Rok 2011

Píše se…

Souborová muzika uspořádala v rámci přípravy na natáčení nového CD další z jarních koncertů v koncertní a výstavní síni Atrium. Naším hostem byla tentokrát muzika „šmidlata“ z Pardubic, která už několik let hraje s chrudimským souborem Kohoutek.

Atrium není jednoduchý prostor. Bývalý kostel na Žižkově má těžkou akustiku s dunivou ozvěnou, kde se jen těžko prosazují zpěváci proti hudebním nástrojům. Koncert ale dopadl výborně: naše drobné kusy se doplňovaly se širokými smyčci Východočechů, kteří jsou ve vynikající formě. Pardubičtí, vedení Tomášem „Krtkem“ Dostálem, zahráli také úpravy od Marka a Vojty a Gaudeamus se blýskl svou oblíbenou písní o Levanduli, kterou upravila pardubická Iva Dostálová. Po koncertě jsme se sešli v naší oblíbené hospůdce za rohem, dokud nejel šmidlatům poslední vlak.

Dalo by se říct, že osmnáctý ročník středočeského folklorního festivalu už nemůže ničím překvapit. Opak je ale pravdou.

K různým obměnám došlo už několikrát v předchozích letech, ale většinou nebyly nijak zásadní. Letos náš ale čekalo několik novinek:

1) Poprvé jsme v Tuchlovicích vystupovali oba dva dny – tedy jak v sobotu, tak v neděli. Což znamenalo v okolí Tuchlovic spát, stravovat se zde dva dny (tzn. v sobotu ve školní jídelně –hurá; v neděli v sálu České hospody – ach jo) a obejít místní stánky a atrakce asi stokrát…

2) Velkou novinkou byly soutěže, které měly potěšit účinkující i diváky. Jednalo se o anketu o nejsympatičtější soubor, v sobotu večer se zase soutěžilo ve folklorním pětiboji a v neděli se volila Miss folklor. Začnu od konce – na miss jsme zástupkyni neměli, takže nebylo komu fandit, a tak ani nevím, jak vypadal průběh soutěže. V soutěži o nejsympatičtější soubor jsme se překvapivě umístili na třetím místě za soubory Čtyřlístek a Rosénka. Děkujeme! V sobotu večer se konal folklorní pětiboj, ve kterém zástupci souborů bojovali proti sobě v různých disciplínách. Sice jsme nevyhráli, ale náš soubor měl ten největší, nejlepší, nejhlasitější, nejveselejší a další nej „fan club“, takže určité vítězství tam bylo, aspoň pro nás – soutěžící. Za zmínku stojí ještě jedna disciplína, která určitě přiměla organizátory příště vyzkoušet úkoly, které chystají pro soutěžící – jednalo se o snědení suchého krajíce chleba na čas. Zdá se to jako banální úkol, ale zkuste si sníst na čas suchý chleba bez kapky vody, zvlášť když na vás všichni kolem křičí „Dělej, žvejkej!“

3) Sobotní odpolední program měl letos motto „Bez práce nejsou koláče“, a tak se vystupující soubory představily s různými tanci, které zapadaly do tohoto tématu. My jsme vystoupili s Utancovaným, Buchtami a Formanskou baladou. Nedělní odpolední program měl zase podtitul „Galaprogram“ a vystoupily v něm jak dospělé, tak dětské soubory. My jsme vystupovali až na konci programu, a tak jsme celé gala zakončili naší Čertovskou suitou. J

Jsem zvědavá, jestli příští ročník festivalu přinese taky nějaké novinky…

Do Strážnice jsme odjížděli v pátek odpoledne, večer jsme totiž měli vystupovat v zahajovacím pořadu na Bludníku s Formanskou baladou. Odjezdu předcházela více než měsíční příprava. Totiž Martin nám odjel do Anglie trhat jahody (o zkušenostech své první opravdu „tvrdé fyzické“ práce vám povypráví jistě rád sám) a nechal po sobě prázdné místo v Cestě. Kdo to zatancuje? Jana naštěstí přivedla skvělého tanečníka Zdeňka, se kterým se zná z Prodané nevěsty a který Martina nahradil více než skvěle! A za druhé, Míra si udělal něco s vazy na noze a měl to mít dva měsíce v klidu. Kdo zatancuje Půsta?! Růža! Není sice chlap, ale toho z ní uděláme…

Do Strážnice jsme dorazili akorát tak na večeři, ale my, co jsme tancovali koně, jsme se báli, že to nestihneme, tak jsme se najedli z vlastních zásob a převlékli do kostýmů. Program byl ale hrozně dlouhý a soubory příliš nedbaly na minutáž, čili jsme se dostali na řadu až dost pozdě a večeři bychom bývali stihli. Vynahradili jsme si to po půlnoci, kdy jsme se rozprchli po areálu zámeckého parku, prošli si stánky s dobrotami, popíjeli, poslouchali hrající a zpívající muziky a prodírali se davy lidí, kteří každoročně zaplní i ten poslední kout parku.

