Kronika 1949-1989

Podle Věry Fenclové

Léta 1949-1960

Historie souboru začíná v druhé polovině roku 1949. Bylo krátce po válce a na tehdejší Vysokou školu politických a hospodářských věd (VŠPHV), později Vysokou školu ekonomickou, přišli mladí studenti. Zhruba 15 lidí zakládá nejprve pěvecký sbor, pak vzniká orchestr, taneční skupina (měla dvě složky, českou a slovenskou) a cimbálová muzika. Byl založen Soubor VŠPHV. Počet členů se postupně zvýšil až na 140. V rámci souboru existovala i kabaretní skupina a krátkou dobu i skupina beatová. Vedle sboru vzniklo v roce 1955 pěvecké sexteto. Zřizovatelem souboru se stal Závodní výbor ROH.

Patrně prvním organizačním vedoucím byl Stanislav Hradecký, u zrodu sboru stál Tomáš Sak, uměleckým vedoucím se stal Josef Daniel. První vystoupení se dle souborových zápisů uskutečnilo již 20.12.1949. Na Vysokoškolský soubor Zdeňka Nejedlého byl soubor přejmenován v roce 1952 u příležitosti Nejedlého 75. narozenin. Od roku 1989 nese název Gaudeamus folklorní soubor při VŠE v Praze.

Soubor měl od počátku vytvořeny dobré podmínky pro svoji činnost. VŠE poskytla pro nácvik učebny a tělocvičnu, v budově školy vyčlenila i prostory pro uložení celého souborového inventáře. Také se zřejmě našly i prostředky na návrhy a ušití velkého množství krojů, i když některé části jako blůzy a sukně mladoboleslavských krojů si šily tanečnice samy. Nutno podotknout, že v českých mladoboleslavských krojích výtvarnice Zorky Doležalové, šitých na přelomu 50. a 60. let, vystupují členky taneční složky dodnes. Tak se na nich postupně zaznamenávají jména jejich majitelů a i ony se stávají dokumentem souborové historie.

Program souboru tvořila v období padesátých let převážně jednotlivá pěvecká, hudební a taneční čísla. Lidové písně české, moravské a slovenské v úpravách především jeho dirigentů a sbormistrů, v podání sboru a jeho sólistů se střídaly s tanci českými, moravskými a slovenskými. Sbor měl i klasický repertoár, převážně český (Dvořák, Janáček…), dokonce i rozsáhlejší soudobé sborové opusy a několik lidových písní jiných národů. Dále je patrná snaha o tvorbu zaměřenou do studentského prostředí. Tato čísla mají mírně satirický obsah. Vedle nich se na repertoáru objevují i čísla nesoucí pečeť budovatelského nadšení padesátých let.Tanečníky a zpěváky doprovázela cimbálová muzika a orchestr.

Umělecká úroveň souboru byla vysoká. Svědčí o tom řada nejpřednějších umístění v tehdejších soutěžích lidové umělecké tvořivosti (LUT, STM), a to jak v kategoriích pěveckých, tak tanečních (uveďme jen ceny v ústředních kolech-kategorie sborový zpěv: 2.cena 1950, 1.místo 1959, kategorie zvlášť vyspělých souborů: 3.cena 1955, 1959) Největším oceněním asi bylo vystoupení sboru na Pražském jaru ve Smetanově síni a Valdštejnské zahradě v roce 1952. Dvě písně z jeho repertoáru, lidovou Velebný pane v úpravě Tomáše Saka za řízení Josefa Daniela a píseň Studentská výzva na slova Jaroslava Dietla v hudební úpravě Jana Kapra za řízení Františka Vojnara vydal v roce 1953 na gramofonové desce Suprafon. Jak uvádějí pamětníci, vystupoval soubor v roce 1954 též ve Strážnici.

Se svým programem se soubor představil v Polsku (Varšava 1955), Francii (St. Etienne 1956,1959, Nice 1957), Rakousku (Vídeň 1960), na Sicilii (Agrigento 1959).

Pro toto období je též charakteristické množství zemědělských a stavebních letních brigád v délce až tři týdny, spojených s mnoha vystoupeními, jako například výjezd souboru na Metlici, na stavbu Lipna či do Ostravy nebo na východní Slovensko.


