Rok 2004

6. ledna - novoroční posezení

První setkání v novém roce se nemůže obejít bez povídání a plánování a vůbec! Z normální zkoušky v tělocvičně by tím pádem nebylo nic. Prozíravě se tedy scházíme v hospodě, a to konkrétně v jedné, která stojí stále na stejném místě, ale má již několikátého majitele. A samozřejmě další název - "Hrom do police". Vedoucí souboru, Květa, přinesla ukázat PFka, která nám poslali spřátelené soubory. Souborový redaktor, Viki, systematizoval materiály k chystanému sborníku o paní Skálové. My ostatní jsme si povídali o vánocích, horách a dárcích avšem dohromady roznášela jídlo a pití překrásná, sympatická (ale již zadaná) servírka. Zkrátka první setkání v roce 2004 se povedlo a můžeme se po hlavě vrhnout do další práce...


6. - 8. února - Kačerov 2004 aneb BUĎ FIT

Na chalupě Janatových v Orlických horách se nás letos sešlo jedenáct a je potřeba zmínit, že letos poprvé v historii lyžařských setkávání v Kačerově měli všichni kompletní lyžařské vybavení. Chyběly akorát rukavice, ale ty jsme si navzájem půjčili. Celý týden byla obleva, a tak jsme odjeli s obavami, že možná nebude na čem lyžovat. Sníh ale úplně neslezl, nicméně nejvíce ho bylo na parkovacích místech u chalupy. Marek si tedy udělal dvouhodinovou rozcvičku s lopatou.

V sobotu ráno jsme se rozhodli absolvovat běžeckou trať v Říčkách s názvem: „Buď fit!“. Ráno jsme si vyslechli ve zprávách, že se na české hory řítí ohromná vichřice. Musím říct, že mě to mírně vyděsilo, protože sněhovou vichřici už jsem na běžkách zažila a nechtělo se mi znovu bojovat o holý život. Předpovědi se nakonec nepotvrdily a my jsme si užili i trochu sluníčka. V neděli jsme se prošli pro osadě Kačerov, najedli jsme se a odpoledne rychleji či pomaleji směřovali ku Praze. (cim)


10. února - vystoupení pro zahraniční studenty VŠE

V Národním domě na Vinohradech jsme tentokrát mladým ekonomům předvedli Měl jsem holku, animační Já ráda miluju, Prádlo a Utancovaného, to vše proloženo písničkami. Na jevišti to klouzalo jak na lední revue. Na závěr jsme si zatancovali s publikem. Vlastně ne: na závěr jsme si pochutnali na vybraných lahůdkách, které byly pro studenty i pro nás přichystány.


13. února - kolaudace v Suchdole

Je dobrým zvykem v našem souboru, že když si někdo postaví domeček či vilu nebo koupí a zařídí byt, přijde soubor zkontrolovat zda odpovídá našim normám pro různá setkání nad sklenkami plnými lahodných moků.

Drazí a milí, jelikož s mojí Janou již nějaký pátek bydlíme v našem bytečku, tak bychom Vás chtěli pozvat na přátelskou návštěvu a s tím spojené zkolaudování - to jako aby se nám lépe bydlelo. Místní šetření se bude odehrávat v pátek 13. 2. 2004 cca od 18 hodin.

Váš Radek Mičák a Jana Dvořáková

Z obrázku je vidět, že si vybrali dobře. Celý soubor měl jen slova chvály, zvláště na Ráďův bar a jeho míchané nápoje a Janino občerstvení. Chvilku jsme hráli a zpívali, ale spíše se povídalo a povídalo a pilo a jedlo. Do souborových materiálů můžeme s klidem zaznamenat: byt pěkný, prostorný: nejbližší očekávané akce: veselka, křtiny, ... :-)


21. února - masopust ve Strání

S pozváním pana Popelky: "Kdo chce spát, ať si vezme spacák. Slivovice zajištěna!" jsme v sobotu brzy ráno vyrazili do Strání na Masopust. Věra vyhlásila prohibici až do večera, kdy jsme měli předvést naši Masopustní hru o svatbě. O straňanském fašanku jsme četli a slyšeli mnoho. Odjížděli jsme tedy s rozpaky, jak to všechno dopadne...

Strání nás přivítalo tichem a děsivými poryvy větru. Ubytovali jsme se na faře (naše již dosti početná skupina katolíků se cítila jak ryba ve vodě :-) a po chvíli zmatků a dohadů jsme se vydali do průvodu. První zastávka nás velmi dobře naladila. Od domácích jsme dostali svařák (na zahřátí), koblížky, domácí klobásu a (kdo měl odvahu) i slivovici. Muzika hrála a my jsme si na šikmé ploše kočičích hlav a zmítání větrem vystřihli pár chodských koleček. Pak jsme pokračovali v průvodu až na náměstíčko před hospodu, kde bylo hlavní vystoupení. Diváků bylo dost a my jsme s chutí a s vizí oběda, který nás čekal, spustili: "Laudamus, bíbámus, gaudeamus..." - tedy začátek našeho masopustního průvodu. Pak následovaly Šly muziky do lazu, Kolovrat, Měl jsem holku, Já ráda miluju a Utancovaný. Následovalo vepřo, knedlo, zelo, pivo... do večera přece ještě stihnem vystřízlivět!

