Rok 2006

5. ledna - novoroční posezení

Tradiční novoroční posezení se letos odehrálo v netradičním prostředí - v restauraci U Demínky na křižovatce Anglické a Škrétovy ulice. Příjemné prostředí zakouřené a hlučné putyky nás inspirovalo ke konzumaci utopenců a tlačenek. I když nás zpočátku nebylo mnoho a postoupili jsme několik stolů i cizím hostům, v průběhu večera se nás i s bývalými souboráky sešlo tolik, že jsme si půjčovali židle od oněch hostů, kterým původně místa nabídli. Přes veškeré škaredé pohledy ale stoly nehodlali opustit a místnost praskala ve švech.

"Sranda musí bejt." a na novoročním posezení Gaudeamu to platí dvojnásob!


3.- 5. února - Kačerov

Letošní Kačerov byl tak úspěšný, že zápis do kroniky zapsaly hned dvě nadšené redaktorky. Vyberte si:

Hanka Prokopová
Zuzka Svobodová


7. února - vystoupení pro zahraniční studenty

Úterní podvečer nás přivítal ve Studentském klubu VŠE, kde nás čekalo vystoupení pro zahraniční studenty. Moderní prostředí ostře kontrastovalo s lidovými kroji ve zhruba čtvrthodinovém pásmu tanců a písniček. Studenti si nás fotili a filmovali svými fotoaparáty a zdálo se, že se jim krátký program vcelku líbí. Studená sprcha ale přišla po vystoupení, kdy místo pozvání k hodovní tabuli nám přinesli tác s řízečky velikosti dětské dlaně.


18. února - Pošumavský věneček

V národním domě na Smíchově se tento den konala veliká sláva: 70. Pošumavský věneček.

Tuto velkolepou akci pořádalo Sdružení rodáků a přátel Chodska a Pošumaví v Praze. Ples začal grandiózním nástupem, po obvodu sálu se rozestavili vystupující soubory a středem vpochodovali vlajkonoši. Po několika uvítacích projevech začal program: ve velkém sále se střídala jihočeská dechovka a vystupující soubory a v malém, spíše poslechovém sále s malinkým tanečním parketem, kapela s elektrickými nástroji. Náš čas nadešel asi po hodině a v dvaceti minutách jsme předvedli Měl jsem holku, Mateníky, Sousedskou a Utancovaného, dle svědků s úspěchem. Ještě nás čekalo hraní v malém sále, tam se spíše zpívalo, s jednou výjimkou - Sousedskou, ta, jako sólový tanec, nepotřebuje velká prostranství. Poté jsme se zčásti převlékli do civilu, zčásti ne a šli jsme si užívat folklóru, protože ho bylo oproti ostatním, spíše dechovkovým plesům, hodně. A dokonce pana premiéra jsme si mohli na vlastní oči prohlédnout, ale největší zážitek večera to nebyl.


8. března - Vystoupení muziky v Atriu

O vojácích a panenkách

Introdukce
Šly muziky do Lazu
Okolo Kláštera
Střibrný měsíčku
Zelený jaloveček

Husárek
Chlapče, chlapče modrooký
Chodila matička
Husaři

Šila košiličku
Vojenské mundúry
Až ještě jedenkrát

přestávka

Pod naší stájí
Zverbovanec
Na tom našem nátoníčku
Šavlička
Alou vojáci

Pod našima okny,...
Neplač holka pro mě
Škoda tě Jeníčku

Tamhle u Dunaje
Skřivánek

Když vojáček narukoval
Čtrnáct let

Po delší době jsme se odhodlali opět uspořádat samostatné vystoupení muziky a zpěvaček. Musím říct, že ten více než roční odstup od poslední takové akce (křtu CD na podzim 2004) byl jen k dobru věci. Milan se od té doby už usadil a zorientoval v roli prvního houslisty a navíc jsme stihli zaučit nové posily Martinu s violou a Lenku, která Milanovi hraje druhé první a tím, jak rádi říkáme, "mu dodává potřebnou jistotu". A zpěvačky se našly v těch několika sborových úpravách, které jsme s Milanem napsali (a jednu vyprosili od Malé české muziky).

Ano, musím říct, že tohle byl první samostatný koncert muziky, za který jsem se jako vedoucí nestyděl. Muzikanti hráli přesvědčivě a bez chyb, a na jevišti jsme konečně nevypadali, jako že se bojíme. Říkám to proto, že jsme dostali pochvalu i od Jarky Šiktancové, pro kterou to prý byl "skutečně koncertní zážitek".

Snad jen ten můj průvodní text - no, ... příště se budu muset asi méně nervovat z toho, jak se vystoupení povede ostatním (protože s tím odnynějška už starosti nebudou), a více se soustředit na svůj výkon.

No a na závěr koncertu přišlo překvapení pro mě. Vojta si vzpomněl, že mi za měsíc bude třicet a zorganizoval mi veřejné blahopřání. No, nějak jsem to na tom jevišti přežil, a děkuju za památníček s podpisy a za věnec buřtů - z těch byly samozřejmě o měsíc později dobře uležení utopenci pro všechny!

Marek


10. března - vystoupení pro cestovní kancelář

Tento páteční večer patřil klientům cestovní kanceláře, kteří se přišli pobavit do Velké klášterní restaurace na pražském Strahově. Při zkoušení prostor nás jímala hrůza, na jakém že to prostůrku máme dělat umění. Ale když show začala, běželo vše samo. Lidé si nás houfně fotili a číšníci se mezi námi prodírali s tácy plnými jídel a pití. Restaurace měla velký sál, ve kterém hrála na malém pódiu muzika do mikrofonů a menší sál, kde hrály jen reproduktory. I tady se ale tancovalo v uličce mezi stoly. V polovině našeho programu to ale hostům v menším sále přišlo líto a žádali si také živou muziku. Marek tedy, po obdržení instrukcí, spustil na klarinet jihočeskou písničku a vyvedl svůj houf do druhého sálu. Během naší hodinové produkce byly tyto spanilé jízdy dvě. A abychom to všechno zvládli bez úhony, čekaly na nás po vystoupení dvě roztomilé mísy, po okraj plné masa a sýrů.


17. března - Konference EuroXPro 2006

17.3.06 jsme se zúčastnili od 19:00 hodin slavnostního zahájení mezinárodní konference s názvem EuroXpro 2006 studentské organizace AIESEC. Konference se konala v Českém muzeu hudby v nádherné budově s velmi příjemnou akustikou bývalého barokního klášterního kostela sv. Maří Magdaleny. Účastníky této konference byli mladí lidé ze 40 evropských a severoamerických zemí, oblečení v různě pojatých národních krojích. Podle jejich ohlasu mám pocit, že se jim naše představení líbilo. Rádi si s námi nakonec zazpívali i Dudlaj, dudlaj.

EvaCim


26. března - Vystoupení na plese VŠE

Kratší vystoupení dlouho nepamatuji. V sedm hodin odpoledne jsme se sešli v sále Národního domu na Smíchově k prostorové zkoušce a poté jsme čekali do deseti hodin až na nás přijde řada. Organizátoři studentského plesu si nás vyžádali a my, jako studentský soubor při VŠE, rádi pozvání přijali. Výběr repertoáru byl na speciální žádost organizátorů. Těsně před desátou hodinou jsme se seřadili u dveří do sálu, nutno poznamenat, že vše probíhalo přesně podle harmonogramu. V deset hodin jsme zatancovali dvouminutové Blechy a šli jsme se převléci zpět do civilu.


7. dubna - Vystoupení v Novotného lávce

Skoro hodinové vystoupení pro mládež z půlky světa mělo zajímavý průběh. Díky dlouholeté zkušenosti každé naše vystoupení předem pečlivě připravujeme: prohlídka tanečního prostoru, akustika, zázemí, občerstvení. I tentokrát tomu tak bylo. Bohužel pouze z naší strany.

Když jsme přišli do klubu na prostorovou zkoušku, zjistili jsme, že jako šatnu máme připravenou místnůstku asi 3x3 metry za barovým pultem a prostor k tanci - co si urvem. Po dohadech s provozní a telefonátech s organizátorkou jsme dostali k dispozici asi pětkrát větší místnost s nékolika stoly, kterou jsme při převlékání zcela zaplnili. I přijela mládež a vrhla se na jídlo, připravené na rautových stolech. Když jídlo z poloviny zmizelo, přišli jsme na řadu my. Zpočátku každý začátek tance či písně provázel aplaus a nadšení, baťůžkáři (teď samozřejmě bez baťůžků) posedali po zemi, po sobě, dožvýkali a mobilně fotili a filmovali. Ovšem asi po čtvrthodině vystřídala nadšení apatie a u dvou třetin našich diváků dokonce spánek! Studenti prý celý den jezdili po republice dívat se na povodeň a k tomu prý dostali skromnou svačinu, že na ně večer bude čekat velká večeře. Když se tedy utrmácení konečně pořádně najedli, zareagovala většina zcela logicky. K dovršení absurdity situace přišla v polovině vystoupení vedoucí zájezdu a žádala co nejrychlejší ukončení programu, protože autobusům končí za čtvrt hodiny zaplacené parkování. Co dodat? Paní organizátorka po chvíli pochopila nesmyslnost svého požadavku, my jsme naoplátku vypustili dvacetiminutovou výuku tanců a na závěr jsme zahráli náš oblíbený tanec s publikem. Studenti, posilnění spánkem, začali aplaudovat a řádit (dost možná i pro to, že to byl závěr :-) a dokonce si vytleskali jednu písničku k tanci jako přídavek!

