Kronika 1996

Podle Ivy Krištoufkové

18. února - hotel Pyramida

Vystoupení pro agenturu Rokosových - Masopust. Problémem vždy je po roce Masopust nacvičit, naučit to nové členy a dát dohromady masky a kroje. Ale pro cizince to bylo něco nového a průvod masek mezi stoly byl velmi působivý.


27. dubna - vystoupení v restauraci U Tomáše

Vystoupení pro cizince. Jako vždy velmi málo místa, tanec mezi stoly, špatná akustika. Ale i taková vystoupení jsou nutná. Peníze jsou peníze.


2. května - vystoupení pro FOS (Výstaviště pavilon D)

Velice povedené vystoupení. Nedříve to vypadalo, jak bude důležité, kolik tam přijde lidí, a nakonec to spíše vypadalo jako souborová zkouška v krojích. To jsme však dopředu nevěděli, a tak jsme si vše alespoň vyzkoušeli na jevišti.


4. května - folklorní festival Tuchlovická pouť

Zde jsme poprvé uvedli nový tanec Furiant, zakompovaný do jednoho bloku se sólovým tancem Mateníky a hromadným tancem Utancovaný. Pěkný fofr.


7 . - 9. června - festival Pardubice, Hradec Králové

Nevím, jak je to možné, ale vždy, když se jede do Pardubic, je příšerné horko. Tento víkend opět. Hlavní program v sobotu byl přesunut na nějaký statek poblíž Pardubic, což nebyl až tak dobrý nápad, protože kromě členů ostatních souborů, kteří zrovna netancovali, v publiku mnoho nefolkórních lidí zrovna nebylo. Tanec Furiant na statku poblíž PardubicKomu by se taky chtělo, když bylo asi 28°C ve stínu. Diváci se snažili najít alespoň trochu stínu. Jeviště naštěstí krylo několik chudých břízek. Náš nový blok - Mateníky, Furiant, Utancovaný - nebyl pro toto počasí zrovna nejvhodnější. Vše je ve velmi rychlém tempu, a tak sólový pár Mateníků, který pak tančil hned Furianta a před Utancovaným měl jenom jednu písničku na vydechnutí, málem vypustil duši. V tak hrozném dusnu se opravdu moc dobře netancovalo. Mírovi Popelíkovi (sólista Mateníků) jsme pak museli lít pivo rovnou do krku, protože nebyl schopen ani držet půllitr. Všichni se úžasně potili. Říkali jsme si, jak by bylo fajn někde u vody.

Společný večer všech souborů v pardubickém divadle se v tomto roce nekonal a celý večer měl vystoupení plzeňský soubor Mladina v kulturním domě naproti internátu, kde jsme bydleli. Večer pak byla jako každý rok zábava, kde se střídaly jednotlivé muziky a hrály všem k tanci.

V neděli bylo snad ještě větší horko než v sobotu a nás čekalo ještě vystoupení v Příhrádku v Pardubicích. Na diváky pražilo pěkně slunce, ale jeviště naštěstí bylo ve stínu. Teplo bylo sice všude stejné, ale alespoň na nás při tanci nepražilo.

Po cestě domů jsme se snažili přesvědčit řidiče, že bychom se někde vykoupali, ale nebyla s ním kloudná řeč, tak nám musela stačit až sprcha doma v Praze.


20. června - předpremiéra Erbena (divadlo Solidarita)

Náš nový pořad Pocta Erbenovi od paní Aleny Skálové byl již hotov. Měli jsme v úmyslu udělat příští rok samostatné vystoupení, ale říkali jsme si, že by bylo dobré si to nějdříve vyzkoušet někde, kde na tom tolik nezáleží. A tak jsme zvolili Solidaritu. Nevím, ale toto divadlo na mne nepůsobí příliš dobrým dojmem. Jeviště bylo malé, při tancích v trojicích jsme se málem ušlapali a celkový efekt asi moc krásný nebyl. Ale pro nás to bylo velmi důležité vystoupení, protože jsme si vše alespoň vyzkoušeli na jevišti a mohli ještě opravit, co bylo třeba.


23. července - restaurace Na Vikárce

Vystoupení pro agenturu (pro cizince). Místa na tancování nebylo opět příliš mnoho. Bylo to představení velkých improvizací. Premiéru zde měl Utancovaný v jedné trojici (normálně tančí pět trojic) a Pavel Brenner měl krásné sólo v Kozácké. Tancovalo méně kluků, musel tak vzít sólo a přeskakovat ty dva, co se perou. Tím se však ocitl úplně vpředu a na klukovské skoky neměl nikoho před sebou, což ho jaksi trochu vyděsilo. A tak, když šli všichni doprava, on šel doleva a naopak. Nemluvě o tom, že byl tak blízko stolů s hosty, že téměř shazoval nádobí a skleničky. Muzika se také, aniž se to předem dohodlo, rozhodla hrát Prádlo. Neměli jsme s sebou ani džber ani prostěradla. A tak jsme si prostě museli půjčit ubrusy ze stolů. Nikdo nic nepoznal a cizinci byli spokojeni.

Trochu problémů měl i Marek Janata, náš klarinetista, který nezvládl několik dní předtím jízdu na kole a pěkně si sedřel obě ruce, že hrál v bílých rukavičkách, a možná, že ho ty ručičky i trošku bolely.

Dostali jsme dobré občerstvení a rozloučili se s tím, že se v září zase sejdeme.