Léta 1961-1970

Začátkem 60. let vzniká ze dvou tanečních skupin skupina jedna. Asi v polovině tohoto období zaniká kabaretní skupina i orchestr a v programech vystupuje nadále pouze cimbálová muzika; po roce 1969 končí svou práci sbor. Tyto změny snad měly zdůvodnění i v tom, že soubor představoval mohutné těleso, pro pořadatele bylo čím dál tím obtížnější zajistit pro jeho vystoupení podmínky (už jen k přepravě byly nutné dva autobusy), mezi studenty přestával být zájem o sborový zpěv, sbor stárl, jeho členové měli svá zaměstnání, rodiny a vytrácela se atmosféra soudržnosti. Také se těžko hledali sbormistři ochotní se práci dlouhodobě a systematicky věnovat.

Existenční podmínky souboru se horšily. Vysoká škola potřebovala prostory pro zajištění výuky, a tak se vedení souboru již od počátku 60. let muselo starat o možnosti nácviku taneční složky, tedy zajištění tělocvičen. Znamenalo to, že každým rokem, vždy v červnu, podávalo žádosti národnímu výboru o pronájem. Ten vyhodnotil všechny došlé žádosti a zpravidla až v říjnu sdělil své rozhodnutí. Zajistit prostory pro nácvik se tak stávalo složitým, vyčerpávajícím diplomatickým jednáním. Navíc se soubor začal stávat pro svého zřizovatele, ZV ROH, přítěží, a to jak z důvodů organizačních tak finančních. Ten zhruba od poloviny 60. let hledal pro soubor zřizovatele mezi vyššími odborovými orgány, což se nikdy nepodařilo (ke změně došlo až v roce 1991, kdy se stala zřizovatelem VŠE).

V pořadech souboru se objevují nové úpravy lidových písní, muziky a zpracování lidových tanců. Zároveň je patrné i hledání studentské tematiky, snaha o zpracování studentských problémů s využitím humoru a určitého nadhledu, který byl členům souboru vlastní.

Co tedy přineslo toto desetileté úsilí nového, která programová čísla přesáhla daleko za dobu svého vzniku? Z repertoáru sboru se postupně vytratily písně umělé a nahradily je výlety do sborové historie (madrigaly, romantizmus, …), lidové písně se rozšířily o oblasti germánské, anglo-americké, dokonce i latinskoamerické, postupně se začínají objevovat kompozičně ucelenější bloky.

Tak jako v prvních deseti letech své existence byl soubor vysílán do zahraničí i v tomto období. Po vítězství ve sborové soutěži STM 1961 se stal sbor součástí čs. delegace na Festivalu mládeže a studentstva v Helsinkách v roce 1962. V delegaci byla i vycházející hvězda Eva Pilarová, Zuzana Stivínová ze Semaforu, primabalerina Drottnerová a další. Vystoupení souboru zhlédli dále diváci v Itálii (Florencie 1963), Německu (NSR, turné po severní a turné po jižní části v letech 1966 a 1967; zúčastnila se ho tehdy jako členka sboru i Jitka Molavcová), Francii (turné po folklorních festivalech 1969, zakončených v městě Confolans), turné po folklorních festivalech v Holandsku, Francii, Španělsku a NSR 1968. Mezi největší a nejúspěšnější na těchto zájezdech patří účast na festivalu v Confolans, kde bylo souboru po zhlédnutí části jeho pořadu nabídnuto uspořádat celovečerní představení a dále vystoupení v bonnské Beethovenhalle, významném koncertním sále pro pět tisíc diváků, který byl zcela zaplněn. Posledním a snad nejúspěšnějším pak byl zájezd do Velké Británie v roce 1970, kde se ve městě Middlesbrough soubor zúčastnil soutěžního mezinárodního folklorního festivalu. Ve třech kategoriích zde získal hlavní ceny.


Léta 1971-1989

Po uměleckých úspěších v předchozích šedesátých letech se zdálo, že nic nestojí souboru v cestě v jeho další práci. Jak se brzy ukázalo, pravý opak byl pravdou. Minimálně prvních pět let by bylo možno nazvat bojem o zachování existence souboru.

Začátkem sedmdesátých let vedlo vedení souboru s ÚKVČ jednání o výjezdu souboru do Švédska. Souboru bylo tehdy uloženo předvést výjezdový program. Přehrávka se uskutečnila ve třídě školy ve Vojtěšské ulici a na následné schůzce zástupců souboru s pracovníky ÚKVČ byla práce souboru zhodnocena. Představení bylo hodnoceno jako zajímavé, oceňována byla práce vedoucího muziky Vlastimila Obdržálka, ale bylo vytýkáno přílišné stáří repertoáru. Zásadní připomínka se však týkala koncepce programu. Souboru bylo sděleno, že se slovenským repertoárem nebude vysílán na další zahraniční zájezdy (rozumí se bez reciprocity), které představovaly státní reprezentaci. Jako hlavní důvod byla uvedena nedokonalost provedení. Bylo doporučeno zcela změnit programovou koncepci a zaměřit se pouze na repertoár český a jeho kvalitní interpretaci.

