Kronika 1998

6. ledna - novoroční posezení

Stalo se milou tradicí, že na začátku prvního měsíce nového roku, pořádáme celosouborové posezení, při kterém si, za hojné konzumace lahodných tekutin, dodáme nadšení a elán do dalšího roku naší společné práce. Setkání o to milejší, že je místo zkoušky a navíc i místo nekonající se vánoční besídky. Azyl nám jako každý rok poskytl salonek Moravského vinného restaurantu v Chodské ulici na Vinohradech.

Letos se s námi přišla pobavit i paní režisérka Jarka Šiktancová.


13. ledna - porada

Bylo - nebylo. Obnovili jsme starou tradici. Vedení souboru nás seznámilo se svými plány do budoucna, s termíny vystoupení a zájezdů a my se vyjádřili k problémům, které nás trápí. Myslím, že to bylo fajn. O své budoucnosti tak rozhodl celý soubor společně.

Nejdůležitější příspěvek jsem měl já: o stavu naší kroniky.


16. - 18. ledna - zpívání ve Vojnicích

Naši muzikanti se, letos již podruhé, sešli v polovině ledna na překrásném statku-zámečku v jihočeské vesničce Vojnice. Hospodářství patří tatínkovi Vlaďky Machoňové, který se o něj svědomitě stará. Pod správu statku spadá i malý kostelíček, stojící na nedalekém kopečku. A právě v něm se slouží Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby o tři týdny později, než obvykle. A kdopak ji hraje a zpívá?

První polovina sboru a muziky se sešla v pátek večer a hned začala nacvičovat. Druhá dorazila v sobotu ráno. Celý den se zkoušelo a chystala se tabule na slavnostní večeři.

V kostelíku byla příšerná zima. Rozsvítili jsme spoustu svíček a zachumlali se do kožíšků. Na mši přijel pan farář odkudsi od chebu. Byl mladý sympatický a kouzelně se usmíval. Jeho milá slova nám rozmrazila srdíčka, nástroje i hlásky. Mše byla moc hezká a u večeře jsme si slíbili, že se za rok sejdeme znovu.


23. ledna - ples Letováků

Proč tancovat stále v kroji
vždyť i oblek za to stojí
tanečník z něj na plese
všechny moly vytřese

Krásných dívek toaletky
k předtančení mažoretky
vyrazí vám z hrudi dech
v malém sále v Letňanech

Dechovka nám hraje zpívá
kdo netančí ten se dívá
pivečko je jako křen
a tombola plná cen

Řádili jsme jako cvoci
od večera do půlnoci
příště až budem mít čas
určitě půjdeme zas


24. ledna - ples v Bohnicích

Vystoupení na farním plese v areálu bohnické léčebny bylo pouze malou ukázkou našeho repertoáru. V salonku pak pokračovala muzika veselými písničkami a kdo z hostů chtěl, mohl si zazpívat a zatancovat s námi. Ono to nebylo jen tak, doufali jsme, že se někomu z hostů zalíbí tancovat tak, že přijde pokračovat na zkoušky, ale tak jednoduché to bohužel není.


27. a 29. ledna - natáčení pro ČT

Česká televize natáčela medailon Alenu Skálové a to se samozřejmě neobešlo bez našeho souboru. Jak bude vypadat jsme nevěděli, ale ta část s naším soborem měla dvě fáze. První - v tělocvičně, kde ještě děláme chyby a přísná paní choreografka nás okřikuje a radí nám. Druhá - vystoupení v divadle, kde je náš projev již vypilován do excelentní formy.


10. února - vystoupení pro VŠE (Národní dům na Vinohradech)

Opět jeden díl ze série vystoupení pro VŠE. Ani toto nebylo ničím zvláštní oproti ostatním. Snad jen to, že talíře na rautovém stole při každém zadupání zacinkali a Kozácká tak měla bohatší hudební doprovod.


21. února - žižkovský masopust

Masopustem žije Žižkov každý rok. Průvod městem, rozličná vystoupení v divadlech a divoké reje masek rozproudí krev v žilách žižkováků účinkujících i nadšeně přihlížejících. protože máme ve svém repertoáru masopust, není divu, že jsme se těchto oslav také zúčastnili, a to v paláci Akropolis.

Ráno jsme využili toho, že je divadlo ještě prázdné a dotočili jsme záběry do dokumentu o paní Skálové, které jsme nestihli v divadle Kyjev. Po prostorové zkoušce jsme se rozprchli.

