Rok 2003

7. ledna - novoroční posezení

Pachatelé se vrací na místo činu! Když novoroční posezení, tak jedině v Moravské vinárně v Chodské ulici na Praze 2. A že už to není Moravská vinárna? To je přece jedno. Nám se tu líbí a jednou v roce nás tu budou mít rádi i noví majitelé. Snad.

Takže jsme si popřáli, najedli se, napili a bylo to moc dobré. Servírka nás ukočírovala s přehledem a ještě jsme si nakonec zazpívali s kytarou. Ve čtvrtek to začne naostro!


4. února - vystoupení pro zahraniční studenty

Co jsem psal o návratech na místo činu o pár řádek výše, platí i na další naše tradiční vystoupení - UKDŽ, neboli Vystoupení pro zahraniční studenty v Národním domě na Vinohradech. Popisoval jsem ho již mnohokrát, pro toto bych pouze dodal, že jsme poprvé představili Koně a Blechy na jevišti. Zjistili jsme, že je musíme ještě trochu doladit.

Pohoštění bylo letos poněkud reprezentativnější, což jsme velmi ocenili.


10. února - pohřeb paní Aleny Skálové

V pět hodin večer se v pražském evangelickém kostele U Salvátora sešli příbuzní, přátelé, spolupracovníci a žáci paní Aleny Skálové k poslednímu rozloučení. Pan farář zavzpomínal na její účast ve farním společenství, my ostatní na krásná léta plná dřiny a radosti. Setkání s takovouto velkou osobností v člověku zanechá hluboké vzpomínky a při zpívání písně Ze země jsem na zem přišel - závěrečné písně jejího posledního pořadu Pocta Erbenovi - nám běhal mráz po zádech. Tak se těšme, co pro nás paní Skálová chystá na té "druhé straně", protože dříve či později se s ní opět shledáme.


14. února - Utancovaný na plese na Žofíně

Naplánované hory, sbalené lyže a batohy, nic nás už nemůže zastavit. A přece. Stačí jedna zakázka: jeden tanec na firemním plese a všechno je jinak. Doufáme, že jsme se topmanažerům líbili a budou nás chtít vidět zas.


7. - 9. března - Kačerov

Nenecháme přece v Orlických horách roztát sníh, aniž bychom ho pokořili pořádnou túrou na běžkách!

Kolem chaloupky už vykukovala tráva, ale na hřebenech bylo sněhu dost. Stopa, která vedla lesem pod stromy, byla však zasypaná jehličím a lyže nemohly pochopit, proč po nich chceme jet kupředu, když jsou na výborně přilnavém povrchu.

Večer jsme si jako obvykle zahráli a zazpívali. Akorát Marek měl problémy s autíčkem, neboť ho opustila spojka. Museli jsme je odtáhnout do Rychnova, kde truchlilo až do pondělí. Nové spojky o víkendech odpočívají a připravují se na šichtu. Snad se tedy s Markem rychle skamarádí a užijí si spolu hodně kilometrů bez poruchy.


22. března - Benefiční koncert k 40. narozeninám Martina Packa

Dlouho očekávaná sobota je konečně tady. V Divadle U Hasičů probíhaly celý den zkoušky, nám patřila doba mezi třetí a čtvrtou hodinou. Večer začínal v půl osmé, takže jsme měli i trochu času naladit se v nedaleké hospodě U Pešků.

Od tři čtvrtě na sedm jsme se již převlékali, líčili a rozcvičovali, protože náš vstup - Masopustní hra o svatbě - byl hned na začátku celého večera. Do přestávky se ještě na jevišti vystřídalo Divadlo Na Fidlovačce s ukázkou ze hry Malované na skle, českobudějovické divadlo, které Malované na skle nastudovalo modernějším způsobem (k oběma představením dělal choreografii Martin) a Chorea Historica. Na závěr této první části jsme připravili ještě gratulaci, ze které byl Martin dost překvapený. Celý náš soubor se převlékl do plenek (někteří jsme na to museli použít prostěradla) a jako kojenci jsme Martinovi přinesli-přitancovali každý svou láhev mléka. Bylo jich přesně čtyřicet a každá byla vlastně maskovaná kořalka, či nějaký jiný opojný nápoj. Poslední kojenec zakřičel: "A teď si to vypiješ!" A spadla opona.

Čas po přestávce patřil Bufu, jak Martin v programu napsal, dítěti nejmilovanějšímu i nejnenávidějnějšímu zároveň. Jednotlivá čísla byla rozdělena do bloků po třech a čtyřech, mezi nimi hrála a zpívala naše muzika. Marek vybral spíše humorné písničky a byla to trefa do černého, protože diváci se smáli, někdy i na místech, kde jsme to nečekali. Na úplný závěr připravilo Bufo pro Martina taneční bonusy: Zmateník, kde ovíněný tanečník měl na obličeji připevněnou Martinovu podobiznu a před očima se mu míhali dva chlapci. Z číšníků byly číšnice s náležitým komentářem. Další číslo by se dalo nazvat Uctívání Packa. Bylo úchvatné. Na závěr Martina vytáhli Bufáci na jeviště.

Večer pokračoval rautem v divadelním klubu, kde byly k dispozici mísy s řízky, saláty, chlebíčky, dorty a zákusky. Před půl dvanáctou čekalo na jevišti v divadle ještě poslední překvapení - břišní tanečnice, kterou Martinovi pozvalo Bufo. A byla opravdu úchvatná. Jak Míra poznamenal: "Dneska večer jsem se zamiloval!" Veselení dále pokračovalo, do kolika nevím, neboť jsem odcházel po půlnoci, nechat si zdá sen tisíce a jedné noci, ve kterém tančí břišní tanečnice...