Problémy vznikly s náhlým odchodem mnoha členů. Důvody se dnes těžko hodnotí. Pravda je, že řada z nich ukončila studium, část muzikantů pocítila touhu se osamostatnit, volit si repertoár a veškerou další činnost podle svých představ. Z členů roku 1970 zůstali v souboru snad jen tři muzikanti, pět tanečnic a čtyři tanečníci. Tři z nich odešli později do souboru Chorea Bohemica (kde okamžitě patřili k základnímu kádru souboru). Problém byl také v tom, že odešlo prakticky celé organizační vedení.

V této situaci byl v roce 1973 zorganizován první velký nábor nových členů, který se potom každým rokem opakoval. Hudebníci byli vyhledáváni i v uměleckých školách a orchestrech. Tak se podařilo dát opět dohromady partu opravdových souboráků. Soubor měl lidovou muziku, pěveckou skupinu a taneční složku (čítající také až 18 párů). Vedoucí se stala zcela přirozeně jedna z tanečnic, Věra Fenclová. Dalšími členy vedení pak noví členové, Jiřina Nováková, pozdější vedoucí, a František Iszwora. Nové vedení, nutno říci v otázkách řízení souboru naprosto nezkušené a bez uměleckých kontaktů, řešilo dva základní problémy. Zajištění finančních prostředků především na nájmy a uměleckou náplň.

Prostudováním zápisů předchozích vedení bylo zjištěno, že prakticky od roku 1965 neměl zřizovatel vlastní prostředky na činnost souboru. Finanční dotaci tak získával soubor na základě své žádosti, kterou posílal prostřednictvím ZV ROH vyšším odborovým orgánům. Bylo však také období, kdy činnost byla zabezpečena financemi členů vedení. Navíc existence souboru ztěžovala práci mnohým členům výboru. Volený a neplacený člen tohoto výboru, který dostal na starost soubor, zodpovídal tomuto výboru za souborovou činnost. Musel se vyjadřovat ke všem souborovým žádostem, včetně finančních, ke zprávám, plánům, výbor musel provádět inventury majetku a kontrolu hospodaření. Proto bylo také jeho snahou zajistit souboru jiného zřizovatele. Jednání souboru se zřizovatelem se stávala obtížnější. Přes všechny tyto problémy, přesto, že tehdejší odborové orgány soubor prakticky odepsaly, se díky především Jiřině Novákové, Františkovi Iszworovi a porozumění tehdejšího pracovníka MěVOSu Pospíšilíka podařilo zajistit finanční prostředky na zaplacení dluhů a nájmy.

Ještě dvakrát se v popisovaných letech dostalo souborové vedení do tzv. infarktových situací, způsobených obavou o existenci souboru. Poprvé počátkem osmdesátých let, kdy zřizovatel sdělil všem, s nimiž byly uzavřeny smlouvy (školy a školníci, korepetice, umělečtí spolupracovníci), že na další platby nemá peníze a spolupráci je třeba ukončit nebo pokračovat zdarma. Podruhé na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy zřizovatel oznámil ukončení své činnosti, a tedy také souboru.

Nácvik taneční složky probíhal v tělocvičně školy ve Vojtěšské ulici, poté ve škole Na Rybníčku v Praze 3. V době, kdy nebyla zajištěna tělocvična, uskutečňoval se nácvik taneční skupiny po ukončení přednášek v některé učebně VŠE, kterou bylo před každou zkouškou potřeba uklidit a vynést lavice. Muzika a zpěvačky nacvičovaly v učebně VŠE.