Po dobrém obědě má následovat odpočinek, a tak jsme se vydali do jedné z místních hospod, kde jsme popíjeli sodovku, hráli a dokonce i tancovali - aktivní odpočinek, taky odpočinek. Asi po hodince jsme však museli odejít a připravit se na večer. Odvezli nás do kulturního domu s plechovou střechou, což se jeví na první pohled jako zcela normální, ovšem při tom větru, který venku vál, se střecha proměnila ve zvukovou kulisu a svým strašlivým burácením nás doprovázela celý večer! Nestavějte kulturní domy s plechovými střechami! Podium bylo vcelku malé a dost klouzalo. Nicméně náš zcela střízlivý soubor vystřihl Masopust bez větších komplikací. Diváci se smáli a tleskali, takže úspěch.

Celý natěšení na večeři a na proudy slivovice jsme se vrhli do šaten a začali se převlékat. Když tu náhle blik, blik,... uf, dobrý, blik... a tma. Vítr se opět předvedl, zhasl nám elektřinu. A najděte zapalovač u 35 nekuřáků! Naštěstí jedna dobrá duše měla baterku, a tak jsme se nějak při jejím chabém světle doodlíčili a dooblékli. Když jsme byli hotovi, světlo se rozsvítilo. Hurá a jde se na večeři! Tentokrát jsme dostali řízek a bramborový salát. Pak konečně nastala volná zábava. Část si povídala a část se šla bavit na sál, kde hrály muziky a tancovalo se. Bohužel, slivovice už nikde proudem netekla. Byla akorát na baru, a to za tvrdou měnu - českou korunu! A tak jsme si ještě trochu zatancovali a kolem půlnoci jsme se odebrali k spánku na faru, neustále úplně střízliví!:-(

Neděle nám to trochu vynahradila. Ráno jsme se zbalili a na cestu do Prahy jsme dostali 5l vychlazeného moravského bílého vína a litr kalvádosu. Vyšlo nám to akorát, před Prahou jsme vše dopili - takže se ten Masopust přece jen vyved!


4. března - vystoupení v Domově Ludmila


1. dubna - konference EAA

Národní dům na Vinohradech nás většinou hostí při vystoupeních pro zahraniční studenty VŠE. V jednom sále se převlékáme, v druhém vystupujeme a v hlavním sále nezávisle probíhá třeba ples. Dnes ale bylo všechno jinak.

V hlavním sále na pódiu jsme vystoupili my a ve všech ostatních prostorách celého patra probíhal raut, či recepce - prostě stoly se prohýbaly pod tíhou jídel pečených, smažených, vařených, slaných i sladkých... labužnický to ráj. Ale popořádku: Ve čtyři hodiny odpoledne jsme si vypůjčili z Artamy baletizol, a protože sídlí nedaleko, vzali jsme ho v rámci rozcvičky před prostorovkou pěkně "do teplejch". Po zkoušce a nazvučení jsme se šli převléknout do šatny. Osm hodin bylo cobydup.

Třičtvrtěhodinový program se na poslední chvíli redukoval na 25 minut, protože všichni diváci stáli, drželi sklenice a neměli si kam sednout. Bylo jich tam přes 1100. Nám to vše připadlo jako velká improvizace, neboť v sále byl takový hluk, že nebylo slyšet vlastního slova z odposlechů. Přesto jsme však upoutali pozornost a zájem, což ale víme spíše z pozdějších ohlasů.

Kongresmani nás odměnili potleskem a my se v šatně pomalu převlékli do více či méně (spíše více) společenských šatů. Pak přišla paní proděkanka a pozvala nás k tabulím. My se nenechali pobízet. A kdo si odpoledne nenechal v žaludku místo, teď trpce litoval.


12. dubna - velikonoční obchůzka

Letošní velikonoční obchůzka vypadala komorněji, než v předchozích letech. Zůstalo staré, dobré, souborové jádro, které si zpočátku vzdálenější štace zkracovalo autem, ale s blížícím se polednem vyrazilo pěšky na vinohradské finále. Navštívené tanečnice, zpěvačky či muzikantky od koledníků uslyšely novou velikonoční koledu, dostaly tatarem přes zadek (ty, co se bránily, přes ruce) a skončily ve vaně pod studenou sprchou. Na oplátku za tato dobrodiní uvázaly koledníkům na tatary barevné mašle a daly každému malované vajíčko. Těhulky byly bity méně a Evě Růže se dostalo zvláštní cti - byla vyšlehána opačnými konci tatarů a mohla se na zkoušce pochlubit velikými jelity.


8. května - Tuchlovická pouť

Jako každý rok, i letos, jsme první květnovou neděli vyrazili na festival do Tuchlovic. Už pojedenácté! A užili jsme si doslova celý den, protože jsme ranní animační vystoupení začínali a večerním programem končili. Také jsme odjížděli z Prahy v neuvěřitelných 7:30 ráno (pro někoho ještě v noci), ale tentokrát bez zpoždění. Hned po přjezdu se nás ujala překrásná hosteska Radka, kterou jsme si pamatovali ještě z prvního ročníku, ovšem jako malou žabku.