Na závěr mě napadá otázka, zda si paní organizátorka pochvalovala, jak bylo vystoupení, dle závěrečných ovací, úspěšné, nebo zda se poučí pro příště a nebude unavené a čerstvě najedené studenty trápit dalším dlouhým programem, byť jindy velmi zajímavým.


6. května - Tuchlovická pouť 2006

(aneb jak jsme zase bloudili)

Jak se pozná, že jaro už je v druhé půlce? Jedeme na festival do Tuchlovic. Tenhle víkendový folklórní festival nedaleko Prahy je každoroční nenahraditelnou příležitostí potkat se, zahrát si a zatancovat s dalšími přáteli folklóru, ale taky vyřádit se na tamější pouti a nacpat si v neděli ráno břicha při bezkonkurenční snídani v Novém Strašecí. A přestože letos problémy s ubytováním naši přítomnost na festivalu zkrátily na pouhý jeden den, a připravily nás tak o snídani, a nehledě na to, že nás ještě Marek hned ráno připravil o tradiční utopence (grrr!!!), Tuchlovice se vydařily.

Letos se nám dostalo té cti, že jsme mohli zahájit druhý den festivalu a vystoupit jako první na animačním pódiu na tuchlovické návsi. To sice znamenalo vyjet z Prahy už o půl osmé ráno, což "ocenili" především pracující, otcové a matky malých dětí, ale energii vynaloženou na časné ranní vstávání nám plně vynahradil nadšený potlesk dětí z jekatěrinburského souboru Rodničok. Velká škoda, že nemohli zatleskat i premiérovému vystoupení Jirky Kócy v Leporelech, protože na poslední chvíli se kvůli nečekané absenci Míry Popelíka program animací musel měnit. (Skoro by se chtělo poděkovat za to, že jsme, jako už tolikrát, přejeli odbočku na Tuchlovice, a dostali tak víc času na sestavení programu.) Ale i tak letos premiéra proběha ne jedna, a o ní později.

Jak pouťoví stánkaři postupně vybalovali své zboží a květnové sluníčko, stoupající nad střechu tuchlovického kostela, zahřívalo vzduch, začalo se okolí animačního pódia i základní škola, která je každoroční základnou účinkujících, plnit dalšími soubory, kterým jsme přenechali prostor a šli jsme užít zbývající čas do oběda. Malá skupinka se hned vydala prozkoumat letošní nabídku pouťových atrakcí, ale nakonec musela zklamání z nepřítomnosti střelnice zahnat divokou jízdou na autodromu, kde jsme nemilosrdně drtili Jarošovce. Jiní z nás se zase věnovali zhodnocení gastronomické nabídky, především u kiosku s langoši a stánku s medovinou.

Poslední chvilky před obědem (knedlo zelo, mňam mňam) nám i kuchařkám ze školní jídelny zkrátila muzika, která si potřebovala vyzkoušet písničky na odpolední vystoupení. Hlídal je při tom Květin hafan Dáša. Květa si ho s sebou přivezla autem a, světe div se, přivezla i nám Popelíka. Radost ve třídě pak nebrala konce, když se ještě objevili hosté z Českých Budějovic. Odpolední siestu vyplnil každý po svém (viz předchozí odstavec), a když udeřila jedna hodina, sešli jsme se zase ve škole a začali se líčit na odpolední program. Asi se nám to hodně povedlo, protože malý Vojta Brenner se při pohledu na nás rozplakal a schoval za Maruščiny nohy. I když... dvojčata Zuzky Partlové nás celkem bez problémů ignonorovala.

Tentokrát jsme měli v amfiteátru vstupy dva první muzika a druhý tanečníci. Muzika zahrála blok písniček z programu O vojácích a panenkách, zakončený mírně jamovací Když vojáček narukoval, a byla to pecka!!! Po nich na chvilku zklidnili scénu tanečníci a muzikanti ze strážnického Žerotína, a vzadu už jsme se my tanečníci dooblékali do masek a roztancovávali. Na tuchlovické pódium jsme totiž letos vystoupili s rekonstrukcí tanců od paní Skálové Spor Masopusta s Postem a Karneval z pořadu Bláznův den aneb Alabožský muzikál (1971) souboru Chorea Bohemica. Tanec je to z hlediska folklórních festivalů dost neobvyklý (ostatně v mírně "nefolklórním" duchu se letos neslo i vystoupení pražské Rosénky a večerní program Ondráše), ale soudě podle potlesku diváky zaujal a líbil se. Byla to ten den vlastně druhá obnovená premiéra tu první si odbyla Eva Živná, která se vrátila na jeviště po zaslouženém odpočinku na mateřské dovolené, a ještě jednu premiéru (rozuměj láhev medoviny) toho dne obstaral Zdeněk Kulhánek, náš nový tanečník.

Odpoledním představením v amfiteátru pro nás "pracovní" část tuchlovického festivalu skončila, takže pak už jsme si mohli plně vychutnávat sluníčko, medovinu, kolotoče a lidovou muziku, která zněla to odpoledne téměř nepřetržitě, i když hlavně ta moravská. Večer jsme se kulturně potěšili představením Ondráše Čertovinky, poznamenaným rukou Martina Packa, a nečekaným ohňostrojem, který kdosi spustil právě ve chvíli, kdy si "klebetnice" na pódiu sdělovaly, jaká to byla rána. Během krátkého večerního nokturna si 3M muzika (Marek, Milan, Martina) zahrála s prdusovci a o půl dvanácté jsme se zdravě unavení májovým sluncem, folklórem, medovinou aj. vydali ku Praze. A přestože jsme zase netrefili tu správnou odbočku, domů dojeli všichni.


8. května - vernisáž výstavy Heleny Pěkné

Píše se...


12.-14. května - Zpěváčci

I letos jsme spolupracovali se Zdeňkem Vejvodou při doprovázení českých dětí na celostátním kole soutěže Zpěváček ve Velkých Losinách. Soutěž byla tentokrát třídenní, a tak zbylo o trochu více času i na výlety (papírny, Červenohorské sedlo, apod.). Česká muzika hrála tentokrát Zdeňkovy, Pepíkovo Kunešovo, Krčkovu, tři moje a jednu Milanovu úpravu ve složení Milan první, Ája z Rokycan druhé, Filip Cíl z Rosénky třetí housle (poprvé v životě v českém kroji, a jak ho přesné české přiznávky bavily!), Helenka viola, rodem pardubický Přemek Rubeš z Rosénky na basu, Šárka z Rokycan na flétnu a dudy, a rokycanský Pepík a já na klarinety.

České děti bodovaly ještě lépe než vloni. Pepík Štefan z Chodska byl na druhém místě, Lukáš Přib z Písku se s moravským Radimem Kočárem podělil o třetí, a v první desítce se ještě umístil Honza Kukal z Prahy (ten navíc získal cenu senátora Senátu Parlamentu ČR Adolfa Jílka). Výkon české muziky byl oceněn i odbornou porotou pod vedením pana Rokyty, konečně tedy naše pilná práce dospěla tak daleko, že jsme se dostali na stejnou a občas i lepší úroveň než Moraváci s kouzelnými krabičkami.

Škoda, že jsme se této akce letos účastnili asi naposledy. V příštím roce chce FOS soutěž kvalitativně pozvednout a doufá, že toho dosáhne tím, že s dětmi budou písně nacvičovat a v celostátním kole je doprovázet profesionální kapely. Uvidíme, jestli se tento krok osvědčí a jestli pozvednutí úrovně soutěže nebude na úkor přátelské atmosféry vzniklé večerním společným hraním, zpíváním a tancem malých zpěváčků společně s doprovodnými kapelami.

Marek


4. června - Gaudeamus na Palmovce

Kroniku souboru pročítám velmi pečlivě. Dosud jsem do ní nic nenapsala. Až teď jsem se rozhodla, po přečtení příspěvku Radka Mičáka o jeho svatbě. Řekla jsem tehdy na zkoušce termín 4.6., který jsme vybrali pro celovečerní vystoupení souboru, a bylo pro mne přízračné, když Radek řekl, že se ho asi nebude moci zúčastnit, protože se žení. Ještě pronesl, že se pokusí přijít, ale na mě šly mrákoty. V první chvíli a ještě dost dlouho potom jsem zcela vážně uvažovala, že vystoupení zrušíme. Nakonec mě ale od mého záměru odradily argumenty, že přece kvůli jednomu člověku nezrušíme představení, na které se celý soubor těší.

Co pro mne představení znamenalo? Především uvedení rekonstrukce choreografie Aleny Skálové "Spor Masopusta s Postem", a tím zároveň přípravu na večer Odkazy věnovaný jejím nedožitým 80. narozeninám, který se měl konat na podzim. Spor jsem poprvé zhlédla na videu v roce 2004, kdy jsme připravovali sestřih z díla Aleny Skálové nazvaný "Alena Skálová v televizi a filmu". Dýchla na mě bezcitnost, tvrdost, bída, která kráčí bezohledně, na nic nehledí, a proti tomu bezbožnost, rozmarnost. Slyšela jsem to v geniální hudbě Jaroslava Krčka a viděla ve stejně geniální choreografii Aleny Skálové. Spor Masopusta s Postem mi doslova vyrazil dech. Měla jsem se v létě podrobit operaci krční páteře a v duchu jsem si říkala, že když to přežiju a vše dobře dopadne, pokusím se o jeho rekonstrukci. Nápad jsem pak nosila v hlavě delší dobu a řešila jsem, jak s ním seznámím tanečníky. Chtěla jsem, aby je to chytlo stejně jako mě. Váhala jsem, mám-li jim záznam z představení souboru Chorea Bohemica ukázat ještě před tím, než začnu zkoušet, nebo ne... Čas plynul, proběhlo 55. výročí souboru, s Jaroslavou Šiktancovou jsme připravily pořad pro Strážnici 2005. Záznam vystoupení jsem vzala s sebou na zájezd do Irska v létě 2005. Nastala ona příhodná chvíle a já pustila v autobuse videozáznam. Tehdy přišel právě Radek a povídá: "Tak tohle chceš dělat? Tak Věro tohle jo!"