Ve večerním představení hrály skupiny Šlapeto a Českomoravská hudební společnost. My jsme se prezentovali Jídlem a Masopustem. Při jídle, přesně v písni Čtrnáct liber hovězího, nastala zajímavá situace, kterou většina lidí v sále nezpozorovala, ale nám při ní vstávaly vlasy na hlavě hrůzou, co bude dál. Primáše políbila múza a přestal vnímat okolní svět. Buď na repetici zapomněl nebo nějakou přidal, zkrátka najednou hrál něco jiného. Některé nástroje se chytly hned, jiné improvizovaly. Marek běhal kolem muziky a dával vše do pořádku. Tanečnice to zastihlo ve chvíli, kdy se poskoky otáčejí. Normálně asi čtyřikrát. Po osmé otočce jsme silně znervózněli. Najednou se Markův obličej rozzářil, muzika se chytla a my tanečníci vyrazili kupředu. Tancujeme, tancujeme a najednou stop. Ticho. V polovině kroku muzika dohrála. Vyjeveně jsme se zazubili do publika a odběhli do zákulisí. Markovi se totiž povedl husarský kousek. Vrátil muziku do děje na takt přesně. To jsme ovšem my tanečníci, zpoždění sólovým výstupem děvčat nevěděli a ani nemohli vědět.

Masopust byl fajn, lidi křičeli smíchy, neboť byli opilí. Po nás hrála ČMHS a my si zatancovali na jejich zrockovatělé lidovky.


28. února - I. reprezentační národní krojový ples (Žďár nad Sázavou)

Několik zkoušek před odjezdem se pilně nacvičovala Česká beseda - sestava tanců nijak složitá, záludná však svou nekonečností. Nakonec jsme však vymysleli fígl. Já vyrobím cedulky s názvy tanců a včas jimi vždy na tanečníky zamávám. Takto vyzbrojeni jsme vyrazili do Ždáru nad Sázavou.

Přijeli jsme okolo druhé hodiny, právě včas, abychom se dozvěděli, že máme ještě spoustu hodin času. Zkouška na slavnostní nástup byla o páté. Režisér nám rozdal grafické znázornění přesunů jednotlivých skupin tak důkladně rozpracované, že se v něm několikrát sám nevyznal. Dále si všechny soubory vyzkoušely Českou besedu dohromady. Já mával cedulkama a toto mé počínání mělo kladnou odezvu i u dalších skupin tanečníků, které také usilovně pátraly v paměti.

Po těchto spartakiádách jsme si došli na večeři. Ještě před plesem hrála muzika (podle harmonogramu) v kavárně, kde však byl pouze personál, ale zato krásné diskotékové osvětlení včetně tzv. černého světla, ve kterém byly bílé košile krojů opravdu pěkné.

V osm hodin večer začala slavnostní přehlídka souborů: Úsměv z Opavy, Mladina z Plzně, my z Prahy a dále Dunajec z Olomouce, Kosíř z Kostelce na Hané, Lipina z Vracova, Pálava z Mikulova, Radošov z Veselí nad Moravou, Lúčka ze Svatobořic-Mistřína a horácké soubory. Při besedě jsem již nenapovídal a tanečníci ji předvedli opravdu pěkně. Ples probíhal asi takto: v různých foyerech a v kavárně hrály k tanci a poslechu lidové muziky zúčastněných souborů a v hlavním sále se střídaly dechovky - Mistříňanka a Veselá sedma (to vymyslel opravdu inteligent). Z nástěnek u tanečního parketu se na nás usmívaly tváře krojovaných dívek a do krabiček pod fotografiemi jsme házeli hlasy té nejkrásnější: volba MISS plesu. Dívky se předvedly osobně o půlnoci a ve dvě hodiny bylo vyhlášení výsledků. Ta nejkrásnější, ze souboru Lúčka, které jsem osobně dal třináct hlasů, skončila až druhá. No budiž. Soutěže se však neúčastnily naše tanečnice a muzikantky, takže nelze brát pořadí na stupních vítězek příliš vážně.