2. dubna - Vystoupení muziky v Atriu na Žižkově

Tak opět v Atriu. A opět soudky: úsměvný, vojenský, vážnější, selský a veselý. Písničky nové i starší, od Blechy či Kudrny z připravovaných tanců, přes ukázky z Masopustní hry o svatbě, po osvědčené sedlácké pecky. Skoro hodinu a půl dlouhý pořad byl rozdělen přestávkou, ve které jsme se pozdravili s publikem, vesměs kamarády a příbuznými, kteří na oplátku chválili a chválili. Tentokrát možná opravdu oprávněně, protože nám to hrálo a zpívalo úplně samo. A to se to pak tvoří! :-)

Poslední, veselý soudek, začínal písničkou Hodnou ženu mám a Marek ji uváděl narážkou na naše dvě nedávné souborové svatby s tím, že obě manželky sedí v hledišti a že tedy zazpíváme něco z našich manželských životů. A na závěr, když si nás publikum vytleskalo, vykřila jedna paní v hledišti, že chce ty manželky vidět. Dvě divačky okamžitě zrudly a začaly se krčit, ale my jsme si s Markem pro ně přišli a hrdě je na jevišti ukázali.

Z těchto vystoupení v Atriu se začíná rodit pěkná tradice, tak doufáme, že se za rok opět uvidíme a v hojnějším počtu.


21. dubna - velikonoční pondělí

Naše velikonoční souborová tradice se letos přesunula z Prahy do Karlíku, kde si Jana s Jirkou postavili chaloupku. No, spíše hrad. Koneckonců v Karlíku dříve hrad býval, jak známo z českého muzikálu, a bylo jen otázkou času, kdy tam vyroste nový :-)

Sjížděli jsme se postupně ze všech koutů světa (Norsko, Praha, Všeradice), takže se masivní pomláskový útok nekonal. Zato se s chutí zapojili i děti, obvzlášť malá Lenka Bezstarosti, jak je vidět z obrázku. Vymrskali jsme nejbližší sousedky, poobědvali, prohlédli jsme si komnaty hradu i okolní lesy a se slibem další návštěvy vyrazili ku Praze.


1. - 4. května - Tuchlovice

Letošní jubilejní desátý ročník našeho oblíbeného festivalu Tuchlovická pouť začal již ve čtvrtek 1. května v divadle v Kladně soutěžní přehlídkou choreografií středočeských folklofních souborů Prameny. Patřil nám závěr první poloviny večera. Připravili jsme si pásmo choreografií Martina Packa - Koně, Pekla vdolky a Svědivý mateník (Blechy) - proložené písničkami. Diváci se smáli a porota hodnotila. V druhé polovině jsme se podívali na ostatní soutěžící: Vycpálkovce, Mateník, Čtyřlístek a hosty ze Slovenska a Srbska. Na konci představení se porota půl hodiny radila a potom vyhlásila výsledky: vítězným souborem, který bude reprezentovat středočeský kraj na celostátní přehlídce na podzim letošního roku se stal Gaudeamus. Tímto rozhodnutím nás porota velmi potěšila a dodala nám tolik potřebný elán do další práce. Cestou do Prahy jsme se telefonicky podělili o radost s Martinem a začali se připravovat na víkend.

V sobotu jsme dorazili trochu pozdě, takže abychom stihli včas animace na návsi, převlékali jsme se už v autobuse. Před obědem jsme ještě stihli prostorovou zkoušku v amfiteátru, zkrátka jako vždy. Ve dvě hodiny začínal hlavní program, my jsme řádili s koňmi, vdolky a blechami v první polovině, před Hradišťanem. Navzájem jsme si drželi palce a fandili si.

Dva stánky s medovinou se předháněly, kdo bude mít naši přízeň. Po večeři jsme se projeli na řetízkáči, lochnesce, vystřelili jsme našim láskám růže z papíru a přiučili se novým krokům ve škole lidových tanců. Letos Srbským a Slovenským. V devět hodin večer začínal hlavní host desátého ročníku Tuchlovické pouti - Hradišťan s Talantem. Posedali jsme si do lavic, bujaří a rozehřátí a nadšeně jsme se zaposlouchali do tónů lidových i elektrických nástrojů, v úpravě hudebního mága Jury Pavlici. V druhé polovině večera jeviště opustil Talant a vytvořil tak prostor pro tanečníky, kteří nám společně s Hradišťanem předali poselství s názvem O slunovratu. Úplně jsme přestali vnímat okolí, zvláště zimu, která začala být opravdu příšerná. Zvlášť, když se Hradišťan rozjel tak, že místo dvou hodin hrál celé tři. Mělo pak následovat nocturno, ale byli jsme tak promrzlí, že na povel největšího zmrzlíka jsme nastoupili do autobusu a odjeli do Nového Strašecí na ubytovnu. Možná bychom se rozehřáli tancem a medovinou, ale i muzikanti se báli o nástroje. Raději je tedy vybalili až v teple internátu. A hádejte, co nás čekalo ráno?


15. května - vystoupení muziky v nemocnici na Karlově náměstí

V klubu třetí interny nemocnice na Karlově náměstí jsme zahráli a zazpívali významné návštěvě z Dánska. O tuto asi pětadvacetiminutovou výpomoc nás poprosila Zdislávka, která zde jako slečna paní doktorka pracuje. Vystoupení pojal Marek zároveň jako jednu ze zkoušek na premiéru Svatojánských variací. Ale nebyl by to Marek, kdyby skoro každou píseň neuvedl poutavým povídáním o nástrojích, sedlácích či vojáčcích, samozřejmě v angličtině.