K dispozici jsem měla pouze video a hudební záznam na CD. Začala jsem v září 2005 s intenzivní přípravou. Bylo to mnohem obtížnější, než jsem očekávala. Nácvik jsme sice zahájili až koncem roku, ale celkově mi příprava zabrala asi pět měsíců. Vybrala jsem obsazení. Radka jsem obsadila jako druhého v řadě půstů, byl voják. Helena Pěkná pracovala na kostýmech, hledala vyjádření zvláště pro masky masopustní, chodila na zkoušky a pomáhala hledat tvary rukou. Na zkoušky jsem pozvala Tomáše Sychru z Chorei, který tancovával Masopusta. Když jsem si nevěděla rady, jak zachytit ony nuance v hudbě a následně choreografii, pouštěla Eva Janatová na zkouškách videozáznam. Tak jsme se krok za krokem dobírali výsledku. Hrozně jsem se bála, jestli se nám podaří přinést na scénu tu sílu, kterou na mě Spor tak zapůsobil. A přijme naše zpracování, naše vyjádření spoluautor díla, autor hudby Jaroslav Krček, který měl na Palmovku 4.6. také přijít...?

Druhým pro mne velmi důležitým momentem připravovaného večera bylo uvedení Svatojánské. Zkrátila jsem ji a místy pozměnila choreografii. Představení pro mne znamenalo přípravu na Přehlídku choreografií v Novém Bydžově. Uvědomovala jsem si, že mohu ještě leccos vychytat. Byla to přece jen už moje choreografie, se kterou se měl soubor na přehlídce představit. A bylo pro mne velice důležité, aby soubor v důsledku mých možných chyb neměl na přehlídce ostudu. Laťka od paní Skálové a Martina Packa byla nastavena příliš vysoko. Proto mi na vystoupení na Palmovce tak záleželo. Především s kluky jsem trénovala projev, se všemi pak obtížnou pasáž přeskakování a výměn v závěrečném kole.

Sdělení, že Radek na Palmovce nebude mi tedy vyrazilo dech. Představení jsme neodvolali a já řešila změny v obsazení. Půsta místo Radka zatancovala Tereza Svobodová, a to výtečně. Ve Svatojánské nastoupil místo Radka tehdy nový tanečník Zdeněk Kulhánek. Trénovali jsme na zkouškách, přípravkách a i on zvládl vystoupení velmi dobře. Je pravda, jak píše Radek, že jsme nakonec zvládli jeho svatbu i vystoupení. Svatba byla krásná, novomanželům to moc slušelo. Večer byl pak plný pohody, užívala jsem si ho spolu s ostatními. Jen v koutku duše jsem měla strach, jak vše dopadne za dva dny...

Diváci zaplnili téměř celé divadlo. Program, který jsme připravily s Jarkou Šiktancovou, měl spád. Uvedli jsme repertoár klasičtější - České tance, krásné písničky včetně Skřivánka, kterého v podání zpěvačky Marušky Králové miluje snad každý v souboru, vystoupil a líbil se i dětský soubor Vrbina, který vede naše tanečnice Martina Krajská. Od klasického repertoáru jsme přešli k divadelnějšímu zpracování, zařadili jsme i "Blechy" a "Koně" od Martina Packa a první polovina vrcholila onou rekonstrukcí Sporu. První část večera přijali diváci velmi vřele. Po přestávce jsme uvedli Svatojánskou. Kromě choreografických změn jsme věnovali velkou pozornost světelnému scénáři. Požádala jsem o spolupráci Jirku Svobodu. Připravoval se mnou světla do Strážnice, doufala jsem, že se nám bude dařit i nyní. Snad se podařilo a já mu moc děkuji. Nesmím zapomenout na Helenku Pěknou, která připravila jednoduché, ale velmi působivé pozadí - kruh, který nasvícen představoval tu měsíc, tu svítání, až plný svit slunce. Helenka je prostě umělec a Jirkovi Svobodovi se podařilo její představy naplnit.

Po ukončení Svatojánské nebral potlesk konce. Bylo snad čtrnáct děkovaček, naposled tomu bylo při premiéře Masopustní hry Martina Packa. Největší překvapení mě ale ještě čekalo. Po tom všem mě lstí vytáhli na jeviště a tam mi popřáli k narozeninám, kulatým. Dostala jsem kytku a k ní... nádhernou hedvábnou bluzu se šátkem a broží. Neměla jsem slov. Byla jsem opravdu štastná.

Tím to ale ještě nekončilo. Po vystoupení za mnou přišel kameraman Jiří Krejčík. Zpravidla nám představení natáčí, nyní ale přišel jako divák a přivedl s sebou paní režisérku Vosmíkovou, žijící v Americe. Ta hledala pro svůj připravovaný dokument Tanec se stromy taneční ukázky. Oba přišli nadšeni, paní režisérka s tím, že našla vše, co hledala, a požádala nás o spolupráci. Tak se také stalo. Na podzim přijela do ČR a jeden den jsme v Divadle pod Palmovkou natáčeli záběry z našich choreografií. Navíc po představení mě Jana Svobodová seznámila s paní prof. Olgou Češkovou z DAMU. Začala se její spolupráce s taneční složkou v oblasti zpěvu. A mě učí mluvit, abych na zkouškách nebo ve škole nepřišla o hlasivky.

Věra


4.- 8. července - Festival Akademická Nitra

Letní úspěchy Folklorního souboru Gaudeamus

Už je to tu zase! Gaudeamus se stal laureátem soutěžního Mezinárodního folklorního festivalu Akademická Nitra 2006. Nejvyšší ocenění festivalu získal soubor už podruhé, letos a v roce 1994.

Festival Akademická Nitra 2006 proběhl na začátku července ve slovenské Nitře. Zúčastnilo se ho 10 slovenských a 6 zahraničních souborů, včetně Gaudeamu. Konkurence byla tedy veliká. My jsme soutěžili s Masopustní hrou o svatbě v choreografii Martina Packa s hudbou Růženy a Jakuba Sršňových. Vybrat do soutěže právě tohle číslo, je trošku loterie, říkali jsme si. Na Slovensku totiž většina folklorních souborů zpracovává folklor tradičně, bez větší stylizace. Naopak Masopustní hra o svatbě a vůbec celý náš repertoár z folklorních tradic vychází, využívá ale i vysoké míry stylizace, je tak vlastně novým druhem uměleckého díla, které je blízké i dnešnímu divákovi. Vsadit na Masopustní hru o svatbě se ale vyplatilo!

Sedmičlenná porota u každého souboru hodnotila nejen technickou úroveň tanečníků, muzikantů a zpěváků, ale také choreografii, hudbu, výtvarné zpracování, v neposlední řadě znalost folklorních materiálů, ze kterých čísla vycházela. Gaudeamus vystoupil v závěru prvního soutěžního večera, výsledky jsme se dozvěděli až druhý den, po skončení celé soutěže. Byli jsme samozřejmě napjatí, jako struny basy, závěr poroty nás ale velmi potěšil: vystoupení Gaudeamu naplňuje všechna kriteria poroty. Jde o umělecké zpracování folkloru s vysokou profesionální úrovní. Porota vyzdvihla vynikající choreografii, hudbu, kostýmy. Ocenila, že využíváme české taneční motivy a písně, které dále rozvíjíme. Vyzdvihla propojenost všech složek souboru a zvláštní obdiv patřil naší muzice, která se i při hraní umí pohybovat po jevišti v rámci choreografie, což není vůbec obvyklé u jiných souborů. Konečně porota ocenila vynikající interpretaci a herecký projev všech na jevišti.

Domů jsme se vraceli pyšní jako pávi, to ale nebyl konec našeho letního putování po folkorních akcích...


8.- 10. srpna - Voda 2006

Letos jsme jeli znovu Vltavu. Vše zařídila Helenka Machová a moc jí za to děkujeme. Plavba probíhala hladce až na pár boulí, modřin, odřených kolen a sobotní noční liják. Déšť zaskočil i zkušené vodáky a někteří ráno ždímali promočené spacáky. Jediným nezaskočeným a 100% připraveným byl opět Jirka Svoboda. 30 vteřin před tím než začala průtrž mračen jsem zaslechla ze stanu Svobodových: "Jano, musíme pořádně napnout stan. Za chvíli začne pršet." Já jsem se jen líně otočila z boku na bok a říkala jsem si, že je aktivita tohoto typu dost zbytečná, že určitě pršet nebude a když, tak to náš stan vydrží. To jsem se ovšem přepočítala, protože za chvíli už jsem nevěděla, kam se mám ve stanu posunout, abych neležela v kaluži vody.

evacim


25.- 27. srpna - Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích

PŘÍPRAVY

Vystupovat v rodném městě, to je pro "zběhlíky" obrovská výzva. A vystupovat na dudáckém festivalu je pro "holky ze Strakonic" výzva dvojnásobná, vzhledem k tomu, že ve Strakonicích jsme sice do folkloru vyrostly, náš současný soubor je ale z Prahy, a navíc dudy nepatří zrovna k našim kmenovým nástrojům (tady ovšem Zdičce a taky Vojtovi dík a třikrát hurá). Gaudeamus už to ve Strakonicích několikrát zkoušel - bezúspěšně. Až před rokem nastala ta správná konstelace hvězd (a programové rady)... a pozvali nás, samozřejmě s podmínkou, že rozšíříme dosud skromný "dudový part" v písních i tancích. Tu šanci jsme upustit nesměli. Dudáků pár známe, jistě bude pro některého potěšením i ctí si s námi na festivalu zahrát. Vyhrál to nakonec Filip z mělnických Jarošovců. V Tuchlovicích u autíček slovo (Markovo) dalo slovo (Filipovo) a o prázdninách putovaly notičky za Filipem, aby to bylo dobře vošetřený (jestli tohle čte někdo z festivalové rady, jistě se chytá za hlavu; zároveň se omlouvám P. Čtvrtníčkovi za vykradení, ale ony ty notičky opravdu putovaly, i s muzikou).