V půl jedné přišla na řadu krátká vystoupení tanečních souborů: nás, Lipiny, Úsměvu a Dunajce. Utancovaný a Leporela. Příšerně to klouzalo a Marek do mikrofonu playbackoval. A v jednu hodinu začalo konečně to pravé ořechové, kdy to naše muzika rozbalila v jednom předsálí a, i když již značně utancovaní, začali jsme zpívat a křepčit jako o život. Tato chvíle - asi dvouhodinová - se nakonec stala (alespoň pro mne) zatím nejkrásnějším zážitkem letošního roku. Ve tři ráno jsme naskákali do autobusu a vyrazili ku Praze.


28. března - mejdan

V sobotu večer jsme byli okouknout byt naší tanečnice Zuzanky - Trpči. Je moc hezký. Pilo se, jedlo, zpívalo, hrálo a povídalo. Zkrátka: měly by být častěji takovéhle akce!


25. dubna - medailon Olgy Skálové

Roznesla se zpráva, že v sobotu o půl osmé večer na ČT2 bude konečně pořad o paní Skálové. Volalo se příbuzným a známým: dívejte se, budeme v televizi! My, co jsme v tu dobu nemohli být doma, jsme naprogramovali videa. A bylo. V medailonu Olgy Skálové nebylo o folkloru ani ň.


30. dubna - čarodejnice

Sešli jsme se ve čtvrtek odpoledne v Zadní Třebani na chatě Jany Svobodové, kterou již důvěrně známe*. Bylo nás celkem třináct lidí a pět mobilů. Oheň plál skoro do čtyř hodin ráno. Druhý den sice pár lidí odjelo domů s chatrnou výmluvou na nějaké učení, ale ostatní výletili a rekreovali se celý víkend. Čarodejnice byly super a ti, co tam nebyli, ať zelenají závistí, chytnou se za nos a příště jedou s námi.

* tu chatu


7. května - vystoupení s Poľanou (divadlo Kyjev)

Na letošní Tuchlovickou pouť přijel slovenský soubor Poľana už ve čtvrtek, aby společně s námi vystoupil v divadle Kyjev. My se předvedli částí Erbena a tanci Lenky Homolové a Poľana pásmem tanců a zvyků svého kraje.

Poľana odjela ještě večer do Tuchlovic a my hurá na zkoušku do tělocvičny, neboť nás v brzské době očekával festival v Pardubicích.


9. května - folklorní festival Tuchlovická pouť

Sraz na obvyklém místě byl neobvykle brzy. V osm hodin. Sešli jsme se rozespalí a z legrace si tipovali, kdopak asi dnes zaspí. A byl to lékař. Čekali jsme na něj skoro hodinu. Nemohli jsme mu zavolat na kolej, protože nikdo neznal číslo. Začali jsme se bát, že vyplnil své výhrůžky, které jsme od něj často slýchávali: "Já se na to můžu vykašlat! Mám já tohleto všechno zapotřebí?" a podobně. Nakonec tedy kající se lékař přišel. On opravdu zaspal!

Průběh dne byl stejný jako každý rok. Dopoledne animace. Hlavní program v letním kině byl moc hezký. V deset hodin večer ale nebyla vystoupení jako v minulých letech, ale nokturno s názvem Dostaveníčko pod lipami.

V osm hodin večer, kdy začíná v sále místní hospody za doprovodu elektrifikované popíkové kutálky tuchlovická tancovačka, začal na prostranství před lokálem spontánně vyhrávat holandský soubor. Pěkně se při něm tancovalo. Po nějaké době nastoupila naše muzika, na kterou se tancuje fantasticky pokaždé a na závěr se ujal pomyslné taktovky Čtyřlístek. My tanečníci jsme si výborně zařádili. V půl desáté však Čtyřlístek dle harmonogramu přerušil hraní a přesunul se na místo organizované zábavy - do letního kina. Zde už čekaly na Středočechy dva cimbály. Kdo chtěl zpíval, kdo nechtěl, šel na pivo. Krátce po půlnoci jsme vyrazili autobusem na ubytovnu v Novém Strašecí, kde nás ještě pár zpívalo při kytaře a ráno po snídani hurá do Prahy.

Letošní tuchlovický festival byl nejlepší* ze všech dosud konaných tuchlovických festivalů a držím palce tomu příštímu, aby byl ještě lepší.

* i naše hostesky byly ze všech nejhezčí


16. května - Inspirace (divadlo U hasičů)

Večery Inspirace byly dva. V prvním (pátek 15. května) účinkovali Vycpálkovci a soubor Hlubina z Ostravy. Byli jsme se na ně v rámci vzájemného zaplňování si hlediště podívat. Vycpálkovci měli dva delší bloky: Jak se kdysi v Čechách tancovalo a Chodníčky lásky. hlubina se představila zpočátku jednotlivými tanci, např. Ruská polka (moc pěkná), Kalamajka a na úplný závěr na nahrávku Janáčkovy filharmonie Ostrava zatancovala Lašské tance.

