Kronika 1994

Podle Zuzany Lacinové

Rok 1994 pro nás byl opravdu náročný. Jezdili jsme z vystoupení na vystoupení, z festivalu na jiný festival. Zároveň se celá naše náplň prvního pololetí odvíjela v duchu velkých příprav na největší a snad nejvýznamnější festival, na který jsme kdy byli pozváni - festival v Dijonu. Dodnes se divím, jak jsme tohle všechno ve zdraví přežili. A pokud jsme přežili tohle, přežijeme už všechno.


7. ledna - předtančení na plese (ÚKDŽ)

V novém roce dobře naladěni po Vánocích a hlavně odpočatí sešli jsme se v ÚKDŽ. Některým se skákalo a tančilo těžce s ohledem na čerstvě nabytá kila, a tak tímto vystoupením začali odtučňovací kúru.


5. února - ples v Lucerně

Lucii Riedlbauchové jsme splnili velké přání. Mohla si zatančit na svém maturitním plese v Lucerně a co jiného než čertici.


13. února - vánoční vystoupení v klášterní škole (Dejvice)

Naši malí milí Machoňovi nás pozvali do klášterní školy, abychom zde předvedli naše krásné Vánoce. I když bylo měsíc a půl po vánočních svátcích, pozvání jsme přijali, s chutí si zatancovali a s nadšením zazpívali.

V dobré náladě jsme se vydali na masopust do Pyramidy.


13. února - masopust (Hotel Pyramida)

"Masopust, masopust, jen mě holka neopusť". Jana S. přišla s nabídkou od agentury Rokosovi a tu jsme si i s ohledem na potřebný finanční výdělek nemohli nechat ujít. Během krátké doby s námi p. Skálová nacvičila další speciální vystoupení vhodné pro tuto příležitost. Nácvik byl zábavou, ale i dřinou. Ono to není nic moc trénovat celé zkoušky poskoky na jedné noze, pak na druhé a nakonec na obou nebo hopsat s klackem, s hlavou pod prostěradlem a nic nevidět. Škleby a skřípání zubů nebylo výjimkou. Ale přežili jsme to. Každý dostal nějaký úkol v souvislosti s přípravou masky. Tyto přípravy vedly paní Pěkná a Zdička. Dali jsme dohromady spoustu bláznivých masek. Nacvičili jsme zábavná čísla jako tanec kobyly, výstup medvěda se strakapoudem, tanec kozlíků a masopustní rej s písněmi.

Vystoupení jsme uvedli v tradičním mýtském kroji a předvedli několik čísel z našeho repertoáru jako Časové, Prádlo, Furiant, Kozácká, Mateník, Královny a možná i něco dalšího. Dále byla na pořadu soutěž pro německé turisty - diváky. Tu uváděla Iva Š. (jako i celé naše vystoupení). Nakonec jsme spustili připravený masopustní rej. Popelík, který byl schovaný v zadní části masky kobyly, si v závěru stěžoval, že ho Němci stále plácali po zadku a že je otřískaný jako Karlův most. Toto jsou souborové oběti.

Věra nás ještě před odchodem poinformovala o opravdu nabitém plánu akcí pro tento rok. Jestli všechno vyjde, utancujeme se k smrti.

Někteří ještě neměli dost a šli pokračovat v načatém večeru ke Stáně na kolej. A kdoví jak to dopadlo. Zeptejte se Popelíka.


24. března - Národní muzeum

Muzika a zpěvačky.


7. května - folklorní festival Tuchlovická pouť

Jana S. se stala velkou organizátorkou a "zapletla" se s folklorním festivalem v Tuchlovicích. A my také. První ročník byl organizován v rámci jednoho dne. Vyráželi jsme v sobotu ráno. V Tuchlovicích se nás ujaly dvě milé slečny a staraly se o nás celý den. Ve školní třídě jsme se v rychlosti převlékli a šli do tanečního boje. Naše vystoupení se odehrálo na návsi, kde jsme se střídali s jinými soubory a muzikami. Vystoupili jsme v mýtském. S plným nasazením jsme zatančili a zazpívali kolemjdoucím a divákům.

Zašli jsme si do školní jídelny na oběd a potom jsme se připravovali na naše hlavní vystoupení - Čerty. Pořádně se bláznivě učesat, namalovat, rozcvičit a rozezpívat. Odpolední vystoupení bylo umístěno do tuchlovického amfiteátru, jinak letního kina, kterému dominoval folklorní znak - ptáček se srdíčkem.