PÁTEK - PRVNÍ DEN

Protože jsme soubor již z velké části pracující a děti zaopatřující (jestli tohle čte někdo z festivalové rady studentského festivalu v Nitře, jistě se chytá za hlavu), museli jsme vynechat zahajovací kasací ve čtvrtek večer a místo toho jsme se alespoň sešli na druhé poprázdninové zkoušce, předznamenávající náš zářijový folklorní maraton (tedy strakonický festival, zájezd do Německa, festival v Dýšině a natáčení v divadle, a to všechno během dvou týdnů!). Odjíždělo se až v pátek, tak akorát ráno, abychom stihli vystoupení v odpoledním programu. Byl to trochu risk, protože cesta do Strakonic (a taky do Vimperka, na Kvildu, Zadov, Strážný a jiné šumavské rekreační a tranzitní destinace) je sice rovná, leč už pár měsíců opravovaná a v pátek většinou ucpaná. Bylo hodně nezvyklé nemačkat se cestou domů v autobusu s dalšími 60 lidmi, navíc když část souboru jela vlastními auty.

Dojeli jsme včas, takže jsme stihli i oběd a zkoušku v kulturáku, i pozdravit se s rodinou, i donést koláč od maminky souboru do šatny. Odpolední pořad v režii Zdeňka Vejvody se jmenoval Narodil se dudáček, oženil se, chudáček a vyprávělo se v něm o tom, jak se dudáček narodil, rostl, namlouval si děvčata, s jedním děvčetem se i oženil až se nakonec narodil dudáček druhý; a s námi v něm vystupovaly děti z rokycanského Sluníčka, strakonického Prácheňáčku, Postřekováci a zpěvačky Prácheňáku. Gaudeamus mapoval následující etapy z dudákova života: narození (zděšená strašidla v režii Zdeňka Vejvody), koukání po holkách (Zrcátka ze Svatojánské, i když tady spíš koukají holky po dudácích :-), námluvy (Po prádle), první střetnutí s realitou manželského života (Mateníky), druhé a všechna další střetnutí s realitou manželského života (Za stodolou z Jídla a Sousedská, ve které za skoro dvojnásobného otce Pavla - ještě ne, ještě pár dní... - nastoupil Míra). Zhostil se tanečního i pěveckého sóla se ctí, i když nám dvakrát trochu zatrnulo - poprvé při zkoušce, kdy se s Janou na jevišti hledali a zaplať pámbů, že se našli, a podruhé při zpěvu, kdy se místo "až já tu postýlku ..." ozvalo "až se ta postýlka..." a chvíli se zdálo, že Míra bude muset rezignovat na rým, ale nevzdal to, takže nakonec sloka vypadala takhle: "až se ta postýlka, má zlatá Marjáno, rozštípu, budeme muset spát, ach mámo, ach táto..." atd. až do konce zase ve známých kolejích

V kulturáku bylo plno, leč odezva poněkud vlažná, a to i po osvědčené scéně v Prádle... že by Gaudeamus ve Strakonicích neprošel??? Mamka sice říkala, že to bylo pěkné, ale to je maminka, copak ta by mohla kritizovat? Uvidíme v sobotu večer na galaprogramu.

Po pořadu následoval rychlý přeběh na večeři do jídelny nedalekého gymnázia (...jo, to byly roky; navíc všecko jako tehdy, i barely s čajem i ta umyvadla před jídelnou...) a po večeři přesun na hrad, přesněji do letňáku v Panské zahradě, kde začínal první z festivalových galaprogramů. Galaprogram na dudáckém festivalu - to je takový pejskokočičkovský dort ze všech účinkujících (tedy polovička v pátek a polovička v sobotu), během kterého se stihnou předvést i Postřekovští, Úsměv nebo Plzeňáci, i tradiční folklor z Bulharska, Maďarska, Rumunska, Polska, Itálie apod., i dudácky-jazzoví rakouští Hofgesindt nebo šílení středověcí Hailander z Holandska, i skupinka dudáků z Northumbrie pod vedením Neila Smithe, který se za léta hraní na festivalech a přátelství s p. Režným naučil obstojně česky, ... a nakonec to dorazí velká vojenská dudácká kapela z Francie (Kevrenn de Brest st. Mark), Španělska (Real Banda de Gaitas de Ourense) nebo Skotska (Neilston and District Pipe Band). Je to pestré, je to hlasité, je to tradiční, a když počasí přeje, nebo se aspoň slituje jako letos, je areál letního kina nacpaný k prasknutí.

A kromě toho, že festivalový galaprogram vytáhne nejméně půlku Strakonic od televizí, je většinou takovým zahřívacím kolem k dalšímu vyhrávání a zpívání v některé z místních hospod. Na dřívějších ročnících se takhle muzikanti scházeli spíš živelně, v posledních letech se organizátoři snaží i tohle hraní zapojit do programu (podle mě spíš ke škodě věci).

Takže po konci pátečního galaprogramu se houfy diváků hrnuly zase ke kulturáku, kde se chystaly "menší české kapely" k vyhrávání a povídání. Postáli jsme se souborem, poposlouchali, tancovat se moc nedalo - nazvučení bylo dost tiché. Napřed odjel soubor, protože je ubytovali ve Volyni asi 10 km od Strakonic, a pak jsme se i my "strakoničtí zběhlíci" rozešli k rodinám, nezlákáni ani hlasy Prácheňáků z restaurace v prvním patře kulturáku.

SOBOTA - DRUHÝ DEN

Sobotní dopoledne se ukázalo být zkouškou elastičnosti našeho skrovného 3+1, kam soubor po příjezdu z Volyně složil věci a kroje, které byly na ten den potřeba... a bylo jich dost, protože na pořadu dne bylo focení v exteriérech pro propagační materiály. Nad západním obzorem se kupily mraky, přesto fotograf Jirka Svoboda usoudil, že odpoledne to bude lepší, takže jsme se mohli rozběhnout za dopoledními programy. Největší skupina to vzala přes trh na hradní nádvoří, poslechnout si karpatské gajdoše a - když už jsou v těch Strakonicích - vyléz na věž Rumpál.

Po obědě se v jednom obýváku, jedné kuchyni, jedné ložnici a jednom dětském pokoji neorganizovaně převléklo, učesalo a nalíčilo během hodiny asi 30 lidí (nejvíc zděšený byl kocour Mikeš, který si napřed užíval pozornost, když už jí ale bylo moc, někam se schoval tak dokonale, že jsme ho pak hledali skoro do večera). Hlavní fotograf zavelel k odchodu a skupina krojovaných se za zpěvu vypravila přes sídliště Mír na Podskalí hledat vhodné místo pro propagaci. Jistě k velké radosti poblíž sedících rybářů jsme si vyhlídli jednu pěknou vrbu u řeky (přes kterou nebyl vidět komín strakonické teplárny), a pustili se do práce. Skupina v chodském..., s prostěradly..., bez prostěradel..., v kolečku..., skupina v mýtu..., póza ze skočné..., zvedačka..., holky, točte se..., muzika..., se zpěvačkami..., bez zpěvaček... a tak pořád dokola. Cyklisti, bruslaři i rodiny s kočárky na sobotní procházce si nás zvědavě prohlíželi a paní Cimrhanzlová, která se přijela podívat s Martinem a Věrkou (Evina neteř), se radši držela dál. Když na filmu a datové kartě zbývalo už jen pár obrázků, ohlásil Jirka hromadnou fotku, po které následoval spořádaný návrat za zpěvu přes sídliště Mír zpět, ani to pivo jsme si na Zavadilce nedali.

Po večeři si soubor vyzvedl věci, byt se vrátil do původního stavu, Mikeš se znovu objevil, a mohli jsme vyrazit do Panské zahrady na večerní galaprogram s názvem Není lepší potěšení jako dudák v domě. V tomhle, sobotním, jsme byli mezi účinkujícími jediným souborem z Čech, a obklopeni atraktivními Turky, Bulhary, Brity, Rakušany a především Skoty jsme ani o nějakém velkém úspěchu nemohli uvažovat. Hlavně neudělat ostudu, když i dnes je hlediště letního kina plné.