Z našeho pořadu byla natočena videokazeta.

Slovo

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro 1997 patřil i třem folklórním večerům. Letos se folklór na program festivalu nedostal. Zda se tak stalo proto, že organizátoři nebyli přesně schopni si folklór zařadit do určité kolonky, nebo zda se k tomuto kroku rozhodli sami folkloristé, je nyní zbytečné pátrat. Každopádně je to škoda. Dokázal to mimo jiné i folklórní večer, z minifestivalu nazvaného Inspirace, který k 70. výročí úmrtí Leoše Janáčka z pověření a za finanční podpory Ministerstva kultury ČR připravili Vycpálkovci Praha a IPOS ARTAMA. Pražské Divadlo U hasičů hostilo v sobotu 16. května hned tři soubory - jeden dětský - Rosénku Praha a dva dospělé - Gaudeamus Praha a Valašský Vojvoda Kozlovice.

Rosénka se představila pásmem Zvuky velkoměsta, které vzniklo na základě Janáčkových zápisků nazvaných Petřínské toulky. ... Soubor Gaudeamus Praha při VŠE vystoupil s inscenací nazvanou Pocta Erbenovi choreografky Aleny Skálové a režisérky Jaroslavy Šiktancové. ...Valašský Vojvoda Kozlovice přivezl pásmo nazvané Leoš Janáček a Kozlovice. To je sestaveno z jednotlivých tanců a písní regionu tak, jak se s nimi mohl skladatel seznámit.

Folklór vždy patřil ke kulturnímu bohatství národa, který si pečlivě chránil. Generace dětí a mladých lidí, kteří v Inspiraci vystoupili, ukazuje, že i bohatstvím, které naštěstí nepatří do zaprášené truhly po babičce.

Radka Tesárková


5. - 6. června - Pardubice

Jednou za rok vlastní město Pardubice folkloristé. Příjemná, komorní atmosféra vládla i letošnímu pátému ročníku tamního festivalu a nejinak byl naladěn i Gaudeamus, vždyť o proměnách folkloristů působením folklóru - ať už ve skupenství zpěvném, hopsavém či tekutém - by se jistě daly vyprávět legendy.

Zde jsou:

Než vpuštěna byla na náměstí starobylé ta skrumáž rukou a nohou v čas Noci perštýnské, autor textu tohoto s Věrou to Fenclovou byltě osloven redaktorem Českého rozhlasu: "Ehm, mňňň, blekoty, huhly..." - ale snad to nebyla ostuda úplně. Noc perštýnská byla taneční, ozvláštněná blouděním několika temných postav, které usilovaly pár svých batohů, krojů apod. odevzdat do časně ztraceného autobusu. Noc souborová byla pak spíše zpěvná, spojená navíc se zkušeností, jak se může styl zábavy jednotlivých souborů lišit. V klidu sedící a pějící (a pijící) Gaudeamus navštívila na patře ubytovny Mladina. Její styl byl řekněme křepký. Zatímco my seděli, oni vytrvale skákali do rytmu, zatímco my se opájeli tvorbou zvuků, oni spíše pohybem. Nicméně skvělá nálada vydržela do časného rána.

Právě s tímto souborem bylo nastávající jitro spojeno - v novém klubu, jejž ani pardubičtí neznali (tomu bohužel odpovídala návštěvnost), se Gaudeamus a Mladina podělili o jeden pořad - Pocta Erbenovi vedle plzeňské kompozice na téma roboty. Myslím, že jejich kreace (jakkoli ne nová) zanechala v paměti mnohých z nás světlou stopu.

Je na čase, abych se vrátil ke stylu legendy, neboť co by to byla za legenda bez slavných činů rekův našich. Jsouť takoví v řadách souborových, ověnčeni, oslaveni, ometálováni.