Pořádně jsme se na jevišti čertovsky vydováděli a doufám, že si s námi užili i diváci.

Tuchlovice nás příjemně překvapily, zejména skutečností, že přímo na náměstí provozují velice hezkou cukrárnu-kavárnu-bar. Po vystoupení jsme se nechali touto cukrárnou zlákat (někteří šli za vidinou baru) a dali jsme si něco dobrého. Večer jsme si zatančili na místní zábavě a o půlnoci vyrazili k domovu. A na cestu jsme dostali velkou sklenici utopenců. To byla bašta.


20. května - divadlo Rokoko

Najednou jsme cítili, že jsme již dlouho neuspořádali žádné pořádné vystoupení. Co by mohlo být lepší, než si pronajmout divadlo na celý večer. I když soubor zrovna neměl nějaké výročí, sestavili jsme z našich tanců celovečerní program. A myslím, že se to povedlo. Uspokojili jsme sami sebe, že tak náročnou akci dokážeme zvládnout, a doufám, že jsme také potěšili a pohladili duši všech diváků. Předvedli jsme Čerty a další čísla z našeho repertoáru jako Prádlo, Kozáckou, Časové, Mateník, Královny a hlavně náš nejnovější taneční blok, který jsme právě nacvičili - Jídlo. Muziku pro toto číslo napsal Jiří Fišer (ještě že ho máme) a s choreografií nás pěkně potrápila - kdo jiný než Alena Skálová. Ta ještě spolu se Zdičkou a Helenkou Pěknou pro nás vymyslela úplně - z našeho pohledu - nejpříšernější a nejneslušivější kroje. Když jsme viděli první načrtnuté návrhy krojů, skoro jsme padli do mdlob. Tímto se z nás stali pěkní cvalíci.

Po vystoupení jsme využili příležitosti zabavit se v baru ve foyeru divadla a popovídat si o dojmech z představení se svými známými. Někteří si dokonce zatančili v rytmu disco. Se Zbyňkem jsme napůl vyhráli stopky a rovným dílem jsme si je rozdělili. On dostal návod k použití a já stopky. Z Popelíkova pohledu jsem se opila a z divadla prchla.


3. - 5. června - festival Pardubice, Hradec Králové

Do třetice všeho dobrého - jedeme zase do Pardubic.

Festival měl standardní režii, v pátek večer jsme se předvedli ve svitu lamp na náměstí, v sobotu jsme se vydali do průvodu a očekávali večerní představení.

Tentokrát jsme si pro hlavní večerní představení v pardubickém divadle připravili Jídlo. Dostalo se nám velké cti vystoupit až v závěru celého pořadu, a proto jsme z toho byli všichni notně nervózní.

Pro samé přípravy jsme to také skoro nestihli. Ale nakonec vše dobře dopadlo, a tak jsme si v klidu vydechli a zabavili se na tradiční sobotní zábavě.


Podle Ivy Krištoufkové

červen 1994 - Nitra

Po několika letech byl soubor opět pozván na Slovensko. Konal se zde festival Akadamická Nitra. Jedná se o festival vysokoškolských souborů, který probíhá vždy jeden rok v Nitře a jeden rok ve Zvolenu. Všichni jsme se docela těšili, protože to byl po dlouhé době zase zájezd do "zahraničí". Byli jsme jediným českým souborem a patřili jsme do skupiny souborů zahraničních. Festivalu se účastnilo velké množství slovenských souborů, protože na Slovensku je téměř zvykem, že každá vysoká škola má svůj soubor, a musím přiznat, že jde o velmi známé a dobré soubory.

Ubytováni jsme byli na koleji: malinkaté pokojíky - jedna palanda a dvě postele, jedna skříň (zamčená) a jeden stolek. Dva pokoje měly společnou sprchu a záchod. Nejlepší byli kluci, kteří pořád hledali někde klíče. Nakonec se Viktoru Bezdíčkovi povedl dobrý kousek. Když odcházel z pokoje, zapomněl, že ve sprše je Tomáš Růžek, pokoj mu zamkl a odešel. Tomáš pak běhal po chodbě s ručníkem kolem pasu a dosti sprostě nadával.

Blízko koleje byl příjemný bufet, kde jsme strávili spoustu příjemných chvil. Nedaleko byla také pěkná pizzerie, kam jsme občas večer zašli, pokud nás zrovna nezasytila kolejová strava, což bylo dosti často. Při jedné takové pozdní večeři, kdy zůstali v pizzerii jenom kvůli nám, Eva Růžičková zavtipkovala, a když Viktor usínal opřený o loket na stole, loket mu z legrace podrazila. Viktor se příšerně lekl, vyskočil, upadly mu brýle a rozlil téměř všechno víno, které stálo na stole. Museli jsme se pak majitelce omluvit a podlahu vytřít.