Animace začaly velkolepě - s osmi páry na scéně! Ovšem po patnácti minutách našeho vstupu jsme byli tak prokřehlí, že jsme urychleně obsadili místa v baru u čajů, grogů a káv. Po chvilce následovala prostorová zkouška v amfiteátru. Mumraj, s pracovním názvem "Předehra", jsme ladili za nechápavého přihlížení náhodných přísedících z ostatních souborů. I my jsme byli napjatí, jak to odpoledne dopadne...

Po tradičním knedlu-vepřu-zelu ve školní jídelně jsme prohlédli stánky a atrakce na pouti, svezli se na těch nejdivočejších a pomalu se začali připravovat na vystoupení. Byli jsme na řadě až po přestávce, druzí. Těch pět minut uteklo jako mžik, ale muselo na diváky udělat dojem (neříkám jaký :-), protože večer... ale nepředbíhejme. Normálně pro nás každým rokem končilo ono taneční nasazení koncem hlavního programu. Ale letos bylo to největší teprve před námi. Po večeři žádné pivo, procházky parkem s tanečnicemi ostatních souborů. Pěkně na jeviště a skoro dvouhodinová prostorovka, zvučení, nasvěcování. Věra šílela (jako vždy, když jde o hodně (vždycky jde o hodně))!

Došli jsme se převléknout do prvního kroje a vrátili jsme se přichystat do zákulisí. Mnozí měli až pět krojů či převleků! V devět hodin začalo naše večerní představení, kterému jsme dali pracovní název "Vyvrcholení". V první polovině jsme se představili průřezem naší tvorby s názvem Od všeho trošku. Konkrétně od Erbena, od Martina Packa, od Čertů. Zajevištěm to lítalo - převleky, masky, líčidla! A po přestávce - při které to lítalo ještě víc, protože masopustní masky jsou nejpracnější - jsme spustili smršť s názvem Masopustní hra o svatbě.

Kouzelná světla pana Dankoviče, známé a milé prostředí, ale hlavně diváci, kteří zaplnili celý amfiteátr a smáli se a tleskali, to vše nám dalo zapomenout na strašnou zimu, která se pokoušela prosadit svou, ale vůbec neuspěla. Zato potlesk nebral konce ani po přídavku. Jsme moc rádi, že po loňském ročníku jsme dokázali vysoko postavenou laťku udržet a moc se těšíme na další, už dvanáctý ročník.

PS: Po představení a převlečení jsme si ještě zahráli, zazpívali a zatancovali na nocturnu, ale ne moc dlouho, protože muzikantům začaly stávkovat nástroje a prokřehlé prsty. Autobus ale nějak nejel, tak jsme obsadili autodrom a opilému majiteli, který neustále nabízel "Za padesssát pprocent ceny - dvvvěsťťe procent zábavy!" jsme udělali pěknou tržbu. Na ubytovnu ve Strašecí jsme dorazili v jednu hodinu po půlnoci, na chodbě jsme rozbalili nástroje a jelo se nanovo do pěti hodin ráno. A ty koláčky na snídani byly, mňam!


15. a 16. května - Zpěváčci 2004

Letos se konal jubilejní, desátý ročník soutěže Zpěváček/Slávik, opět ve Velkých Losinách a opět pod záštitou mistra Petra Dvorského a v přítomnosti dalších celebrit (paní premiérová Špidlová, pan exředitel Novy a senátor Železný s manželkou atd.)

Společne se Zdenkem Vejvodou jsme si řekli, že to je ta pravá příležitost, dát konečně dohromady solidní doprovod pro české soutěžící děti. Musím říct, že hlavní zásluhu na zdaru celé akce měl Zdeněk, který obvolal všechny soutěžící děti a napsal 16 krásných úpraviček, takže české písničky měly šanci obstát i v konkurenci moravských písní, kterým k doprovodu často stačí "lead" primáše a položené akordy zbytku kapely.

Jsme rádi, že jsme se této akce mohli zúčastnit, i když, vzhledem k nabitému programu, jen v sestavě Pavla K., Helenka, Marek (zbytek kapely tvořili houslisti Ája a Olda, Zdeněk na basu a dudáci Bradové - všichni z Rokycan a klarinetista Michal Ullman, šef to muziky souboru Lučinka, který si od nás občas půjčuje Helenku).

Poznali jsme spoustu šikovných dětí, z nichž porotu nejvice zaujal Marek Čáp, jenž se s písní o vrabci a vráně dostal mezi deset oceněných. My jsme si oblíbili Barborku Hájkovou ze Strakonic, které jsme pomohli postoupit ze sobotního semifinále do nedělního finále a která nakonec obdržela cenu Viktorie Špidlové.

Škoda, že letošnímu ročníku nepřálo počasí. Část sobotního programu i celé nedělní kolo se muselo přesunout do vnitřních prostor lázní Velké Losiny, což velice narušilo organizaci a zhoršilo podmínky dětem, které musely často dlouho čekat ve vydýchané malé šatničce na své vystoupení (za rádoby povzbuzujících připomínek inspicientů, ať se nebojí, že v publiku sedí hlávky zelí - no já bych teda nezpíval, kdyby to nebylo pro lidi, ale pro zeleninu.).

