale nás zdržely stažené šraňky. Marek je, pořadatele i vše ostatní poslal někam a jelo se dál. Ve Všeradicích nás čekala celá Pavlovic rodinka i s melounovou boulí, mňam. Tentokrát jsme se převlékali ve velkorysém sále hospody, dostali výborné bagety a zase celkem dlouho čekali na své vystoupení. Bavili jsme se koukáním z okna přímo na „jeviště“ , pojídáním boule, drbáním pohledných tatínků a tak vůbec. Konečně kolem 8 večer jsme to rozbalili. Maruška si po letech zatancovala s naprostým přehledem královničku, Pavel zazářil v Sousedské a oba opět stoupli v očích svých spoluobčanů. Maruška nám pak ještě se svými dvěma kamarádkami zatančila stepařské číslo a to zase pro změnu stoupla v očích našich.
V 9 večer jsme jeli domů, po krásném, smysluplně stráveném dni příjemně unaveni.
Únos Lucky aneb Já, banditos a můj zachránce
Předsvatební shon vrcholí. „Luci, na pátek si kdyžtak nic neplánujte… a kdyby něco, o ničem nevíte!“ Pokládám telefon: „Kájo, tak únos bude asi v pátek.“ „Hm…“
Je čtvrtek a mně se na dnešní zkoušku vůbec nechce. Je tolik věcí, které bych ještě potřebovala stihnout. Domluvila jsem si s Ivou odvoz autem. Měla s tím trochu komplikace, možná až trochu moc. Blesklo mi hlavou, že by se dělo něco už dneska? Pro jistotu varuju Carlose, ať si radši nedává pivo… co kdyby?!
Iva jako profesionální únosce družným hovorem rozptýlila všechny mé podezíravé myšlenky a během chvilky jsme se ocitly na prostranství před tělocvičnou. Naše debata nestihla utichnout, do očí mě uhodila osamělost zhasnuté tělocvičny…už nebylo pochyb. Než jsem se nadála, blížili se ke mně maskovaní „banditos.“ Svázali mi ruce i nohy, hanebně zmalovali obličej, nasadili šátek a sombréro, bez okolků si mě hodili přes rameno a sprostě mě odnášeli jako pytel zrní! Mé volání o pomoc nebylo vyslyšeno, kolemjdoucí nás zamyšleně míjeli, a dokonce ani cestujícím v tramvaji nebylo divné, že jsem spoutaná.
Bandité měli trošku problém sehnat pravého Carlose, jak jsem pochopila z probíhajících telefonátů. Obvolali jich hned několik, než se zpráva o mém únosu dostala ke Carlosovi mého srdce. J
Mezitím, co pravý Carlos vyjednával s bandity, my dojeli do klubu Limonádový Joe, kde jsem měla čekat na osvobození. Z útržků zpráv jsem se dověděla, že Carlos se banditů nezalekl, pro jistotu si však s sebou vzal dvě posily a hned několik koní pod kapotou a vydal se na LOS PALMOS, jak zněla první indicie.
Tam našel amiga v sombréru, který mu poradil, ať hledá na soutoku červené a žluté řeky dva zlaté oblouky. Jen bláhoví bandité si mohli myslet, že by Carlos jel metrem. Nasedli do auta a spěchali k Mc´Donaldovi na Florenc. Tam kromě pistole a vhodného oblečení získal i další indicii: „Hledej tam, kde sídlí opeřenec věrný jako vaše láska.“ Bez váhání se přesunuli k obchodnímu domu Bílá labuť, kde narazili na dalšího spojence – prodavačku květin. Od té Carlos získal kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru a radu, ať sleduje banditu stojícího opodál.
Já, unesená nevěsta, jsem mezitím hrozně trpěla a v lokálu s hordou únosců popíjela jeden džus za druhým…J
Carlos se svými druhy se pustili do sledování bídného bandity, který mého nastávajícího donutil dokonce i běžet! J, ale před OD Kotva byl dostižen! Vydal poslední indicii, láhev Kolalokovy limonády, a zmizel.
Kluci si mysleli, že už jsou u cíle, na Carlose však čekal ještě jeden, poslední úkol, ve kterém už mu jeho kamarádi pomoci nemohli. Musel mě poslepu poznat mezi ostatními podle bosé nohy. Doma se mi pak svěřil, že myslel, že mě pozná podle mého bolavého kloubu, ale že jako tanečnice ho máme všechny! Přešlo se tedy na poznávání podle ruky. Dlužno říci, že při této disciplíně bandité podváděli a měli tedy velké štěstí, že i přesto mě Carlos poznal, jinak by věděli, zač je toho Lucie!!!