Stalo se na nádvoří opraveného pardubického zámku. Nejprve domácí poněkud nezvládli organizaci večera, až se dosud hluché chvíle, s níž nikdo nepočítal a nevěděl jak naložit, ujal soubor Mladina s vrchním velením... . Konečně došlo i na soutěž v matenících, v níž ze dvou tancujících skupin párů vybírali ten svůj porota a diváci. Cenu diváků dostal pár plzeňský a (ať vás dlouho nenapínám) CENU TŘETÍ PÁR GAUDEAMU: PAVEL BRENNER (skutečně, on je nejen úspěšný kronikář)(děkuji Viktore, peníze jsou již na cestě Jezek) A EVA CIMRHANZLOVÁ.

Když listuji albem obrázků, jež paměť nabízí, ještě učiním dvě zastavení: Na jednom je vedoucí taneční složky, paní učitelka Fenclová, v supermarketu s dětským nákupním košíčkem s široko daleko viditelným růžovým prasátkem. A na druhém náš kronikář P. B. snažící se obnažit její dceru a dokázat jí tak, že koupat v pískovně se dá přeci, i když nejsou plavky k mání. Ano, přiznávám, zlomyslně jsme to na něj hodili. Jak vidíte, světská sláva...(právě jsem ten bankovní převod stornoval Jezek)

A byla noc a bylo jitro, den třetí. Díky dílně Daniely Stavělové teď chápeme rozdíl a vztahy mezi mateníky, furiantem a vrtákem. Zajímavá byla také dílna Icy Pospíšila o úpravách lidové muziky. A jelikož to byly semináře opravdu pracovní, opouštěli jsme festivalové Pardubice velmi příjemně unaveni - jak doufáme, abychom se sem zase vrátili. (viki)


25. - 27. června - nahrávání audiokazety

Když jsme se v listopadu dozvěděli, že Radek chce o prázdninách zahodit basu, a když v lednu Lukáš prohlásil, že na nás taky nebude mít čas, usoudili jsme, že máme poslední šanci vyplnit dlouholetý sen - pořídit nahrávku. Po poradě s panem Icou Pospíšilem jsme sjednali sál a zvukaře a po poradě s panem Fišerem jsme poprosili Mílu Rychtu, aby nám udělal hudební režii.

Sešli jsme se 25. 6. v Domovině. Nebylo to ale tak jednoduché, jak jsme si představovali. Chvílemi jsme nemohli uvěřit, že to zpíváme a hrajeme opravdu my. Některé písničky se musely na místě upravit, aby se odstranila choulostivá místa.

Nakonec jsme díky obrovské trpělivost zvukařů a Míly Rychty a díky tomu, že každý z nás ze sebe vydal téměř všechno svoje hudební umění, dospěli k celkem poslouchatelné kazetě, která se na podzim snad vydá. (jan)


1. - 6. července - Nitra

Celý článek


10. - 12. července - folklorní festival v Klatovech

Festival začínal již ve čtvrtek. My jsme dorazili v pátek odpoledne (s mírným zpožděním, neboť řidič zvolil trasu, která natáhla cestování skoro o dvě hodiny).

Vystoupení souborů na Náměstí míru již pomalu končila, a tak pro nás obnovovali aparaturu. Diváci si však odnesli silný zážitek: Evě Cimrhanzlové ve víru tance spadla spodnička a zůstala ležet na jevišti. Tento vzácný, ale krásný moment byl dokonce zachycen vycpálkovskou kamerou.

Večer se v místním kulturním domě konala zábava pro účinkující soubory a každá z kapel zahrála k tanci. Po skončení (o půlnoci) se nám však ještě nechtělo spát, a tak jsme na ubytovně vytáhli kytaru. Jenže ouha: ubytovna byla vojenská a šarže chtěly spát. Na stejném patře s námi bydlel soubor z Hané, který nás pozval do svého pokoje v odlehlé části budovy. Stejně ale na nás ve tři hodiny vlítl jakýsi zelený pomatenec, rozčileně mával jakýmsi odznakem a řval, že nás všechny zavře, když nebudeme zticha. Usoudili jsme, že to podstatné jsme za tři hodiny zvládli zazpívat, vysmáli jsme se mu a šli spát.

Sobota probíhala různými vystoupeními na různých místech města a okolí. My opět tancovali na náměstí. V 19.00 hodin začal hlavní program ve velkém sále kulturního domu Družba. A opět bylo nekonečné čekání na výstup díky moravským souborům, které když přijdou na jeviště ztratí pojem o čase. Po skončení jsme měli stejný problém jako předešlý večer, ale to už organizovali Hanáci s Postřekováky zpívání v nedaleké vinárně. To bylo opravdu super.