A když dozněly tóny poslední písně a paní překladatelka nám se slzou v oku poděkovala za to, že česká lidová píseň díky nám nevymřela, dostali jsme najíst a napít. Dívky sekt, pánové pivo a dohromady sýrové jednohubky.


30. května - kolaudace u Janatů

Tak nám Janatovi konečně ukázali svůj opravený byteček! V krásné obývací kuchyni to sice nejprve připomínalo dámskou jízdu (jen Marek byl výjimka:-), ale odvážní kluci naštěstí přece jen přišli. A tak jsme se společně napili, najedli (výborné zeleninové salátky, mňam), popovídali jsme si, zazvzpomínali jsme si nad svatebními a jinými fotkami a hlavně jsme se psychicky připravovali na nedělní premiéru. Taky nám, holkám, Eva Prokopka donesla tááááááákhle dlouhý seznam krojů a doplňků, které nesmíme zapomenout! Prostě to byl velmi příjemný večer a už se těšíme na další podobný, že jo, Trpčo!? (ber)


1. června - Svatojánské variace premiera

Den s velkým D nadešel. Divadlo nás v devět hodin dopoledne pohltilo ve svých útrobách a začala prostorová zkouška. První polovinu programu, složenou ze starších i novějších tanců a písní, jsme měli již v krvi, takže jsme zkoušeli hlavně spoje. Druhá půlka už byla horší: přece jen je ten prostor v tělocvičně úplně jiný, než v tomto divadle. Do oběda jsme ale vše stihli, takže po kratičkém poledním jídle mohla začít generálka. Pan osvětlovač nastavoval světla a paní režisérka dolaďovala a uhlazovala nepřesnosti.

Sraz po odpolední pauze jsme měli hodinu a půl před představením. Čekala nás společná rozcvička, oblékání do krojů, ladění nástrojů a hlasů. Pak už to začalo v hledišti šumět. Pořád jsme nervózně nakukovali skrz oponu, zda se hlediště naplňuje. A najednou bylo sedm hodin. V sále se setmělo, rozhrnula se opona a muzika spustila Když Bůh Jihočechy stvořil. Představili jsme se od starých kusů - Královničky a Jihočeská kola, po věci nové - Formanská balada, Buchty a Svědivý mateník (Blechy).

"Ne pověrečně, způsobem modlářským a právě pohanskám, pálením ohňův, zelin, trav po zemi stlaním a věncův černobýlových nošením ten svátek od nás křesťanů pamatován býti má."

Po přestávce začala Svatojánská. Čekanko u cesty, trhám tě pro štěstí... Co mohu napsat o této půlhodině, když jsem byl vtažen do děje, přestal jsem vnímat čas a najednou jsem zpíval závěrečnou píseň? Snad že jsme všichni měli tu správnou míru napětí mezi trémou a pohodou, která na každé premiéře dělá onu neopakovatelnou atmosféru. A diváci tleskali a tleskali, tak se jim to asi líbilo, ne? V šatně jsme si pak sdělovali, co se komu nepovedlo a jak Růža nevybrala zatáčku a narazila čelem do sloupu, až to zadunělo (v té hlavě).

Ke scénáři pořadu Pocta Erbenovi, který přinesla v roce 1996 Alena Skálová do souboru na první zkoušku, bylo dole rukou připsáno: „Stihneme-li, pak Svatojánská.“ Doufala jsem, že „stihneme“. Alena dokončila Erbena v březnu 1997, měsíc před premiérou. Absolvovala s námi ještě vystoupení na festivalu Pražské Jaro, jela na národní přehlídku do Pardubic, ale zkoušky už téměř nenavštěvovala. Nemoc ji bránila pokračovat v práci. Jen někdy, když ji Zdička Kasalová přesvědčila, aby nastoupila k ní do auta, přijela. Naposledy někdy na jaře 1998, kdy nás všechny překvapila, jako už mnohokrát – zbrusu novými prvky: „Dělejte hejkaly,“ přikázala.

A zatímco klepala dřívky, každý se snažil předvést hejkala, jakého uměl. Pak Alena velela kulhat, holky kulhají na první, kluci na druhou dobu, přidají ruce..., a tak to šlo až do konce zkoušky. Nohy zoufale bolely, nemohli jsme chodit. A ta dáma, Alenka Skálová se zvedla a plná elánu opustila tělocvičnu.

Připravily jsme s Jaroslavou Šiktancovou první verzi scénáře Svatojánské a přinesly k Aleně do bytu na schůzku autorského týmu. Měla ráda taková setkání. Bylo ale jasné, že další práce už bude na nás. Začala jsem studovat, hledat ve sbírkách, dotazovala jsem se některých pamětníků na Chodsku, s Jarkou jsme připravily nový scénář, Jirka Fišer upravil dvě písničky, ale pak už neměl čas. Požádali jsme našeho bývalého člena, Davida Slouku, zda by se ujal hudební úpravy. Já začala připravovat choreografii. Se svými nápady jsem pak chodila za Alenkou Skálovou domů. Ona si sedla do houpacího křesla a já na ploše asi metr čtvereční předváděla taneční variace okolo ohně – tedy boty -, odpovídala na Aleniny otázky a hltala její připomínky.

Díky, díky za ten čas!

Bylo pro mne najednou těžké převzít veškerou odpovědnost na sebe a pokračovat po Aleně v tvůrčí práci. Ona nás všechny svými nároky velmi poznamenala.

Po oslavách 50. výročí založení souboru jsem v roce 1999 nabídla spolupráci Martinu Packovi. Po krásných dvou letech hledání a tvorby se v roce 2001 uskutečnila premiéra Masopustní hry o svatbě. A Martin navíc opět pozvedl technickou a výrazovou úroveň souboru.