Jen jsme se nachystali u vchodu na obrovské jeviště, roztřásla se mi kolena, žaludek se zhoupl... tak je to tu, vystupujeme s Gaudeamem na galaprogramu ve Strakonicích... ale všechno se spravilo během úvodních taktů prvního čísla Měl jsem holku, a při Prádle už mi ani prostěradlo nepadalo. Po Prádle, s kompletním zastoupením "strakonické buňky" (díky, dobré víly!), následovala písnička Až ještě jedenkrát (rychlý převlek do mýta) a na závěr Skočná, ve které si zahrály dokonce dvoje dudy, z toho jedny historické tříbordunové (pevně věřím, že někdo naši muziku s Filipem a těmi dudami zdokumentoval). Jak se nám zdálo, a jak naštěstí potom potvrdili potleskem i diváci, vystoupení se vydařilo, mělo švunk, a ostudu jsme jistě neudělali ani sobě ani režisérovi programu. Hvězdou večera jsme se samozřejmě nestali, ale kdo by chtěl srovnávat Já mám malovaný vejce s Kdyby byl Bavorov v podání skotské vojenské dudácké kapely?!

Po galaprogramu se hrálo a zpívalo před pivovarem, ale asi je to věkem či co, největší radost udělal autobus, který odvezl soubor do volyňských postelí.

NEDĚLE - TŘETÍ DEN

Nedělní dopoledne festivalu patří pravidelně dětským souborům na nádvoří hradu, a po městě se trousícím dudákům, kteří nestihli najít postel po celonočním vyhrávání. Všichni ostatní žehlí rukávy a ladí nástroje na odpolední průvod. K mému mírnému překvapení nás nezařadili ani za Turky (dudy a bubny), ani před Bretonce (dudy, šalmaje a bubny), ale pěkně mezi "tiché" české soubory, takže jsme si průvod v klidném tempu, udávaném hostující Evou Prokopkou s cedulí a lahví medoviny, docela užili a několikrát si na křivé dlažbě náměstí zatancovali Měl jsem holku i část Skočné. První kapky deště spadly právě ve chvíli, kdy jsme došli k cíli, t.j. ke hradu. Už jsme jen mohli litovat moknoucí skotské dudáky, kteří pochodovali - jako hlavní hvězda festivalu - až na úplném konci, sbalit kroje a nástroje, dát mamce pusu na rozloučenou, poděkovat znovu v duchu všem dobrým vílám, které za naší účastí na festivalu stály, a nastoupit do autobusu do Prahy.

Sepsáno Hankou Prokopovou za podletního sobotního odpoledne u dýšinského kostela před zahájením koncertu Zuzany Lapčíkové, 10. 9. 2006


29.8.- 5.9. - Německo 2006

Celý článek


9.-10. září - zápis z II. ročníku Mezinárodního festivalu Česká náves Dýšina 2006 nebo z deníku pološílené manželky...?

V sobotu ráno v 7:30 pokračuje náš "zářijový folklorní maratón" na Smíchově. Ukazuje se, že to nebude nejlepší místo pro souborové odjezdy, a tak čekáme na opozdilce, kteří si nezvládli naplánovat přesun ze svých domovů tak, aby byli na místě včas. Zjišťujeme, že nové odjezdové místo nikomu nevyhovuje.

V autobuse ještě doladíme obsazení jednotlivých tanců, protože jedeme opět v jiném složení, než jsme byli ve Strakonicích a v Německu. V Dýšině se zpěvačky doučují slova ukolébavky, kterou zpívají místo zpěvaček z Prácheňáku, a Marek trénuje klarinet za chybějícího muzikanta z Rokycan. Pak se rychle převlékáme do krojů a může začít repríza strakonického pořadu "Narodil se dudáček oženil se, chudáček". Vystoupení na návsi postrádá atmosféru divadla, ale doufáme, že se divákům podařilo zachytit alespoň některé z motivů dospívání dudáčka, které pořadu předepsal jeho autor a průvodce Zdeněk Vejvoda. Zdeněk se vyznamenal i jako dramaturg celého festivalu: v pořadech jsou s námi i soubory zvučných jmen jako Ondráš a Mladina a v jednom z dýšinských barokních statků máme možnost sledovat i rekonstrukci pravé chodské svatby v podání souboru z Postřekova.

Odpoledne máme naplánováno hraní na zápraží jednoho z barokních statků. Sedíme před statkem a marně se sháníme po nějakém organizátorovi, který by nám řekl, co se bude dít. Markovi začnou podivně svítit očička a jeho řeč není úplně jasná, a tak rychle odbíhám do nedalekých stánků pro Coca-Colu (oběd asi neobsahoval potřebné množství sacharidů). Po cestě potkávám poučeného Milana, který měl stejný nápad jako já. Vracíme se zpět a vidíme, že se Věra marně pokouší s Markem domluvit, co bude dál. Obrací se na mě s poznámkou: "Marek mě asi moc nevnímá?" Naliju do něj za pomoci několika zkušených souborových lékařek potřebné množství Coca-Coly a posílám Janičku pro jistotu ještě pro jednu Colu.

Pak se můžeme zapojit do dalšího festivalového dění. Posloucháme muziky souborů hrající na návsi a ve statcích a snažíme se zaslechnout alespoň pár tónů z recitálu Zuzany Lapčíkové z kostela sv. Šimona a Judy.

Večer nás čeká ještě jedno vystoupení a pak rychle jedeme do Prahy. Ráno musíme zase brzo vstávat. Čeká nás natáčení téměř celého našeho repertoáru v Divadle Pod Palmovkou. A aby to nebylo tak úplně jednoduché, budeme opět v jiném složení než dnes.

(EvaCim)


7. října - Odkazy

Představte si tři roky příprav na určitém projektu. Kolik kreativních schůzek, kde se vymýšlí, debatuje, analyzuje, kolik času stráveného v knihách a knihovnách, kolik hodin u počítače nebo třeba v tělocvičně, nemluvě o tisíci zdánlivě drobných úkonech, které je třeba udělat při dokončování projektu. Přesně tak vypadala příprava na jedno jediné představení v divadle a zároveň vydání unikátní knihy. Řeč je o večeru v Divadle v Dlouhé s názvem Odkazy, který na 7.října připravil k nedožitým 80.narozeninám choreografky Aleny Skálové Folklorní soubor Gaudeamus VŠE Praha, a o knize Alena Skálová - fenomén choreografie, jejímž autorem je náš bývalý tanečník Viktor Bezdíček a výtvarnice Helena Pěkná.

V divadle vystoupily jak jednotlivci, tak soubory ze všech koutů Česka, jejichž umělecké osudy byly osobností Aleny Skálové ovlivněny. Na jevišti se během dvou hodin vystřídalo bezmála 140 účinkujících! Před zraky diváků se odvíjela pestrá mozaika choreografií i hudebních úprav, stejně pestrá jako bylo umění oslavenkyně. O přestávce a po představení jste se mohli seznámit s knihou Alena Skálová - fenomén choreografie, jedinečnou publikací představující celoživotní dílo choreografky, vydanou Nakladatelstvím H+H. Večer to byl krásný, spokojeni byli jak účinkující, tak diváci, alespoň pokud mohu soudit z úsměvů i slz v jejich tvářích.

Nejšťastnější v tu chvíli byla ale asi Věra Fenclová, vedoucí taneční složky souboru Gaudeamus, duchovní matka celého projektu. Přišla o přestávce k nám do šatny a jako malá holka šťastně oznamovala: "Je to nádhera, asi se to těm lidem líbí, Táňa Medvecká má prý obavy, aby to po nás - amatérech - nezkazila...," a rozesmála se na celé kolo. Osobně bych Věře Fenclové chtěla poděkovat nejen za to, že na začátku 90.let minulého století přivedla Alenu Skálovou k nám do souboru, ale i za to, že její odkaz stále tak neúnavně předává dál. Není to totiž poprvé, co se soubor pod jejím vedením k osobnosti, která tolik ovlivnila jeho charakter, tímto způsobem vrací. Poprvé tak učinil, když Alena Skálová zemřela, v roce 2003, pořadem Stopy v nás a o rok později širším projektem Pocta Aleně Skálové, v jehož rámci proběhl nejen galavečer, ale byl i prezentován sestřih filmových, televizních a amatérských záznamů prací Aleny Skálové. A jak znám Věru, už má v hlavě nějaký další, stejně fantastický projekt!

(Eva Živná)

Vyhodnocení večera:

Slavnostní večer "Odkazy" se konal k nedožitým 80.narozeninám vynikající české choreografky Aleny Skálové. Uskutečnil se 7.10.2006 od 19.00 v Divadle v Dlouhé v Praze 1. Večer připravila Folklorní Unie Prahy a Středočeského kraje ve spolupráci s Folklorním souborem Gaudeamus VŠE za podpory Ministerstva kultury České republiky. Pořad měl dvě části a trval přibližně 2 hodiny.

Nejdůležitější postavou večera byl jistě vynikající muzikant a skladatel Jaroslav Krček, spoluautor pořadů tehdejšího souboru Chorea Bohemica. Vystoupil hned v úvodu večera s muzikou Chorea Bohemica, která hudební ukázkou připomněla slavný pořad Chorea et danza rusticana. Toto úvodní vystoupení naplnilo sál atmosfétrou tehdejších choreáckých večerů a mělo u diváků veliký ohlas. Vysokou uměleckou úroveň měl úvod druhé poloviny večera, kdy vystoupila Musica Bohemica spolu s taneční skupinou souboru Vycpálkovci, tentokrát s ukázkou z hudebně taneční fresky Český rok na hudbu Jaroslava Krčka a v choreografii bývalé členky souboru Chorea Bohemica, dnes choreografky Vycpálkovců Danielou Stavělovou.

