Články 2010

V lednu jsme se sešli opět v restauraci U vodárny. Jako obvykle jsme probrali, kdo co objevil pod stromečkem, jak kdo strávil dovolenou a i na nové drby se dostalo. Lůca nám oznámila, že pod stromečkem našla prstýnek a bude se v červnu vdávat, Jana Fenclovka odešla z domova, tedy přestěhovala se ke svému příteli a Milan S Kájou vypadali, jako že už brzy založí rodinu...Tak se rozplývali nad našimi ratolestmi tančícími na koncertu Kytice.  („Když chceš, aby se něco rozneslo v souboru, řekni to Růže", pronesla Věra...)

Zkrátka dobře jsme se pobavili, pojedli i popili, i když obsluha byla jako už tradičně trochu pomalejší. V půl jedenácté jsme to zabalili a šli do postýlek.

„Snad bychom mohli zápis z těchto akcí vždy jen zkopírovat, je to pokaždé stejné...", navrhoval někdo, s kým se dělíme o zápisy do kroniky. Něco na tom je, ale na druhou stranu drobné odlišnosti se vždy najdou a byla by škoda je nezapsat. Prostředí Akademického klubu se nemění, stejně jako chlebíčky po skončení naší produkce. I když letos by možná někdo polemizoval nad tím, jestli pod šunkou na šunkovém chlebíčku má být bramborový salát nebo jen máslo.

Sešli jsme se v 17h, začít měli v 18h, ale nakonec jsme začínali až někdy po půl 7. Tradiční pecky jako Já ráda miluju, Prádlo nebo Blechy nemohly chybět. V premiéře s námi tančila i Anička, zvládla to bezvadně, jen nevím, jestli takové mládí vůbec může nosit flašku za 1. vystoupení, jak bývalo zvykem. Asi přesedláme na čokoládu... Iva Krištoufková zase tančila Skočnou tak s vervou, že si při tom roztrhla spodničku, nebo že by to z ní strhával Míra...? No a já zase zapomněla, že v Blechách netančím sebe, ale Janu, čili jsem šla na druhou stranu, s malou Luckou jsme to ale profesionálně zakamuflovaly. Tanec s publikem byl jako vždy vtipný, pak jsme se pustili do chlebíčků a s několika zbylými členy si příjemně popovídali o nešvarech dnešní studentské mládeže, ovšem nikoliv té zahraniční.

Dvanáctý Národní krojový ples proběhl v Praze v rozsáhlých prostorách TOP HOTELU Praha. A my jsme tam samozřejmě nemohli chybět. Tanečníci se sešli brzy odpoledne na zvukové zkoušce Sporu Masopusta s Postem. Zvukaře musela Věra nahánět na obědě, a tak se naše zkouška mírně protáhla. Muzikanti v tu dobu reprezentovali soubor na oficiálním přijetí zahraničních hostů v sídle pražského primátora na Mariánském náměstí. Trochu vzruchu do jinak velmi formálního setkání vnesl moderátor Petr Jančařík, který nechal účastníky zatančit, k hrůze místního ceremoniáře, na historicky velmi cenném koberci.

Samotný ples probíhal velmi příjemně. Mnozí členové souboru si s sebou přivedli své drahé polovičky a mohli si tak zatančit v jednotlivých sálech i za doprovodu Bandu Felixe Slováčka.

Ples byl plodný i z jiného hlediska. Věře se tam podařilo zajistit chlapecké žně. :-) Už to vypadalo na krach taneční složky, ale Věra se nikdy nevzdává...