Nevěsta zachráněna, Carlos popíjí na baru s bandity – co víc si přát?! Zbytek večera se nesl v duchu družného hovoru a tance, kterým jsme završili už tak perfektní večer.
Děkujeme všem banditům za úžasný zážitek. Moc jsme si to užili.
Vaši Lucie a Carlos, teď už šERCLOVI.
Svatba Lucky a Karla
Píše se…
Třešť – etnochoreologický seminář
Uprostřed léta jsme si našli čas a zajeli do Kulturního domu v Třešti u Jihlavy. Konalo se tam26. sympozium etnochoreologické studijní skupiny ICTM. Etnografové a choreografové z celého světa diskutovali o proměnách tance v lidovém umění. Organizátorka Daniela Stavělová pozvala Gaudeamus se Sporem Masopusta s Postem, své Vycpálkovce, Old Stars Hradišťan a ještěHlubinu z Ostravy.
Muziku jsme ke Sporu nepotřebovali, takže sejít se v létě zhruba v patnácti lidech nebyl až takový problém. Vyjíždělo se netradičně od Lékařského domu na I.P.Pavlova společně s Vycpálkovci. Zasmáli jsme se, když Vycpálkovci zaveleli odjezd a přitom nechali jednu svou tanečnici někde v obchodě. Na magistrále naštěstí bylo plno, takže jsme popojížděli pomalu a slečna nás stačila doběhnout.
Dlouhou cestu jsme si krátili vyprávěním zážitků z prázdnin, Iva nám popisovala zážitky své kolegyně z práce, a tak nám to rychle uběhlo. V zácpách jsme nabrali trochu zpoždění a Věra se začala bát, že nestihneme zkoušku. Vše se ale nakonec stihlo a po zkoušce jsme se začali hned převlékat do kostýmů.
Spor jsme zvládli myslím dobře, jen nás trochu vyděsilo přeskakování CD, naštěstí jsme se v muzice vždy našli. Při následném Karnevalu přišel Mikuláš málem o oko, když dostal přímý zásah papundeklovou maskou. Jana se naštěstí nezranila. Po skončení semináře za námi přišla Daniela, která kdysi také Spor tančila v souboru Chorea Bohemica. Naše provedení se jí líbilo a prý si živě vybavila přesně ty chyby, za které na tehdejší tanečníky Chorey křičela Alena Skálová. Tak jsme se společně zasmáli, protože i někteří z nás si ještě živě pamatují, jak přísná uměla Alenka být.
Cesta zpět už za tmy utekla rychle.
20. ročník folklorního festivalu Lidový rok Velká Bystřice
Do Velké Bystřice jsme vyrazili z náměstí Jiřího z Poděbrad v sobotu krátce po sedmé ráno. V Praze bylo chladno, ale nepršelo. Čím více jsme se blížili k Olomouci, tím více pršelo, a Velká Bystřice nás přivítala kolem půl 12 deštěm a zimou. Věci a kroje jsme nechali v autobusu a vydali jsme se hned do školní jídelny na oběd. Bylo kuře s bramborovou kaší. Po obědě jsme vzali kroje a dali si je do půdní místnosti v nově zrekonstruovaném křídle místního zámku, pak byla hned zvuková a prostorová zkouška. Jeviště bylo velké tak akorát a my tanečníci jsme se pohybem příjemně zahřáli. Pak někteří autobusem odjeli ubytovat se na kolej do Olomouce.
My ostatní zůstali ve Velké Bystřici a v dešti si procházeli pouť, stánky nebo sledovali děti z Kytice, mezi nimiž vystupovaly i holky Krištoufkovy. Diváků nebylo moc, protože počasí stálo opravdu za starou bačkoru, tak jsme Kytici dělali alespoň pořádnou klaku. Mezi vystoupeními jsme jedli frgály a pili teplý čaj (ostatní asi i něco tvrdšího), abychom se zahřáli.Míra s Radikem absolvovali několik autodromů, škoda, že pršelo… Nakonec jsme se schovali v hospodě nebo cukrárně. Na večeři jsme šli kolem půl 6, byl guláš s knedlíkem.