Ubytovat jsme se jeli až kolem 2h ranní do chatek nedaleko, byla děsná zima, a tak se někteří dál zahřívali pitím, blbnutím a dalšími hrami, my ostatní na sebe navlékli všechno oblečení a šup do postýlek. Ráno někteří nevěděli, s čím se probudili (Honza vám může vyprávět o své krásně vymalované noze…)

Sobotní dopoledne jsme strávili na Zámku, nikoliv prohlídkou, ale zkouškou na večerní pořad. Autem dorazila Iva F. s Mírou a Zdeňkem. Počasí se střídalo jako v dubnu, chvíli pršelo, chvíli slunce pražilo, ale nálada byla dobrá. Oběd jsme měli tradičně v campu a pak jsme měli volno. My dámy jsme se vrhly na tretky, chlapi asi na pivo, jiní se folklorně bavili. Odpoledne byla ještě zkouška Sporu na Bludníku. Nutno říct, že moje nervozita z role Půsta postupně narůstala, když se při zkoušce objevilo Bufo, ve kterém jsou mnozí původně z Chorey a Spor Masopusta s Postem tudíž znají jako své boty. Trochu jsem se bála srovnání…

Večer se přiblížil a ve 20h začal pořad na Zámku, soubory se střídaly, Ondráš sklízel ohromné ovace, jejich šachová partie zaujala asi všechny, my předvedli úryvky z Cesty, Utancovaného, Koně, Blechy, Leporela a jiné, pořad plynul svižně a nejednou Honza začal shánět pláštěnku a klobouk na Hasiče. Prý si to připravil do stanu u jeviště, hledal to teď všude, ale už nebyl čas, Ráďa mu duchapřítomně půjčil nějaký klobouk. Po vystoupení byl Honza zdrcený, že by to někdo ukradl?, prohledali jsme snad všechno. Ale museli jsme se rychle přesunout na Bludník, kde začínal další pořad Folklor a Divadlo, ve kterém jsme tančili Tři krále a Spor. Tam Honza znovu prohledával své věci, když se ho Míra klidným hlasem ptá: „Co hledáš?“, ta pláštěnka a klobouk byly totiž jeho. „No asi jsem ztratil tvou pláštěnku a klobouk…“, Honza na to.

„Tu mám já! Válelo se to tam na zemi ve stanu, tak jsem to vzal,“ povídá Míra. To, že to sebral ještě před Hasiči, mu evidentně nevadilo. No hlavně, že byla pláštěnka a klobouk na světě.

Muzikanti a někteří tanečníci se oblékli do civilu a šli se dívat na pořad, my ostatní, Tři králové a Půsti s Masopusty, jsme se převlékli do kostýmů. Čekání bylo dost dlouhé, zima začínala být jako v březnu. Na jevišti jsem se ale neklepala zimou, spíš trémou. Ještěže je Bludník tak obrovský a diváci tak daleko od jeviště, že nebylo vidět, jak se mi klepou ruce i nohy. Naštěstí vše dopadlo dobře, Ivu jsem při švihání nohou nekopla a obrovská čepice, kterou mi Helenka Pěkná vyrobila tak vysokou, abych byla vyšší než Radek za mnou, mi také nespadla. Pak už jsme to jen pořádně zapili, zahráli jsme si a zazpívali a opět kolem 2h ranní jeli do chatek spát. Silné povahy pařili skoro až do rána.

V neděli ráno jsme notně unavení dorazili do areálu parku, koupili si kávu a skvělé a neuvěřitelně obrovské, v porovnání s pražskými, trdelníky na cestu, nasedli do busu a vydali se zpět do Prahy. Většina z nás pak usnula. Strážnice byla opět příjemným zážitkem, nejen folklorním.