S obrovskými ovacemi bylo přijato vystoupení herečky Národního divadla Taťjany Medvecké, hudebního skladatele Pavla Jurkoviče a herce Alfréda Strejčka s ukázkou z pořadu Ententýky pražské Violy v režii a choreografii Aleny Skálové.

Vřele bylo diváky přijato vystoupení Skanzenu Škoda Plzeň Vdavekchtivé v choreografii Martiny Vršecké, které mělo velmi blízko právě k humoru paní Aleny Skálové.

Jihočeský furiant manželů Pitterových za doprovodu Malé české muziky Jiřího Pospíšila jako vždy unesl diváky svoji čistotou a projevem. Velkým překvapením večera bylo po krásné lyrické písni Skřivánek v podání solistky souboru Gaudeamus Marie Kožené nenadálé a krásné vystoupení dětí folklorního souboru Kytice s Čertovskou skočnou navíc v choreografii Mileny Pitterové.

Mezi perly večera patřily vstupy Láska zmýlená, Pitvoři a ukázky z vánočního pořadu Betlém, Ovečky, Tři králové Tanečního divadla Bufo, vše v choreografi Martina Packa, bývalého člena souboru Chorea Bohemica, vše umocněno interprety, z nichž mnozí v souboru Chorea Bohemica tancovali.

Nesmírně kultivované podaní Chodských písniček Jiřího, Anny a Jakuba Fišera umocňovalo v druhé části večera jeho uměleckou úroveň, hladilo duši diváků a bylo přijato s velkými ovacemi. Z vystoupení vyzařovala láska a úcta k choreografce, s níž měli Jiří a Anna možnost spolupracovat jako interpreti, Jiří jako spoluautor pořadů souboru Gaudeamus.

Stejně tak kultivované a vřele přijaté bylo vystoupení souboru Hlubina z Ostravy s tanci Dymák a Starodávný na hudbu Leoše Janáčka v choreografii Zdeny Kyselé, u níž Alena Skálová studovala.

Velkou odezvu mělo vystoupení Folkorního souboru Gaudeamus VŠE, který byl poslední uměleckou dílnou Aleny Skálové. Po ukázce Zrcátka v choreografii Věry Fenclové se představil tancem Jihočeská kola Aleny Skálové. Vynikající interpretace našla odezvu u diváků a vystoupení sklidilo velký potlesk. Rekonstrukce choreografie Spor Masopusta s Postem choreografky Aleny Skálové na geniální hudbu Jaroslava Krčka, kterou se souborem se souhlasem Jaroslava Krčka připravila Věra Fenclová, byla překvapením a v podání souboru Gaudeamus opravdovým zážitkem a závěrem večera.

Do pořadu byly zakomponovány projekce, představující jednak choreografii Písně jednoho dne Aleny Skálové v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, dále představující knížku Alena Skálová-fenomén choreografie vydané nakladatelstvím H+H. V dalších úvodní a pak závěrečné projekci se však objevila na plátně Alena Skálová osobně . Právě ona poslední projekce představující ukázku a závěr koncertu k 30.výročí založení souboru Chorea Bohemica ve Stavovském divadle byla pro diváky nesmírně silným zážitkem a představovala opravdový vrchol večera Odkazy.

Po ukončení pořadu následovalo tradiční zpívání s Jaroslavem Krčkem. Na úplný závěr poděkoval Jaroslav Krček autorkám Věře Fenclové, Jaroslavě Šiktancové a souboru Gaudeamus za přípravu večera.

Pořad připravili:

Scénář pořadu: Věra Fenclová, vedoucí taneční skupiny souboru Gaudeamus a asistentka paní Skálové po dobu jejího působení v souboru a Jaroslava Šiktancová, režisérka souboru Chorea Bohemica, dnes souboru Gaudeamus, pedagožka DAMU, která byla zárovň režisérkou celého večera.
Výtvarník scény: Helena Pěkná, výtvarnice souboru Chorea Bohemica, dnes Gaudeamu
Světelná a technická spolupráce: Jiří Svoboda - Vycpálkovci, ukázky k projekci připravil Josef Maděra - DAMU.
Organizační spolupráce: Jana Svobodová předsedkyně Folklorní Unie Prahy a Středočeského kraje, Iva Krištoufková, Věra Fenclová a Viktor Bezdíček členové souboru Gaudeamus
Tištěný program připravil a s použitím kreseb Heleny Pěkné graficky upravil Viktor Bezdíček

Záznam večera:

Pořad byl natočen kameramanem Jiřím Krejčíkem ml. a zhotoveno DVD. K tomu:
Pro přípravu DVD přepsal z kazety DV CAM na DVD Josef Maděra
Přebal a potisk s použitím kreseb Heleny pěkné připravil Viktor Bezdíček
Kopie, přebal a potisk zhotovil Grant-videopřepis, spol. s.r.o, Praha 4
Záznam koncertu byl zaslán NÚLK ve Strážnici.

Večer měl vysokou uměleckou úroveň a mohl být inspirací dalším tvůrcům v oblasti zpracování lidového umění. Byl též významnou společenskou událostí. K připomenutí tvorby této vynikající choreografky, kterou Jaroslav Krček přirovnává k světovému španělskému choreografovi Antoniu Gadesovi se sešli nejen bývalí interpreti, ale i řada uměleckých spolupracovníků, vedoucí folklorních souborů, pracovníků v oblasti kultury. K významu večera přispělo i uvedení publikace Alena Skálová fenomén choreografie, kterou vydalo k této příležitosti nakladatelství H+H autorů Viktora Bezdíčka a výtvarnice Heleny Pěkné.

Ohlasy na představení:

Večera se zúčastnily děti Aleny Skálové, syn František a dcera Eliška s rodinami. Po ukončení pořadu velice děkovaly za to, že jméno Aleny Skálové nezapadlo a její tvroba, tak významná pro české taneční umění je připomínána. Stejně tak napsal poděkování a vyjádřil obdiv Václav Bárta, režisér divadel malých forem, první režisér pořadů Aleny Skálové, a další.

Recenzi večera Odkazy napsala mj.etnografka Anna Čumpelíková: "Odkazy", časopis Folklor č. 6/2006, str. 21-22: mj píše: Koncert sám byl režijně stmelený, jakoby jeho průběh neobsahoval dílčí rukopisy mnoha dalších choreografů, režisérů, hudebních skladatelů a interpretů, kteří se na něm podíleli. Jméno Aleny Skálové nastavilo laťku úrovně,....

Informaci o večeru přinesl Folklorweb 18.10.2006 v článku Marie Ulrychové Vzpomínka na Alenu Skálovou, o večeru informoval Plzeňský deník, Studentský list VŠE a další.


22. října - Západočeské divadlo v Chebu

Zahajujeme novou tradici! Jedeme do Západočeského divadla v Chebu. Náš bývalý tanečník Zdeněk Bartoš se totiž stal jeho uměleckým šéfem a pozval nás, abychom zdejším ukázali, jak se tančí, hraje a zpívá v Praze. Rádi jsme jeho pozvání přijali, i když naplánování termínu bylo v našem nabitém programu trochu obtížnější. Právě proto, že vystoupení v Chebu nebylo plánováno už půl roku nebo rok dopředu, jak je v našem souboru běžné, chybělo hned několik stěžejních tanečníků. Zdeněk si přál, abychom kromě jiného předvedli Masopustní hru o svatbě. "Není prolém," řekla Věra, ale pak začala počítat. "Chybět budou tři maškary, nevěsta Růža, Eva Janatka a Marek Janata nebudou 14 dnů na zkouškách, jedou na dovolenou... No zvládneme to.": Ještěže máme tak schopné tanečníky a muzikanty, ochotné bývalé členy a flexibilního, i když mechem nejvíce obrostlého, tanečníka Míru Popelíka! Jednu maškaru, oheň, se musela za necelý měsíc naučit Evička Fenclová (pro mladou krev žádný problém :) dále jsme do Chebu povolali bývalou tanečnici Evu Prokopovou, která má ale z Českých Budějovic takovou formu, že na jevišti vystřihla vodu, zelenou maškaru, ani nemrkla, no a Míra Popelík oprášil svého medvěda, kterého už před časem předal Radkovi se slovy: "Já už na to nemám fyzičku." To se ovšem v Chebu neprokázalo. Naopak! Míra šel z jednoho čísla do druhého. Náročné České tance, Sousedská za chybějícího Pavla, Prádlo za Ráďu, Koně, Blechy, on z toho jeviště prostě neslezl. Tedy kromě dívčího tance Královničky, tam nám pomáhat nemusel. I když kdo ví, třeba příště si vezme šatovku, zástěru i věneček... Druhá půlka, Masopustní hra o svatbě, 35 minut trvající smršť, byla ale teprve před námi, před Mírou. Podle potlesku těch asi padesáti diváků dopadla dobře. Míra ovšem své působení na jevišti vyčerpaně zhodnotil: "Teda toho medvěda už jsem fakt jenom odchodil." My ho ale stejně poplácávali po zádech a s uznáním se smáli, že takových vystoupení by mělo být více.

Každopádně nová tradice byla zahájena a zdá se, že divadla v Západočeském kraji jsou nám nakloněna. Na základě představení v Chebu se ozvalo divadlo v Mariánských Lázních, kam pojedeme v červnu. Do Chebu se můžeme těšit znovu už v prosinci, Míro, připrav si nohy!