Teprve večer nás čekalo vystoupení rozdělené na dvě části. Konečně přestalo pršet, ale zima byla pořádná. V nově vybudovaném amfiteátru se tentokrát sešlo plno lidí. Tahákem byl nejen VUS Ondráš, ale hlavně Jiří Pavlica s kapelou, no a pro některé snad i my. Po cikánských vypalovačkách Ondráše jsme ukázali něco z Erbena. Leporela a Nahoře v táboře vzbudily takový aplaus, že jsme to ani nečekali. Stejně tak Utancovaný, který jsme si i my užili. V druhém vstupu, který následoval po Pavlicovi až kolem 23 h, jsme předvedli naše Packoviny, tedy Formanskou a Blechy, doplněné Sousedskou, písničkami a Sporem. Infarktová situace proběhla jen jednou, a to při Sporu, kdy zvukař Věře oznámil, že nejde spustit CD s nahrávkou. Nastala pauza, kdy lidé už netrpělivě tleskali, ať začneme. Marek, aby uklidnil situaci, řekl, že zvukařům nejde pustit CD, a tak musíme jen malou chvíli počkat. Zvukaři se asi trochu naštvali a řekli, že máme to CD poškrábané, tak to Marek hned zachraňoval. Nakonec ale vše dobře dopadlo a my Spor odtančili. Lidé, posilněni alkoholem, se evidentně dobře bavili a tleskali ostošest. K žádnému zranění nedošlo, jen boty nás všech dostaly zabrat, to bahno jsme z nich dostávali ještě doma! A Věra se z toho údajně poškrábaného CD vzpamatovala až druhý den…
Po sbalení věcí jsme ještě chvíli počkali na závěrečný ohňostroj, jehož cenu jsme odhadovali na půl melounu. Byl velkolepý. Kde na to ti Hanáci berou…? Pak už jsme jeli na koleje, někteří ještě hráli na chodbě, ostatní šli spát. Kluci nám pak ráno vyprávěli o své noční výpravě do hospody a pak i na kolej, kde místo teenegerek vzbudili nebohé děti, které na ně chtěly zavolat pana učitele. Že se nestydíte, hoši! Ráno měli všichni místo očí jen štěrbiny a já se modlila, abych Pavla nemusela v Pitterových kolečkách nadnášet.
Nedělní ráno nás přivítalo o poznání lepším počasím, už nepršelo a sem tam vylezlo i sluníčko. Z kolejí jsme jeli na devátou na snídani, zabalenou bagetu se salámem, a pak hned na krátký výlet na Svatý kopeček. Tam jsme se potkali s naším bývalým členem, Davidem Sloukou, který v Olomouci bydlí. Setkání to bylo velmi příjemné, vyprávěl nám, kde žije, čím se živí, vyptával se na naše děti atd. Prohlédli jsme si baziliku a pak zašli do příjemné kavárny. Ve dvanáct už jsme byli zpět v Bystřici na obědě. Byl řízek s bramborem. Pavel, Pavla a Lůca byli mezitím, co my si prohlíželi Svatý kopeček, na krojované mši v Bystřici. Následného průvodu a setkání Hanáků v amfiteátru se zúčastnilo více než 500 krojovaných lidí! To je tedy výkon.
Odpolední program začínal ve dvě hodiny. Měli jsme opět dva vstupy, nejprve České tance a po hodinové pauze Pitterova kolečka. Oboje sklidilo slušný potlesk. Pak už jsme jen počkali na závěrečný ceremoniál a kolem půl šesté vyrazili zpět do Prahy. Na cestu jsme dostali krabici plnou řízků s chlebem a paprikou a pár baget, k tomu ještě každý perníkové srdce. Hanákům zdar!
V autobuse jsme dospávali předchozí noc a plánovali další souborové akce.
Vystoupení na VŠE pro zahraniční studenty
Jasně že byly po vystoupení chlebíčky! Tím ale tradiční vystoupení v září na VšE končí. Na začátku bylo čištění bot pro ty, kdo to neudělali hned po vystoupeních ve Velké Bystřici. Pak předávání dětí. Ty malé v kočárku hlídala při vystoupení Věra, ty větší vzorně seděly u muziky a dívaly se na vystoupení.