Už potřetí jsme na rektorském dni zajistili taneční dílnu pro studenty VŠE. Letos byla účast studentek hojná, protože jsme holky odchytili hned po hodině aerobicu, bohužel žádný chlap mezi nimi nebyl. L  

Věra jako vždy skvěle vedla výuku, měla vše vzorně připravené. Marek a Martina po chvíli odešli, protože žádný muzikant chtivý lidových písniček se neobjevil, a my tanečníci jsme po hodině polek a sousedských předvedli i něco málo z našeho repertoáru – Karneval. Studentkám se ukázka moc líbila a byly myslím i trochu překvapené, co že to v tom souboru tančíme.  J Uvidíme, jestli se nějaká přijde podívat i na zkoušku…

Několik poprvé nám přinesl letošní  festival v Tuchlovicích. Poprvé jsme vystupovali v neděli, poprvé s choreografií Jiřího Pittera a poprvé za 17 let jsme neobědvali v naší milé školní jídelně vepřo knedlo zelo s kokoskou, ale dole na náměstí v sále hospody nepříliš vydařenou sekanou s otřesnými bramborami.  Jinak to ale byly Tuchlovice, jak mají být.  

Dopoledne jsme absolvovaly tradiční krátké vystoupení na náměstí, kterému přihlíželo kromě našich souborových dětí i několik dospělých diváků, pak jsme měli chvíli čas na obhlídku pouti a stánků se vším možným a pak už následovala zkouška v letním amfiteátru. Čekala nás premiéra koleček od Jirky Pittera s muzikou Marka a názvem Má panenko rozmilá. Nacvičovali jsme poctivě několik měsíců, přesto mírné nervozitě se asi nevyhnul žádný z nás. Jirka byl naštěstí klidný, takže zkouška proběhla dobře.  Ještě aby to odpoledne proběhlo v klidu…

Oběd stál za starou bačkoru, jednohlasně jsme odsouhlasili, že příště prostě jedeme v sobotu a obědváme ve škole, Svobodka jen krčila rameny, že to prý nezáleží na ní. A to je ředitelkou Folklorní unie! Chuť jsme si spravili na pouti různými pamlsky. Honza si například koupil lízátko - dudlíka, netušil, že si možná zadělal na pěknou přezdívku. (Zvlášť když si ho asi o týden později na Středočeských májích koupil znovu…) Holky si zase spravovaly chuť u prodejce pěkných skleněných cetek. Kdybychom bývali nesnědli utopence už ráno a dopoledne (anarchie!), mohli jsme si spravit chuť i jimi.

Odpolední program jsme sledovali se zaujetím, střídání dětských a dospělých souborů bylo oživením. Konference mi naopak připadala dlouhá, vydala by na samostatné scénky, které navíc zaváněly spíše sebeprezentací konferenciérů a nikoliv jednotlivých souborů. Konečně jsme přišli na řadu.  Mezi 16 tanečníky bylo hned několik nováčků, a tak jsem byla zvědavá, jak si poradí s trémou. Nástup osmi chlapů na úvodní mužský tanec byl famózní, tolik tanečníků jsme v souboru snad ještě neměli. S napětím jsem sledovala mlaďochy. Chybu ovšem neudělali ani oni, ani obživlá zombie a ani znovu objevený muž zákona, byl to Míra, zkušený matador. Najednou vypadl z choreografie, zůstal stát a začal se smát. Ne aby profesionálně kamufloval, jak to Míra obvykle dokáže, ale zcela neprofesionálně se řehtal. Po chvíli se naštěstí chytil a pokračoval už bez větších karambolů. Holkám to děsně slušelo v nových širokých pásech v odstínech fialové a všichni společně vytvořili kolečkový rej plný elánu. Dýchla na mě příjemná vzpomínka na Alenku Skálovou, k jejímuž odkazu se Jirka Pitter svými kolečky hrdě hlásí. Diváci tleskali a my už začali rozebírat Mírovu uměleckou vložku.  J

Ve školní třídě jsme se už jen převlékli, nasedli do autobusu a jeli zpět do Prahy. Poprvé jsme nezůstávali do večera, poprvé nebylo už žádné noční nokturno a poprvé nikdo v Tuchlovicích nepřespával. Jo a poprvé s námi Věra nejela autobusem zpět.

...aneb návrat na místo činu, tentokrát s většími pravomocemi, ale i s mnohem větší zodpovědností.

