Kronika 1992

Podle Zuzany Lacinové

Tento rok byl pro nás začátkem velkých změn. Došlo na zásadní rozhodnutí, jakou cestou by se měl soubor dál ubírat a s kým spolupracovat. Všichni jsme také cítili, že by bylo dobré zařadit nějaký nový tanec do souborového repertoáru. Nakonec se nám naskytla velká příležitost - získali jsme pro spolupráci velice známou choreografku paní Alenu Skálovou a pana Jiřího Fišera, výtečného muzikanta a skladatele. S nimi začala nová éra našeho souboru - "stylizovaný folklor".


4. ledna - ples v Lucerně

Zahráli jsme, zatančili, trochu popili, a jako vždy v Lucerně, pěkně jsme se zpotili.


22. dubna - na zkoušku poprvé přišla paní Skálová

V souboru se vědělo, že přijde a že bude dělat něco nového, ale co to bude, to nikdo netušil. Všichni jsme byli opravdu na tuto známou choreografku zvědaví.

Jak se do našeho souboru paní Skálová dostala? Všechno způsobila Květa, která Věru přihlásila do večerní školy, kde paní Skálová učila...
...po několika letech Věra paní Skálové zavolala. Velice pokorně a s úctou do telefonu praví:

Věra: "Paní Skálová, zdravím, ..."
Paní Skálová: "A ty jsi která ?"
Věra: "Fenclová"
Paní Skálová: "Jo, ty jsi ta svině ?" (Věřin tanec Svině běží uličkou)
Věra: "Co?!"
Paní Skálová: "No, Svině běží uličkou, ... ... tak já přijdu".

...a tak paní Skálová přišla a již zůstala. A začala velká legrace a dřina. Také skončilo šudlání nohou "kdopak by si všim".

Nutno podotknout, že jsme byli všichni dost dlouhou dobu v šoku a odnesli to také několika pěknými modřinami. Postupně jsme si na její svérázný přístup k nám zvykli. Naučila nás, že v tanci lze úplně vše, slovo nejde nezná a přivedla také několik tanečníků ze souboru Chorea Bohemica. Obdivovali jsme její skvělé, i když pro nás někdy šílené nápady. Postupem času z nás při tanci doslova vytřískala takový výraz, že bychom se rovnou mohli hlásit do Národního divadla.

Takto to vše začalo: naučili jsme se Čertovskou polku a vyjeli poprvé do Pardubic a Hradce Králové.


9. - 12. června - Pardubice, Hradec Králové

Tento festival probíhal jako nultý zabíhací ročník a testoval nás stejně jako my jej. Připravili jsme si Čertovskou polku, která nebyla ještě příliš zažitá, pro páteční noc a Starou Prahu pro sobotní dopoledne. Folklorní večer začal na pardubickém náměstí, kde se svými tanci a zpěvy představovaly různé soubory. Někteří obyvatelé Pardubic byli dost rozčarováni, co že je to v jindy poklidný páteční večer ruší. My jsme měli svou velkou chvíli a také Čertovská polka svou premiéru v uličce vedoucí k náměstí od Příhrádku. Ještě že byla tma a skryla naši počáteční nejistotu, která byla způsobena novým, pro nás poněkud netradičním tancem a hlavně nároky na výraz. Festival pokračoval sobotním dopoledním průvodem, který všichni milujeme.

V zápalu tance bylo možné na náměstí spatřit kalhotky Martiny K., Iva Š. permanentně nadávala na svou čapku, ale jinak to všem slušelo. Poprvé a naposled s námi vystupoval čahoun - harmonikář Jirka. A také jsme si všichni nakoupili výborný pardubický perník. V neděli jsme v Příhrádku předvedli výběr z našich písniček a Sousedskou, kterou s námi nacvičila Lenka Homolová.

Někteří z původní složky psychicky nevydrželi náročný nácvik pod vedením nové choreografky a přitom jsme se chystali do Belgie na první zahraniční zájezd po listopadových událostech v roce 1989. Konečně se s námi do zahraničí mohla vypravit také Věra. Poprvé s námi jela také paní Skálová.


1. - 8. července - Belgie

Nacvičili jsme, co se dalo, hlavně Čertovskou polku v rozevlátém chodském kroji, půjčili jsme si dva tanečníky od Vycpálkovců, Marka a Davida, a dudačku Báru z Mladiny. Ta si výborně rozuměla se Zdislávkou, a tak se nakonec hru na dudy od ní Zdislávka naučila.