Nedělní dopoledne jsme promrzali a profoukali v průvodu městem. Po obědě jsme se na zpáteční cestě domů zastavili na hradě Klenová. Čekal nás tam nádherně zrekonstruovaný hrad, ale žádní diváci. Vystoupili jsme tedy před několika překvapenými turisty a druhým souborem se zkrácenou verzí připraveného programu a hurá domů.


16. - 18. července - F scéna (Brno je zlatá loď)

...a v té lodi pořádal soubor Ondráš letní folklorní scénu a na jeden víkend pozval i nás. K hrstce těch, kteří přijeli poloprázdným autobusem, se během zkoušky na nádvoří Brněnské radnice postupně přidávali ti, kteří se tam dopravili sami. Až na Lukáše. Ten ale už předem prohlásil, že na zvukové zkoušce on být nemusí, takže se nikdo až do poslední čtvrthodinky příliš nezneklidňoval.

Milosrdným zásahem strašného lijáku se první vystoupení odložilo o půl hodiny a první polovina představení se zkrátila, takže Lukášovu nepřítomnost diváci snad ani nepostřehli. (Postřehli ji možná tanečníci a určitě muzikanti - například housle v Kozácké se na klarinet moc dobře nehrajou.) Lukáš přijel při Čertovských kolech a v druhé polovině programu - tj. v Erbenovi už hrál.

Druhý den jsme věnovali prohlídce Brna. Když jsme se odpoledne opět sešli, čekala nás dost nepříjemná zpráva. Malá Zdislávka nemůže hýbat krkem, má vysokou horečku a je s maminkou v nemocnici. Představení se však konat muselo. Zpěvačky se tedy rychle naučily V dolejší hospodě bez dud, muzikanti si rozdělili Zdiččiny party, z programu vypadly Čertovské báby a Věra si připravila úvodní slovo k Čertům. Přednášela ho velice pomalu, aby se všichni muzikanti stačili převléct. Jediné místo v programu, na které jsme zapomněli, objevil Pavel. Při menuetu podal ruku do prázdna a uvědomil si, že by tam měla být velká Zdička. Imaginární Zdička se pak po jevišti pohybovala celých pět minut, klekala si, vstávala a podávala ruce postupně všem klukům.

Zdislávce se udělalo o něco lépe, přečkala ještě noc v kasárnách a ráno ji s maminkou odvezl pan Kasal do Prahy. My ostatní jsme se vydali na výlet autobusem do jeskyň a pak na oběd do Buchlovic (málokdo z nás stihl prohlídku hradu, na zámek se nedostal nikdo).

Sobotní vystoupení se už odbylo docela v pohodě, do Menuetu byla nasazena Věra. Pavla K. přijela vystřídat Pavlu Č. včas, dokonce jsme našli chvilku na vyzkoušení Hlavičky (to je písnička - pozn. Jezek). Po vystoupení se celý soubor rozloučil s Radkem, Ondrou a Lukášem, kteří s námi hráli naposled a pak jsme se rozjeli do všech světových stran.

PS.: Zdislávka nakonec skončila na Bulovce s klíšťovou encefalitidou. (jan)


7. - 9. srpna - voda

Letos sjížděli vodáci ze souboru Gaudeamus řeku Lužnici a Nežárku. Sraz jsme měli v pátek v Majdaleně a do cíle naší plavby, Veselí nad Lužnicí, jsme dorazili v neděli. Ačkoliv jsme již natolik zkušení vodáci, že nás nedokážou rozházet nebezpečné jezy, dlouhé voleje, hejna ovádů a komárů, úseky s pěti centimetry vody a ani restaurace, ve kterých nám nechtějí dát najíst, vyzrála na nás příroda hned na dvou místech. První nešťastný úsek postihl nejdříve Janu S., kterou v záludné zatáčce sesadila z lodi ještě záludnější větev. Na stejném místě jsme oplakali láhev piva z bezstarostného plavidla Andrey a Luďka, kterou jsme bohužel z otočené lodě nezachránili. Druhou nástrahou byl šikovně schovaný jez za zatáčkou. Nejdříve se stal osudným pro mě a pro Marka. My jsme po vylití naší lodi postrádali pouze moje vodácké tenisky. Druhou postiženou posádkou bylo osazenstvo lodi Red Devil (lékař a Eva)(Red & Devil - pozn. Jezek), které na tom samém jezu prodřelo dno lodi. (cim)


7. září - vystoupení pro VŠE (Národní dům na Vinohradech)

Starý známý scénář: dvacet minut tanců a písní, dva tance s publikem a vynikající občerstvení. Na copak se asi vždy těšíme nejvíc?