Samotné vystoupení zahájila píseň Vojáček, během které se kluci tanečníci musí dostat do prostoru. Pak byla Kolečka z Lužnice ve velmi mírném až ospalém tempu (příště bychom si to přáli rychleji, ale ne zase moc). Pak byla píseň s dudami, kde se muzika se zpěvačkami dohadovali, jestli se vojáček bude těšit s vraným koněm nebo se svým kvérem (Mírova varianta). Následovalo Prádlo, které bylo odměněno potleskem při Bohoušově návratu zpoza prostěradel. A pak pokračovala pro holky, co se převlékaly do Mýta, smršť písničky, Sousedské a hurá na Skočnou. Dokonce jsme si stihly zavázat i zástěry. Odnesla to jen Ivina spodnička, která mrška už se zase během tance začala párat. Tanec s publikem a společný tradiční zpěv Dudlaj, dudlaj úspěšně ukončily naše vystoupení. A pak už jsme se opravdu vrhli na ty chlebíčky.
Setkání lidových muzik
Píše se…
Přehlídka choreografií Nový Bydžov
Píše se…
Večer se souborem Gaudeamus a jeho hosty, U Hasičů
Mít každý rok představení v pražském divadle bylo už dlouho přáním nejen Věry, ale i nás ostatních. Naši příbuzní a přátelé by nás pravidelně mohli vidět a slyšet v Praze. Proto jsme na 11. prosinec zamluvili Divadlo U Hasičů a začali už na jaře a v létě přemýšlet, co bychom na koncertu předvedli. Nová choreografie Jiřího Pittera s úpravou Marka Má panenko rozmilá byla logickou volbou, ale co dál? Další nové věci teprve vznikají… Věra přišla s nápadem, že po několika letech obnovíme Čertovskou suitu a vánoční pásmo. Proč ne? Koncert v době adventu k tomu přímo vybízel.
A tak jsme se pustili do tvrdé práce. Nás, kteří suitu stavěli ještě s Alenou Skálovou v devadesátých letech, sice pár v souboru ještě je, ale většina nových členů se musela nadřít tramlu do čertovské polky spolu s oním typickým štronsem, o škodolibém rychlokroku v čertovských kolech ani nemluvě. Padlo na to nespočet zkoušek i dvě soustředění. Stejně tak tvrdě se pracovalo na vánočním pásmu.
Věra měla také prima nápad přizvat k práci na koncertu Dětský folklorní soubor Kytice, jehož vedoucí Milena Pitterová je s Gaudeamem úzce spjata a jehož někteří bývalí členové jsou dnes členy Gaudeamu. Konečně jsme pozvali také Vojtovu Lidovou muziku z Chrástu, která s námi už několikrát vystupovala. Vznikl neuvěřitelně pestrý program, který měl spád a skvělou atmosféru. První polovina se nesla v duchu vojenském, nechyběl Hulán, Zahrajem si na vojáky v podání Kytice, vojenské písně Chrásteckých, Má panenko rozmilá a několik nových hudebních úprav, a to nejen Markových, tentokrát byla autorkou i Maruška Kožená! Spor Masopusta s Postem uzavíral první polovinu.
Hlavně děti v hledišti se už nemohly dočkat čertů v druhé polovině večera. Jejich spontánní projevy, když se objevili první rohatci, byly nádherné. Někdo plakal, druhý se smál a třetí ukazoval prstem a vykřikoval: „To je máma!To je máma!“ Bavili se nejen ti v hledišti, ale i my na jevišti. Čertovská skočná a Ovečky dětí z Kytice skvěle pasovaly do adventní nálady, naši Tři králové nenechali jedno oko suché od slz smíchu a Betlém v úplném závěru večera zase od slz dojetí. Zkrátka byl to podařený večer!
Při posezení v divadelní restauraci jsme si pak nadšeně vyprávěli zážitky z právě skončeného koncertu. A do té povznesené nálady nám Milan s Karolínou oznámili, že se budou v září brát. A na to se napijeme!
Vánočně pro seniory VŠE
Ani letos nemohlo chybět předvánoční vystoupení pro bývalé zaměstnance VšE. Sešli jsme se v menze kolem 17 hodin a začali se převlékat. Zjistili jsme, že Martinovi chybí královská koruna, jinému šátek nebo kožíšek, to jak jsme si před dvěma dny v divadle v rychlosti předávali kroje, ale nakonec jsme všechny kusy kostýmů nějak dohromady dali a mohli jsme jít na věc.
Vánoční pásmo obnovené po několika letech jsme seniorům předvedli v patřičné náladě, zazpívali jsme si společně koledy a nakonec se hladově vrhli na tradiční řízek s bramborovým salátem, letos doplněný i smaženými rybami, kdo chtěl.