Jinak jsme také samozřejmě i vystupovali. Měli jsme několik krátkých vystoupení ve městě pro kolemjdoucí, také u divadla, kde byla soutěžní představení.

Jeden den jsme jeli vystupovat do nějaké vesnice. Dostali jsme moc dobrou večeři, ale bylo nás tam více účinkujích než diváků.

Festival v Nitře byl festivalem soutěžním. My jsme jeli do Nitry s našimi Čerty. Toto číslo bylo pro mnohé folkloristy tvrdým oříškem. Je to folklor nebo ne? ptali se často sami sebe. Také v Nitře mnozí tvrdili, že tam nepatříme a že to, co děláme, není folklor. Pravdou však je, že si nás mnozí od té doby pamatují, protože jsme prostě byli jiní, a to je důležité. Mezi slovenskými soubory bychom si asi neškrtli, ale protože jsme patřili mezi zahraničními soubory, měli jsme určitou šanci. A ono se to opravdu povedlo! Vezli jsme si z Nitry titul Laureát Akademické Nitry 1994, z kterého jsme měli ohromnou radost a mohutně jsme to oslavili. Poslední večer se pilo, tancovalo a zpívalo až do rána a někteří před odjezdem ani nešli spát.

Po cestě zpět byl autobus trochu mrtvý, protože dost lidí dospávalo předešlou noc.

Po tomto festivalu jsme usoudili, že asi nebudeme taková ořezávátka a trošku nám stouplo sebevědomí.


7. - 12. července - Dijon

Nadešel pro nás velký a dlouho očekávaný okamžik. Dostali jsme pozvání na velký mezinárodní soutěžní festival do Dijonu ve Francii. Počáteční zmatky s pozvánkou vystřídala tvrdá systematická příprava.

Všichni jsme se do Francie velice těšili a ještě o něco více ti, kteří byli na festivalu v Toulouse před několika málo lety. Pozvali jsme Luďka Bezstarosti, aby nám dělal krojovaný doprovod a případně také něco zatančil, jako tlumočníka jsme pozvali Zdeňka Kůrku, bývalého tanečníka souboru a hlavně odborníka na francouzštinu. Dále jsme pozvali do muziky houslistu z Vycpálkovců - Martina Terraye. Společnost nám během cesty a celého pobytu dělala také choreografka Lenka Homolová. Ta byla pro nás především morální podporou a velkou pomocnicí při žehlení krojů. Její stále dobrá nálada, úsměvy, které neustále rozdávala kolem sebe, a hlavně každá pochvala našeho, i když ne vždy zrovna perfektního výkonu nás v těžkých chvílích udržovala v dobré náladě a povzbuzovala v nás soutěžního ducha.

Zdeněk Kůrka s námi ještě před odjezdem nacvičil jednu francouzskou větu do Čertů, kteří byli také naším soutěžním programem. Naučili jsme se francouzsky "čerti se radujou" a celou cestu jsme tuto větu cvičili. Během festivalu nás a naše tance doprovázel Zdeněk ve francouzštině a zbavil nás mnoha starostí, se kterými bychom jistě zápasili, jelikož francouzština není řeč nejsnadnější.

Vyrazili jsme českým autobusem zn. Karosa na noc. Druhý den jsme se zastavili v Lichtenštejnsku, nejmenším státě Evropy, a prohlédli jsme si hlavní město Vaduz. Prošli jsme se po městě a obdivovali z podhradí krásy královského sídla.

Cestou bylo stále co obdivovat, především překrásné Alpy. Další plánovaná zastávka byla ve Švýcarsku, ve městě Luzern. Kouzelné město na břehu jezera, po kterém se proháněly parníky. Hlavní část prohlídky byla věnována starému dřevěnému mostu, který v minulosti shořel.

Noc jsme strávili nedaleko francouzských hranic v ubytovacím zařízení F1. Zde jsme měli největší legraci z fotobuněk ve sprše a na záchodě. Večer jsme věnovali práci užitečné pro soubor - skládání propagačních materiálů. Mirek Popelík odmítl opustit svou základnu - náš autobus - a tak jako jediný v něm také přespal.