Dál se souborem spolupracovaly výtvarnice Helena Pěkná a režisérka Jaroslava Šiktancová - a pomáhaly mi, kde mohly. V těchto letech jsme připravili kromě 50. výročí souboru i úspěšný pořad S humorem i něhou na festivalu Strážnice 2001, absolvovali soutěžní přehlídku v Anglii a v Polsku.

Získala jsem tak čas na přípravu Svatojánské. Do tvorby se až neuvěřitelně zapojil téměř celý soubor - od hledání v knihovnách po choreografické nápady. Moje poděkování patří choreografce Lence Homolové a její důvěře, že práci dokončím. Především pak Jaroslavě Šiktancové a Heleně Pěkné za odbornou pomoc a psychickou podporu.

A tak představujeme v druhé premiéře pořad Svatojánské variace. Paní Alena Skálová v únoru tohoto roku zemřela. Stejně ale mívám často pocit, že je na zkouškách stále s námi.

Věra Fenclová 1. 6. 2003

Následovalo tradiční posezení v divadelním baru. Připili jsme si s diváky, příbuznými, kamarády a bylo nám dobře.

Za poslední tři roky si nepamatuji vystoupení folklorního souboru, které by mne uneslo mimo čas. Vnímala jsem krásné nápady, nádheru pohybu i hlasu, ale současně i hluchá místa, výpadky paměti, učedníky a minutáž. Na nic z toho nebyl čas při "Svatojánských" Gaudeamu. Neustálé překvapení, než jsem stačila vydechnout, byl konec a zůstalo jen nadšení.

Z dopisu Aleny Wolfové

Věro, za tu Svatojánskou ti moc děkujeme.


13. a 14. června - Mělnický vrkoč

Občané vyrazili do volebních místností (alespoň ta uvědomělejší polovina) a náš soubor do Mělníka na folklorní festival. Časově se nám to krylo tak těsně, že jsme měli na referendování necelou hodinu, pak autobus odjížděl. Spíše měl odjet, protože Maruška si těsně před odjezdem uvědomila, že součástí svatojánských variací je také Rej čarodějnic a pelášila pro převlek. Tradice tedy nebyla přerušena, čekali jsme... :-)

Sotva jsme v Mělníku vystoupili z autobusu a uložili si věci do šatny, začala prostorová zkouška. Jeviště je v mělnickém divadle samozřerjmě úplně jiné, než U Hasičů. Velkým kladem byl prostor, kterého bylo dost, záporem zase povrch jeviště. Na jekoru to moc dobře netočí. Měli jsme sotva hodinku na převlečení a nalíčení a začal hlavní program. Byl rozdělen na tři části: první půlku a druhou půlku. V té první se představili Jarošovci s Jarošáčkem, Bezanka ze Slovenska, Týnečáci od Holomóca a dětský soubor Malý Handrláček. Druhou polovinu ovládlo BUFO a závěr patřil naší Svatojánské. Ač jsme si mysleli (tedy tanečníci), že nás prostor a podklad dezorientuje, výsledek dopadl (alespoň podle Věry) velmi dobře. Snad to bylo tím, že tu největší trému jsme odložili na premiéře. Ke konci jsme i juchali a výskali, jak se sluší a patří u pořádného svatojánského ohně.

Místo večeře jsme dostali pytlík se svačinou a začali se připravovat na přesun do kempu, kde jsme měli strávit noc. Jarošovská muzika hrála před vchodem do kulturního domu, no - nechtělo se nám. Také jakmile jsme se ubytovali, utekli jsme z pokojů do blízkého bistra. Muzika hrála ty naše, české písničky, tanečníci zpívali a tancovali, pivo teklo proudem, zkrátka jsme prožili zase jednu z nemnoha chvil, pro které stojí za to žít. Přesto nás obsluha před jednou hodinou odmítla dále obsluhovat. Tak jsme na pokoji vytáhli kytaru...

Po snídani jsme se připravili na průvod městem - od kulturního domu na náměstí, kde nás čekaly stánky, pan starosta a rozpálené dřevěné pódium, na kterém ve tři hodiny odpoledne začínal hlavní festivalový program. Ač se to původně nezdálo, trval celé tři hodiny. Chladili jsme se kde to jen šlo: v kašně, podloubí, ve sklepení muzea. Sluníčko si dávalo záležet. Měli jsme celkem dva vstupy ke konci programu. Královny, Prádlo, Leporela, Utancovaný a několik písniček.

Došli jsme si na věčeři, sbalili si věci a začala večerní zábava. Hrála muzika soboru Bezanka s našimi muzikanty, Jarošovci museli odjet ještě na další festival. Tak jsme řádili československy, spolu s živelnou pohromou Malým Handrláčkem. Tentokrát jsme ale šli spát o něco dříve, i když nás ráno čekala už jen snídaně a odjezd do Prahy.


18. - 20. července - voda

Letos jsem byl poprvé na vodě i já, tak mohu napsat o tom, jak jsme jeli Vltavu a zárověň jak jsem jel poprvé řeku. V pátek večer se většina z nás sjela (setkala :) v kempu ve Vyšším Brodě. Ráno nás byla banda 24 lidí. Převzali jsme od pánů z půjčovny 12 lodí, pádla a barely, sbalili jsme stany, nalodili se a vyrazili vstříc dobrodružstvím.