Píše se…

Do Chrudimi jsme odjížděli v pátek za krásného počasí už ve 4 odpoledne. Pavla se půl hodiny zdržela, začátek školního roku je náročný nejen pro děti, ale i učitele. J Naštěstí jsme stihli plánovanou zkoušku na Resselově náměstí v Chrudimi po šesté hodině. Když jsme uviděli jeviště, upřímně jsme se vyděsili. Slibovaných 6x8metrů pro tanečníky se smrsklo na zhruba 5×4 metrů, protože na jevišti s námi byla, oproti původnímu plánu, i muzika a zpěvačky, střecha byla zkosená, vepředu byly mikrofony a navíc se tančilo ve výšce, což není nikdy příjemné. Byli jsme nuceni zredukovat páry ve Skočné i v Utancovaném, jinak bychom se tam ubili a možná i zranili.

Po zkoušce jsme zašli na večeři do restaurace v místním muzeu a pak už spěchali do školy se převléct do krojů. Pořad Noc v tanci začínal ve 20h, my měli dva vstupy, nejprve České tance a pak Blechy. Skočnou muzikanti pěkně rozpálili, takže i těch 6 párů mělo na jevišti co dělat, aby někdo nespadl nebo do sebe nevrazil. Mezi vstupy jsme pojídali koláčky, popíjeli všechno možné, povídali v buse a podobně. Do 23h jsme čekali na Janičku, která přijela vlakem ze svatby své kamarádky, a pak už se jelo do Horního Bradla do rekreačního centra spát.

Trochu jsme bloudili, ale ne moc, a pak jsme svým halasným pokřikováním při hledání správných chatek asi vzbudili několik rekreantů. Kolem půl jedné v noci jsme se chystaly s holkama spát, ale dorazili k nám kluci, tak jsme trochu zapařili. Výtečně jsme se bavili při skládání písničky pro Milana a Káju a vymýšlením toho, co bychom jim na svatbě provedli. Ve tři ráno už jsem zavelela k odchodu, kluci se opravdu zvedli a silnější povahy pokračovaly skoro až do rána.

V sobotu jsme vstávali brzy, abychom stihli zkoušku a snídani. Na snídani jsme ale dorazili až kolem desáté a zjistili, že z jídla toho moc nezbylo. Jako kobylky jsme se hladově vrhali na cokoliv, co číšník přinesl. Chudák to ani nestíhal pokládat na stůl. Po snídani jsme se vydali na nákupy. Bylo krásné počasí, náměstí plné stánků, poblíž restaurace s mochitem, kávou a jinými pochutinami. Skvěle jsme se pobavili ve wietnamském obchodě, kde jsme si, my dámy, nakoupily klobouky na Milanovu svatbu. Modely za 99Kč stály opravdu za to! Volno jsme měli až do 3 odpoledne, kdy začínal na náměstí pořad Nejlepší z úrody, kde jsme měli opět dva vstupy, Má panenko rozmilá a čerty. Čerti měli velký úspěch. Pořad se protáhl, protože většina souborů nedodržovala minutáž, takže jsme skončili až kolem půl sedmé. Pak jsme se ještě stále v teplých čertovských krojích při 3Ostupňovém vedru fotili ve starém kostele, který chrudimští krásně zrekonstruovali na Muzeum barokních soch.

Po večeři jsme se přesunuli do krásného tanečního sálu, kde se hlavně díky naší skvělé muzice zábava rychle rozproudila. Tančilo se, zpívalo, vyučovalo a drbalo. Po půlnoci jsme odjížděli do Bradla a kolem 1h jsme vyčerpaní ulehli do postýlek. Prověření pařiči ovšem ještě pokračovali…

V neděli jsme vstávali ještě dříve než v sobotu, už po šesté! Fůůůj! Chtěli jsme stihnout snídani, převléct se do krojů a být připraveni na mši v půl deváté. Tentokrát jsme na snídani byli první, takže jsme se najedli i napili do sytosti. Pak rychle do krojů a na mši. Tam na některé dolehla únava a při kázání podřimovali, i když kněz mluvil docela zajímavě. Při přijímání jsme zazpívali Aby nás Pán Bůh miloval a pak vyšli před kostel, kde jsme ještě krátce zahráli a zazpívali. Velebný pane mělo ohromný úspěch, páter se jen uculoval. Převlékli jsme se, nasedli do autobusu a Tomáš nás vesměs spící odvezl až do Prahy.