A co příště? Řekli jsme si, že do toho půjdeme v podobné sestavě znovu!! Snad si na, doufejme že stále se zlepšující českou hudbu, zvyknou časem organizátoři (pochvaly letos sršely i z míst nejvyšších - p. Pšenica), porotci (Aleš Mokren je již dnes náš tajný obdivovatel) i zvukaři (ti snad konečně vymyslí způsob, jak nazvučit českou či moravskou kapelu tak, aby zvuk byl vyrovnaný, ať už se hraje s cimbálem nebo s dudami). (Marek)


20. května - vystoupení v nemocnici

V krásném prostředí společenského sálu II. interny Fakultní nemocnice na Karlově náměstí jsme opět zahráli, zazpívali, ale tentokrát i zatancovali. Sice jen v několika párech, protože prostor byl malinký, ale o to milejší představení to bylo. V necelých dvaceti minutách jsme stihli Měl jsem holku, Prádlo, Já ráda miluju a několik písni, které Marek působivě uváděl v angličtině. Na závěr jsme publikum naučili dudlat, protože to je very simple. (Tentokrát easy to learn.)


29. května - Mezi ploty

Tento festival nepotřebuje žádné představení, tím spíš, že letos se konal již potřinácté. Náš soubor není na podobných akcích žádným nováčkem, přesto nás spousta věcí dost překvapila.

Dopoledne, v půl jedenácté jsme se sešli u hlavní brány před vchodem pro účinkující, odevzdali jsme pořadatelům kartičky opravňující ke vstupu a dostali jsme každý na ruku papíroplastové náramky, které jsme už nemohli sundat. Prostorová zkouška byla v jedenáct hodin. Tedy podle smlouvy... Ale na jevišti se vesele připravovalo Divadlo Minor. Ještě, že máme vedoucí Věru, s ostrými lokty a jazykem jako břitva. Zkrátka: tak jako se před lety italští pořadatelé pokorně podvolili charismatu vedení českého souboru, tak tady kulisáci Divadla Minor opustili rozestavěnou aparaturu a rozesadili se do trávy, protože na další půlhodinu měli padla. Upřímně řečeno, prostorovka nestála za moc, ale měla důležitý význam: pochopili jsme, že představení bude velké dobrodružství!

Naše představení bylo v 19 hodin jako poslední na jevišti. Kdo chtěl, procházel se odpoledne po areálu a sledoval ostatní programy. Hodinu před naším představením jsme se sešli za živým plotem vedle jeviště a začali se na trávníku převlékat. Nebyla jiná alternativa. Měli jsme dost času, díky skluzu předchozích skupin. Konečně skončilo divdlo před námi. Vrhli jsme se na pódium, kde jsme si museli upravit (zvětšit) jeviště, odsunout všechny bedny zvukařů a osvětlovačů, které doposud nikomu nevadily. Muzika v rychlosti nazvučila a začala hrát. Podzimek. Konstrukce střechy pódia začínala ve dvou metrech a ruce v Podzimku jsou skoro pořád nahoře... pódium nakloněné dopředu a doleva... malý prostor... zkrátka fackovačka jako z grotesky. Když jsme dotancovali a vrátili se do zákulisí, začali jsme operativně měnit tance a posazy, abychom my, diváci i jeviště tuto divokou jízdu přežili. Věra, která vše sledovala jako divák, přiběhla za jeviště zrovna ve chvíli, kdy jsme redukovali počet tanečníků do Utancovaného. Když uviděla, že je vše v dobrých rukou, snažila se naše zběsilé pobíhání uklidnit slovy: "Klid, ještě bude jedna písnička." - načež se ozvalo: Tá tá tá tá, tý dý dý dý - tanečnice se na sebe podívaly, ihned pochopily, že už mají několik sekund tancovat a vřítily se na jeviště rovnou do kola. Věra odešla stát se raději divákem.

Ten největší masakr však měl teprve přijít. Ano, závěr patřil Masopustu. Ze změti rukou, nohou a chumlu těl se občas ozvalo - jau! Tu facka, tu dupanec... Byli jsme zkrátka dost překvapeni, když diváci tleskali. Možná v bohnickém areálu na festivalu Mezi Ploty by "normální představení" vypadalo jako pěst na oko.


25. června - 2. ročník Svatojánských slavností Dolní Chabry

O tomto vystoupení jsme se dozvěděli na poslední chvíli. Měli jsme proto trochu problém s výběrem programu, neboť ne všichni se mohli zúčastnit. Naštěstí podium bylo také velmi malé a tak by větší počet muzikantů, tanečníků a zpěvaček byl spíše na škodu. Vyzkoušeli jsme si, že na bujarý tanec za prádlem stačí jen dvě prostěradla, zpívat se dá i bez znalosti slov písní a že hrát se dá i bez prvních houslí.

Publikum, tvořené převážně žáky učitelky Pavly Králové, naštěstí naší snahu o perfektní provedení programu ocenilo a odměnilo nás velkým potleskem. Pochvalu jsme dostali také od herce Jana Hartla, který by se rád přišel podívat na některé z našich vystoupení.