Fotografie pořídil: Michal Mráka, Západočeské divadlo v Chebu


25. listopadu - Nový Bydžov

CELOSTÁTNÍ PŘEHLÍDKA CHOREOGRAFIÍ FOLKLORNÍCH SOUBORŮ
25. listopad 2006 - Jiráskovo divadlo, Nový Bydžov

Soubory: Gaudeamus Praha, Hlubina Ostrava, Jarošovci a Jarošáček Mělník, Kamýčan Kamýk nad Vltavou, Kohoutek Chrudim s muzikou Karmazín, Krajina Olomouc, Olšina Orlová, Ostravička Frýdek-Místek, Rosénka Praha
Pořadatel: NIPOS - útvar ARTAMA Praha, SDTT Praha
Spolupořadatel: NÚLK Strážnice

Bylo to vlastně už třetí setkání souborů dospělých na taneční tvůrčí dílně (první a druhé se začalo formovat pod názvem INSPIRACE v Jihlavě 2002 a Novém Bydžově 2004). Nyní se ukázalo, jak soubory stojí o tento druh prezentace v dobrých divadelních podmínkách! Jak vítají i veřejnou formu diskuse s odborníky, která následuje po ukončení dílny.

Dosvědčuji to ráda, měla jsem příležitost účastnit se všech těch tří zajímavých večerů i diskusí po představení i mnohých rozhovorů kolem, jako choreografka mezi choreografy, režiséry, muzikanty, výtvarníky - tedy mezi "pozvanými odborníky".

Mezi jevištěm a hledištěm stál - už potřetí - ne nějaký oznamovatel čísel, ale Miloš Vršecký, který zde živými a pohotovými slovy ke všem promlouval a navozoval - v rámci dílny - neškrobené, přátelsky uvolněné ovzduší. Fakt, že on sám v životě dokázal vytvořit mnoho úspěšných choreografií, plných poesie i ostrého humoru, že mnohé umí sám zatančit, zazpívat, mnohé vynalézavě inscenovat - ten fakt dal zde jeho službě zvláštní vyznění: že jemu i organizátorům i všem na té tvůrčí dílně velmi záleží. Večer dílny vytvářelo devět souborů českých, moravských, slezských - některé z nich jedním, ale i dvěma až třemi vstupy do programu.

Z celku třinácti čísel se chci blíže zmínit o šesti, které mně nejvíce zaujaly. I když budu vyslovovat svoje cítění kladů a záporů, chci předeslat, že v základním hodnocení těchto šesti čísel panovala v lektorské skupině shoda. Probírám je v pořadí jak šla po sobě v programu.

JAROŠOVCI Mělník - Kdo ty vody přebrodí (námět a choreografie Š.Kuželová a E.Hanzíková, spolupráce Filip Huml, hudební úpravy J. Malcová aj. Rohlík). Zkušený soubor, pohybově už tradičně dobře připravený, ztvárnil zajímavě obě nálady kolem přívozů u Obříství. Tu idylickou, nesenou písněmi a volným plasticky bohatě komponovaným pohybem pradlenek kolem tiché řeky a pak tu druhou náladu - rušnou a roztančenou - když přívozem přes řeku připlují chlapci a hosté z druhého břehu. Proměnlivé rytmy a skočné prvky mateníků vykreslily nejen temperament roztančených lidí, ale ruch a živost vodní křitovatky v jejím pracovním i tanečním hemžení. Závěr končí návratem chlapců a hostů na druhý břeh a ztišením do večerní nálady kolem řeky. Pohybové vykreslení obou kontrastů námětu i zapojení krásného krajového materiálu mateníků, rozvíjení do dynamického vrcholu, neotřelost zvolených postupů, mi zůstaly vězet hluboko v paměti.

GAUDEAMUS Praha - Poezie svatojanské noci (námět Alena Skálová, scénář a choreografie Věra Fenclová a Jaroslava Šiktancová, hudba David Slouka, kostýmy Helena Pěkná). Choreografka v tanci kolem ohně ztvárňuje nejen lidi přeskakující plameny, ale i oheň sám - v dynamickém protipohybu, ve volbě prvků, účinně dokreslených krátkými pentlemi v rukách děvčat ve vnitřním kruhu. Dokonalým kontrastem je postava kořenářky. Je sama na scéně - chápeme, že v jejích rukou, v bylinách, kterým propůjčila magickou sílu svatojánská noc - teď tkví mocné kouzlo. Bylinkářka se proměnila. Její zaříkávání, stylizované rytmem řeči, její pohybový projev i její zpěv nám teď kreslí bylinkářku - čarodějku. Stavba čísla pracuje působivě s kontrasty. Střídá dynamický tanec všech kolem ohně s momenty strachu v přízračném lese a opět s návratem tance všech. Originalitou scénáře, neotřelou nápaditostí choreografie a velmi dobrými výkony interpretů vyznívá obraz - Poezie svatojanské noci - velmi působivě.

ROSÉNKA Praha - V tej našej kuchyni (choreografie, výběr písní a autor textu Zuzana Cílová. Zde se zas rozběhla Rosénka za úsměvnými situacemi, za humorem scénky kuchařek a kuchtíků se spoustou rekvizit, potřebných k vaření-jako jsou měchačky, kvedlačky, hrnce a puklice.Taneční prvky i melodie písní pocházejí z jižní Moravy, jen texty jsou nové. Celá taneční scéna má neobyčejnou působivost a švih a hlavně s i t u a č n í a p o h y b o v ý humor. Začíná situace zcela pracovní. Na příklad míchání měchačkami sklouzne do vnímání dřevěných šavlí a už je tu úryvek z podšablové - vlastně podměchačkové -proplétačky. Stejně se dvě kvedlačky promění v rukách chlapců ve dvě valašky a podmetají se a přehazují. Bubnování na veliký hrnec odvede pohyb z kuchyňského varu do varu tance. To vše vnímá obecenstvo jako vtip, gag- a navíc oceňuje jihomoravský styl dokonale mladými interprety zvládnutý a vychutnaný. Znění textu, přiznám se, jsem už nezachytila. I bez toho obdivuji jak choreografku, tak interprety za uměleckou i stylovou kvalitu čísla, za přesvědčivost v předávání humoru kuchticky situačního i jihomoravsky pohybového.

I následující číslo obsahuje humorné situace a gagy v sepjetí s neobyčejně působivými prvky regionálního až akrobatického tance, inspirujícího se přírodou. Gymnasticko-akrobatická příprava těch asi čtrnácti chlapců jim dovoluje skutečně létat ve vysokých skocích a v tom letu vydrží zaujímat žabí tvary, kombinovat sólové i skupinové situace přelézání, podskoků, přeskoků ve dvojicích i skupinách, v choreografii zkušené umělecké vedoucí, choreografky Marie Novákové. Je to vynikající, náročné a úspěšné číslo chlapců ŽÁBY souboru OSTRAVIČKA Frýdek-Místek.

V pořadí, jak šlo mých šest vybraných úspěšných souborů za sebou v programu, následuje Hlubina Ostrava - Ostravské obrázky (choreografie Kateřina Macečková, hudba Pavel Knápek a Jarmila Červenková). Taneční obrázky zde představují mladou i zralejší generaci souboru v jejich mistrovství dívčího pěveckého i tanečního projevu. V přednesu mužského tance plného zdrženlivé rytířskosti. Tentokrát bez použití jiných motivů, které by rozvíjely jejich vystoupení nějak scénicky, jako např. v Jihlavě. Nejdříve mi bylo líto, že vystoupili bez nějakého scénického záměru funkčně využívajícího jejich umění a vytkla jsem jim to jako slabinu. Dnes, po krátkém časovém odstupu, když se při psaní této vzpomínky vracím k jejich vstupu na scénu, ke zpěvu dívek, k rozvinutí do plného tančení párů, říkám si, že právě bez inscenování děje nebo zobrazování prostředí, mohl tím více vyniknout jejich mimořádný pěvecký a taneční projev, odstíněný jen generačním nebo osobitým charakterem. Pravdu měla ve svém uměleckém záměru Kateřina Macečková. Sebe omlouvám jen tím, že místa pro taneční rozvinutí druhé půle bylo přece jen málo, chyběl ten nutný volný prostor kolem, aby pohyb skupin vynikl.

Poslední z mých vybraných šesti prvních v dílně je třeba jmenovat soubor KOHOUTEK Chrudim a pardubickou muzikou KARMAZÍN - Člověče, kdož si kolivěk (námět, scénář Šárka Jehličková, choreografie Šárka Jehličková a Kateřina Trojanová. Závažné téma přivedlo v inscenaci tmavé postavy Smrti s kosou a Mrtvých s bílými maskami do pozadí scény. V popředí scény se pohybovali v mírném tanci Živí v barevných šatech- s květinami.Téma spíš než pohybem bylo vyjádřeno textem,hudbou a sošnými výdržemi těl na scéně. Pro odvahu sáhnout po takovém tématu, pro pozitivní výtvarné a hudební prvky inscenace, patří v mých očích soubor Kohoutek letos do první šestky, i když moje jevištní zkušenosti cítí toto téma v jiné pohybové stylizaci.