Vystoupení bylo určeno francouzským učitelům, kteří měli na VšE konferenci. Zkouška začínala už v 16 hodin, což byl problém pro většinu pracujících. Nejprve tedy v aule kluci a Janička položili od Artamy zapůjčený baletizol, Jirka Svoboda a pan Dankovič zajišťovali zvuk a světla (v aule byli už od rána!), dětičky se seznamovaly s prostředím. Kolem půl páté už jsme se sešli téměř všichni, projeli jsme jednotlivá čísla, ne celá, muzika si vyzkoušela mikrofony a ve čtvrt na šest jsme se šli převlékat do jiné učebny. Před šestou se do auly začali trousit diváci, moc jich bohužel nebylo, protože souběžně s naším pořadem probíhala pro účastníky konference prohlídka města, tudíž většina z 800 učitelů dala přednost Praze. Ti, co přišli, ovšem nelitovali! Naopak!

Pětačtyřicetiminutové představení jsme zahájili Utancovaným, Hulánem a písničkami. Pak jsme se převlékli do Koňů a Prádla. Následoval převlek do Má panenko rozmilá a Sousedské. Písničky prokládaly naše tance a celý večer jsme zakončili Sporem. Byla to pestrá mozaika, která učitele zaujala natolik, že v závěru dlouze tlaskali a volali na nás „brrravó!“ Jarka šiktancová se přišla také podívat a říkala: „vy jste snad pořád lepší a lepší!“, což nás samozřejmě potěšilo. Dokonce jedna z divaček dala Honzovi vizitku a francouzsky si s ním povídala o možnosti zájezdu našeho souboru do Francie. To by bylo báječné. Tak uvidíme, kam za rok v létě soubor pojede…

Po vystoupení na nás čekaly výborné ovocné zákusky. Však jsme si je zasloužili, zvlášť Věra a Iva Foukalka za skvělou organizaci! Spokojeni jsme se rozešli domů.

Po koncertě v divadle U Hasičů v prosinci 2010 jsme odtajnili naše plány na to, že se s Kájou vydáme na společnou cestu životem a hopla – třičtvrtě rok se s třičtvrtě rokem sešel a slavná událost nastala.

Chtít po (tehdejším) ženichovi, aby napsal zápis ze svojí vlastní svatby, je podle mého názoru kontraproduktivní, ale pokusím se.

Svatba byla v sobotu od deseti hodin ráno ve Vrtbovské zahradě na Malé Straně. Čas poněkud nekřesťanský, přesto dorazilo přes sto hostů. I když jsme celý týden neklidně sledovali oblohu a předpověď počasí, den se zdál být jako ze znělky The Simpsons a teploty akorát pro společneské oblečení.

Gaudík jako vždy nezklamal – úžasné kloboukové kreace (všech) holek a (většiny) kluků dodaly společnosti efektní nádech, který naše fotografka Petra nadšeně okomentovala: „To je hustý, ty jsou fakt výborný!!!“

Ve víru příprav, setkávání, připíjení, zdravení, focení, dalšího připíjení, organizování a ještě připíjení se obřad samotný skoro ztratil. Nebýt toho, že jsem Káju jako nevěstu nechtěl vidět dřív, než při obřadu (a povedlo se to), ani bych si nevšiml, že už proběhl. Pražská Kantiléna, dívčí sbor, kde Kája zpívá (a taky její sestra a její mamka je tam sbormistryně a já je občas doprovázím na housle) se postarala o krásný soundtrack, takže maminky brečely (nejen ty naše), pánové s utajovanou slzou oku zahřívali játra a my dva jsme si užívali nejhezčí den v našem dosavadním společném životě.

Bohužel náš oficiální čas v zahradě byl omezen dalším obřadem, takže po nezbytném společném focení se svatebčané rozprchli – někteří posilnit se na večer, někteří ještě pokochat se krásami Vrtbovské zahrady.

Večer se pak odehrával v restauraci U Papežů na Chodově. Hosté se postupně trousili a přicházeli dobře naladěni i přes to, že bylo potřeba nejprve najít správnou adresu (zjistili jsme Starochodovské 28 jsou dvě a na té druhé je… ehm… červená lucernička) a pak ještě správnou svatbu (byly tam najednou tři).

K zábavě, tanci a poslechu hrála kapela našeho kamaráda Svatba Tereza, která se pro tuto potřebu přejmenovala na Svatba Kája (a bohužel v této sestavě hráli naposledy). Postarali se o opravdu výbornou atmosféru. Proběhly klasické Gaudeámí zvyky – písnička, tanec se všemi a všema, dárky a dary… Pak už se zábava rozjížděla samospádem.Naší dohodu s Kájou, že v devět zmizíme, abychom z naší svatby taky něco měli, jsme skoro dodrželi – když jsme zjistili, že lidem je dobře, jídla a pití je dost a muzikantů taky, tak kolem desáté jsme se vytratili abychom…

Fotky z naší svatby jsou k vidění v galerii zde.