Vedení souboru by ale mělo zvážit investici do Milana v podobě koupě mapy, lupy a buzoly, aby se nám příště při hledání Dolních Chaber neztratil. (cim)


5. - 15. srpna - Itálie

Celý článek


2. - 6. září - Festival v Polsku

Píše se...


6. září - vystoupení pro zahraniční studenty

Ani jsme se nestačili rozkoukat a už jsme se v sále Národního domu na Vinohradech převlékali na vystoupení pro zahraniční studenty VŠE.

Zkrátka: pohoštění je pohoštění...


3. října - Pocta Aleně Skálové

Píše se...


23. října - promítání dokumentu o Aleně Skálové

Píše se...


2. listopadu - O vojácích a panenkách

koncert netaneční části souboru spojený s křtem CD

Druhého listopadu čekal na naší muziku koncert, na který se připravovala celý rok. Tak dlouho se totiž psaly a nacvičovaly písničky "O vojácích a panenkách", které jsme právě tady měli poprvé předvést. Není divu, že jsme byli trochu nervózní - na některých notách ještě nestihl uschnout inkoust (pokud tedy Marek nemá laserovou tiskárnu), nebylo ani žádné speciální soustředění, jen několik mimořádných zkoušek před koncertem, nejvtipnější v neděli večer. Přesto jsme se ale těšili ještě víc než jindy. Kvůli těm novým písničkám, které rádi hrajeme a kvůli našemu cédéčku, které zatím nikdo z nás neviděl a teď si ho budeme moci konečně koupit a poslechnout.

Českobratrská motlitebna na Vinohradech, kde se koncert odehrával, nás překvapila svou krásou ("Teda, v kostele jsem se do kroje ještě nepřevlíkal") a také dokonalou akustikou, bylo slyšet skutečně úplně všechno, i to, co se jindy milosrdně ztrácí. Chvíli to vypadalo, že na nás přijdou jenom kamarádi a tanečníci. Nakonec se lavice alespoň z poloviny zaplnily a my mohli začít největší "prskavkou". Husaři, husaři, pěkné koně máte. Jenže nezvyklý prostor, pódiové rozestavění muziky a nervozita každého z nás udělaly své. Ne, nejsme žádní nováčci, kteří by se na koncertech třásli strachy, ty písničky byly provedené dobře. Jen neměly ten švih zažitého repertoáru, neměly obvyklou gaudeamovskou lehkost a radost ze hraní, chyběla suverenita, na kterou jsem já osobně byl zatím u tohoto souboru vždycky zvyklý.

Myslím, že se nemýlím, když napíšu, že nám na tomhle vystoupení opravdu chyběli tanečníci. Naše muzika umí hrát sama a umí to dobře. Ale je zvyklá na jevištní pohyb "z hloučku do půlkruhu a zpět" a najednou stojí hodinu a půl v jediném rozestavění, muzika souboru Gaudeamus, známá svými pohybovými kreacemi v tanečních pásmech, se najednou ani nehne a to je na písničkách znát. Ale zpátky na jeviště. Marek uváděl vystoupení tak dobře, že na jeho povídání o vojenské službě za Marie Terezie i ve Vojenském uměleckém souboru někteří diváci vzpomínají jako na to nejhezčí z celého večera. Tak to ale nebylo, královnami pro nás i pro diváky tady byly nové písničky, které se vydaly do světa s plnou parádou. A vida - úpravy, které se mně na zkoušce zdály být vrcholně moderní ("je tohle vůbec ještě folklór?"), najednou v provedení krojovaného souboru zapadly do mozaiky české folkloristické tradice, najednou bylo poznat s jakou pokorou k písničkce byly napsány. Milanovy Když vojáček narukoval nebo Na tom našem nátoníčku jsou toho dokladem. Právě během druhé z písniček se Milan postaral o jediný akční moment koncertu. V první sloce přetrhnul strunu, mezi diváky se jako mechanik formule 1 zvedla Pavla Čujanová (která přijela z Bruselu a přišla si s námi zahrát), vyměnila si se svým primášským kolegou housle, chvíli natahovala strunu a od další písničky už hrál Milan zase na své. Takové my máme prosím zázemí.

Ať teče šampaňské, sláva naší první desce! Jarka Šiktancová se své role ujala skvěle, s úsměvem a šarmem uvedla naše cédéčko do života. Marek ještě vysvětlil, že si diváci mohou vybrat barvu šatonu (plastového lůžka, ve kterém disk leží) mezi černou a kanárkově žlutou a že za to nemůžeme. Když už jsme z programu odehráli úplně všechno, byl čas zmizet do šatny a přidávat poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté a pak už ne, abychom vůbec došli domů. Takže se to divákům asi opravdu líbilo. Říkali: "Vy jste vytvořili tak přátelskou atmosféru," a měli pravdu. Jenže hrát tak milým lidem, kamarádům, to jde snadno. Tenhle soubor má ale na víc, může hrát i lidem úplně neznámým, dokáže s folklórem seznamovat i ty, kteří o něm nic nevědí. Proto nás mrzí, že na taková vystoupení, jako bylo to úterní, přijde tak málo lidí.