Na finále soutěže Zpěváček byli muzikanti Gaudeamu naposledy v roce 2006, tentokrát ještě jako součást
České muziky vedené Zdeňkem Vejvodou. Ten byl v té době také autorem většiny hudebních úprav pro
finalisty, a já si říkal: jak to stíhá? Kde bere tolik nápadů? A času?

V letech 2007-2008 doprovázeli finalisty muzikanti z BROLNu a z Lidové muziky z Třemošné. Zdeněk se
v těch letech dělil o úpravy s Borkem Bártou a pokaždé mi říkal, že už to asi dělá naposled,
protože mu to časové vypětí za to nestojí. I v roce 2009 byla Lidová muzika z Třemošné předběžně
objednaná, ale FOS opomněl domluvit si s ní finanční podmínky. Tahanice o finance vyvrcholily tři
týdny před finále, kdy šéf třemošenských Borek Bárta oznámil předsedovi FOS Pšenicovi, že Lidová
muzika z Třemošné doprovod finalistů nezajistí. Podařilo se narychlo zajistit náhradní řešení -
muzikanty z cimbálové muziky Harafica. Zdeněk Vejvoda v posledním týdnu narychlo (i s mojí drobnou
pomocí) zpracoval hudební úpravy a pak se už jen snažil na místě naučit chudáky náhradní moraváky
správně hrát české doprovody. Po tomto nešťastném ročníku řekl Zdeněk, že už si skutečně potřebuje
od organizace finále odpočinout.

Protože v tu dobu Zdeněk spolupracoval s Gaudeamem na Packově Cestě krajinou, navrhl nám, že
bychom mohli po třemošenských doprovod českých finalistů převzít. A tak si muzika Gaudeamu na podzim
2009 mojí rukou plácla s předsedou FOS Pšenicou a slíbila zajištění doprovodu pro finále soutěže v
roce 2010.

Čekala nás příprava a nácvik 22 hudebních úprav, komunikace s organizátory regionálních soutěží i s
rodiči zpěváčků, dohody o tom, která část naší muziky bude mít na nácvik úprav i na třídenní maraton
čas, nadávání těm, co zapomněli na klíčové zkoušky, organizace zkoušek nových, shánění nedostižného
pana Pšenici i překvapení v podobě regionu Haná, který jsme také měli na starosti, ale který omylem
vypadl z podkladu, kterým jsme se po celou dobu přípravy řídili.

Nakonec jsme ale před odjezdem na finále měli všechny úpravy napsané i nacvičené, víkend rezervovaný
a dopravu domluvenou - a já už si jen říkal, že dá-li Pánbůh, snad nebudeme vedle BROLNu znít zas
tak hrozně.

A dopadlo to skvěle. Rodiče i organizátoři po loňském průšvihu brali cokoli lepšího. Gaudeamus byl
chválen ze všech stran. Předseda poroty pan Jan Rokyta řekl Zaplaťpánbůh za Gaudeamus a dodal pár
praktických rad do příštích let. V sobotu večer jsme si skvěle zahráli a zazpívali v hospodě
společně se soutěžícími, jejich rodiči, s porotci, i s členy BROLNu (čtyři esdurovky, ve kterých mi
druhý klarinet hrál božský Brolňák, jsou pro mne k nezapomenutí). I finance se podařilo na místě
dořešit ke vší spokojenosti.

A já osobně mám radost z toho, že všichni zúčastnění muzikanti nakonec řekli, že to byla dobrá akce,
a že by příště jeli znovu. A Milan v euforii z povedeného prvního soutěžního bloku dodal, že je rád,
že je v kapele se mnou. Hurá!

A tak jsme si v Gaudeamu dokázali, že při troše snahy a soustředění dokážeme slušně odvést práci
profíků muzikantů z plzeňských divadel, a umíme jí opepřit trochou přívětivého vztahu ke zpěváčkům i
jejich rodičům. A že to množství úprav dáme v triu Janata-Kouba-Buňata taky dohromady, když nám ve
"svých" regionech pomohou machři Vejvoda, Kuneš, Dostálová a Krasnický.