Překvapilo mě, kolik lidí na vodu vyrazilo s námi, až jsem se bál, že řeka bude souvislá kolona loděk. Naštěstí se našly romantické chvilky, kdy nebylo vidět žádným směrem ani jednoho vodáka. Bylo jich však velmi málo a stejně jsem raději jel za někým zkušeným, protože vody nebylo mnoho a s kameny jsme se potkávali velmi často. V sobotu jsme žádné příliš nebezpečné jezy nepotkali a po několika zastávkách v bufetech okolo vody jsme se začali blížit ke kempu, ve kterém jsme chtěli přespat. Letití mazáci rozkázali sbírat dříví kolem řeky, činili jsme se tedy. Do kempu postupně dorazily pohyblivé dřevěné ostrůvky, ze kterých vyskákali vodáci a rozbili tábor okolo největšího ohniště. Vzít kytaru mě opravdu nenapadlo. Tak jsme si u ohýnku povídali.

V neděli nás čekala klidnější voda (někdy až příliš), zato pěkné šlajsničky. Do třech se Maruška vrhla se mnou (jelikož to byly retardéry, projeli jsme je bez větších problémů), do dvou jsem se odvážil sám a jednu jsem projel. Na onu pověstnou krumlovskou si troufli pouze Helenka a Lékař. A Helenka ji projela bez ztráty květinky. Já si budu pamatovat, že nesmím v důležitých chvílích vyndat pádlo z vody, a že čepice není k hlavě přibitá, může tedy uplavat.

Večer jsme ve Zlaté Koruně vrátili lodičky a vyrazili autíčky ku Praze. Marek se nechtěl za Pískem zařadit do kolony aut, končící v naší stověžaté matičce, tak kopíroval cestu po okreskách podél hlavní cesty. Dorazili jsme domů asi stejně jako ti na hlavním tahu, ale měli jsme ještě vyhlídkovou poznávací jízdu po českých vesničkách.


15. - 16. srpna - Mezinárodní folklorní festival v Písku

Jak se máme v pátek věnovat práci, když už v půl třetí odjíždíme na festival? Budeme muset zavést volné pátky pro folkloristy. Přesto jsme se sešli včas, nasedli jsme do autobusu se sympatickým panem řidičem a rozjeli se do Písku.

Přijeli jsme akorát na večeři. Dostali jsme ji v pěkné školní jídelně, která se schovávala za průchodem do řady domů, ale od našeho jevište v Palackého sadech byla přitom pár kroků. Zato ubytování bylo trochu z ruky, takže všechny cesty na převlékání, a večer ke spánku, jsme absolvovali autobusem. A protože první vystoupení jsme měli už v šest hodin, museli jsme sebou pořádně hodit. Ale to si naše vedoucí Věra moc pochvalovala: "To není na každém festivalu, aby pořadatelé dodržovali harmonogram, který nám poslali už několik měsíců předem, tak důsledně, jako tady v Písku."

Na večerním vystoupení s názvem "U nás v Písku", jsme měli dva vstupy: první půlhodinový, složený z našich tradičnějších :-) věcí, jako Královničky, Prádlo, Leporela, Kalhoty a Utancovaný a druhý čtvrthodinový - packovský - Buchty, Koně a Blechy. Co nás ale dostalo, bylo umístění muziky naprosto mimo jeviště, do vyvýšeného altánu-pódia. Koně měly tedy novou podobu (bez účasti muziky), kterou jsme operativně nacvičili těsně před nástupem na jeviště. A ještě věc, kterou těžko přijímal Marek, vedoucí muziky: Svérázný pan zvukař, ktery zvučil folklor nečesky (basu, která tvrdí muziku, nechával hrát potichu) a nebyl moc ochoten vyslechnout představy jednotlivých kapel o jejich zvuku.

I převlékli jsme se do civilu a nechali se dovézt autobusem na setkání účinkujících souborů do Kulturního klubu města Písek, kde jsme při vstupu do sálu dostali ránu mezi oči. Před pódiem hrály tři kytary Galánečku a houslista, který tuto písničku určitě slyšel někde u táboráku se pokoušel o mezihru. Naštěstí to rychle zabalili začala mezinárodní pařba lidových muzik. Maďaři, Welšané, Lotyši, Švýcaři a Češi. Na stolech na nás čekal výběr uzenin (od několika druhů salámů pár koleček) a zákusků (obdobně) a u baru teplé pivo. Bylo tam docela fajn. Čas utekl jako voda, nastala jedna hodina po půlnoci, tak jsme se naložili do autobusu a jeli na ubytovnu. Co se tam dělo nevím, neboť nás pár zůstalo s panem řidičem v autobuse a ochutnávali jsme vzorky likérů z ledničky. Není nad to, mít svůj bar neustále na dosah ruky!

V sobotu nás po snídani čekal průvod městem, opět s poetickým názvem "Roztančená ulice". Sraz všech souborů byl na radnici, kde reprezentativní vzorky zůstaly na setkání s panem starostou. Dostali jsme do ruky zvětšenou mapu centra Písku s vyznačenou trasou a zastávkami a snažte se folklorní soubory, jak umíte nejlépe. Nikdo nás nedirigoval, chvíli jsme dokonce procházeli městem sami, tu si na rohu zatancovali, tu zazpívali... Konec byl na známém pódiu, chvíli před obědem.

Hlavní sobotní festivalový pořad začal ve dvě hodiny a jmenoval se "Písek tančí a zpívá nad Otavou". Zde jsme měli jen jeden, čtvrthodinový vstup, ve kterém jsme vlastně zopakovali to nejlepší ze včerejška. Prohlédli jsme si také vystoupení ostatních souborů a hned po večeři jsme vyrazili, ovšem tentokrát ne ještě domů, ale na další vystoupení...