Vydali jsme se ještě chvíli posedět s radostí, že to už máme za sebou. Ale jen na chvilku, většina z nás se totiž vydala domů, zvědavá, jestli se při novém cédéčku dobře usíná. (Vojta Kouba)


6. listopadu - 55. výročí založení souboru

...a jak léty soubor rostl a košatěl, různé odnože a oddenky začaly žít svým vlastním životem. Z některých mladých rostlinek vyrostly už mohutné stromy...

Gaudeamus slavil pětapadesátiny

Padesáté páté výročí založení folklorního souboru Vysoké školy ekonomické, dříve "Vysokoškolský soubor Zdeňka Nejedlého" – krátce VSZN, nyní "Gaudeamus", oslavil kolektiv a jeho přátelé 6. listopadu v Kulturním domě Ládví.

Byl to takový lahůdkový podvečer až večer. Panovala pohodová přátelská a radostná atmosféra. O pestrost pořadu se postarali současní členové, zejména Květa Matoušová, Marek Janata, Jana Svobodová, Helena Pěkná a další, hlavně však "duše" i "srdce" souboru Věra Fenclová - Ta přišla s nápadem, aby se na programu podílely i další soubory, v kterých pracují (většinou jako vedoucí, hudebníci či tanečníci) bývalí členové jubilujícího kolektivu.Pořad měl název "Jablko nepadne daleko od stromu" a podílelo se na něm deset souborů. Představme si je po pořádku:

"Radhošť" z Rožnova pod Radhoštěm (vedoucí Petr Dobrovolný a manželka Helena) přinesl potěšení z perfektně zatančených starodávných a lužanských točených i z nápadité choreografie Petry Belkové v obrázku "Až do mlýna", v němž byly vtipně využity i nejmenší děti souboru.

"Dykyta" z Přerova nad Labem (vedoucí Josef a Karla Slukovi) oživuje v Polabí lidové zvyky a členové souboru předvedli "posvícenské setkání v hospodě"; zkrátka hudba, tanec, zpěv – veselice. Představení bylo skutečně radostné.

"Hájíček" – dětský soubor ZUŠ Praha Jižní město (vedoucí Jiří Janoušek a Markéta) – se velmi úspěšně věnuje českému, moravskému i slovenskému folklóru. Chybí však taneční složka. Podle mne k hudbě patří tanec, jako k tanci hudba. Vystoupení je pak divácky zajímavější.

"Limbora" Praha (vedoucí Jaroslav a Mária Miňovi) oživila pořad slovenským folklórem z Horehroní a Detvy v originálních detvianských krojích. Na jeho konto připomeňme, že vznikl v roce 1986 odtržením od pražské VŠE.

"Lučinka" Praha – další dětský soubor (vedoucí Bohunka Kaucká a Milena Pospíchalová) – vznikl v roce 1987 a zpracovává folklorní materiál středních a jihozápadních Čech. Je znám z mnoha pražských charitativních akcí. Zúčastňuje se soutěží, tanečních i pěveckých přehlídek. Je prostě všude, kde je o folklór zájem. Tentokrát nám zatančil tance rejdovák, rejdovačku a vrták.

"Šarvanci" z Prahy si říkají "mladý soubor", který vznikl až v roce 2002. Vedoucí jsou Viera a Petr Zemanovi a kolektiv pod jejich vedením zpracovává folklór téměř z celého Slovenska. Předvedl nám verbuňk, krúcanů a čardáš z oblasti Šariš a Zemplín v choreografickém zpracování Michala Němce.

"Vrbina" je dětský soubor pracující od roku 1999 při ZŠ na náměstí Jiřího z Lobkovic v Praze. Vedoucí souboru je členka taneční složky "Gaudeamu" Martina Krajská. Tento soubor diváky potěšil písněmi, tanci i dětskými hrami v pásmu "Přišlo jaro do vsi".

V roce 2002 založila Eva Špačková se svým manželem Jaroslavem a svými dětmi při ZUŠ Praha 4 Modřany dětskou lidovou muziku "Modřanec". S dětmi si vedou velmi dobře. Zúčastňují se soutěží "Zpěváček", účinkovali na "Pražském jarmarku" i jinde.

"Cimbálová muzika ZUŠ" z Luhačovic nás potěšila "Voničkou písní ze Slovácka a Luhačovického Zálesí". Jejími vedoucími je Jiří Sládek a manželé Irena a Miroslav Benrothovi.

Po jednotlivých vystoupeních následovalo slavnostní zakončení všech účinkujících, gratulace, neutuchající potlesk, všude byla přítomna dobrá nálada a pohoda! Je jen škoda, že všechny vynikající výkony profesionální úrovně nezachytila kamera pro pokolení příští. Přeji mnoho dalších úspěchů a dobrých nápadů při zachování folklorních tradic našich národů. Přeji hodně košatých, plodných stromů, chutných plodů i semínek.