Závěrem několik postřehů:

Japonský turista, který se ke svatbě ve Vrtbovské zahradě nachomýtl a považoval jí za úžasné folklorní představení;

Pan ředitel ZUš Křtinská Hlucháň se svým komentářem: „Tyhle dva (nás) jsem dal dohromady, tuhle (Martinu A.) jsem vám poslal do souboru, tak byste mi už konečně mohli zahrát na Festivalu Jižní Město“;

Eva Janatka, která si jako manželka svědka koupila fakt hodně sexy nové boty;

Je úžasný pocit zahrát si „Když jsem koval koníčky“ na vlastní svatbě;

Řidiči Karel a Karel si zatancovali celého hada, než zjistili, že jsou na cizí svatbě;

Z rautu, který byl neustále plný jídla a pití, jsem měl jeden bramborák.

Hospoda zůstala stát;

A ještě několik poděkování:

Markovi, že mi to dosvědčil;

Janě Fenclovce a jejím spolupracovníkům za obrovskou pomoc in situ;

Celému souboru za to, že vynechali předsvatební únos a že skvělou písničku a tanec nechali až na večerní oslavu;

Všem svatebčanům za báječný den a ještě lepší večer;

Mojí Káje za to, že je.

Milan

Stejný čas, stejné místo, jiní zahraniční studenti. Tradiční vystoupení pro VšE, předvedli jsme osvědčené pecky, jako Skočnou, Sousedskou nebo Blechy, pak si zatančili se studenty a pak už si jen pochutnali na chlebíčkách s vínem, džusem nebo vodou.

Píše se …

Muzika našeho souboru je tradičním účastníkem pražského Setkání lidových muzik, které se letos konalo v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Letos ale nemohla Pavla, a tak jsme se chvíli domlouvali, jak se k věci postavíme. Nakonec jsme ale využili toho, že hrajeme na soutěži Zpěváčci ve Velkých Losinách – zpěvačka a houslistka Zuzka Roudnická ze souboru šáteček ze Semic, kterou jsme doprovázeli ještě před rokem, se naučila přes noc noty, přijela, zahrála a vše bylo v pořádku. Tím jsme splnili tematické zadání letošního ročníku, který byl věnovaný tématu „Soužití“, včetně soužití generací. Druhým naším hostem byla Lucka Krištoufková, účastnice letošních Losin, které bylo letos jedenáct. Těžko jsme ale ve věkovém rozpětí mohli stačit na vystoupení souboru Kytice, kdy si se svými vnuky zazpíval pan Josef Somr (věkové rozpětí účinkujících bylo větší než 70 let).

Na večerním volném hraní pro tanečníky se nás nesešlo moc, ale byli jsme schopní s přítomnými Vycpálkovci složit dohromady improvizovanou muziku. Někteří z nás táhli zábavu až do zavíračky o jedenácté a v blízké hospodě U švejka až do půl druhé do noci.

Na divadelní večer U Hasičů jsme se těšili, nepřeháním, celý minulý rok. Pozvat příbuzné a známé jednou za rok do divadla, předvést své novinky a přizvat k tomu příjemného hosta, se kterým se dobře vystupuje, to je zkrátka radost. Tentokrát Věra oslovila Rosénku a udělala dobře. Diváci byli nadšení, a to samozřejmě nejen čísly Rosénky.

Světelná, zvuková a prostorová zkouška začala v jednu odpoledne. Věra měla obavu ze svícení Cesty, protože tentokrát nemohl Jirka Svoboda, ale profesionálové od Hasičů předvedli, že své práci rozumí, a tak vše proběhlo v klidu. Zkoušely se také spoje mezi našimi čísly a čísly Rosénky, aby vše dobře navazovalo a program běžel jako po másle. Nazkoušeli jsme i závěr se zpíváním koled, který nakonec na představení dopadl úplně jinak, ale nikdo z diváků to nemohl tušit. Pak nás vystřídala Rosénka a my se šli najíst a pomalu se začali chystat na představení.