Cestou tam jsme jeli přes Německo. Zastavili jsme se na několika zajímavých místech, která doporučila Iva s Janou. Konečně jsme dorazili do města Andenne, které právě svým festivalem slavilo 1300 let od založení. Bohužel jsme dorazili dříve, než pořadatelé očekávali, takže jsme prožili trochu počátečního zmatku. Jelikož naše ubytovna nebyla ještě připravena, nabídli nám ubytování a večeři připravenou pro Turky. Kuře bylo výborné a všem nám po cestě chutnalo. Turci na tom tak dobře nebyli, na opravdu pěkně a chutně vypadající vepřové se tvářili hodně rozpačitě a většinou maso nejedli. Některé národy to prostě s ohledem na své obyčeje nemají lehké, zvlášť když přijedou do střední Evropy. My jsme naštěstí poživační Češi a chutná nám skoro všechno. S ubytováním to už bylo horší. Řekla bych, že nám vyrazilo dech. Velká hala a do ní naskládané dvoupatrové postele oddělené látkovými závěsy. Někteří skřípali zuby, ale podřídili se situaci. Nakonec vše dobře dopadlo. Belgičanům připadlo líto přenechat krásný nový internát turecké mentalitě, a tak jsme nakonec byli přestěhováni do většího pohodlí.

Festival proběhl celkem v pohodě, ale prožili jsme i tradiční nerváky. Předvedli jsme tance z našeho standardního repertoáru, tanec Kuk a Čertovskou polku (ještě poněkud umírněnou s ohledem na kroje a účesy).

Turci předvedli tanec mužů, ženy byly vznešené, moc se nepohybovaly - jednoduše byly pouze na okrasu (křoví). To jsme rádi, že jsme Češi, jinak by si holky taky nevrzly a to by byla hrůza.

Italové se svou chlapeckou skupinou pro změnu předvedli za zvuku bubnů a trubky obratnost s tyčemi a vlajkami.

Maďaři a domácí měli velice charakteristické vystoupení.

Nás však nejvíce překvapili Irové se svým stylem tance na špičkách. Musím přiznat, že jej všichni obdivovali a také náležitě ocenili.

V rámci festivalu jsme si udělali jednodenní výlet do Bruselu a zhlédli jeho pamětihodnosti. Festival byl nakonec zakončen společným večírkem, družnou zábavou a navazováním mezinárodních folklorních kontaktů. Turci nám předvedli několik ze svých zábavných her a několik prvků ze svého vystoupení. Mnozí si s sebou na památku tajně odvezli několik sad pivních sklenic Jupiler. Pořadatelé na nás jistě dodnes s láskou vzpomínají.

Cestou zpět jsme se zastavili v Antwerpách a samozřejmě jsme se také při té příležitosti vykoupali v moři. Na teplotě a barvě vody nezáleželo.

Dále jsme směřovali do země protkané kanály - Holandska. Prohlédli jsme si větrné mlýny a farmu, kde bylo názorně ukázáno, jak se vyrábí holandský sýr.

Zastávku jsme si udělali samozřejmě také v Amsterdamu. Znám jen dva způsoby, jak je nejlepší prohlédnout si toto město. Na kole nebo na lodi. Na kole bychom jistě způsobili dopravní kolaps, tak jsme toto město ušetřili a zvolili to druhé. Projížďka po kanálech byla za pěkného slunečného počasí nádherná. A Amsterdam byl také nádherný. Kdo chtěl, mohl si nakonec koupit svoji fotografii nafocenou jako pohlednici z Ams se svou osobou. Největší legrace ale byla v muzeu voskových figurín, které jsme v rámci prohlídky města nemohli vynechat. Kdo v podobném muzeu nikdy nebyl, jistě byl nadšen a pobavil se. Na památku jsme si všichni odnesli několik fotografií se známými osobnostmi a prezidenty a dnes je hrdě ukazujeme svým známým.

Naše cestování jsme zakončili nákupem ve Frankfurtu, kde si Věra splnila svůj sen a koupila si nahrávač. A od této chvíle nahrává vše a za všech okolností.

Duben 1999

Mimochodem tímto vynálezem techniky nás trápí dodnes.


26. září - Svatováclavská pouť (Budeč)

Ještě že ti Václavové jsou, jinak bychom neměli kam jezdit a hlavně co slavit.


21. listopadu - Setkání muzik (Domovina)

Tohoto setkání se zúčastnila muzika a zpěvačky a jako vždy náš soubor důstojně reprezentovaly.


5. prosince - Mikulášský ples (Pardubice)

Muzika se zpěvačkami dostaly příležitost povyrazit se jednou také bez tanečníků, a tak toho využily a řádně se mikulášsky pobavily.