Jiřina Matějková
časopis Folklor 1/2005

K tomuto článku není co dodat. Náramně jsme se bavili, jak v průběhu představení, tak večer za doprovodu muzik jednotlivých souborů. Zdravili jsme se s dávnými známými, ti mladší se seznamovali se zkušenými kolegy. Domlouvala se společná vystoupení a další akce. Bylo prostě rušno jako vždy, když se sejde parta folkloristů a tentokrá byla pořádně veliká.


13. listopadu - Setkání lidových muzik

Setkání pražských lidových muzik, kterému všichni účinkující důvěrně přezdívají Domovina se letos konal již po jedenadvacáté a navíc v KD Vltavská. V programu vystoupilo devět kapel a jako taneční vsuvka Bufo. Naše muzika, předposlední před přestávkou, zahrála šest písní ze soudku vojenského.

Po hlavním programu následovala lidová veselice ve které vystupující muziky hrály ke zpěvu a tanci a po půlnoci se organizovaná zábava změnila ve spontánní společné muzicírování, jak sami pořadatelé nazvali - jam session.


20. listopadu - Inspirace

Sobotní časné ráno se nám mrazivě posmívalo, když jsme čekali na tradičním místě na příjezd autobusu. Naštěstí ne dlouho. A cesta také uběhla velmi rychle, jeli jsme do Nového Bydžova na tvůrčí taneční dílnu folklorních souborů s názvem Inspirace. Spolu s námi mířily do bydžovského Jiráskova divadla soubory z Hradce Králové (Dupák), Pardubic (Radost), Ostravy (Slezský soubor H. Salichové), Chrudimi (Kohoutek), Plzně (Mladina), Staré Vsi (Ondřejnica), Uherského Hradiště (Kunovjan) a další pražáci (Rosénka, Vycpálkovci). Od půl deváté do půl druhé se zkoušelo, mezitím jsme se vystřídali na obědě a ve výčepu a v půl třetí začala přehlídka.

Naše Masopustní hra o svatbě byla na programu na konci první poloviny. My trochu vybočovali z normy (jako ostatně vždy) tím, že jako jediní jsme měli program 25 minut dlouhý - tedy dvakrát větší než ostatní. Podle reakcí v publiku jsme však poznali, že se diváci výborně baví. Po přestávce jsme se mohli podívat na ostatní soubory a musím říci, že i nám se moc líbily. (Nejvíc tanečnice Slezského souboru Heleny Salichové, ale to píšu pouze za mužskou část souboru.) Poté nás autobusy odvezly do Hradce Králové, kde nás čekala večeře (svíčková na smetaně s knedlíkem, šlehačkou a brusinkami :-), ale hlavně seminář a mecheche.

Seminář řídila Jana Rychtová a lektorský sbor, složený odborníků na národopis, choreografii, režii a hudbu, se vyjadřoval k námi provedeným číslům. Kdo hodnotil: Jiřina Mlíkovská, Daniela Stavělová, Ladislava Košíková, Miloš Vršecký, Lubomír Tyllner a Jan Jirků. Budiž mi, prosím odpuštěno opomenutí mnoha titulů před i za jmény lektorů, ale zkrátka to byli odborníci na slovo vzatí. Nemohu však interpretovat jejich připomínky, náměty k zamyšlení, či snad hodnotit hodnotitele, ale mohu alespoň napsat, že byli diplomatičtí a většina námětů byla zajímavá a pro soubory určitě velmi přínosná. Ti, co jim byl seminář fuk, se v předsálí bavili s muzikami, zpívali, tancovali, pivo pili a ti, kterým to nestačilo, pokračovali na kolejích. A ti, kteří to přehnali si příště dají pozor. Howgh.

Inspirace – tvůrčí taneční dílna

V letošním roce vzpomínáme řadu výročí našich významných skladatelů, sběratelů, hudebních interpretů a organizací, a tak – i v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie – vyhlásilo Ministerstvo kultury program "Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury".

NIPOS – Artama v rámci tohoto programu připravilo taneční dílnu s možností prezentace choreografické tvorby souborů v dobrých jevištních podmínkách a s možností vzájemné konfrontace na společném koncertě i na následujícím rozborovém semináři. Oslava tvorbou mi připadá vůbec nejsympatičtější. Tentokrát přinesla řadu opravdu působivých scénických kompozic, v nichž soubory vykročily novými choreografiemi někam dál, za čáru již dosaženého.

Všech devět účastnících se souborů spojoval fakt, že vycházely z hluboké znalosti i lásky k lidovému umění svého kraje. Nebyl tam žádný, který by toto nesplňoval! Různé bylo jen to, jak se nejlepším z nich pak dařilo v umělecké kvalitě rozvinout dar poezie a kompozičního nadání k inspirovanému dílu. Dar, který znají ze svých vzácných okamžiků nejen špičkový profesionální autoři a interpreti, ale také anonymní lidový umělci při vytvoření písně – taneční vazby – hudebního nápadu.