16. srpna - vystoupení na firemním večírku

...a to na honosnou oslavu v kulturním domě v Kralupech nad Vltavou. Zde se konal firemní večírek, pořádaný holandským majitelem jedné cestovní kanceláře. A pan majitel měl padesátiny. Rychle jsme se převlékli do krojů, zkonzultovali požadavky pořadatelů a nastoupili na plácek, určený k produkci. Celé vystoupení trvalo třičtvrtě hodiny, ale k našemu překvapení bylo plné pohody. Cizincům jsme se líbili, tradiční úspěch slavil tanec s publikem, jenom Jana F. si odnesla bouli na čele. Po straně našeho prostoru totiž stál sloup, a když se v Koních nazdobení koně změní v turbomyši, Jana prostě nevidí, neslyší a jede. Ze zkoušek víme, že takovéhle kolapsy přímo přitahuje a životem se vlastně víceméně protloukává. Přesto nás zamrazilo, když sálem zaduněla rána. Cizinci poskočili na svých židlích, Jana se oklepala a v pohodě tancovala dál. Je to prostě drsná žena, kterou jen tak něco nerozhází.

K jídlu jsme nic nedostali, ale zato k pití bylo na závěr pivečko jako křen. A když jsme odcházeli do autobusu přes sál, zvedl se veliký aplaus. To bylo super.


26. srpna - vystoupení na konferenci IIPF

V Praze se konal 59. světový kongres veřejných financí - IIPF. Účastníci ze všech koutů zeměkoule jednali a jednali a když už byli unavení, odjeli na zámek Konopiště, kde na ně čekalo osvěžení v podobě zajímavého kulturního programu...

My jsme přijeli asi o hodinu a půl dříve, prohlédli si pódium (betonovou terasu před restaurací, okolo které rostly tůje a diváci se na nás pak dívali průzory mezi nimi), vyzkoušeli jsme si složitější prostory a šli jsme se pomalu převlékat. Mezitím přišel pan zvukař, který ozvučil prostory za tůjemi a pomalu se začali scházet diváci. Nakonec jich bylo tolik, že zaplnili terasu, trávníky okolo, prostě byli všude. Muzika nastoupila a čekala až Věra mávne a dá tak pokyn k začátku. Ta stála za rohem a čekala, až muzika začne. Po několika minutách, kdy jsme se nervózně usmívali na všechny strany a diváci se usmívali na nás, to Marek nevydržel a došel se Věry zeptat, na co se vlastně čeká. Dozvěděl se, že až začne. Začal tedy. Do dvaceti minut jsme vměstnali Měl jsem holku, Já ráda miluju, Prádlo, Královny a Utacovaného a na závěr jsme si zatancovali s nositeli Nobelovy ceny. Hosté šli na večeři a my do šaten, kde jsme také dostali dvě mísy, jednu salámovou a druhou sýrovou a pár limonád. A když jsme odcházeli sálem ven k autobusu, zvedl se bouřlivý potlesk.


8. září - vystoupení pro zahraniční studenty VŠE

Národní dům na Vinohradech, zahraniční studenti, klouzající jeviště, raut - to je již dlouholetá milá tradice. Novinka po tomto vystoupení byla, že poprvé jsme mohli ochutnat šunku, krájenou přímo z kýty. Prostě opět to nemělo chybu.


17. září - slavnostní koncert VŠE

Několik zkoušek poctivých příprav s muzikou vyvrcholilo na Slavnostním koncertě, konaném u příležitosti oslav 50. výročí vzniku VŠE ve velkém sále paláce Žofín. Ve tři hodiny odpoledne nám začala zvuková a prostorová zkouška. Zavzpomínali jsme na Všeslovanskou výstavu před osmi lety - jeviště a zázemí bylo úplně stejné. K večeru zbyla hodinka a půl k procházce po okolí a hned potom jsme se začali v šatnách převlékat do prvních krojů. Večer se dost protáhl a my čekali v šatnách na náš vstup o více než půl hodiny déle. Pak jsme konečně přišli na řadu. Nevzpomínám si na nějaké vystoupení v poslední době, kdy jsme se převlékali na každý tanec. Zde jsme si to opravdu užili: Leporela, Koně, Blechy, Čertovská kola a Jihočeská kolečka. Za jevištěm to vypadalo jako v mraveništi. Z pozdějších ohlasů víme, že se vystoupení divákům líbilo, nejvíce Čertovská kola, která se již před lety zařadila do zlatého fondu českého folkloru. Diváci tleskali a my měli radost.

A pak jsme se převlékli do společenských toalet a nechali se pozvat na raut...


6. října - repríza slavnostního koncertu VŠE

Nová Aula VŠE neslouží jen přednáškám a promocím, ale pořádají se v ní i různé kulturní akce. Koneckonků náš soubor už zde jednou vystupoval.

Tento den měli studenti, profesoři a ostatní zaměstnanci školy možnost okusit část atmosféry galavečera 17. září na Žofíně. Přípravy probíhaly hned po skončení výuky, v šest hodin. Baletizol, světla, ozvučení, prostorová zkouška - vše muselo jít jako na drátkách, v půl osmé začínal program. Převlékali jsme se v předsálí a Marek, vedoucí muziky, se stále nemohl dopočítat muzikantů. Druhý klarinet byl oficiálně omluven, ale třetí housle se nehlásily ani na mobilu. Ti, co tohle věděli, chodili okolo Věry, hlavní šéfové, po špičkách, usmívali se na ní, jakoby se nechumelilo. Ono se také nechumelilo, vždyť byl začátek října, muzika hrála jako o závod, jen Věra pak po vystoupení říkala, že ten zvuk je přece jenom v té Aule nějaký jiný :-)

Sálem zněl smích a potlesk a to nejednou, takže i mezi studenty jsme měli úspěch.