Umělecká tvorba byla bohatá a zajímavá. Nejprve byla vlastními silami obnovena některá minulá velmi úspěšná čísla, slovenská nevyjímaje. Na repertoáru byla až do začátku osmdesátých let, kdy ze souboru odešli především slovenští studenti a při Domu slovenské kultury v Praze založili soubor Limbora. Tvorbu dalších programů určovali především choreografové Lenka Homolová, zhruba od poloviny sedmdesátých let opět Ján Novenko a jeho žena Věra Novenková, která se zaměřila především na dramaturgickou spolupráci. Oba pak ještě v první polovině osmdesátých let znovu vystřídala Lenka Homolová, která se souborem spolupracuje dodnes. Autory hudebních úprav k choreografiím Jána Novenka byli muzikanti Miroslav Císař, Jan Holý, Jan Dumek; Lenka Homolová spolupracovala s Jiřím Janouškem a od poloviny osmdesátých let s Milošem Černým. V té době byl vedoucím muziky, primášem a zároveň vynikajícím zpěvákem. S pěveckou skupinou spolupracovala téměř po celé toto období Miroslava Hubálková.

Tvorba těchto umělců se soustředila nejen na jednotlivá hudební, pěvecká a taneční čísla, ale zároveň na zpracování tematických bloků (s délkou okolo třiceti minut). Tak vznikly pořady Od kolébky k svatbě s překrásnými ukolébavkami a svatebními písněmi Jana Dumka, Veselo na vsi aneb Přijeli formani, který tak pro řadu souborů objevil formanskou tematiku. Oba bloky využívaly materiálu východních Čech. Dále pak Staropražské obrázky, s jejichž námětem a prvním scénářem přišel vedoucí muziky Jan Holý, též autor hudebních úprav jejich dvou částí. Choreografem všech tří bloků byl Ján Novenko. Se třetí částí Staropražských obrázků nazvanou Staropražské tance, v hudební úpravě Miroslava Císaře, se soubor přihlásil do soutěže v předtančení Z krajské přehlídky postoupil až do finále v Ústí nad Labem, kde v roce 1977 získal v kategorii lidových, historických a národně společenských tanců jednu z hlavních cen, cenu ÚKVČ za dramaturgický přínos.

Se všemi bloky se soubor na konci sedmdesátých a na počátku osmdesátých let zúčastnil soutěží zájmové umělecké činnosti (ZUČ). Výtky poroty u prvních dvou se týkaly především složitosti některých hudebních úprav, jejichž kvalitní přednes byl pro tehdejší muziku nad její síly. Přes nadšení, které u některých folkloristů vyvolalo uvedení Staropražských obrázků v premiérovém pořadu souboru, byl nakonec porotou kritizován výběr hudebního materiálu.

Ze spolupráce Lenky Homolové a Jiřího Janouška, za dramaturgického přispění Věry Novenkové a s výtvarným zpracováním Jiřiny Novákové vznikl ještě v první polovině osmdesátých let komponovaný blok s názvem Chodské posvícení. Šlo o stylizované vyjádření předposvícenecké a posvícenecké atmosféry. Autoři čerpali především z děl Jindřicha Jindřicha, Boženy Němcové a A. Mlejnka věnovaných Chodsku a dále z několikaleté spolupráce Lenky Homolové se zpěvačkou z Klenčí Danou Freiovou. Pohybově byla do tohoto bloku postupně začleněna i pěvecká skupina.Pořad byl uveden i na Domažlických slavnostech v roce 1987 a Mrákovské hyjtě v roce 1990.

Ze spolupráce Lenky Homolové, Miloše Černého a výtvarnice Zdeny Kuželové, pak v druhé polovině let osmdesátých vznikl další komponovaný pořad Nečekaná hyjta aneb Jakživa jsem nevidíla takuvýho blázna. Šlo o scénické zpracování častého manželského konfliktu vznikajícího z důvodů manželova pozdního příchodu domů. Ten, místo aby pomohl doma, trávil příjemné chvíle se svými kamarády. Autor hudby Miloš Černý, rodák z Dílů, využil svých osobních znalostí chodského lidového umění. Mohl se také opřít o výbornou technickou úroveň jak svoji, tak ostatních členů muziky a také zpěvaček. Choreografie i hudba a písně byly plny jímavých míst. Také interpretace manželského páru v podání Zdeňka Petráně a Věry Fenclové byla hodnocena vysoko. Věra Fenclová zde také poprvé zkusila své choreografické umění. Zpracovala a se svým partnerem nastudovala část z udobřování po manželské hádce. Uvedení tohoto pořadu mělo vždy veliký ohlas nejen u českého publika, ale také u diváků zahraničních.

To, co soubor ve své umělecké práci jistě postrádal, byla hlubší spolupráce s profesionálním režisérem, a to jak při přípravě celovečerních pořadů, tak zejména při tvorbě komponovaných bloků. Podstatná změna v přístupu k jevištní práci se projevila při přípravě premiérového programu k 40. výročí založení souboru v roce 1989, kdy začala spolupráce s tehdejším televizním režisérem Tomášem Bílým.