"Taneční dílnu" v krásném Jiráskově divadle v Novém Bydžově uváděl slovem Miloš Vršecký, dlouholetý umělecký vedoucí, choreograf a režisér lidového souboru "Mladina" Plzeň, často dramaturgicky spolupracující s řadou českých a moravských souborů. Jeho slova stručně uváděla program, ale také organizovala začátky na jevišti i možnost usazení střídajících se souborů v hledišti tak, aby všichni účinkující měli možnost vidět a vnímat tvorbu svých kolegů. Vlastně to podmiňovalo i plnohodnotnou účast na pozdějším rozborovém semináři. V hledišti seděli také budoucí lektoři semináře, včetně M. Vršeckého to byly 4 choreografové (L. Košíková, J. Mlíkovská, D. Stavělová), 1 hudební vědec (L. Tyllner), scenáristka s výtvarným viděním (K. Skopová), režisér mladého pražského divadla Minor (J. Jirků).

Je nemožné, abych Vám v jednom článku vylíčila jednotlivé inscenace tak, jak by si to zasloužily. Pokusím se tedy jen o jakési jednotlivé doteky vzpomínkou.

V sousedství uvedená, nesmírně úspěšná, komediální "Masopustní hra o svatbě" (M. Pacek, J. a R. Sršňovi) souboru "Gaudeamus" VŠE Praha čerpá z nevázaně rozpustilých kořenů lidové tradice, z motivů nejen českých i evropských. I když je efektní a rozverná, má řadu míst srdečně úsměvných. Je příběhem o lidských chybách a odpuštění.

Jiřina Mlíkovská
časopis Folklor 1/2005


27. listopadu - 50. výročí Jarošovců

Píše se...


9. prosince - Adventní večer v Top hotelu

Doba adventní s sebou přináší kromě příprav na svátky vánoční též vystoupení plná koled, takže ve chvíli, kdy svatá Kateřina zakládá housle, my zakládáme nohy při tanečních zkouškách na Den přeslavný, či Hopsa pacholátka a muzikanti pilují koledy. I letos byl Ježíšek ještě v bříšku a my v prostředí moderního, vskutku manažerského Top hotelu vystoupili s vánočním programem pro německý zájezd. Odpoledne jsme měli prostorovou zkoušku, na které jsme zjistili, že se na jeviště vejdeme, tedy kromě muziky, která se usadila pod ním. Marek dostal chřipku, léčil se doma a muzika tak byla ochuzena o klarinet. Tuto naivní myšlenku jsme opustili ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že Marek (jako vedoucí muziky) nejen že hraje na klarinet, ale silou své osobnosti, tichou nápovědou a občasným zastoupením jakéhokoliv nástroje klarinetem nebo pusou pevně svírá pomyslné otěže a vede svůj tým k úspěchům, které známe. Ale popořádku...

Vystoupení bylo rozděleno na dvě části: v první jsme předvedli výběr z repertoáru a ve druhé čistě vánoční tance a koledy. Tanec Měl jsem holku a první písničky diváky rozehřály a přišla písnička Když jsem šel okolo háje zelenýho, lidově Dudlaj, dudlaj a muzika začala hrát jinou předehru. Než jsme se se zpěvačkami chytli, polovinu první sloky měly sólo Helenčiny kontrující housle. Vše jsme ale dohnali velkolepým výrazem ve tváři a program pokračoval. I přišel Furiant a s ním hrdá sóla, divoké výskoky a dupy, až do chvíle, kdy muzika, oslabená o klarinet, prostě začala hrát jinou část tance, shodou okolností rytmicky naprosto odlišnou. Do té doby přesná a semknutá choreografie se rázem změnila v klub sólistů. Několik párů se marně pokoušelo pokračovat původními kroky, ale dříve či později tuto snahu opouštělo a na místě vznikaly bujaré kreace spolu s kradmými pohledy co vytváří ostatní. Ostatní to vzdali rovnou a s myšlenkou "děj se vůle boží", dupali a točili se jako o závod. Prý to vypadalo divoce, ale zajímavě. Muzika se nakonec chytla a závěrečná zvedačka vše zakončila. Zmizeli jsme z jeviště nejkratší možnou cestou.

V druhé polovině večera jsme, náležitě ustrojeni jako pastýři, králové a svatá rodina začali ony vánoční kusy, na kterých se, chválabohu, nedá nic zkazit. :-) V abecedě zpěvačky poletly sloku a když králové důstojně přišli a měli začít zpívat své sólo, které ale do nového kontextu vůbec nezapadalo, dva králové zarytě mlčeli a pouze jeden, který si byl vědom zodpovědnosti, která na něm leží, s naprostou absencí texu hrdě spustil: "En gue ej ha be gy ajime te...!" Potom se chytily zpěvačky a pomohly mi se správným textem.

Na závěr jsme zazpívali koledu, hluboce jsme se uklonili a za potlesku diváků jsme šli padnout v zákulisí do mdlob.

 


14. prosince - vystoupení pro zaměstnance VŠE

Menza se letos kompletně modernizovala. Převlékali jsme se v místnosti, která ještě voněla novotou, či spíše schnoucími barvami. Bývalým zaměstnancům VŠE, kteří se na nás tradičně těšili, jsme zatancovali Jsi-li má panenko, Měl jsem holku, Prádlo a Utancovaného, zazpívali něco z nových písniček a vystoupení jsme uzavřeli několika koledami. Při kuřecím řízku s bramborovým salátem, kávě a větrníku, jsme byli opět pochváleni za to, že jsme lepší, než ten loňský soubor...