Máme www stránky

Po několika týdnech vyjednávání s VŠE, po několika měsících scanování obrázků a tvorby stránek a po několika letech snů máme konečně i my vlastní Internetovou prezentaci.

V této první verzi obsahuje informace o souboru a jeho členech. Dále výčet vystoupení (z toho některá mají své vlastní stránky: Čerti, Jídlo, Erben), informace o připravovaných vystoupeních, kontakty s e-mailovými adresami a stále aktuální stránku o náboru nových tanečníků a muzikantů.


8. října - rozloučení s Lukášem

Lukáš zemřel za tragických okolností. Když na dálnici opravoval
svůj student-vehicle, srazilo ho okolo projíždějící auto.
V nemocnici bojoval dva dny v bezvědomí, ze kterého se již neprobral.

S Lukášem jsme se rozloučili společně s Jarošovci, spolužáky a samozřejmě rodinnými příslušníky v malé obřadní síni krematoria ve Strašnicích v 10.00 hodin. Muzika si s sebou vzala nástroje a tatínek, pan Doležal, nás pozval do hospůdky Na kovárně hned vedle, kde se všichni příbuzní sešli ke smuteční slavnosti. Hráli a zpívali jsme Lukášovi nejoblíbenější písničky. Věřím, že se mu líbily a že si s chutí zazpíval s námi.

Nejvíce z nás asi vzpomínal na Lukáše Viktor lékař. Vyjmenovat s kým si připil mu dnes zabere několik minut. Jak hluboce truchlí jsme ale ten den nevěděli (i když několikrát na dlouhou dobu zmizel). Když bylo zpívání v nejlepším, přišel číšník s nějakými brýlemi, které našel ve sklepě. Dopátrali jsme, že jsou lékařovy, který nám v zápětí oznámil, že nemůže najít bundu. Po několika hodinách jsme se pomalu začali rozcházet. Zůstali pouze ti největší zpěváci-vytrvalci. Pojednou k nám přistoupí číšník se slovy: "Není tohle náhodou někoho z vás?" a vytáhne peněženku s doklady, ze kterých se culí lékařův obličej. "Přinesla to jedna Vietnamka z nedalekého tržiště, že prý to našla za stánkem." Večer na zkoušce nám musel Viktor hodně vysvětlovat.


24. října - Kozlovice

Tento jednodenní výlet na severní Moravu se změnil v noční tah, která skončil ve dvě hodiny ráno. Krásné na něm bylo to, že dřív prostě skončit nesměl. Ale popořádku...

Přijeli jsme kolem poledne do vesničky Kozlovice, po chvilce bloudění jsme našli Kulturní domek a prohlédli si prostory. Pak jsme zase nasedli do autobusu a jeli pryč. Byla spousta času a měli jsme hlad. Tyto problémy jsme vyřešili v nedalekých Hukvaldech. Část souboru se vrhla na kulturu, část do hospody na jídlo a já na Štramberské uši.

Večerní program měl dvě hlavní části. V první se představil Valašský Vojvoda a v druhé my s Erbenem. Dalším bodem programu byl výborný guláš, který vařily tanečnice souboru (takže kronikář@webmaster opět hladověl - pozn. vegetariána) a volná zábava. Jelikož jsou Kozlovice vzdáleny od Prahy čtyři hodiny cesty, nemělo smysl jet dříve, než na první ranní metro v 6 hodin. Zábava se tak rozproudila, že mnozí chtěli zůstat až do rána. Vojvoďáci se s námi nádherně rozloučili u autobusu několika písněmi a jelo se domů.


2. prosince - Písničky ze čtyř soudků (Emauzský klášter)

Toto vystoupení bylo velmi ojedinělé. Bez tancování. Celovečerní pořad muziky a zpěváků (zpěvaček hlavně) měl název Písničky ze čtyř soudků. Každý soudek byl jedním tématem: láska, práce, vojna a hospoda. Sál měl nádhernou akustiku a my hroznou trému (alespoň já), která se ještě zvětšila, když přišel David Slouka, hudebník tělem i duší a který je zároveň autorem celého programu. Lidé zaplnili sál a...

Posouzení nechme divákům. Hned večer se dohodlo, že bude na jaře repríza!