18. října - vystoupení muziky v nemocnici na Karlově náměstí

V klubu třetí interny nemocnice na Karlově náměstí jsme opět zahráli a zazpívali, tentokrat návštěvě z Německa. Protože jsme se v květnovém vystoupení osvědčili jako kapela hrající a zpívající s láskou a radostí, poprosila paní organizátorka Zdislávku, jestli bychom opět nepřišli. Součástí žádosti byla prosba, aby nás nebylo mnoho, a tak se zúčastnila pouze muzika (a to ještě bez prvních houslí) a Stáňa jako zástupkyně zpěvaček. Tentokrát bylo vystoupení težši o to, že hosté ovládali pouze německý jazyk. O úvodní slovo se tedy postarala Zdislávka, ale mně to stejně nedalo a dudácké písničky jsem uvedl (němčinou Ivana Mládka). (jan)


20. října - Zrcadlení

Další neděle strávená v divadle! Dnes jsme se společně se soubory Ondřejnica ze Staré Vsi nad Ondřejnicí a Haná z Velké Bystřice připravovali na večerní pořad s názvem Zrcadlení. V první polovině, nazvané Bohatství rozličností, jsme spíše zpívali - Větříček, Okolo Kláštera, Kolečkové písně - a oprášili tance Podzimek a Byl ten pán. Názvu druhé poloviny jsme se upřímně zasmáli: Takhle? A proč ne? a více jsme tancovali - Koně, Buchty, Blechy (klasika poslední doby) - se dvěma písněmi Kolovrat a Varvařov. Velkolepý závěr končil společnou písní z Hané.


22. listopadu - Inspirace

Letos jsme byli pozváni na ostravský festival folklorních choreografií s názvem Inspirace. Sobotní program vrcholil celovečerním vystoupením našeho souboru. Laťka byla nastavená hodně vysoko, neboť loni bylo hlavním hostem BUFO.

Z Prahy jsme odjížděli v deset hodin dopoledne a s několika malými přestávkami jsme přijeli k vítkovickému kulturnímu domu před třetí hodinou. Stihli jsme konec odpoledního programu se soubory Ostravica, Ondřejnica a Valašský Vojvoda. Pak už následovala prostorová, zvuková a světelná zkouška. A hned jsme stáli před závažným problémem: podlaha tak strašně klouzala, že jsme museli zout boty na drtivou většinu představení. Podlaha samozřejmě nebyla vyhřívaná :-), takže jsme museli capkat hodně rychle, aby se nám tlapky zahřály.

V sedm hodin začalo představení, rozdělené do dvou polovin: Směs složená z Podzimku, Koleček, Leporel, Koňů, Blech, Čertů a samozřejmě písniček a po přestávce Svatojánské variace. Na ty jsme dostali novou část kroje - věnec černobýlový, kol pasu ovázaný. Ve finále se mi ovinul kolem kolen a hrozil kolizí. Však karatel pravdu lidu pověrečnému hlásá!

Diváci nás potleskem nechtěli pustit z jeviště. Dokonce jsme přidávali. Bylo to úžasné. Čekala na nás ale večeře, tak jsme se převlékli do civilu a odešli jsme do restaurace, kde jsme strávili příjemné tři hodiny čekání na odjezd do Prahy. Proč jsme čekali na půlnoc? Protože jsme pak přijeli akorát na první ranní metro. A proč se nám to čekání líbilo? Protože jsme si zahráli a zazpívali. A proč někteří chtěli jet domů už po představení? Protože jsou mrzouti!


9. prosince - vánoční vystoupení pro bývalé zaměstnance VŠE

Letos jsme toto tradiční vystoupení v menze VŠE pojali trochu netradičně: místo vánočních choreografií s králi a pastýři, jsme zatancovali v "civilních" lidových krojích Měl jsem holku, Já ráda miluju a Utancovaného s několika lidovými písničkami. Pouze na závěr jsme zazpívali pár koled. Nebylo ani dost tanečnic a dokonce jsme do poslední minuty nevěděli, zda bude opravdu to málo kompletní. Zburcovali jsme náhradnici Janu, naštěstí ale opozdilkyně Veronika přiběhla tři minuty před začátkem, les rukou ji bleskově převlékl a mohli jsme tvořit v plném počtu.

Však jsme se také líbili! Když jsme si po vystoupení vychutnávali tradiční řízek s bramborovým salátem a kávu s větrníkem, přiběhla k nám nadšená paní a spustila chvalozpěv: "To byla nádhera, prostě ta Morava má svoje kouzlo. Nám tu každý rok vystupuje nějaký soubor, ale VY JSTE Z NICH BYLI NEJLEPŠÍ!"

Co dodat? Snad jen, že nás takováhle chvála moc těší a vždy nám dodá sílu, potřebnou pro další náročnou práci.


12. prosince - "...stopy v nás..."

Některé tance mají takovou zvláštní jiskru, která nás nabíjí, i když tělo dostává pěkně "do těla". A když se nad nimi zamyslíme, zjistíme, že to jsou převážně ty, které postavila paní Alena Skálová. Vzpomínky na tuto geniální choreografku jsou pro náš soubor intenzivnější tím, že naše taneční vedoucí Věra Fenclová vystudovala u Aleny Skálové večerní školu. A jako její studentka se nám snaží předat co nejvíce - zkrátka je na nás jako ras!

Nechtěli jsme však jen s láskou vzpomínat na těch několik krásných let, ale chtěli jsme se s vámi podělit o zážitky, pocity, atmosféru... a jako první z více vzpomínkových akcí vzniklo celovečerní představení v Divadle Pod Palmovkou s názvem "...stopy v nás...".