Není v možnostech jednoho článku vylíčit všechny a všechno. Obecně chci připomenout i ocenit u všech ostatních, že tvořivě hledali podle svých sil a nedělali kopie. Hranicí pro ně byla třeba malá zkušenost, těžké podmínky malého místa a malého počtu, nebo dosud neobjevené poznání směru a vlastního nadání. A pak přišla veřejná diskuse s odborníky. Fantastický kruh ve velkém sále v l. patře divadla, kdy spolu sedí na jedné straně 350 zvědavých mladých lidí a na druhé straně 7 odborníků lektorského sboru. Prostředek bez stolů je volný, aby na sebe viděli. V letošním roce byli členy lektorského sboru (podle abecedy): choreografka Ladislava Košíková, choreografka Jiřina Mlíkovská, výtvarnice a scénáristka Kamila Skopová, choreografka a taneční etnochoreoložka Daniela Stavělová, režisérka Magdalena Švecová, etnomuzikolog Lubomír Tyllner a choreograf, řídící učitel Miloš Vršecký. A tiché, nezasahující dvě postavy, které to vše uvedly do pohybu - Jana Rychtová s Pavlínou Čermákovou z NIPOS Artama, tandem nabitý mocnou energií! Díky všem!

Jiřina Mlíkovská - listopad 2006


7. prosince - Klášterní restaurace

Vystoupení v klášterní restauraci se pomalu stává jedním z pravidelných vystoupení komerčního charakteru. Velký prostor restaurace ale bohužel skýtá pouze malou část, kde by náš početný soubor mohl předvést svá čísla, tak přicházejí na řadu různé úpravy, redukce a změny. Trochu potěší, že se občas najde v rozjařených konzumentech nějaký divák, který vydrží i několik minut sledovat, než se opět chopí sklenice, či talíře.


12. prosince - Vystoupení pro bývalé zaměstnance VŠE

Sešli jsme se k tradičnímu krátkému vystoupení v menze VŠE. V šatně běhaly dvě děti, prostě - krásně se rozrůstáme. V krátkém vstupu jsme předvedli naše vánoční pásmo, písničky a na závěr jsme si společně s diváky zazpívali koledy. A úplně na závěr řízek...


17. prosince - Západočeské divadlo v Chebu

A opět v Chebu! A opět jsme potřebovali výpomoc bývalých členů souboru, tzv. Zombies, jak jim familiárně říkáme. Tentokrát s námi jel Jarda Špaček, aby zahrál na vozembouch Čertovskou suitu. O čertech ale později. Z Prahy se vyjíždělo už před 8 hodinou ráno. Nedostavila se pouze Lucka, která na poslední chvíli onemocněla a měla horečku. Vyrazili jsme směr Plzeň, kde jsme měli vyzvednout děti z Lidové muziky z Chrástu. To je muzika složená ze žáků Základní umělecké školy v Chrástu u Plzně, která hraje už od roku 1996, toho času pod vedením člena naší muziky Vojty Kouby. Vojta se s Markem a Věrou domluvili, že dětská muzika vystoupí společně s námi v Chebu a pěkně tak vyplní čas, který potřebujeme na převlek z čertů do vánočního čísla. Vyzvedli jsme je tedy v Chrástu a pokračovali do Chebu s ještě jednou zastávkou pro ty, kteří mají malé močové měchýře, což byla většina.

Hned po příjezdu začala zkouška. Zkoušely samozřejmě i děti z Vojtovy muziky a to jsme se nasmáli! Ne proto, že by jim to nešlo, naopak, hrály a zpívaly krásně, ale ukázalo se opět, že Gaudeamus je soubor plný choreografů a režisérů, a každý chtěl dětem radit, jak stát na jevišti, jak se tvářit, co dělat s rukama atd. Chudáci děti! Výsledek ale stál za to! Vojta pak i prohlásil, že takových vystoupení v divadle by děti potřebovaly více, aby se všechny jak se patří otrkaly. Po zkoušce zbylo ještě trochu času na malou procházku po malebném chebském náměstí a občerstvení v kavárně nebo restauraci.

V 15 hodin šla opona nahoru. Čerty představení začínalo, všichni se v zákulisí nalíčili a udělali si roztomilé rohy z vlasů, včetně Marka Janaty, který vánoční odpoledne krátce uvedl spolu s Čestmírem Koubou z dětské muziky. Marek si dal na hlavu čepici, aby mu rohy nebyly vidět a fór hned neprozradil. Samozřejmě si ji pak zapomněl sundat, takže když muzikanti, alias čerti, bafali na Míru, Adélka pohotově strhla čepici Markovi z hlavy. Pak už nedošlo k žádným překvapením, čerti se nám po delší době, co jsme je nedělali, tancovali a hráli s chutí. Obecenstvo se bavilo.

Následovalo vystoupení dětí. Hrály a zpívaly vesměs vánoční koledy a písničky se zajímavými hudebními úpravami. Bylo vidět, že je hraní baví, a i diváci je náležitě odměnili potleskem. Rozhodně děti nebyly jen "výplní" mezi našimi čísly, ale právoplatnými členy na jevišti. Snad jsme zahájili novou tradici vystoupení s dětskou Lidovou muzikou z Chrástu.

A pak už přišly Vánoce, tedy zatím jen na jeviště. Myslím, že se podařilo navodit tu správnou předvánoční náladu nejen v divácích, ale i v nás samotných. Vánoce jsou za dveřmi a nás čeká zasloužený odpočinek. Po letním a podzimním souborovém maratonu ho budeme všichni potřebovat.

(Eva Živná)

Fotografie pořídil: Michal Mráka, Západočeské divadlo v Chebu


28.12.2006 - 1.1.2007 - Silvestr 2006

Letos byl souborový Silvestr opravdu rodinný. V Mikulášovicích ve Šluknovském výběžku se totiž sešlo nakonec asi sedm dětí. Ale popořadě:

Eva Živná nás pozvala "na sever" do rekonstruovaného domu svých známých. Očekávali jsme, že bude hlavní hostitelkou a tvůrcem programu, nakonec tam ale s námi pobyla jen dva večery - mají o pár kilometrů dál chalupu, takže jezdili do Mikulášovic vždycky jen na skok.

Už cesta tam byla zajímavá - sjížděli jsme se postupně a z různých stran. Martina s Bohoušem přijeli přes Varnsdorf se spoustou vynikajícího cukroví, Maruška s Pavlou skončili v závěji a musel je tahat traktor a vyskytli se dokonce jedinci, kteří přišli z Německa a s opicí.

Děti zabraly dům naprosto přirozeně, dospělí se snažili zorientovat v prostředí kolem sebe. V Mikulášovicích by se daly točit filmy o sedmdesátých letech i o odsunu. Pro kdysi prosperující průmyslové město rozlezlé podél potoka a silnice v délce snad sedmi kilometrů je dnes mimo podstávkových domů typická spousta mohutných zřícenin starých továren, a také několik bytovek u špinavého potoka. Komunisté tu mají v obecní radě nadpoloviční většinu.

"Skákal pes, přes oves" hrajeme a nestydíme se za tu písničku, protože děti jsou z ní skutečně nadšené. Vydrží nám to snad hodinu. Je to tím, že mají fajn rodiče, kteří s nimi zpívají, to je pravda. Ale stejně člověka strhne to potěšení, které má už stá generace dětí smějící se, že zahradník vyhodil křen z okna. Lidová píseň, která patřila ke všem společenským příležitostem života - svatbám, pohřbům, tanci, práci, - svou společenskou funkci plní už málokdy. V hospodě po šestém pivu možná, v jednoduchém a všeobecně rozšířeném zpívání dětí určitě. A tak si muzikanti užívají pocit, kteří nejspíš měli staří dudáci někde v hospodě, když ještě lidé neměli rádia a muzika pro ně byla svátkem. Pocit, že tu "publikum" není z povinnosti, že svým hraním ty okolo neotravují, naopak. Děti nadšeně poslouchají, kdo umí, zpívá, kdo neumí, kouká, co by pochytil.

V sobotu vyrážíme na výlet. Z Brtníků vyjíždí několik terénních kočárků a pěší armáda kolem. Každou chvíli se zastavujeme na čůrání, obdivujeme krápníky i první skály Českého Švýcarska. Po pár kilometrech a snědených tatrankách se výprava rozdělí na několik skupin, které šťastně dorazí do domu. Malý Honzík Kožený si na rodičích vybrečí dřívější návrat z výletu, aby stihl večerní hraní a na nás tu "svou" písničku. Muzika je zase jiná, přijel Milan.

Sedíme na židlích a křeslech, čteme si horoskopy na příští rok, rozebíráme historky staré i nové a je nám dobře. Občasné záchvaty smíchu by se daly čekat u čtrnáctiletých, Zuzčina dcera se na nás ovšem dívá trochu pohoršeně.

Dobře je i v neděli, poslední den roku. Sever Čech je kraj rozhleden, a jedna, na hoře Tanečnici, je přímo nad námi. Počasí ovšem provádí neuvěřitelné věci - prší, je hnusně, cesty jsou pro kočárek nesjízdné, a tak někteří z rodičů volí drsnou cestu lesem. Dětmi zatím neobdařená skupina dojde až do Horní Poustevny.

Silvestrovské oslavy někteří lidé nemusí. V opozici k všeobecnému "povinnému" veselí se stáhnou do sebe a zpívají si Carpe Diem od AG Fleku. V Gaudeamu, souboru plném "intošů", by se takové nálady daly čekat. Jenže my už dávno víme, že nezáleží na tom, co se slaví, ale s kým a proč. A když je člověku dobře, proč by se nesmál, proč by nenutil Evu Růžu tancovat na stole a netěšil se na půlnoc, kdy pšíkne pár malých rachejtlí a Marek s pokličkami udělá činel ve sborově zpívané hymně.

Druhý den se pokoušíme uklízet, Adélka a Radek přemlouvají auto, aby jelo, a všichni se vracíme domů, na jih, a slunce nám svítí rovnou do očí.

Vojta