Konečně jsme po dlouhé cestě dorazili do Dijonu. Zastavili jsme se v organizačním centru, neboli na štábu, kde se nás ujali milí průvodci Philipe Maitrot a Claude Mermans. Věrně nás doprovázeli na všechny akce, také v pozdních hodinách na naši ubytovnu, kde si při láhvi vína velice dobře rozuměli s naší muzikou, zejména s Davidem-klarinetem. Oba byli také nerozluční přátelé se svými fotoaparáty a podařilo se jim vyfotit několik moc pěkných momentek z průběhu festivalu.

Ubytovali nás ve studentském internátu. První náš zájem (Věřin) byl, kde je tělocvična. Když se zjistilo, že nedaleko, situace se uklidnila a všichni byli spokojeni. Každý měl pokoj pro sebe. Ale jak to bývá, ne všichni s tím byli spokojeni a museli své pokoje s někým sdílet. A tak jsme později s napětím očekávali, která ze zadaných dívek bude mít v souboru od podzimu technickou pauzu.

Ovšem nejintimnějším pokojem byl pokoj těsně sousedící se záchody a sprchami. Na jednu noc jsem ho vyzkoušela. Bylo slyšet opravdu všechno ze sousedních místností včetně různých povzdechů a šustění papíru. Jelikož se všichni báli, že bych jim tyto pikantnosti vyprávěla každý den včetně poukázání na konkrétní osobu, bylo mi dovoleno přestěhovat se o jeden pokoj dále od těchto místností.

Jídelna byla velká sklepní místnost s klenbami a dlouhými stoly. Po celý festival jsme si nádherně debužírovali. Francie nás nezklamala a myslím, že ani my Francii. Kdyby se soutěžilo v největším počtu vypitých džbánků vína, jistě bychom vyhráli. První den jich bylo na stole sporadicky, což nám nestačilo, tak jsme si řekli o nějaké navíc - líná huba holé neštěstí - a vyplatilo se. Každý den počet servírovaných a vypitých džbánků rostl dle naší chuti a pro obsluhu jsme se zakrátko stali známým souborem. Jídlo bylo také vynikající, zejména sýry. Dokonce jsme ochutnali i francouzskou lahůdku - šneky.

Festivalu se zúčastnily soubory snad opravdu ze všech koutů světa, i z těch nejvzdálenějších.

V rámci festivalu byly také vypsány nejrůznější soutěžní kategorie dle charakteru tanců. My jsme s Čerty soutěžili ve stylizaci. Mezi další kategorie patřila např. soutěž na téma: nejvíce projevovaná radost ze života. Zde vyhráli, a asi právem, Brazilci.

Viděli jsme řadu zajímavých souborů a poznali jejich kulturu, ale nejvíce jsme se snad potkávali s Izraelci a Rusy. S Rusy to ještě šlo, to co předvedli, byla opravdu špička. Izraelci vypadali na metál za nejvíce ukřičený soubor. Bohužel Francouzům se jejich projev líbi. Soutěžili s námi ve stejné kategorii.

Soutěžní podmínky byly dost tvrdé. Tanec měl omezenou minutáž a hodiny na měření délky vystoupení byly velké, aby na ně každý viděl. Znali jsme pouze rozměry jeviště. Ale vidět, a natož udělat si prostorovou zkoušku jsme nemohli. Český člověk je však vynalézavý, a tak jsme do sportovní haly poslali Luďka a ten nám celý prostor natočil videokamerou. Největší problém byl samozřejmě s umístěním muziky. Na západě prostě nechápou, že i muzikant se může stát na jevišti tanečníkem a hercem a navíc, že naše muzika nám prostě N E M Ů Ž E stát za zadkem.

Nakonec jsme se na organizátory vykašlali a situaci vyřešili po svém.

Francouzi naší jediné naučené francouzské větě rozuměli a další den jsme ji dokonce slyšeli nejen od člena poroty, ale i od diváků, což nám dávalo velké naděje na umístění.

Během festivalu jsme předvedli opravdu úplně všechno, co jsme měli na repertoáru a co muzika zvládla zahrát.


Podle Zuzany Lacinové

8. - 11. září - letní scéna FOS (Clam-Gallasův palác)

Léto máme za sebou a musíme být pilní jako včeličky. Jelikož se naše kasička přes léto trochu vyprázdnila musíme vydělat nějaké peníze. FOS letos organizuje komerční vystoupení pro turisty a my jsme dostali příležitost. Nebo se dá také říci, že Jana S. dostala příležitost, jelikož účast na těchto vystoupeních nám zařídila právě ona. Nacvičili jsme program v požadované délce a vypravili se do paláce. Tanečně byly vystoupení jistě úspěšné, leč divácky dosti málo zastoupené. Alespoň jsme si zatancovali pro své vlastní potěšení.