Finále soutěže Zpěváček 2010 ve Velkých Losinách za Gaudeamus absolvovali smyčcaři Milan, Pavla,
Helenka, Martina a Vojta, klarinetisti Aleš a Marek, dudák Tibor, a taky zpěvačky Ivona s Dášou,
které nám jely pomoct s krátkými hudebně-pěveckými vstupy na začátku soutěžních bloků.

Na pozvání Pavla a Marušky Brennerových, kteří se po přestěhování do Všeradic stali jejich váženými obyvateli, jsme jeli do malebných vesniček pod Brdy na místní festival Staročeské máje. Co bychom pro naše bývalé členy, v případě Pavla znovuobživlé členy, neudělali?  V autobuse s námi cestovaly i děti z Vrbiny, a tak se Eva J., která zajišťovala dopravu, bála, abychom se všichni vešli. Vešli jsme se dobře, bývali bychom mohli vzít i toho pohledného tatínka s kšiltovkou, ale ten s námi asi jet nechtěl… J

Dopoledne jsme dorazili do Let, kde jsme se v místní trochu stísněné lidové knihovně převlékli do krojů, a vyrazili postávat na seřadiště průvodu. Bylo krásné počasí, konečně po deštivém květnu, tak jsme si to sluníčko užívali. Průvod byl kraťoučký, byla to spíš taková parodie na průvod, ale místním to tak zřejmě vyhovovalo. Po průvodu jsme měli spoustu času na oběd, guláš s chlebem nebo klobása s chlebem a pivo nebo limo, a také na prohlídku stánků. Program jsme sledovali spíše jen mimochodem. Měli jsme přijít na řadu zhruba ve 3 hodiny. Program měl ale skluz, navíc profesionální Greenhorni  museli být v určitou hodinu zpět v Praze, a tak pořadatelé navrhli, že budou hrát před námi a že bychom tedy přišli na řadu později. To bychom už ale nestihli vystoupení ve Všeradicích. Čili nakonec se Jana a Marek s pořadateli dohodli, že vystupovat nebudeme. Celé odpoledne čekání tak bylo tak trochu marné. Ještěže děti z Vrbiny už měly své vystoupení za sebou, je by zrušení vystoupení mrzelo asi daleko více než nás. A ještěže s námi nejela Věra… J

Co s načatým odpolednem, když večer je ještě daleko?  S holkama jsme šly na zmrzlinu a kafe k hřišti do takového kiosku. Lidi tam sledovali zápas našich hochů se Švédy v hokeji, a tak jsme i my slyšely, že naši v samostatných nájezdech Švédy porazili a dostali se tak do finále. (Nakonec vyhráli s Rusákama a stali se mistry světa!) Někteří z Gaudeamu poslouchali rádio v knihovně.  

Po páté jsme odjížděli do Všeradic. Je to kousek, ale nás zdržely stažené šraňky. Marek je, pořadatele i vše ostatní poslal někam a jelo se dál. Ve Všeradicích nás čekala celá Pavlovic rodinka i s melounovou boulí, mňam. Tentokrát jsme se převlékali ve velkorysém sále hospody, dostali výborné bagety a zase celkem dlouho čekali na své vystoupení.  Bavili jsme se koukáním z okna přímo na „jeviště“ , pojídáním boule, drbáním pohledných tatínků a tak vůbec. Konečně kolem 8 večer jsme to rozbalili. Maruška si po letech zatancovala s naprostým přehledem královničku, Pavel zazářil v Sousedské a oba opět stoupli v očích svých spoluobčanů.  Maruška nám pak ještě se svými dvěma kamarádkami zatančila stepařské číslo a to zase pro změnu stoupla v očích našich.

V 9 večer jsme jeli domů, po krásném ,smysluplně stráveném dni příjemně unaveni.

Svůj únos v duchu Limonádový Joe na cestě za nevěstou slíbila Lůca napsat sama...

Píše se....

Píše se...