11. prosince - Direktorský banquet (Obecní dům)

Jako každýrok v prosinci - přišla na řadu vánoční vystoupení. Toto bylo jedno z komerčních vystoupení pro uzavřenou společnost. A ne ledajakou: na pět set nejlepších distributorů výrobků značky Oriflame. Na tento Direktorský banquet, konající se v prostorách Obecního domu bylo pozváno kromě nás ještě několik známých osobností: Petr Muk, Yvetta Blanarovičová, sólistka Národního divadla Jaroslava Maxová, Jitka Zelenková a další. Měli jsme možnost prohlédnout si, jak se baví úspěšní a bohatí lidé, vždyť kdo se v multilevelmarketingu vypracuje až do takovéto pozice, má za sebou mnoho dlouhé a tvrdé dřiny a odříkání.

My jako soubor jsme včak byli velmi rozčarováni technickým zabezpečením našeho vystoupení. Na co nám jsou ohromné obrazovky za zády a na každém rohu manažer s vysílačkou, když klopýtáme přes kabely a tísníme se na plácku velkém jako dlaň? Režisér Bárta, který vystoupení zprostředkoval, soptil a velice se nám omlouval. Nakones jsme vystoupili, zazpívali koledy a rozdali dárky náhodně vybraným hostům.


12. prosince - Vánoce s Lúčinkou (Klub Mlejn)

Vystupovali jsme jako hosté v pořadu Vánoce s Lúčinkou v Kulturním domě Mlejn. Předvedli jsme pořad Gaudeamus vánočně doplněný o říkadla s fanfrnochy. Hru na fanfrnochy jsme zvládli poměrně snadno. Horší to bylo s texty, které si Míra s Radkem nemohli zapamatovat a stále je pletli. Tak zaznělo místo správného:

"buku, buku, buku, otevřete ruku" - nesprávná verze:
"buku, buku, buku, máme sucho v krku".

Hvězdou večera se stal vedoucí muziky Marek Janata, který během našeho vystoupení stihl hrát na klarinet, basu a flétnu, převlékat se na jevišti do kostýmu jednoho z králů, a tak úspěčně zastoupit Pavla ve výstupu Tři králové a ještě, když zrovna netancoval, uklízel z jeviště smyčcem od basy poztrácené rekvizity. MARKU DĚKUJEME! (cim)


19. prosince - Eurotel (barrandovské studio)

Labyrintem barrandovského komplexu nás navedly šipky ke studiu číslo 5. Od rána zde zkoušelo Sluníčko se Zdenkem Vejvodou, my, šermíři, Veronika Žilková a Petra Černocká pod vedením režiséra Bárty vánoční besídku pro děti zaměstnanců firmy Eurotel.

Samotný program, kdy děti chodí po světě a hledají Ježíška v různých pohádkách, byl velice dlouhý. Nakonec děti, za rachotu pyrotechniky, Ježíška stejně nenašly. Dostaly ale výslužku: polštářek ve tvaru mobilního telefonu. Dobrou noc!


Silvestr '98

Dne 2. 1. 1999 došlo ve známém vysokohorském středisku Bedřichov ke krádeži raklamní tabule Coca-Cola. Místní obyvatelé se shodují v tom, že pachatel, který zřejmě nebyl sám, ve snaze co nejrychleji uniknout, použil tabuli jako dopravní prostředek, na němž se šílenou rychlostí řítil od restaurace rozhledny dolů k obci. Cestou ohrozil několik lidských životů (včetně svého - pozn. pachatele), naštěstí však nebyl nikdo zraněn. Tisková mluvčí policejního ředitelství v Jablonci nad Nisou nám sdělila, že stopy vedou k organizaci, pohybující se již delší dobu (50 let) v pražském podsvětí. Bližší informace nám však odmítla podat.

Zbývá tedy domněnka, že se jednalo o zločince vystupující pod jménem GAUDEAMUS, kteří se ve své snaze napodobovat zvyky předků nezaleknou ničeho. Tímto činem zřejmě chtěli připomenout typickou zimní aktivitu, lidově zvanou sáňkování a právě odcizená tabule měla symbolizovat sáně.

Pokud je naše domněnka správná, nezbývá, než položit otázku, jakým směrem se bude folklór vyvíjet v 21. století, pokud již na začátku roku 1999 mohlo dojít k něčemu takovému?

Pro e-kroniku zvláštní zpravodaj

Eva Prokopová