 

Večer jsme odstartovali úryvky z Cestou krajinou, následovala Rosénka s tancem Co sa stalo, navazovaly písničky, Hulán a Pitterova kolečka z Lužnice a pak měla muzika a zpěvačky souvislý blok písniček, který vyvrcholil křestem našeho nového CD Co se to tam blejská. Marek, Věra a Jarka vymysleli, jak zahrát co nejvíce nových písniček a přitom neunavit diváky, kteří přišli spíše na tanec a muzice tolik nerozumí. Vznikl svižný blok, ve kterém zazněly třeba jen první sloky skladeb, takže melodie a zpěváci se měnily rychle za sebou. Klobouk dolů před muzikou, která si vše musela zapamatovat a dobře za sebou zahrát. Jeden zádrhel to ale přece jen mělo. Muzikanti se z Cesty museli komplet převléci do krojů během několika minut. A to byl mazec. Muzikantky nemajíce trénink a zkušenost v rychlých převlecích, si nepřipravily sponky, boty, punčochy a kusy krojů tak, aby je měly přímo po ruce. Tahaly je porůznu z tašek, neobratně a v rychlosti jsme to na ně, my tanečnice, navěšovaly. Byl to stres, ale zábava zároveň. Naštěstí se vše stihlo, nicméně Vojta prý zmeškal jeden nástup, Marek po celou první polovinu bojoval se všemi svými nástroji a vždy nějaký hledal a zpěvačky se prý s takto hektického převleku vzpamatovávaly ještě v druhé polovině. Jó holky, Věru na vás! Ta by vás rychle vycvičila.

V hledišti ale samozřejmě nikdo nic nepoznal. První polovinu večera uzavřel křest nového CD, Marek na jeviště pozval zástupce VŠE, bez které by CD nemohlo vyjít, a pak přišlo překvapení. My tanečníci, přesněji řečeno Eva Janatka, jsme nechali muzice a zpěvačkám vyrobit krásný dort s obrázkem z přebalu CD, do dortu jsme zapíchli ještě dvě rachejtle a Markovi i ostatním jen poklesla čelist, protože nic takového nečekali. Pak už jsme si všichni připíjeli šampaňským, opona se zatáhla a slavilo se až do noci… To trochu předbíhám, protože nás čekala ještě druhá polovina vystoupení.

Opona se otevírá a my zapalujeme oheň, tedy ne doslova samozřejmě, ale tancujeme úryvky ze Svatojánské, pak Rosénka přichází se svými rozvernými a trochu opilými čarodějnicemi. Diváci se skvěle baví. Následují další kousky naší Svatojánské, čarodějnice a jedinečná kořenářka Zdička. A pak už jsme v době vánoční. Rosénka zatancovala kouzelné Paste sa ovečky, my Tři krále a pak Rosénka potěšila nejen všechny děti v hledišti, kterých bylo letos snad ještě víc než loni. Nechala je nahlédnout do dílny samotného Ježíška. Jak to ten Ježíšek dělá, že stihne zařídit tolik dárků? Má na to lidi! Andělé o Vánocách mají plné ruce práce a vše musí být perfektní a hlavně včas pod stromečkem. Nádhernou vánoční atmosféru večera uzavírá náš Den přeslavný, Čas radosti a společné zpívání koled. Kdo tam nebyl, neuvěří. Tak krásný večer byl dárkem pro nás všechny. Tak zase za rok! Už máme zamluvené divadlo…

Jako už tradičně, sešli jsme se v menze VšE, abychom zahráli, zazpívali a zatančili bývalým zaměstnancům VšE. Protože toto vystoupení začíná vždy brzy, letos v 16:45, pracující dost často nestíhají dorazit, a tak i letos musely nastoupit zasloužilé matky. Dětí a kočárků se letos sešlo opravdu hodně, i díky Marcelce – bývalé tanečnici, která se nám přišla ukázat i s oběma svými holčičkami. Ale k věci.

Všichni dorazili relativně včas, i Zdička se stihla převléci do kroje, Anička zaťala zuby a s horečkou také dorazila a my s Martinem jsme na poslední chvíli zkoušeli prvky do Pitterových koleček, protože jsme to spolu ještě netančili. Dětičky jsme usadili na židle a mohlo se začít. Měl jsem holku a Pitterova kolečka proběhla celkem hladce, jen my s Martinem jsme v jednu chvíli hledali kroky, ale naštěstí jsme je rychle zase našli. Pak jsme se běželi převléct do vánočního a muzika mezitím zahrála písničku a Sousedskou a pak už následovaly jen vánoční písně a Den přeslavný. Dětičkám, ale hlavně důchodcům se vystoupení opět líbilo.

Převlékli jsme se a šli na zasloužený řízek s bramborovým salátem, nechyběl dortíček, kávička a pro některé i adventní kalendář a neuvěřitelně dobrá čokoládová figurka na stromeček. Mňam!