Zhruba od konce 70. let docházelo k určité izolaci pěvecké skupiny, a to v koncepční práci, v přípravě i nácviku programů. Důvodů ke vzniku této situace bylo víc. Jedním z nich byl asi i rozhodující vliv choreografů na tvorbu repertoáru a programů. Další důvod souvisel s velkou a častou obměnou obsazení muziky a tedy neustálým dostudováváním repertoáru, resp. doprovodu k tanečním číslům. Pěvecká složka reagovala na vzniklou situaci samostatným nácvikem mnoha pěveckých vícehlasných čísel bez doprovodu muziky ('a cap). Tato čísla se stala typickými pro pěveckou skupinu tohoto období a sama skupina tímto pěveckým projevem ojedinělou v rámci folklorních souborů. Její interpretační a technická úroveň pod vedením Mirky Hubálkové byla vysoká, a tak mohla také občas spolupracovat i s jinými soubory resp. muzikami, nejčastěji se souborem Josefa Vycpálka včetně účasti na soutěžích.

Soubor byl se svým programem zván na řadu domácích folklorních festivalů. V roce 1987 na Mrákovskou hyjtu a Domažlickéh slavnosti. Poprvé v roce 1974 a pak ještě několikrát se soubor zúčastnil festivalu slovenských folklorních vysokoškolských souborů Akademický Zvolen, kde byl vždy upřímně vítán, národní přehlídky mládežnických folklorních souborů v Šumperku v roce 1976, festivalu U nás na Náchodsku v roce 1982, festivalu Východná 81, kam byl po složitějších jednáních vyslán ÚKVČ, a dalších. Od roku 1981, kdy vznikla přehlídka Sekání pražských lidových muzik v kulturním sále Domovina, se soubor této přehlídky každoročně účastnil. V roce 1983 byl přizván k natáčení některých písní z tohoto pořadu Československým rozhlasem. V roce 1979 a 1982 byl vybrán do přehlídky Talent Praha.

Na zahraniční festivaly nebyl soubor v sedmdesátých a osmdesátých letech vysílán. Od roku 1972 do roku 1984 vyjel pouze jedenkrát v roce 1979 do španělského města Santander. A to především díky tehdejšímu členu taneční složky Zdenku Kůrkovi, jenž s pozváním, které soubor obdržel od španělského pořadatele, doslova "umluvil" příslušné pracovníky ministerstva kultury k souhlasu s výjezdem. Rychlost, s jakou bylo potřeba zájezd vybavit, neumožnila odpovědným pracovníkům ÚKVČ ověřit podmínky, do nichž soubor vyjížděl a zjistit tak, že se nejedná o známý mezinárodní folklorní festival. Zjišťování, zdali soubor nezatajil doporučené dopisy, které přesně podmínky souboru specifikovaly, bylo předmětem řady jednání, které vedli pracovníci ÚKVČ s vedoucím zájezdu Vladimírem Strakou a vedoucí souboru Věrou Fenclovou. Další akcí, na kterou byl soubor ÚKVČ vyslán, byl v roce 1985 Svátek květin 12. a 13. 7 v Erfurtu v NDR.

Reciproční zájezdy byly pro soubor nesmírně obtížné, především z hlediska zajištění vystoupení přijímaného souboru. Přesto uskutečnil v druhé polovině osmdesátých let tři takové zájezdy. Dva do Francie, 1985 (Lyon), 1989 (Toulousse) a jeden do litevského Vilniusu na studentské Svátky písní v roce 1988. Pořadatelé této velkolepé akce ho pozvali na základě doporučení profesora Františka Bonuše. Hrát, zpívat a tanči před mnohatisícovým publikem byl pro každého velký zážitek. Pořad byl přenášen televizí. Vzhledem k tamní politické situaci litevský soubor do naší republiky nepřijel.

Československý rozhlas věnoval 30. výročí založení souboru pořad Cesty za folklorem, který byl vysílán 19. 9. 1979.

Ke 40. výročí založení souboru v roce 1989 byl Československou televizí natočen a odvysílán dokumentární pořad Když se dělá koncert, v roce 1990 byl uveden pořad Hráli a zpívali v jižní Francii o výměnném zájezdu v roce 1989 s mluveným doprovodem Miroslava Horníčka.