15. září - vystoupení na parníku

Zaměstnavatel pozval Vítka Krištoufka na parník, Vítek pozval muziku a zpěvačky, a jak to dopadlo, zeptejte se Vítka.


22. září - otevření nové budovy VŠE (Jižní Město)

Jelikož je náš soubor neodmyslitelně spojen s VŠE, nemohli jsme u této akce chybět. A nechyběl ani Václav Klaus a samozřejmě i jiné celebrity. Oblékli jsme se do historických i nehistorických krojů a zopakovali si nasazování čepců. Iva samozřejmě odmítla svůj oblíbený vínový čepec, který jí tak slušel v Dijonu. Toho jsme nejvíce litovali a stále jsme doufali, že si to rozmyslí, ale nerozmyslela. S nůžkami na červeném sametu jsem uvítala předsedu vlády, který jimi přestřihl pásku při vstupu do nové budovy. A bylo otevřeno. Poté jsme hráli a zpívali k poslechu a tanci.


1. - 2. října - Jičín, město pohádek

A jedeme zase do pohádky. Tentokrát jsme si nacvičili, že dobré jídlo a dobré pití je základ všeho živobytí. Uvidíme, jestli to vědí také v Jičíně. Ubytovali nás stejně jako před rokem ve školní tělocvičně. To se nám velice hodilo, jelikož se připravujeme na natáčení v Třebízi, a mohli jsme si řádně procvičit připravované tance.

Nejvíce se nám líbila písnička Svině běží uličkou, kterou jsme si při zkoušce stále pobrukovali. Jen Popelík si nedal pozor na své brýle. Položil je na kozu, co udělala koza nevíme, ale brýle se rozbily.

Jičín nás přijal vlídně a se zájmem a my jsme si s potěšením zatančili. Zdička s Věrou rozdávaly recepty na svá oblíbená a osvědčená jídla, především na lívance.

Eva Růža slavila své dvacetiny. Chlapci se předháněli v komplimentech. Ach - ty hormony: Viki a Zbyněk na náměstí skočili do bazénku u fontány a ukradli jeden jediný leknín, který tam byl.


Výstaviště (Křižíkova fontána)

Rovnou z Jičína jsme jeli na Výstaviště a v závěru dne jsme si zatančili na slavné fontáně mezi vodotrysky. Na fontánu jsme byli zvědaví, ale přesuny mezi vodotrysky po mokrých plochách a těsná šatna na nás velký dojem neudělaly.


9. října - natáčení (skanzen Třebíz)

Toto natáčení se odehrálo ve velice krásném historickém prostředí - na statku v Třebízi. Třebíz nás naopak překvapila a zaskočila velice chladným počasím. Protože se netopilo, museli jsme všemi možnými způsoby udržoval přijatelnou teplotu. Hlavně vnitřně. Na natáčení jsme se precizně tanečně připravili. Natáčely se jednotlivé tance celkově, ale i detaily nohou, a proto nesmělo dojít k žádné chybě. Velice důležitá byla příprava krojů. Na této přípravě se podílela Zdička, která jí obětovala mnoho času, za což jsme jí velice vděční.

Vybrané kroje byly opravdu krásné, jen některé staré šněrovačky nás přelstily přímo na místě. Jednoduše díky svému stáří nevydržely a rozpadly se.


12. listopadu - 45.výročí souboru (Divadlo v Dlouhé)


19. listopadu - setkání muzik (Domovina)

Muzika a zpěvačky.


18. prosince - Vánoce (Staroměstské náměstí)

Podlehli jsme a nechali se přemluvit k vystoupení na, sice zastřešeném, ale zimě přístupném, podiu na Staroměstském náměstí. Taneční botky s tenkou podrážkou nám na ledové dlažbě okamžitě promrzly a nepomáhalo ani poskakování a podupávání. Převlékali jsme se sice v teple Staroměstské radnice, ale cesta k jevišti nám vše vynahradila. Snad to pro tu hrstku diváků stálo za to. (jezek)


19. prosince - vystoupení s Choreou Bohemicou (míčovna Pražského hradu)

Toto bylo pro nás zajímavé vystoupení: konfrontace vánočního programu Gaudeamu s vánoční tradicí Chorei Bohemici. (Nejdůležitější ale je, že to bylo moje první vystoupení s Gaudeamem.) (jezek)