13. - 15. září - festival Dolní Lomná

Festival, který si všichni pamatují jako velmi mokrý a blátivý. Byla to pro nás velká pocta, že jsme byli pozváni zrovna na tento festival. Moravské festivaly velmi zřídka zvou zrovna české soubory, ale nám se to v tomto roce podařilo.

Vyjeli jsme v sobotu opravdu velmi brzy ráno, abychom tak kolem deváté hodiny byli na místě. Dopravní firma se však domnívala, že cesta potrvá déle, a tak jsme snad již před osmou hodinou byli na místě. Pršelo a pršelo, bylo nevlídno, lezavo a dosti velká zima. Museli jsme čekat, až přijde někdo z organizátorů a sdělí nám další pokyny. Naštěstí to netrvalo tak dlouho a mohli jsme se jet ubytovat. Bydleli jsme poměrně daleko od místa festivalu, ale chatičky byly útulné (i když trochu studené) a pan správce byl velmi příjemný pán. A stále s malými přestávkami pršelo a pršelo.

Místo konání festivalu bylo velmi hezké. Takový malý skanzen, krásné dřevěné jeviště, velké přírodní hlediště. Jeviště sice bylo zastřešené, ale hlediště nikoli - smůla. Bohužel tím, že počasí nám ani organizátorům vůbec nepřálo, vše bylo pomotané. Vše se měnilo a zkracovalo. Vzhledem k tomu, že cesty ve skanzenu byly přírodní, během chvíle bylo všude samé bláto, v kterém jsme krásně čvachtali. Naše taneční obuv na to opravdu nebyla připravena, a tak jsme ke kroji obuli botasky, protože v ničem jiném se v tom bahýnku bohužel nedalo chodit. Malé hospůdky byly nacpané promrzlými souboráky a nejvíce se pil grog a svařené víno.

A stále pršelo. Hrůza. Bylo nám opravdu líto organizátorů. Vše bylo krásně připraveno, ale nikdo nepočítal s tím, že bude skoro pořád pršet. Hlavní program na zastřešeném jevišti v sobotu odpoledne se uskutečnil ve zkrácené formě a nebozí diváci se krčili pod deštníky a v pláštěnkách na mokrých dřevěných lavicích v hledišti. Největším překvapením pro muziku bylo, když asi v půlce Koleček k nim přišla "nenápadně" na jeviště nějaká paní a sdělila jim, že musíme skončit, protože jsme přetáhli nějaký limit. Muzika se však nedala a dotančili jsme až do konce. Několik malých vystoupení na menších dřevěných jevištích ve skanzenu bylo zrušeno, protože všude bylo takové mokro, že to bylo spíše na zlomení nohou.

Opravdu hrozná smůla s počasím, ale tomu bohužel nikdo neporučí a naplánovat se nedá. Ale nám se to přesto líbilo. V každé hospůdce hrála nějaká muzika, měli tam moc dobré domácí koláče a dobré moravské víno. Navíc si nás oblíbil jeden místní obyvatel a stále do nás naléval nějakou hroznou pálenku. Na zahřátí to bylo dobré, ale jinak se to moc nedalo pít. Večer jsme pak strávili v rekreačním středisku, kde jsme byli ubytováni. Zpívalo se až do rána.

V neděli měl být ještě nejaký program, ale opět pršelo a byla dost velká zima. Čekali jsme na instrukce a trošku nás to přestávalo bavit. Pan správce měl dobré srdce. Uvařil čaj a dokonce nám připravil i svačinu. Nakonce jsme ještě jednou vystupovali ve skanzenu, ale počasí se ani tentokrát neumoudřilo. Diváků nebylo o moc více než v sobotu.

Odjížděli jsme ze zamračeného, ale krásného kraje, z kterého jsme bohužel mnoho neviděli a z kterého si mnozí pamatují jen to velké bláto a déšť.


19. října - Kdopak by si všim (divadlo pod Palmovkou)

Pořad věnovaný paní Skálové, která oslavila sedmdesátiny, uskutečněný díky Věře Fenclové, která sama obvolala soubory, kde paní Skálová něco postavila, a pozvala je na představení do Prahy. Pomohl také Tomáš Bílý se svou novou agenturou - zapůjčil projektor, který promítal ukázky ze starých čísel Chorey Bohemici, kde paní Skálová začínala s panem Krčkem. Tomáš nám pomohl nejen organizačně, ale i finačně, a tak celý pořad působil profesionálně a všem se moc líbil. Paní Skálové přijelo gratulovat mnoho lidí. Náš soubor předvedl samozřejmě Čerty a části z pořadu Pocta Erbenovi. Po představení pokračovala volná zábava, kde se hrálo, tancovalo a zpívalo do půlnoci. Vystoupení jinak bylo zajímavé tím, že Mirek Popelík přišel s monoklem na jednom oku a Radek Mičák měl nemocné druhé oko, které ho hrozně bolelo. Na Mirka jsme nanesli vrstvu mejkapu a Radkovi naše souborová lékařka Zdička oko mírně zmrazila, aby ho nebolelo. Nakonec jsem si já při zkoušce mírně vymkla kotník. V závěru představení jsem myslela, že již nedotancuji. Domů jsem odjížděla se zafačovanou nohou. Naštěstí jsem to asi, jak tvrdila Zdička, roztancovala, protože bolest třetí den přešla.