Přípravy probíhaly již dlouho předem, prostorová a světelná zkouška se musela konat z časových důvodů o týden dříve. Divadlo se nám moc líbilo. Hluboké jeviště nás mnohokrát překvapilo, ale zároveň nadchlo.

V pátek ve čtyři hodiny odpoledne jsme se tedy sešli ke společnému vzpomínání. V půl osmé začínalo představení a bylo nutné udělat ještě poslední světelné a prostorové korekce. Divadlo se postupně zaplňovalo a zaplňovalo, až se zaplnilo zcela. V sále se setmělo a z reproduktorů se ozval hlas Aleny Skálové, kritizující nepřesné provedení tance na zkoušce. "Tak znova!" A začal Podzimek.

"Kdopak by si všim..." říkala Alena Skálová často v posledních letech svého aktivního života. (ostatně stejně se jmenoval pořad, uváděný k jejím 70. narozeninám právě v tomto divadle). Zdálo by se, že si na toto její pořekadlo musí člověk vzpomenout pokaždé, když zemře někdo z našeho blízkého okolí a... Jako bychom neměli schopnost zastavit se, vůli zamyslet se a vzpomenout... Ale jsou lidé, kteří tak silně působí na naše životy, natolik ovlivní naši práci - a tím i celý život, že nelze nevzpomínat... Mezi takové zcela jistě patřila Alena Skálová.

Vzpomínky na ni mají vždy jedno společné: sdělují, že pod tvrdou, někdy až drsnou skořápkou s námi cítil a promlouval neobyčejně citlivý a velice výrazným talentem obdařený člověk.

Alena Skálová stvořila celý jeden svět. Všechny její choreografie mapují jakousi romantickou, avšak přísným řádem spravovanou krajinu, kde se nelomené city vyjevují někdy v humorné nadsázce, jindy v dojemné syrovosti. A pro tento svět dokázala získat řadu spolupracovníků, ať už skladatelů, hudebníků, tanečníků či herců.

A ve spolupráci s ní se vždy a v každém (pokud vydržel první nápor Aleniny energie!) pročistilo základní vnímání a pod jejím vlivem se oprostil - v gestech, ve slovech, ve výrazu. Alena Skálová vždy mířila k podstatnému a šla až na dřeň. Proto byla ztráta její bytosti pro mnohé z nás tak palčivá, ale zároveň proto zůstaly ty "stopy v nás".

Jaroslava Šiktancová 12. 12. 2003

Představení bylo rozděleno na tři celky: v první části jsme vzpomínali jednotlivě na různé tance a písničky starší i novější (Čertovská suita a Pocta Erbenovi) s několika tanci Martina Packa. Po přestávce se diváci ponořili do Svatojánských variací, které vznikaly v podkrovním bytě v Tomášské ulici při spolupráci učitelky a "studentky" - Aleny a Věry - o čemž si můžete přečíst v zápise z premiéry tohoto pořadu - 1. 6. letošního roku. Třetí část tvořily vánoční tance, písničky a koledy.

Když prozradím trochu zákulisních informací, tak pro muziku, zejména pro jejího vedoucího Marka byl celý večer trochu nervák, protože ze zdravotních a studijních důvodů měli zkoušek poskrovnu a houslista Milan byl jako primáš teprve v záběhu. O to větší radost jsme měli z nadšených ohlasů pamětníků, bývalých Aleniných kolegů a známých i od lidí, kteří se přišli jen na chvíli zastavit v předvánočním shonu.

V následujícím roce budou následovat další akce a pořady o Aleně Skálové, nakladatelství H+H připravuje sborník, do kterého můžete přispět i vy, máte-li nějakou vzpomínku na tuto paní, která se všem, kdo jsme ji znali zapsala nesmazatelně do našich srdcí.


16. prosince - předvánoční zastavení v Sadské

18. prosince - předvánoční zastavení v Semici

Na těchto vánočních zastavení jsme vystupovali společně s Vrbinou. Po velkém, asi třičtvrtěhodinovém vánočním programu dětí místní školy jsme představili asi půlhodinku tanců a koled. S dětmi jsme se na jevišti střídali, jen muzika hrála bez přestání.

V Sadské jsme vystoupili v kině a v Semici v tělocvičně místní školy. A v autobuse jsme si zazpívali koledy.


31. prosince - Silvestr

Tento konec roku jsme neslavili na horách, ale zato jsme nemuseli cestovat daleko - jen pár kilometrů za Prahu, do Karlíku. Zde si jedna naše milá tanečnice postavila domeček, či spíše dům, no - možná rezidenci a do ní jsme se na tento den a noc nastěhovali v počtu asi osmnácti lidí. (Ono to není jednoduché postavit si dům a zároveň být členem Gaudeamu. Musí být tak velký, aby se do něj vešlo asi 40 lidí, když se soubor rozhodne přijet na návštěvu!) Přijela naše tanečnice Jana až z Norska a vzala s sebou svého přítele, Krištoufkovi se nám představili v plném počtu čtyř členů, Janatovi vyprávěli o velkém očekávání, Kamil s Katkou nás pozvali na svatbu, Radek s Janou na kolaudaci svého nového bytu, Svobodovi, Bezstarosti a Brennerovi se vesele opíjeli - zkrátka: Silvestr jak má být. O půlnoci jsme si na zahradě přiťukli Bohemkou a nechali se okouzlovat ohňostroji, kterých bylo všude kolem plno. A druhý den jsme se rozjeli do svých domovů plni nadšených předsevzetí... ...však to znáte :-)